ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.262.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 262/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 14 To 212/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 167/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 5 T 167/2015, byl obviněný V. M. uznán vinným ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §325 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 14 To 212/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 10. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť nejednal vůči osobě požívající aktuálně postavení úřední osoby. Dále namítl, že výrok o vině byl postaven a opřen toliko o důkazy pocházející z jediného zdroje, výpovědi strážníků. S výjimkou místa činu a okruhu zúčastněných osob zůstala jejich tvrzení sporná a neprokázaná, zejména údajné silné podezření, že řídil vozidlo po veřejných komunikacích pod vlivem alkoholu. Přitom jej posléze nechala řídit vozidlo hlídka Policie ČR. Jednání městských strážníků na soukromém pozemku proto považuje za ryze šikanózní a neoprávněné, odůvodňující jejich pozdější podání trestního oznámení a smyšlená tvrzení o útoku. Odvolací soud podle obviněného chybně vyhodnotil jeho motivaci k činu, okamžik ataku i způsob užitého násilí. Obviněný dále uvedl, že strážníkům nekladl odpor, ale ve skutečnosti měl přivřenu ruku do dveří od vozidla. Byly to podle obviněného oba strážníci, kteří překročili své služební povinnosti. Za této situace nebyl v řízení k dispozici dostatečně kvalitní usvědčující materiál, a proto měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 19. 10. 2016, č. j. 14 To 212/2016-128, podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a buďto věc vrátil podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, k novému projednání a rozhodnutí a za použití §265l odst. 3 trestního řádu nařídil, aby k tomuto postupu byl povolán jiný senát Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, či alternativně ve smyslu §265m odst. 1 trestního řádu sám v této věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí v plném rozsahu obžaloby Okresního státního zastupitelství v Písku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, respektive nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný v průběhu trestního řízení několikrát změnil svou obhajovací argumentaci, přičemž na všechny jím soustředěné výhrady reagovaly soudy ve svých rozhodnutích. Státní zástupce dále uvedl, že neexistuje žádný předpis, který podle obviněného měli strážníci městské policie porušit, když zasahovali na pozemku otce obviněného. Strážníci proto nepřekročili svou pravomoc. V ostatních částech dovolání pak obviněný nesouhlasí jen se způsobem hodnocení důkazů, přičemž ani nenamítá existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Pokud namítá porušení zásady in dubio pro reo, jedná se o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný V. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ani Okresního soudu v Písku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena převážně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Obviněný se snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. V této části se dovolací námitky proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Pouze v té části, kde obviněný namítal údajné překročení pravomoci městských strážníků jejich vstupem na pozemek jeho otce a tudíž ztrátu statutu úředních osob, brojil proti právnímu posouzení skutku, což odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Taková námitka je ovšem zcela lichá. Pozemky v ČR jsou ve vlastnictví osob fyzických, právnických nebo státu, přičemž, jde-li o pozemky veřejně přístupné, neohraničené, neuzavřené, z logiky věci vyplývá, že nemohou podléhat zvláštnímu právnímu ochrannému režimu. V daném případě se zákrok proti obviněnému odehrál na veřejné komunikaci, chodníku. Vstup na takové pozemky není generálně omezen, jsou vyňaty z právního ochranného režimu trestního řádu (viz např. ust. §82 odst. 2 trestního řádu). Při oprávněném zákroku strážníků tito nepozbyli postavení úředních osob.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu