ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.183.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 183/2017-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 3. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 3 To 20/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 56 T 4/2012, v trestní věci obviněných M. H., R. K., D. M. a R. V. byl obviněný M. H. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) za jednání popsané pod body ad I. 1) – 5) výroku o vině, které po skutkové stránce spočívalo tom, že společně s ostatními shora uvedenými obviněnými
v průběhu roku 2010 na různých místech v České republice, po předchozí vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, finančním úřadům zastírali dodávání zboží prostřednictvím společností – plátců DPH do České republiky a jiné členské země EU, kdy u prodávaného zboží neprokázali jeho nabytí, přičemž obviněný M. H. poskytoval finanční prostředky na nákup zboží, kontroloval jednotlivé obchody, platby, výběry peněz v hotovosti, obžalovaný R. K. jako zmocněnec Bedford Trade, s. r. o., na základě plné moci jednal s odběrateli na území České republiky a dodavateli na území Slovenské republiky a bez souhlasu majitelů a jednatelů na základě padělaných plných mocí neoprávněně užíval jména slovenských obchodních společností EXPE-LTD, s. r. o., a XORION, s. r. o., jejichž jmény uzavíral kupní smlouvy a při jednáních s dodavateli jako prostředník předkládal dodavatelům Prohlášení o přepravě jako doklad potvrzující dodání konkrétního, ve výroku rozsudku specifikovaného zboží na území Slovenské republiky, přičemž toto zboží přímo prodával odběratelům na území České republiky nebo Slovenska, avšak jinému než určenému odběrateli, řídil spoluobviněného R. V. k výběru peněžních prostředků v hotovosti, obžalovaný D. M. poskytoval finanční prostředky na nákup v rozsudku specifikovaného zboží, kontroloval jednotlivé obchody a platby, výběry peněz v hotovosti, obviněný R. V. jako jednatel společnosti Bedford Trade, s. r. o., do funkce dosazený za úplatu dalšími spoluobviněnými, jednal dle jejich pokynů, vybíral v hotovosti peníze z účtů společnosti Bedford Trade, s. r. o., a aby zastíral trestnou činnost, nepodal daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a pro finanční úřad byl nekontaktní a tak
1) v období nejméně od 13. 4. 2010 do 29. 7. 2010 zprostředkovávali obchodní společnosti ALFA KOVO, s. r. o., sídlem Plzeň, Koterovská 290/9, PSČ:32600, IČ:25234315, přepravu při dodání zboží vyjmenovaného ve výroku rozsudku na Slovensko, přičemž neoprávněně užívali jméno slovenské obchodní společnosti EXPE-LTD, s. r. o., se sídlem Náměstí SNP 3, Banská Bystrica, PSČ:97401, IČ:36613142, za kterou na základě padělané plné moci ze dne 1. 4. 2010 jednal obžalovaný R. K., přičemž zboží neopustilo území České republiky, ale prodali jej prostřednictvím obchodní společnosti Bedford Trade, s. r. o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ: 15000, IČ:29005752, za cenu s vyčíslenou DPH různým odběratelům na území České republiky a Slovenska, když finanční prostředky ve výši hodnoty DPH, kterou státu nepřiznali v daňových přiznáních a neodvedli, si ponechali pro svoji potřebu a umožnili tak na základě v rozsudku uvedených daňových dokladů – vystavených faktur uplatnění odpočtu DPH, resp. osvobození tomuto odběrateli, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 5, Peroutkova 61, škodu zkrácením DPH ve výši 3.346.961,09 Kč,
2) v době nejméně od 10. 5. 2010 do 11. 10. 2010 vystavila obchodní společnost Bedford Trade, s. r. o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ: 15000, IČ:29005752, v rozsudku označené daňové doklady na zboží, u kterého neprokázala jeho nabytí, na společnost ALFA KOVO, s. r. o., sídlem Plzeň, Koterovská 290/9, PSČ:32600, IČ:25234315, za cenu s vyčíslenou DPH; tuto daň státu nepřiznali, neodvedli a peněžní prostředky ve výši hodnoty DPH si ponechali pro svoji potřebu, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 5, Peroutkova 61, škodu zkrácením DPH ve výši 9.461.986,45 Kč,
3) v době nejméně od 10. 5. 2010 do 11. 10. 2010 na území Slovenské republiky pořídili jménem společnosti Bedford Trade, s. r. o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ: 15000, IČ:29005752, od slovenské společnosti ZIN, s. r. o., se sídlem Hronský Beňadik, Mýtne námestie 464, IČO:30776520, hutní materiál a měď CU katody, CU mix, a to v cenách bez DPH, kdy příslušné faktury nezahrnuli do daňových přiznání a nepřiznali, neodvedli tak odpovídající daň z přidané hodnoty a peněžní prostředky si ponechali pro svoji potřebu, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 5, Peroutkova 61, škodu zkrácením DPH ve výši 3.564.052,86 Kč,
přičemž předmětné zboží bylo obratem prostřednictvím společnosti Bedford Trade, s. r. o., prokazatelně dodáno na území České republiky a fakturováno společnostem S Metal, s. r. o., sídlem Brno, Staňkova 103/18, IČ:27710459, a HESCO, s. r. o., se sídlem Otrokovice, tř. Tomáše Bati 1616, PSČ 765 02, IČ: 15530639, v cenách s vyčíslením DPH, kterou státu nepřiznali, neodvedli a peněžní prostředky ve výši hodnoty DPH si ponechali pro svoji potřebu; prokazatelně bylo zboží také dodáváno společnosti KM Steel, s. r. o., v likvidaci, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Mírová 24/97, PSČ 703 00, IČ: 26845814, a společnosti FERROSO metal, s. r. o., se sídlem Praha 2, Perucká 2482/7, PSČ 120 00, IČ: 28959272, bez zjištění fakturovaných částek, a dalším dosud nezjištěným společnostem, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 5, Peroutkova 61, škodu zkrácením DPH ve výši 1.227.184,14 Kč,
4) v době nejméně od 18. 3. 2010 do 21. 12. 2010 na území Slovenské republiky pořídili jménem společnosti Bedford Trade, s. r. o., od slovenské společnosti METALCO HOLÍČ, s. r. o., se sídlem Holíč, Kopčianska 35, DIČ:2020185915, hutní materiál v cenách bez DPH, kdy příslušné faktury nezahrnuli do daňových přiznání a nepřiznali, neodvedli tak odpovídající daň z přidané hodnoty a peněžní prostředky si ponechali pro svoji potřebu, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 5, Peroutkova 61, škodu zkrácením DPH ve výši 892.387,48 Kč,
přičemž předmětné zboží bylo obratem prostřednictvím společnosti Bedford Trade, s. r. o., prokazatelně dodáno na území České republiky a fakturováno společnosti HESCO, s. r. o., se sídlem Otrokovice, tř. Tomáše Bati 1616, PSČ 765 02, IČ: 15530639, v cenách s vyčíslením DPH, kterou státu nepřiznali, neodvedli a peněžní prostředky ve výši hodnoty DPH si ponechali pro svoji potřebu, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 5, Peroutkova 61, škodu zkrácením DPH ve výši 54.799,37 Kč,
5) v období nejméně od 1. 9. 2010 do 22. 11. 2010, zprostředkovali obchodní společnosti ŽELEZO Hranice, s. r. o., sídlem Hranice I – město, Teplická 226, PSČ:75301, IČ:25375156, přepravu při dodání zejména hutního materiálu na Slovensko v cenách bez DPH, přičemž neoprávněně užívali jméno slovenské obchodní společnosti XORION, s. r. o., sídlo Prievozská 38, Bratislava, PSČ:82105, IČ:45495106, za kterou jednal bez souhlasu majitele a jednatele S. P. na základě padělané plné moci R. K., přičemž zboží, které neopustilo území České republiky, prodali zejména prostřednictvím obchodní společnosti Bedford Trade, s. r. o., společnosti S METAL, s. r. o., sídlem Brno, Staňkova 103/18, IČ: 27710459, na území České republiky za cenu s vyčíslenou DPH, když finanční prostředky ve výši hodnoty DPH, kterou státu nepřiznali a neodvedli, si ponechali pro svoji potřebu, a umožnili tak, na základě v rozsudku uvedených vystavených daňových dokladů – faktur, uplatnění odpočtu DPH tomuto odběrateli, kdy nepřiznáním příslušné DPH na výstupu a jejím neodvedením způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 5, Peroutkova 61, škodu zkrácením DPH ve výši 3.908.401,98 Kč,
a celkem tedy způsobili České republice krácením DPH škodu nejméně ve výši 22.505.773,37 Kč.
Za to a dále za sbíhající se trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 61 T 18/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 To 45/2014, byl obviněný M. H. podle §160 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1, odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 4.000.000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu soud uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §56a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí náhradní hodnoty, a to v rozsudku specifikovaného osobního automobilu PORSCHE typ 92A, a finančních prostředků ve výši 91.976,86 Kč z bankovního účtu, vedeného u peněžního domu Česká spořitelna, a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4. Zároveň byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 61 T 18/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 To 45/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného a odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, podaném v neprospěch obviněného do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 3 To 20/2015, tak, že tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněného nabyl právní moci dne 16. 5. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. H. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně uvedl, že se k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nikdy nedoznal. Na obchodní činnosti společnosti Bedford Trade, s. r. o., se nikdy nepodílel a nevykonával pro ni žádnou konkrétní činnost, neboť s nimi neměl žádné zkušenosti. Tato jeho obhajoba nebyla v dosavadním průběhu řízení vyvrácena žádným objektivním důkazem. Naopak, skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž při svém rozhodování vycházel i soud odvolací, jsou podle názoru dovolatele – minimálně ve vztahu k jeho osobě – v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel trvá na tom, že spoluobviněnému R. K. nepůjčoval finanční prostředky proto, aby umožňoval jeho podnikání, a rozhodně neměl v úmyslu financovat jeho trestnou činnost. Opačný závěr soudů však vedl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ve skutečnosti mohlo být (hypoteticky) podřazeno maximálně pod skutkovou podstatu přečinu nadržování podle §367 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečinu nepřekážení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku. Spolubviněnému R. K. půjčoval peníze na podnikání pouze obviněný D. M., který však zároveň dlužil peníze dovolateli. Proto mu navrhl, že na něho postoupí svoji pohledávku za obviněným K. a ten se finančně narovná přímo s ním. Nebylo však prokázáno, že by dovolatel věděl o trestné činnosti obviněného K. a vědomě se obohacoval o jím krácenou daň; resp. že by mu dokonce za tím účelem s vidinou snadného zisku poskytoval finanční prostředky. Předmětný závěr soudu prvního stupně je podle dovolatele ničím nepodloženou spekulativní úvahou. Soud přitom zcela bezdůvodně označil za nevěrohodné jeho tvrzení o tom, že mu obviněný D. M. postoupil pohledávku za obviněným R. K. Nevzal přitom v úvahu prokazatelně existující zajišťovací instrumenty vůči majetku obviněného K., jimiž dovolatel disponoval. O jeho vině pak nesvědčí ani soudy akcentované odposlechy telefonních hovorů, které nikterak nedokladují jakoukoli organizaci rozsáhlé daňové trestné činnosti a podíly jednotlivých obviněných na ní, ani jeho zdokumentovaná účast při jednání obviněných K. a M. se svědkem S. v hotelu Moskva. Závěrem dovolatel zdůraznil, že informoval orgány Policie ČR o možném vydírání spoluobviněného R. K. ze strany svědka V., což by jistě v situaci, že by se skutečně podílel na stíhané trestné činnosti, ze strachu před jejím prověřováním neučinil.
S ohledem na shora rekapitulované důvody pak v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 56 T 4/2012, ve výrocích týkajících se jeho osoby, i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 3 To 20/2015, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Povahu právně relevantních námitek tedy nemohou mít výhrady, které směřují do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů nebo rozsahu provedeného dokazování. V návaznosti na tom státní zástupkyně dovodila, že obviněným uplatněné námitky pod deklarovaný (a ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, neboť jimi zpochybnil právě soudy učiněná skutková zjištění. Nenamítl tedy nesprávnost právního posouzení skutku. Kromě toho jde o výtky, které obviněný prezentoval již v podaném odvolání a s nimiž se přesvědčivě vypořádal Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení. Skutkový stav byl podle přesvědčení státní zástupkyně v posuzované trestní věci zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí podle §2 odst. 5 tr. ř. a soudy při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů na straně jedné a z nich vyvozených skutkových závěrů soudu prvního stupně na straně druhé, z nichž posléze při svém rozhodování důvodně vycházel také soud odvolací. Soud prvního stupně se podle názoru státní zástupkyně nedopustil žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí jejich volného hodnocení. To, že se obviněný neztotožňuje s jeho skutkovými zjištěními, ovšem žádný dovolací důvod nezakládá.
Státní zástupkyně své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 14. 2. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o něž obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost právní kvalifikace jednání, jež je mu kladeno za vinu, jako pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o výhrady vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily výsledky ve věci provedeného dokazování. Svůj mimořádný opravný prostředek de facto založil na vlastní verzi skutkové děje a na zpochybnění soudy učiněných závěrů stran jeho aktivního podílu na projednávané trestné činnosti. Teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít negativní dopad na správnost hmotněprávního posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud prvního stupně k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran jeho aktivní role v projednávané trestné činnosti dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S nimi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Na str. 24 až 30 shora odůvodnění rozsudku dostatečně vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného spočívající v podstatě na tezi o tom, že o daňové trestné činnosti spoluobviněného R. K. neměl žádnou vědomost a rozhodně ji nefinancoval, když mu pouze půjčil peníze jako fyzické osobě a nikoli jako podnikateli. Jeho úvahy v tomto směru plně respektovaly principy formální logiky a potud jim nelze ničeho vytknout. Mimo jiné totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i odvolací soud. Pokud vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on v tomto směru své stanovisko odůvodnil na str. 18 až 21 shora napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nelze tak dovodit, že by dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu