ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1771.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1771/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 9 To 7/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 47 T 1/2009, byl obviněný V. T. uznán vinným ze spáchání účastenství na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 27 T 57/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku bylo vysloveno zabrání v rozhodnutí specifikovaných věcí. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 9 To 7/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu a ve výroku o zabrání věci, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody odsoudil obviněného podle §209 odst. 5 trestního zákoníku, za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Shora citovaná rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, obviněný namítl, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, když nalézací soud po zrušení předchozího zprošťujícího rozhodnutí dospěl podle implicitně formulovaných instrukcí odvolacího soudu a prakticky na základě totožných důkazů ke zcela opačným skutkovým zjištěním vedoucím k uznání viny. Mimo to došlo k porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2042/08, když jej soudy uznaly vinným, přestože se nepodařilo prokázat jeho vinu na úrovni tzv. praktické jistoty. Obviněný dále namítl, že závěr o jeho vině vychází především z výpovědí V. J. a J. A. Výpověď V. J. přitom sám nalézací soud původně označil za zcela nevěrohodnou. Výpověď J. A. je zase podle obviněného nejednoznačná a tendenční. Obviněný poukázal i na závěr soudu, že jeho snahou bylo získání značného finančního obnosu. Nejeví se přitom logické a pravděpodobné, že by natolik riskoval a spolupracoval s ostatními obviněnými za tak chabou odměnu, jakou skutečně obdržel.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil v celém rozsahu a v návaznosti na to podle §265l odst. 1 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Stání zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že podle jejího názoru odvolací soud nepostupoval tak, že by nad míru přiměřenou zavázal soud prvního stupně svým právním názorem. Vrchní soud v Praze Městský soud v Praze pouze upozornil, čím se má znovu zabývat, aniž by soudu prvního stupně ke způsobu hodnocení důkazů uděloval jakékoliv závazné pokyny. Takto postupovat mohl v intencích §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, který pokrývá i ty situace, kdy rozsudek pokládá za prokázanou určitou skutečnost, která je v rozporu se správným hodnocením důkazů, resp. z provedených důkazů nevyplývá. K porušení pravidel spravedlivého procesu tedy v této trestní věci nedošlo.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Obviněný V. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud předně nemohl přisvědčit obviněnému, že se odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 9 To 62/2013, dostal do kolize s právem obviněného na spravedlivý proces tím, že snad měl instruovat soud prvního stupně, k jakým skutkovým zjištěním má dospět. Odvolací soud postupoval plně v souladu s §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a §259 odst. 1 trestního řádu, když při vrácení věci soudu prvního stupně z důvodů vadných skutkových zjištění ve vztahu zejména k nenaplnění subjektivní stránky zločinu podvodu toliko poukázal na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornil nalézací soud, čím se znovu zabývat a které skutečnosti vzít v potaz. Rozhodně však soudu neuděloval závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů.
Další dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 8. 3. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu