ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.238.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 238/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 9 To 66/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 73 T 3/2015, byl obviněný V. K. uznán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„jako jednatel společnosti QUICK Truck, s. r. o., IČO: 294 11 335, provozující návěs zn. Kögel, rz. ..., bez uzavřeného zákonného pojištění podle zák. č. 168/199 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v úmyslu vyhnout se odpovědnosti nahradit škodu v souvislosti s likvidací následků níže uvedené dopravní nehody uzavřel v blíže neurčené době, nejméně však od 13:16 hod. do 13:49 hod. dne 6. 6. 2014 na blíže neurčeném místě jako zástupce pojistníka - společnosti QUICK Truck, s. r. o., IČO: 294 11 335, sídlem Praha 5 – Smíchov, ul. Holečkova 789/49, se společností Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 639 98 530, sídlem Praha 8, ul. Pobřežní 665/23, zastoupenou obviněným M. N. jako podřízeným pojišťovacím zprostředkovatelem, registrovaným u České národní banky pod číslem ..., pojistnou smlouvu pro Autopojištění Combi Plus III, č. ... spočívající v pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem návěsu zn. Kögel, rz. ..., přičemž při sjednání této pojistné smlouvy v rozporu s článkem 6 odst. 1 písm. a) a článkem 6 odst. 2 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zamlčel zaměstnankyni pojišťovny sepisující smlouvu informaci o dopravní nehodě, ke které došlo v 10:38 hod. dne 6. 6. 2014 ve Spolkové republice Německo na ... km dálnice č. ..., kterou zavinil řidič nákladního motorového vozidla zn. Renault Magnum, rz. ..., provozovatele V. K. s návěsem zn. Kögel, rz. ..., provozovatele společnosti QUICK Truck, s. r. o., IČO: 294 11 335, ačkoliv byl o této události ještě před sjednáním smlouvy vyrozuměn,
2) jako provozovatel vozidla zn. Renault Magnum, rz. ..., provozovaného bez uzavřeného zákonného pojištění podle zák. č. 168/199 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v úmyslu vyhnout se odpovědnosti nahradit škodu v souvislosti s likvidací následků níže uvedené dopravní nehody uvedené pod bodem 1) uzavřel za pomoci M. N. v blíže neurčené době, nejméně však od 9. 6. 2014 do 11. 6. 2014 na blíže neurčeném místě jako jednatel pojistníka - společnosti QUICK Truck, s. r. o., IČO: 294 11 335, sídlem Praha 5 – Smíchov, ul. Holečkova 789/49, se společností Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 639 98 530, sídlem Praha 8, ul. Pobřežní 665/23, zastoupenou obviněným M. N. jako podřízeným pojišťovacím zprostředkovatelem, registrovaným u České národní banky pod číslem ..., pojistnou smlouvu pro Autopojištění Combi Plus III, č. ... spočívající v pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem nákladního motorového vozidla zn. Renault Magnum, rz. ..., přičemž v rozporu s článkem 6 odst. 1 písm. a) a článkem 6 odst. 2 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zamlčel zaměstnankyni pojišťovny sepisující smlouvu informace o výše uvedené dopravní nehodě, ačkoliv byl o této události vyrozuměn s tím, že požadoval smlouvu antedatovat zpětně ke dni 1. 6. 2014, což umožnil M. N. jako zprostředkovatel uzavření pojistné smlouvy,
přičemž v případě výplaty pojistného plnění v souvislosti s likvidací škod v důsledku předmětné dopravní nehody by poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 639 98 530, sídlem Praha 8, ul. Pobřežní 665/23, vznikla škoda ve výši nejméně 23.162.603 Kč.“
Za to byl podle §210 odst. 6 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 9 To 66/2016 , jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku obviněného odsoudil podle §210 odst. 6 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §256 trestního řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje zejména v tom, že nebylo prokázáno jeho zavinění ve formě nedbalosti ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §210 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a že zavinění nevyplývá ani z popisu skutkové věty. Podle provedených důkazů v době uzavírání pojistných smluv neměl a ani nemohl mít žádnou informaci nejen o viníkovi dopravní nehody, ale už vůbec nevěděl, ani vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět nemohl, jaký rozsah škody při nehodě vznikl. Obviněný dále namítl, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když toliko na základě jiného hodnocení okolností případu a bez vlastního provedení dokazování zrušil výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a sám uložil trest přísnější. Soud prvního stupně přitom podle obviněného správně vycházel z §38, §39 a zejména §58 trestního zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 9 To 66/2016, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S odkazem na §265h odst. 3 trestního řádu dále navrhl odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že k trestní odpovědnosti za zvlášť závažný zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku není třeba vznik škody majetkové či nemajetkové povahy, přičemž úmysl pachatele ani nemusí k takové škodě směřovat. K zavinění následku způsobení škody velkého rozsahu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby pak postačí ve smyslu §17 písm. a) trestního zákoníku nedbalost. Přítomnost minimálně nedbalostního zavinění ve vztahu k hrozícímu těžšímu trestnému následku ve výši škody velkého rozsahu soudy rozvedly ve svých rozhodnutích s odkazem na opatřená skutková zjištění. Jaký byl dovolatelův subjektivní vztah k potenciálnímu následku jeho jednání co do hrozící výše škody více než čtyřnásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu, není z hlediska přisouzené právní kvalifikace rozhodným a nehraje roli ani z hlediska adhezního způsobu rozhodování za stavu, že čin dospěl toliko do stadia pokusu. Ve vztahu k námitkám obviněného proti uloženému trestu státní zástupkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, a ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 313/2013.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný repliku, v níž namítl, že závěr o nedbalostní formě zavinění nemá oporu ve skutkových zjištěních soudu ani v provedených důkazech. Pokud jde o otázku moderačního práva soudu podle §58 odst. 1 trestního zákoníku, obviněný uplatňoval námitky proti změně rozhodnutí soudu prvního stupně učiněného za podmínek §58 odst. 1 trestního zákoníku, když naopak podle jeho názoru nebyl dán zákonný důvod pro změnu rozhodnutí ze strany odvolacího soudu. Obviněný současně odkázal na své doplnění dovolání.
V rámci doplnění dovolání odkázal obviněný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015, podle něhož pokus úmyslného trestného činu s tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou není možný, je-li použití vyšší trestní sazby opíráno o presumpci nedbalostního způsobení těžšího následku, byť porušujícího tentýž druhový objekt, jaký je předmětem ochrany v základní skutkové podstatě. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku tak dovolatel spatřuje v absenci subjektivní stránky a jejího vyjádření v popisu skutku ve formě úmyslného zavinění i ve vztahu ke způsobení těžšího následku a v absenci důkazů, z nichž by tato forma zavinění mohla být dovozena. Obviněný dále namítl, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahovalo ve skutkové větě žádné skutečnosti pro případné posouzení zavinění ve vztahu k těžšímu následku u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. O vědomí dovolatele o viníkovi dopravní nehody v době uzavírání pojistných smluv byla první informace doplněna až do výrokové části žaloby, z níž byla převzata soudem, avšak na změnu právní kvalifikace byl dovolatel policejním orgánem vyrozuměn pouhým přípisem, aniž by došlo ke specifikaci skutkové věty tak, aby obsahovala všechny skutkové náležitosti vztahující se k zavinění ve smyslu právní kvalifikace podle §210 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Obviněný se proto domnívá, že došlo k nezákonnému zahájení trestního stíhání, a proto považuje celé trestní řízení za nezákonné a nicotné. Ve vztahu k mimořádnému snížení trestu podle §58 odst. 1 trestního zákoníku poukázal na své neobvyklé a výjimečné osobní, rodinné, pracovní i zdravotní poměry, jakož i na dobu, která uplynula od spáchání činu. Argumentoval také zásadou subsidiarity trestní represe, která se uplatní i při ukládání sankcí za spáchané trestné činy. Použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody považuje obviněný za nepřiměřeně přísné, odporující §58 odst. 1 trestního zákoníku a §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Obviněný V. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Námitku obviněného spočívající v absenci subjektivní stránky ve vztahu ke způsobení těžšího následku lze sice považovat za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, nejedná se ovšem o námitku opodstatněnou. Argumentace obviněného spočívala na tvrzení, že v době uzavírání pojistných smluv neměl a ani nemohl mít žádnou informaci o viníkovi dopravní nehody ani o rozsahu škody vzniklé při dopravní nehodě. Obviněnému je kladeno za vinu spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Podle závěru soudů obviněný jednal v úmyslu přímém, a to i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu. Podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je trestný čin spáchán ve formě přímého úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Vědomostní složka zavinění zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Volní složka zavinění zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. V projednávané věci obviněný před uzavřením pojistných smluv věděl o vážné dopravní nehodě s účastí pěti kamionů, při které došlo k poškození vozidel a zranění osob. Věděl, že účastníkem nehody a eventuálním viníkem byl řidič české soupravy provozované právě obviněným. Na předmětnou jízdní soupravu neuzavřel pojištění odpovědnosti, a vzhledem ke svým předchozím zkušenostem věděl, že mu hrozí vymáhání enormně vysokých částek za způsobenou škodu. Právě proto, aby se jejich hrazení vyhnul, uzavřel předmětné pojistné smlouvy. Byť v době jejich uzavření obviněný neznal zcela přesnou výši způsobené škody ani nepochybného viníka nehody, musel dojít k úsudku, že způsobení škody ve výši přesahující 5.000.000 Kč je možné a že pravděpodobně možným viníkem je řidič jím provozované soupravy. Uvedené okolnosti proto pokrývají vědomostní i volní složku zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, to i ve vztahu ke způsobení těžšího následku v podobě škody velkého rozsahu. Existenci zavinění lze dovodit nejen z jednání pachatele vyjádřeného ve skutkové větě, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku a rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí. V návaznosti na uvedené jsou bezpředmětné další úvahy obviněného rozvinuté v doplnění dovolání a reagující na vyjádření státní zástupkyně ohledně nedbalostní formy zavinění. S ohledem na formulaci skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho právní kvalifikaci pak nemohou obstát ani výhrady proti zákonnosti trestního stíhání jako takového.
Pokud jde o námitku obviněného směřující k výši uloženého trestu, pak dovolací soud konstatuje, že s poukazem na žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 trestního řádu se nelze úspěšně domáhat toho, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití §58 trestního zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, pokud soud tohoto oprávnění nevyužil a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci příslušné trestní sazby. Použití §58 odst. 1 trestního zákoníku je pouze fakultativní, takže ho nemohou odůvodnit námitky proti uložení trestu, který dovolatel považuje za nepřiměřeně přísný.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu