ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.226.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 226/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 3. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2016, č. j. 6 To 516/2016-403, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 85/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 T 85/2016-378, byl obviněný P. H. uznán vinným „zločinem“ těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 6. 11. 2015 v přesně nezjištěné době kolem 18.50 hodin v K.-R., okres K., v podnapilém stavu, v prostorách zříceného bývalého podzemního sklepení ve svahové části lesního prostoru nedaleko zadní brány NsP K.-R., kde se nacházel V. L., který zde čichal toluen z rukávu nasáklého toluenem, se záměrem způsobit zranění, tohoto postříkal toluenem a nezjištěným způsobem zapříčinil, že na těle V. L. začaly hořet oděvní svršky, kdy pak z místa odešel a V. L. se po uhašení hořícího oděvu dopotácel kolem 19.35 hodin na parkoviště u obchodního domu Tesco, kde mu byla přivolána lékařská pomoc, přičemž v důsledku zahoření oděvu utrpěl popáleniny II. - III. stupně na celkové ploše 33% povrchu těla, a to na obličeji a temeni hlavy, obou rukou, obou stehnech a částech hýždí s dobou léčení do současné doby“. Za to byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozenému V. L., trvale bytem B., K.-R., na náhradě nemajetkové újmy částku 300.000 Kč a poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická čp. 108, Slezská Ostrava, na náhradě škody částku 3.877.759 Kč.
Proti předmětnému rozsudku podali obviněný P. H. a poškozený V. L. odvolání. Obviněný je zaměřil do všech výroků rozsudku, poškozený pak do výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, kdy požadoval, aby bylo v rozsudku výslovně uvedeno, že částka 300.000 Kč je náhradou bolestného. Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 13. 10. 2016, č. j. 6 To 516/2016-403, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl v napadených výrocích právní moci dne 13. 10. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. H. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že byl uznán vinným stíhaným skutkem na podkladě jediného přímého důkazu, a to výpovědi poškozeného V. L. Ta však žádným dalším přímým důkazem podporována nebyla. Výpovědi ostatních ve věci slyšených svědků byly toliko důkazy nepřímé. Podle dovolatele lze mít navíc důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti, když poukázal na to, že svědkové S., J., K. a K. jsou osoby bez domova a stálého zaměstnání, soudně trestané, konzumující po většinu dne alkohol či psychotropní látky a jedy, neschopné dostavit se na předvolání před orgány činné v trestním řízení. To vše váhu jejich tvrzení výrazně snižuje. Důvěryhodnost svědkyně O., jeho bývalé přítelkyně, je pak snižována tím, že byla v minulosti soudně trestána pro trestný čin křivé výpovědi. Osobu poškozeného nelze považovat za důvěryhodnou s ohledem na schizofrenii, která u něho byla diagnostikována a která je provázena halucinacemi a bludy. Ostatně to, že poškozený mohl slyšet obviněného bezprostředně před údajným činem hovořit s jeho synem, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Jako mnohem pravděpodobnější se tak podle názoru dovolatele nadále nabízí verze, že poškozený se při svém neopatrném počínání zapálil sám. Tomu odpovídá i místo zahoření na jeho těle, jak bylo určeno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tj. před obličejem. Závěry znaleckého posudku tak zpochybňují i výpověď svědka S., že se mu dovolatel doznal k tomu, že poškozenému vylil před zapálením toluen na hlavu. I z kamerového záznamu před obchodním domem Tesco vyplývá, že před svým ulehnutím v čase 19.05 hodin se svědkem vůbec nehovořil, natož aby se mu doznal k projednávané trestné činnosti.
Dovolatel soudům vytkl, že za stavu naprosté důkazní nouze neprovedly jím navržené důkazy, kdy zejména nezkoumaly věrohodnost poškozeného V. L. Tímto postupem ho při současném nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo zkrátily v jeho ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces. Podle obviněného se jedná o závažné vady řízení, jež je nutno napravit cestou dovolacího přezkumu.
Se zřetelem k výše uvedeným důvodům proto alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 6 To 516/2016, i výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, a dále aby buď podle §265m odst. 1 tr. ř. vydal zprošťující rozsudek, nebo podle §265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. věc „vrátil“ Krajskému soudu v Ostravě jako soudu druhého stupně.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že jeho obsahem jsou výlučně takové námitky, které pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod nespadají. Veškerá argumentace obviněného je totiž zaměřena pouze na zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, resp. na polemiku s tím, jakým způsobem hodnotily provedené důkazy. Dovolatel se podle názoru státního zástupce mýlí, pokud dovozuje, že byl z trestné činnosti usvědčen pouze jediným důkazem v podobě výpovědi poškozeného. Ta byla podpořena i dalšími výpověďmi svědků K., S., B., K., Č., K., J. a L., z nichž státní zástupce odcitoval podstatné pasáže. V další části pak připustil, že vázanost Nejvyššího soudu skutkovými zjištěními obecných soudů není při rozhodování o dovolání bezvýjimečná, ovšem jeho zásah do skutkového stavu by byl odůvodněn pouze tehdy, pokud by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principem spravedlivého procesu. K tomu však v daném případě nedošlo. Skutkový stav byl podle názoru státního zástupce v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž soudy svá meritorní rozhodnutí, pokud jde o skutkové a právní závěry, odůvodnily v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně se řádně zabýval i návrhy obviněného na provedení dalších důkazů. Jeho závěr, že jde o důkazy nadbytečné, které by neměly vliv na učiněná skutková zjištění, je podle státního zástupce logický a opět náležitě odůvodněný. Vadou spočívající v opomenutí důkazů tak předmětné trestní řízení zatíženo není.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Žádost obviněného, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu uloženého trestu, pokládá státní zástupce vzhledem k navrhovanému rozhodnutí za nedůvodnou.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněný P. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl (mimo jiné) zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotněprávních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil výhradně na procesních námitkách vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a vůči způsobu, jakým soudy hodnotily jeho obsah. Svůj mimořádný opravný prostředek v zásadě založil pouze na zpochybnění učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom, při současném prosazování vlastní verze skutkového děje, namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí .
K námitce dovolatele, že v řízení nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, je namístě připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud jim nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Výše uvedená ústavněprávní východiska soudy v projednávané trestní věci neporušily.
Soud prvního stupně zamítl návrhy obviněného (dovolatele) na doplnění dokazování v průběhu hlavního líčení dne 10. 8. 2015 (viz protokol na č. l. 368 a násl. předloženého spisu), a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvody, pro které k dalšímu dokazování nepřistoupil, pak ústavně konformním způsobem vyložil na str. 9 dole písemného vyhotovení rozsudku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Jednoznačně kladné stanovisko ke kvalitě a rozsahu provedeného dokazování soudem prvního stupně pak na str. 2 a 3 odůvodnění napadeného usnesení zaujal i soud odvolací. K opomenutí důkazu soudy, jež by odůvodňovalo dovolací přezkum na podkladě důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v daném případě nedošlo.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by soud prvního stupně k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení výsledků dokazování. Soud se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Podrobně a pečlivě vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného spočívající v popírání stíhaného skutku a proč naopak neměl důvodu pochybovat o věrohodnosti usvědčující výpovědi poškozeného, podpořené celou řadou dalších důkazů, zejména svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy analyzovanými na str. 8 dole až 10 shora odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval prakticky totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své závěry v tomto směru odůvodnil na str. 2 a 3 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nelze tak dovodit, že by dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich či nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného P. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o žádost, resp. podnět obviněného k rozhodnutí o odkladu nebo přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání takového návrhu , o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Karviné však takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 3. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu