ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.251.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 251/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 3. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 To 576/2015-494, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 53 T 177/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 10. 2015, č. j. 53 T 177/2010-451, byl obviněný P. Š. uznán vinným jednak pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na skutkovém základě, že
„ 1) obžalovaný v srpnu 2008 nabídl J. T., že jí zprostředkuje prodej nemovitosti, a to bytové jednotky na adrese J., ul. O., kdy při ústním jednání jí sdělil, že za bytovou jednotku jí okamžitě vyplatí částku ve výši 130.000 Kč, kterou jí následně i předal a dále na účet Exekutorského úřadu Brno-město ve prospěch soudního exekutora JUDr. Víta Novozámského zaplatil dne 4. 8. 2008 částku ve výši 7.643 Kč a dne 12. 8. 2008 částku ve výši 4.811 Kč, přislíbil, že za J. T. uhradí dluh vzniklý u výše uvedené bytové jednotky neplacením pravidelných měsíčních příspěvků do fondu údržby a oprav a zálohy na služby spojené s užíváním bytové jednotky ve výši 120.000 Kč, což však obžalovaný neučinil a bytovou jednotku dále bez vědomí poškozené prodal na základě plné moci mu udělené J. T. dne 7. 8. 2008 R. a V. H. za částku 394.000 Kč, tedy úmyslně uvedl J. T. v omyl při prodeji bytu, neboť již od počátku neměl v úmyslu vzniklý dluh u Společenství vlastníků bytových jednotek, ul. O., J., uhradit a získanou finanční hotovost si ponechal pro svou potřebu, čímž způsobil J. T., bytem J., Ch., škodu v celkové výši 251.546 Kč,
2) obžalovaný dne 13. 3. 2008 nabídl M. M., zprostředkování převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu v K. n. O., T., kdy za převod práv jí nabídl částku 400.000 Kč, kdy tato částka bude použita na úhradu dluhů u Stavebního a bytového družstva K. n. O. ve výši 30.000 Kč a k převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu v Ch., ul. Z., bytu. K převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu v Ch., ul. Z., však nedošlo, M. M. se do bytu nastěhovala v domnění, že se stala členkou družstva, což jí tvrdil obžalovaný, avšak dne 18. 6. 2009 došlo k vystěhování z bytu do náhradního bytu v K. n. O. a následně i k vystěhování z tohoto bytu. Obžalovaný tedy uvedl poškozenou M. M., bytem Nám. D. B., K. n. O., v omyl při převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, neboť tvrdil, že jí obstará jiný družstevní byt a s tím spojená práva a povinnosti k družstevnímu bytu, což však neučinil a finanční prostředky získané z převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu v K. n. O., T., si ponechal pro svoji potřebu a M. M. předal pouze částku nejméně 177.000 Kč a tímto jednáním způsobil poškozené M. M. škodu ve výši 223.000 Kč“,
a jednak trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na skutkovém základě, že
3) obžalovaný 22. 6. 2009 nabídl V. L. a A. L., že zprostředkuje prodej nemovitosti, a to rodinného domu v obci O., O. ul., na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kdy obžalovaný zprostředkoval dne 22. 6. 2009 kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitostem mezi V. L. a A. L. na straně prodávajících a L. K. a P. K. na straně kupujících, kdy dne 10. 3. 2010 se obžalovaný zavázal, že uhradí za manžele L. daň z převodu nemovitosti, a to do 3 dnů od převodu vlastnických práv k výše uvedené nemovitosti, kdy manželé L. poskytli obžalovanému částku ve výši 50.000 Kč, avšak obžalovaný po vkladu práv do katastru nemovitostí již ze dne 9. 7. 2009 daň z převodu nemovitostí dle dohody nezaplatil, a uvedeným jednáním tak V. L. a A. L. způsobil škodu ve výši 50.000 Kč, přičemž V. L. a A. L. zaplatili daň z převodu nemovitostí dne 12. 7. 2010 v celkové výši 51.256 Kč na účet Finančního úřadu v Chomutově“.
Za to byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakýchkoli činností a úkonů spojených s výkonem práce realitního makléře při zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. T. částku 230.000 Kč a poškozené M. M. částku 200.000 Kč.
Proti předmětnému rozsudku podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků. Krajský soud v Ústí nad Labem o něm rozhodl rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 To 576/2015-494, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově podle §250 odst. 2 tr. zák, za použití §35 odst. 1 tr. zák., odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. zároveň obviněnému uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 8. 2016 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. Š. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V rámci odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný (dovolatel) uvedl, že podle písemného vyhotovení rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 53 T 177/2010, byl uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 „trestního zákoníku“ a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 „trestního zákoníku“, ačkoli v zákoně č. 40/2009 Sb. jsou pod uvedenými paragrafy zakotveny zcela jiné skutkové podstaty soudně trestných činů. Dané pochybení se pak soud prvního stupně pokusil napravit opravným usnesením ze dne 4. 11. 2015, v němž uvedl, že ve výroku o vině má být správně uvedeno „pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1969 Sb. a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1969 Sb.“. K tomu dovolatel poukázal na to, že pod č. 140/1969 Sb. byla publikována pouze „Vyhláška ministra výstavby a techniky Slovenskej socialistickej republiky, ktorou sa pri niektorých stavbách prenáša právomoc stavebného úradu na Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej socialistickej republiky“. Rozsudek soudu prvního stupně tak podle jeho názoru nadále nesplňuje požadavek uvedený v §120 odst. 1 písm. c) tr. ř., když v něm chybí výrok s uvedením platných a zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Dovolatel se zároveň neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že jde pouze o formální pochybení.
Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak namítl, že skutkem popsaným v bodě 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Rozhodně se neobohatil ke škodě poškozené J. T. tím, že by ji uvedl v omyl. Poškozená mu dne 12. 3. 2008 udělila plnou moc k zastupování při prodeji svého bytu a téhož dne s ním uzavřela i kupní smlouvu o převodu vlastnických práv k předmětné bytové jednotce na jeho osobu, a to za dohodnutou cenu ve výši 130.000 Kč. V předmětné kupní smlouvě zároveň prohlásila, že na převáděném bytě neváznou zástavní práva, věcná práva, ani jiná práva, která by bránila řádnému výkonu vlastnického práva. Rovněž vyloučila skutečnost, že by vůči ní bylo vedeno soudní či jiné řízení, které by mohlo zpochybnit platnost či účinnost kupní smlouvy. Přitom však věděla o platebním rozkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 34 Ro 1511/2007, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit společenství vlastníků cca 69.000 Kč. Kupní smlouvu uzavřela a převzala od dovolatele kupní cenu ve výši 130.000 Kč proto, že nebyla sama schopna vyřešit svou finanční situaci. Od smlouvy následně neodstoupila, ač jí v tom nic nebránilo. Byla jí tedy vázána. Přesto se soudy těmito skutečnostmi nezabývaly, ač tak učinit měly. V úvahu vzaly pouze ústní tvrzení poškozené o dohodě o úhradě dluhu vůči společenství vlastníků a na straně druhé ignorovaly zjevný fakt, že poškozená v době podpisu smluv dovolateli zamlčela některé významné skutečnosti, které jí musely být známy. Dovolatel je proto přesvědčen, že pokud někdo jednal s úmyslem jiného poškodit, byla to právě ona. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02, dále dovodil, že v posuzované věci došlo k „zneužití orgánů činných v trestním řízení“ k řešení soukromoprávního sporu.
Pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle dovolatele nelze podřadit ani skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. K němu uvedl, že jménem svědkyně D. V. uzavřel s poškozenou M. M. smlouvu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, kterou poškozená podepsala a z níž vyplývá, že pro účely přijetí za členku SBD Ch. a nájemnici družstevního bytu musí uhradit poplatek 9.520 Kč a kauci ve výši tříměsíčního nájemného. To bylo poškozené známo. Stejně tak byla upozorněna na skutečnost, že se musí uhradit kauce. Poškozená však tyto platby uhradit nechtěla a soudem nebylo ani prokázáno, kdo nájemné za dobu jednoho roku, kdy tam bydlela, platil. Poškozená u soudu nevysvětlila, proč kauci neuhradila a proč netrvala na přijetí za člena družstva. Protože by pro ni nebylo snadné doložit svá tvrzení v občanskoprávním sporu, zřejmě zneužila k vyřešení své záležitosti orgány činné v trestním řízení. Dovolatel proto nesouhlasí se závěrem soudů, že jeho jednání bylo vedeno podvodným úmyslem a že mu byl dokonce prokázán úmysl přímý.
Ke skutku popsanému pod bodem 3) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně pak dovolatel poukázal na to, že jím nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, neboť v době podpisu kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2009 mu poškozenými manželi L. částka 50.000 Kč k úhradě daně z převodu nemovitostí svěřena nebyla. Žádné takové ujednání nebylo obsaženo ani v předmětné kupní smlouvě, jejímž účastníkem nadto nebyl. Dovolatel poukázal dále na skutečnost, že podle v té době platné právní úpravy byli jakožto prodávající povinni zaplatit daň z převodu nemovitosti právě manželé L. V rámci daňového přiznání pak měli doložit i ověřenou kopii kupní smlouvy a znalecký posudek. K písemné dohodě o uhrazení daně mezi manželi L. a dovolatelem došlo až po vydání výzvy správce daně k její úhradě v náhradní lhůtě, tedy až po sedmi měsících od uplynutí povinnosti podat daňové přiznání a daň zaplatit. Ani zde nebylo v dovolatelově jednání možno dovodit úmyslné zavinění, které je nezbytným znakem subjektivní stránky trestného činu zpronevěry.
S ohledem na výše uvedené důvody závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 10. 2015, č. j. 53 T 177/2010-451, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 4. 11. 2015, a rovněž rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 To 576/2015-494, a Okresnímu soudu v Chomutově přikázal věc k novému projednání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně připomněla, že na základě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Výchozím předpokladem tohoto důvodu dovolání je totiž nesprávná aplikace hmotného práva a nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán skutkovým stavem věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně po provedeném dokazování. Státní zástupkyně však současně připustila, že zásah do skutkových zjištění je možné výjimečně připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle jejího názoru v dané trestní věci nenastala. K námitkám obviněného uplatněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázala na to, že jsou pouze opakováním jeho obhajoby z předcházejících fází řízení a převážně se jedná o výtky skutkové povahy. K nim pak uvedla, že soud prvního stupně při svém rozhodování provedl všechny potřebné důkazy, kdy takto postupoval z podnětu předcházejícího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 5 To 184/2014. Provedené důkazy následně vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a dovodil z nich zcela správná skutková zjištění, rozhodná pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Na jeho úvahy státní zástupkyně plně odkázala a ztotožnila se s nimi. Soud hodnotil jak výpovědi svědků, tak i četné listinné důkazy. Vzal zřetel i na otázku věrohodnosti a logičnosti výpovědí poškozených, kteří obviněnému, jakožto zástupci realitní kanceláře, důvěřovali v tom, že bude jednat ve věcech obchodních transakcí s nemovitostmi v jejich zájmu, kdy právě z toho důvodu využili jeho služeb. Závěr soudu, že jednání obviněného ve svých skutkových okolnostech naplnilo znaky skutkových podstat pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., resp. trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pokládá za logický a přesvědčivý. Pokud vůči tomuto právnímu posouzení obviněný brojil námitkou, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, učinil tak podle státní zástupkyně pouze formálně, když nejprve zpochybnil skutková zjištění soudů, a to na základě vlastní verze skutkového děje. Jeho dovolání tak ve skutečnosti neobsahuje žádnou námitku hmotněprávního charakteru, jež by bylo možno pod důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně podřadit.
K dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupkyně v obecné rovině poznamenala, že v jeho rámci lze namítat vady spočívající v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti obsažené ve vyhotovení rozhodnutí a v jeho opisech tento důvod nenaplňují. K odstranění vad vyhotovení rozhodnutí spočívajících v jejich neshodě s tím, jak bylo rozhodnutí vyhlášeno, není určeno dovolání, ale jen postup podle §131 tr. ř. Výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně podle přesvědčení státní zástupkyně rozhodně nelze označit za chybějící ani za neúplný. V dané souvislosti zdůraznila, že trestné činy, jimiž dovolatele shledal vinným, soud pojmenoval jejich názvem a označil paragrafy, pod kterými jsou zakotveny v trestním zákoně. Ačkoli dovolatel záměrně uvedl, že soud ve výroku zmínil za paragrafy označujícími trestné činy pouze „zákon č. 140/1969 Sb.“, v rozsudku je na příslušném místě uvedeno „tr. zákon č. 140/1969 Sb.“ Rovněž v odůvodnění rozhodnutí je za paragrafovým označením trestných činů uváděno, že se jedná o trestní zákon. Podle státní zástupkyně je tudíž zjevné, že okresní soud se dopustil pouze formálního pochybení (opakované písařské chyby) v podobě nesprávného uvedení roku 1969 v číselném označení použitého předpisu.
Za nedůvodnou pak považuje i argumentaci dovolatele vedenou s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02, kdy namítl, že v dané trestní věci došlo ke zneužití orgánů činných v trestním řízení, tzn. nebyl respektován princip ultima ratio, který zakazuje řešit standardní občanskoprávní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků prostředky trestního práva. Znovu připomněla, že jednání dovolatele bezesporu zahrnovalo všechny znaky skutkových podstat těch trestných činů, jimiž byl soudem uznán vinným, přičemž užití trestního práva – i s ohledem na jeho povahu jako prostředku ultima ratio - bylo v jeho případě zcela namístě.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem uzavřela státní zástupkyně své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 27. 2. 2017 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněný P. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému nově uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o něž obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se tedy o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti.
Jestliže obviněný dovodil existenci vady spočívající v neúplnosti výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně na podkladě nepřesného označení trestných činů, jimiž byl uznán vinným, resp. vadné citace příslušných zákonných ustanovení, jichž bylo použito, pak taková jeho námitka obsahovému vymezení shora uvedeného důvodu dovolání zjevně neodpovídá. Ten totiž není určen k nápravě pochybení spočívajících v tom, že výroková část rozsudku má toliko formální vady a v tomto smyslu zcela neodpovídá kritériím uvedeným v §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. Odvolacímu soudu i vyjadřující se státní zástupkyni lze přisvědčit potud, že se jedná o písařskou chybu ve vyhotovení rozsudku, jejíž opravy bylo možno docílit postupem podle §131 tr. ř. Nepochybně však nejde o vadu, pro niž by na právní moci výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebylo možno trvat a kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání jako mimořádného opravného prostředku; zvláště pokud byla trestná činnost obviněného ve výroku i odůvodnění rozsudku opakovaně slovně pojmenována způsobem, jenž nevzbuzuje žádné pochybnosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená obsahová východiska je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci namítal absenci subjektivní stánky (úmyslného zavinění) u trestných činů podvodu, resp. zpronevěry v inriminovaném jednání. Tuto obecně hmotněprávní námitku totiž opřel primárně o výtky zaměřené proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily výsledky provedeného dokazování, zejména pak výpovědi jednotlivých poškozených ohledně jeho záměrně klamavých tvrzení a příslibů, které následně nesplnil. Svůj mimořádný opravný prostředek tak zčásti založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, když se domáhal jejich zásadního přehodnocení (revize). Dovolání tedy dílem uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jsou-li vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v každé konkrétní věci posoudit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení skutku. Jedině za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
V projednávaném případě se však o takovou situaci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran subjektivní stránky trestných činů podvodu a zpronevěry v jeho jednání dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S nimi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané a proč neakceptoval obhajobu obviněného, podle které se 1) stal sám obětí podvodu ze strany poškozené J. T., 2) poškozená M. M. se o možnost získat členství v bytovém družstvu Chomutov připravila pouze vlastní neochotou zaplatit poplatek za převod členství a kauci ve výši tří měsíčních nájmů na byt paní V. a 3) poškozeným manželům L. zajištění úhrady daně z převodu nemovitosti při prodeji jejich domu původně nepřislíbil a částku 50.000 Kč od nich k tomuto účelu nepřevzal (viz str. 13 až 15 odůvodnění rozsudku). Totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i odvolací soud. Pokud vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru na str. 8 napadeného rozsudku (byť stručně) odůvodnil v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by soudy zjištěný skutkový stav věci byl v posuzovaném případě produktem jejich nezákonného procesního postupu nebo dokonce projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně toliko námitkou, že jeho jednání popsané ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nemělo být kvalifikováno jako čin soudně trestný (tj. z hlediska dovození trestněprávní odpovědnosti), ale na věc mělo být pohlíženo jako na soukromoprávní spory mezi ním a poškozenými J. T. a M. M., jež měly být se zřetelem k zásadě ultima ratio řešeny za použití norem jiného (tj. netrestního) právního odvětví (zde práva občanského).
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat a trestní zákoník jej konečně promítá do ustanovení §12 odst. 2. To však na straně druhé neznamená, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy.
Takovými specifickými okolnostmi však úmyslné jednání dovolatele, patřičně vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, charakterizováno nebylo. Vůči poškozeným J. T. a M. M. vystupoval jako člověk, který pro ně jako odborník na trhu s realitami zajistí finančně přijatelné řešení jejich bytové otázky a současné úhrady jejich dluhů spojených s bydlením. Obě poškozené v tomto směru plně důvěřovaly jeho slibům. S jistou mírou naivity, které společně s jejich nízkým právním povědomím dovolatel využil, se mu „svěřily do péče“ ve víře, že při nakládání s jejich majetkovými právy bude jednat co nejlépe v jejich prospěch. Zájem dovolatele byl ovšem zcela opačný, a sice dojít snadno a za neúměrně nízký vklad k několikanásobně vyššímu vlastnímu zisku z obou transakcí. Od poškozených manželů L. pak převzal pro ně nezanedbatelnou částku 50.000 Kč s tím, že za ně jako za prodávající splní povinnost zaplatit daň z převodu nemovitosti. Tuto slíbenou službu však pro ně jako zprostředkovatel kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti následně nevykonal a s účelově svěřenými peněžními prostředky naložil nezjištěným způsobem. Takové jeho počínání se nepochybně vymyká z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů (sporů) natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Protože dovolání obviněného P. Š. bylo opřeno dílem o námitky, které pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu