ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.370.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 370/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 5 To 125/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 36/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 4 T 36/2013, byl obviněný J. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 26. 11. 2010 v Ch. v prodejně Vodafone CZ č. ... v ul. P. jako zaměstnanec společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., využil situace, že zaučoval novou obsluhu této prodejny a po přihlášení do počítačového systému společnosti Vodafone CZ jménem prodejce J. M., uzavřel se společností Vodafone CZ na jméno A. C., smlouvu o poskytování mobilních služeb č. ... jejíž součástí bylo užívání SIM karet telefonních čísel ..., ..., ..., ... se čtyřmi mobilními telefony zn. Nokia C6-00 s IMEI ..., ..., ... a ..., čímž způsobil společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., Vinohradská 167, Praha 10, škodu ve výši nejméně 22.590 Kč a dále způsobil vážnou újmu na právech A. C., na které byla tato částka vymáhána Českým inkasním servisem spol. s r. o., Václavské nám. 66, Praha 1.
Za uvedené přečiny Okresní soud v Chomutově uložil obviněnému podle §181 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k povinnosti nahradit poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., IČ 25788001, Vinohradská 167, Praha 10, škodu v částce 22.590 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou společnost se zbytkem nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 4 T 36/2013, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 5 To 125/2016, tak, že ho podle §265 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 5 To 125/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný namítá, že v rámci přípravného řízení došlo k porušení jeho základních práv, když obhájci nebylo umožněno prostudovat spis při ukončení vyšetřování, tak jak to stanoví ustanovení §166 odst. 1 tr. ř., neboť u jeho obhájce nebyla dodržena 3 denní lhůta k přípravě, takže se k prostudování spisu nedostavil. Zdůrazňuje, že obhájce se nemohl k prostudování spisu dostavit vzhledem ke své pracovní vytíženosti. Přes toto pochybení byl spis předložen státnímu zástupci k podání obžaloby, následně byla podána obžaloba a poté ve věci vydán trestní příkaz. Namítá, že pokud by bylo obhájci umožněno prostudovat spis, tedy byla by dodržena lhůta na přípravu k tomuto úkonu, požadoval by opakování výslechu svědka M. J., který byl proveden jako neodkladný úkon spolu s rekognicí podle fotografií. K provádění těchto úkonů nebyl podle dovolatele dán žádný důvod, obhájce se jich nemohl zúčastnit, přičemž v případě, že by se jich účastnil, nepřipustil by pozměňování údajů v protokolu, k čemuž došlo za účasti soudce Okresního soudu v Chomutově. Podle obviněného uvedený protokol o rekognici vzhledem k zásahu do jeho obsahu je absolutně neúčinný. Svědkovi nemohl při výslechu v přípravném řízení klást otázky, čímž byla porušena zásada kontradiktornosti řízení. Uvedený svědek následně u hlavního líčení svoji výpověď změnil, přičemž popsal podivnosti svého předvedení. Proto výslech svědka M. J. z přípravného řízení nelze považovat za usvědčující důkaz. Současně obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/2015, podle něhož rozhodnutí nemůže obstát, jestliže učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Extrémní rozpor obviněný dovozuje ze skutečností, že soudy dospěly k závěru, že se žalovaného skutku dopustil, ačkoliv z provedeného dokazování vyplývá, že v prodejně nebyl (viz záznam o docházce), neměl přístupové zařízení (token) a neměl kód k přístupu do počítače. Soudy tyto nedostatky ignorovaly a uchýlily se k nepodloženým konstrukcím. Postupem soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo, in dubio mitius. Soud druhého stupně hodnotil bez odpovídajících znalostí možnost zásahu do uložených souborů, konkrétně do dokladu ohledně směn v listopadu 2010. Nebylo také vzato v úvahu, že předmětné telefony byly objednány dne 12. 11. 2010, přičemž on neměl možnost objednávku učinit, neboť nebyl zaměstnancem uvedené prodejny. Obviněný následně odkazuje na shora citovaný nález Ústavního soudu a uvádí, že existence extrémního nesouladu odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 5 To 125/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 4 T 36/2013, zrušil a stejně tak zrušil rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a přikázal, aby Okresní soud v Chomutově věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 2. 2016 (správně „20. 2. 2017“) uvedl, že nastíněnou dovolací argumentaci nelze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Na podkladě zvoleného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, což dovolatel fakticky činí. Podle státního zástupce ve věci není dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. V tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, konkrétně str. 16–18, a odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, konkrétně str. 5–8, která jsou zcela přesvědčivá, když soudy reagují i na námitky obviněného. Ohledně porušení ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. státní zástupce připustil, že k jeho porušení došlo, ovšem toto pochybení nemůže zakládat důvod pro zásah Nejvyššího soudu. V tomto směru odkázal na str. 4 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Nad rámec tohoto odůvodnění zdůraznil, že těžiště dokazování tkví v hlavním líčení, kterého se mohl obviněný a jeho obhájce účastnit. Svědka M. J. mohl vyslechnout v rámci hlavního líčení. K otázce neodkladných úkonů a jejich použitelnosti odkázal na str. 5 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, kde je naznačená otázka řešena.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
K podanému vyjádření státního zástupce obhájce obviněného podal repliku, ve které uvedl, že s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nemůže souhlasit. Zdůrazňuje, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že extrémní nesoulad zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že se žalované trestné činnosti nedopustil a rozvádí svoji obhajobu. Namítá, že soudy nižších stupňů nemohly vycházet z výpovědi svědka M. J., když tomuto nemohl klást v rámci přípravného řízení otázky. Okazuje na rozhodnutí ESPL z 15. 12. 2011, č. 26766/05 a na rozhodnutí ESPL z 15. 12. 2015, č. 9154/10.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání obviněného J. K., ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z podaného dovolání je patrno, že obviněný dovozuje naplnění zvolených dovolacích důvodů z porušení procesních předpisů v rámci přípravného řízení, v procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka M. J. z přípravného řízení, nepoužitelnosti rekognice z přípravného řízení a v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit.
Ohledně jednotlivých argumentů je třeba uvést následující. Námitka směřující do porušení procesních předpisů v rámci přípravného řízení, konkrétně ustanovení §166 odst. 1 tr. ř., představuje námitku procesní povahy, nikoliv hmotněprávní. Přes tento závěr je možno uvést, že ze spisového materiálu je zřejmé, že orgány činné v přípravném řízení při upozornění obhájce obviněného na možnost prostudovat spis skutečně nedodržely ustanovení §166 odst. 1 tr. ř., neboť u obhájce obviněného nedodržely 3 denní lhůtu k přípravě na prostudování spisu. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že orgány činné v přípravném řízení na možnost prostudovat spisy obhájce upozorňovaly s dostatečným časovým předstihem, neboť do datové schránky obhájce bylo vyrozumění dodáno dne 3. 1. 2013, když ovšem oprávněná osoba ve smyslu §8 odst. 1, 4 zákona č. 300/2008 Sb., se přihlásila až dne 7. 1. 2013. Jinak řečeno ze strany orgánů činných v přípravném řízení se nejednalo o záměrnou snahu zkrátit práva obhájce, jednalo se o jistou shodu náhod, když k přihlášení do datové schránky oprávněné osoby došlo s jistou časovou prodlevou, což ovšem také nelze interpretovat jako záměr obhájce či snahu mařit řízení. Naznačené pochybení ovšem podle Nejvyššího soudu není takového rázu, aby mělo vliv na zákonnost řízení jako celku a zejména práva na spravedlivý proces. V tomto směru je třeba konstatovat, že ne každé dílčí porušení procesních předpisů má za následek nutnost zrušení napadeného rozhodnutí, zejména za situace, jestliže k namítanému porušení mělo dojít v přípravném řízení a toto porušení lze zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1537/07 ze dne 10. 7. 2008). O takovou situaci se v dané věci jedná. Především je třeba zdůraznit, že těžiště dokazování je v řízení před soudem, kterého se mohl obviněný a obhájce nejen zúčastnit, ale kterého se i aktivně zúčastnili. K argumentaci obviněného, že pokud by se jeho obhájce zúčastnil prostudování spisu, že by navrhl opakování výslechu svědka M. J., lze uvést, že samotné podání návrhu na doplnění dokazování, nelze interpretovat tak, že návrhům musí být vyhověno a tyto provedeny, neboť pokud policejní orgán nepovažuje návrhy na doplnění dokazování za důvodné, odmítne jejich provedení, o čemž provede záznam do spisu (§166 odst. 1 věta čtvrtá a pátá tr. ř.). Navíc svědek M. J. byl slyšen v řízení před soudem prvního stupně a obviněný měl možnost se k jeho výpovědi vyjádřit a klást mu otázky, včetně jeho výpovědi z přípravného řízení. Namítané porušení procesních předpisů proto není natolik závažné, aby mohlo vést k závěru, že napadené rozhodnutí nemůže jako celek obstát.
Ohledně existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je třeba konstatovat, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
V dané věci obviněný dovozuje existenci extrémního rozporu v závěru, že výslech svědka M. J. a rekognice provedená v přípravném řízení byly nezákonné, neboť byly provedeny před zahájením trestního stíhání, k čemuž nebyl podle dovolatele žádný zákonný důvod. Současně poukazuje i na skutečnost, že do protokolu o rekognici bylo zasahováno. Dále existenci extrémního rozporu dovozuje ze skutečnosti, jakým způsobem hodnotily soudy důkazy (např. otázka zda mohl být v prodejně, přístupu k tokemu a přístupovému kódu).
Pokud se týká zákonnosti výslechu svědka M. J. v rámci přípravného řízení a provedené rekognice je možno konstatovat, že tyto byly prokazatelně provedeny před zahájením trestního stíhání obviněného postupem podle §160 odst. 4 tr. ř. Z protokolu o provedení těchto úkonů vyplývá, že jejich provedením měly být zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, zejména zjištěna osoba, která se trestné činnosti dopustila. V předmětných protokolech je tedy uveden důvod, který vedl orgány činné v přípravném řízení k provedení těchto úkonů před zahájením trestního stíhání obviněného, čímž bylo dodrženo ustanovení §160 odst. 4 věta druhá tr. ř., byť nesplnění této povinnosti, by samo o sobě nemohlo zakládat důvod pro zrušení napadených rozhodnutí (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009).
Lze konstatovat, že možnost provádění neodkladných nebo neopakovatelných úkonů je zakotvena v ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. Podle §160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Obecně platí, že neodkladné nebo neopakovatelné úkony jsou takové úkony, které jsou provedeny před zahájením trestního stíhání (blíže viz §160 odst. 1 tr. ř.), tedy v době, kdy není vedeno trestní stíhání proti konkrétní osobě, což má za následek, že osoba, které bude následně sděleno obvinění, nemůže uplatňovat při provádění těchto úkonů práva obviněného, podle §33 tr. ř., zejména se těchto úkonů účastnit buď sama nebo prostřednictvím svého obhájce. Vzhledem ke skutečnosti, že tímto postupem jsou nepochybně jistým způsobem zkrácena práva obviněného, kdy v případě provedení výslechu svědka jako neodkladného či neopakovatelného úkonů dochází k omezení práva obhajoby vůči takovému svědkovi, především možnosti se zúčastnit jeho výslechu a klást mu otázky, což je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, je povinností soudů vypořádat se dostatečným způsobem s otázkou, zda se jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. 569/11, nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, Pl. 25/13).
Z definice pojmů neodkladných a neopakovatelných úkonů lze dovodit, že pojem neodkladného úkonu je vztahován k okamžiku zahájení trestního stíhání, zatímco pojem neopakovatelného úkonu až k řízení před soudem. Neodkladné a neopakovatelné úkony je třeba vždy od sebe odlišovat, nelze je zaměňovat. Skutečnost, že úkon je označen orgánem činným v trestním řízení jako neodkladný či neopakovatelný neznamená, že tento úkon bez dalšího lze za takový úkon považovat. Splnění zákonných podmínek pro provedení určitého úkonu jako neodkladného či neopakovatelného je vždy předmětem přezkoumání soudem v rámci předběžného projednání obžaloby a v hlavním líčení. Samotné ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. pak neuvádí ani příkladmo jaké úkony lze považovat za nedokladné či neopakovatelné.
V praxi se za neodkladné úkony považují takové úkony, pokud by vzhledem k nebezpečí jejich zmaření, zničení nebo ztráty nesnesly z hlediska účelu trestního řízení odkladu do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. Jedná se např. o zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu (§76 odst. 1 tr. ř.), vydání a odnětí věci (§78 a §79 tr. ř.), zajištění peněžních prostředků na účtu banky (§79a tr. ř.), zajištění nemovitosti (§79d tr. ř.), domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor a pozemků (§82 odst. 1, 2, §83 a §83a tr. ř. ), pozdržení zásilek, ale i jejich zadržení (§86 odst. 1, 2 tr. ř.), odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§88 tr. ř.), výslech svědka ( §101 odst. 1, §158 odst. 9 tr. ř.), rekognice (§104b tr. ř.) apod.
Neopakovatelnými úkony jsou pak takové úkony, které následně nebude možno před soudem provést. Může se jednat např. o výslech svědka, který umírá, nebo odjíždí na dlouhodobý pobyt do zahraničí, nebo je cizím státním příslušníkem, který pobývá na našem území krátkou dobu a odjíždí a už se na naše území nehodlá vrátit apod.
V dané věci, byť orgány činné v přípravném řízení výslech svědka M. J. a rekognici označily za neopakovatelný úkon, je nepochybné, že předmětné úkony považovaly za neodkladné úkony, když jejich provedením měly být zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Nejvyšší soud po přezkoumání daného spisového materiálu shledal, že se nepochybně jednalo o neodkladný úkon, když bez provedení těchto úkonů neměly orgány činné v trestním řízení dostatek podkladů pro zahájení trestního stíhání proti konkrétní osobě. V tomto směru je totiž třeba zdůraznit, že záznam o zahájení úkonu trestního řízení byl vyhotoven dne 7. 7. 2011 (viz č. l. 20), když tohoto dne bylo poškozenou A. C. podáno trestní oznámení (viz č. l. 2). Následně orgány činné v trestním řízení prováděly úkony podle §158 odst. 3, 5 tr. ř. k prověření skutečností zda byl spáchán trestný čin a kdo je jeho pachatelem, když se jim podařilo zjistit uživatele některých telefonů, přičemž bylo zjištěno, že jeden telefon zakoupil M. K., který na úřední záznam podle §158 odst. 6 tr. ř. uvedl, že jej zakoupil od osoby, které je prodávala na internetu, přičemž uvedl uživatelskou adresu této osoby (úřední záznam byl přečten u hlavního líčení za souhlasu stran postupem podle §211 odst. 6 tr. ř.). Poté se podařilo identifikovat osobu, která mobilní telefon prodala svědkovi M. K., když se jednalo o svědka M. J. Následně byl uvedený svědek vyslechnut na úřední záznam podle §158 odst. 6 tr. ř., přičemž bylo zjištěno, že osobou, která mu prodala mobilní telefony blíže nezná, měl jen telefonický kontakt, ale že by ji byl schopen poznat. Za této situace orgány činné v přípravném řízení přistoupily k provedení výslechu svědka a rekognici podle §158a tr. ř., které byly provedeny před zahájením trestního stíhání obviněného jako neodkladný úkon, když bez provedení těchto úkonů by nebylo možno zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě. Při posuzování skutečnosti, zda se jednalo o neodkladný úkon, nelze pominout, že ze spáchání uvedené trestné činnosti bylo podezřelých více osob (přinejmenším pracovníci prodejny Vodafonu v Ch. na ulici P.), od doby spáchaní trestné činnosti uplynula dlouhá doba (15 měsíců), a svědek J. byl jedinou osobou, která mohla pachatele identifikovat, přičemž provedení dalších důkazů, které by objasnily osobu pachatele a které by mohly provést orgány činné v přípravném řízení a mohly by tedy vést k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby bez provedení neodkladných úkonů nepřicházelo v úvahu. Proto lze uzavřít, že provedení těchto úkonů před zahájením trestního stíhání bylo zákonné a v dalších fázích řízení lze tyto úkony použít jako důkaz a vycházet z nich. Pokud orgány činné v přípravném řízení provedení těchto úkonů označily za neopakovatelné, ačkoliv se jednalo o úkony neodkladné, je třeba zdůraznit, že z odůvodnění provádění těchto úkonů zaznamenaných v protokolech je zřejmé, že i samotné orgány činné v přípravném řízení tyto úkony považovaly za neodkladné, nikoliv neopakovatelné. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že záměna termínu neodkladný za neopakovatelný sama o sobě nemá za následek, že napadené rozhodnutí nemůže obstát, pokud z obsahu spisu je nepochybné, že ve věci byly splněny zákonné podmínky pro postup podle §160 odst. 4 tr. ř. Navíc soud druhého stupně při posuzování zákonnosti těchto úkonů výslovně uvedl, že se jednalo o úkony neodkladné (viz str. 5).
Pokud obviněný dále namítá, že předmětné důkazy nejsou použitelné, když došlo k pozměňování údajů v protokolech, je možno uvést, že tato argumentace sama o sobě nemůže vést k závěru o existenci extrémního rozporu ve věci, jenž může zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především je třeba zdůraznit, že z protokolu o výslechu svědka M. J. ze dne 29. 2. 2012 (viz č. l. 117–121) není patrno, že by v tomto protokolu došlo k nějakému pozměňování údajů. Z protokolu o rekognici se svědkem M. J. z téhož dne, jenž bezprostředně navazoval na jeho výslech, je skutečně zřejmé, že po vyhotovení protokolu došlo k přepsání data prodeje mobilů svědkovi z 2011 na 2010, přičemž není patrno, kdo opravu provedl. Postup při opravě protokolu výslovně upravuje §57 odst. 2 tr. ř., přičemž tento v dané věci nebyl dodržen. Tedy z protokolu není patrno, kdo opravu provedl a kdy byla provedena. Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, aby mělo za následek nepoužitelnost tohoto úkonů. Nelze totiž pominout, že z dalších důkazů je nepochybné, že předmětné mobily musely být prodány svědkovi M. J. před únorem 2011 (viz výpověď svědka M. K.), kdy ze zprávy firmy Allegro Group CZ, s. r. o., je zřejmé, že svědek M. J. nabízel mobily k prodeji již 21. 1. 2011, takže před tímto datem musel mobily získat. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že ne každé pochybení orgánů činných v přípravném řízení je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009, obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05 ze dne 11. 10. 2006). Navíc výpověď svědka z přípravného řízení a provedená rekognice nepředstavují jediné usvědčující důkazy. Obviněný je usvědčován i dalšími provedenými důkazy.
Ohledně další argumentace obviněného spočívající v tom, že byla porušena zásada kontradiktornosti řízení, když nemohl svědkovi M. J. klást v přípravném řízení otázky, lze uvést následující. Zásadu kontradiktornosti řízení zakotvuje čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle tohoto ustanovení každý, kdo je obviněn z trestného činu, má vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Podle Nejvyššího soudu tato zásada byla v daném řízení respektována. Zásadu kontradiktornosti řízení nelze chápat totiž tak, že obviněnému, popř. jeho obhájci musí být umožněno klást otázky svědkům v každé fází řízení, nýbrž tak, že alespoň jednou v průběhu řízení musí být obviněnému, popř. jeho obhájci tato možnost dána (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. 458/03 ze dne 3. 3. 2003). Tak tomu v dané věci bylo dáno, když svědkovi M. J. mohl obviněný a jeho obhájce klást v řízení před soudem opakovaně otázky, takže zásada kontradiktornosti řízení byla zachována. Skutečnost, že v rámci přípravného řízení nemohl obviněný ani jeho obhájce klást svědkovi otázky byla dána tím, že tento svědek byl vyslechnut před zahájením řízení, když provedení tohoto úkony bylo shledáno v souladu se zákonem. V dané souvislosti je třeba odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013, podle kterého „ předtím, než může být obžalovaný uznán vinným, musí být všechny důkazy v neprospěch obžalovaného v zásadě provedeny při veřejném přelíčení. Výjimky z této zásady lze akceptovat pouze s výhradou respektování práv obhajoby; obžalovanému tak obecně musí být dána možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví v jeho neprospěch a vyslechnout ty, kdo svědectví poskytli, a to buď v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení. Evropský soud pro lidská práva stanovil tři kritéria pro posuzování námitek na poli článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy týkajících se nepřítomnosti svědka při jednání soudu. Podle těchto kritérií je třeba nejprve prověřit, zda je dán závažný důvod pro to, že obhajoba nemá možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby. Dále, pokud nedošlo k výslechu svědka ze závažného důvodu, nelze výpověď nepřítomného svědka v zásadě považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz viny. Konečně je-li jako důkaz připuštěna výpověď svědka, kterého neměla obhajoba příležitost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, neznamená to bez dalšího porušení práva na spravedlivý proces; řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu a umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu .“ V dané věci stanovené podmínky byly splněny, když obviněný měl možnost svědkovi klást otázky v rámci hlavního líčení a k jeho výpovědi se vyjádřit, přičemž výpověď svědka a rekognice provedená v přípravném řízení nepředstavují jediný usvědčující důkaz.
Jestliže soudy neuvěřily změně výpovědi uvedeného svědka v rámci řízení před soudem nelze v tomto postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Této povinnosti soud prvního stupně dostál, když logicky odůvodnil, z jakých důvodů neuvěřil změně výpovědi svědka (blíže viz str. 17–18 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že samotný svědek si u hlavního líčení protiřečí. Svědek sice v hlavním líčení vyloučil, že by obviněný byl tím, kdo mu předmětné mobily prodal, když ohledně své výpovědi z přípravného řízení uvedl, že policisté se k němu nechovali dobře, že ho dali za katr, a pak mu ukazovali nějaké fotky, když ovšem připustil, že fotoalbum na č. l. 120–129, mohlo být to, které mu ukazovali. Při hodnocení této jeho výpovědi ovšem nelze pominout, že ze spisového materiálu je zřejmé, že svědek byl nejprve vyslýchán dne 24. 1. 2012 na úřední záznam, kdy z protokolu vyplývá, že se měl dostavit sám, což ovšem není pro posouzení věci podstatné. Důležitá je skutečnost, že výslech za podmínek §158a tr. ř. se konal dne 29. 2. 2012, kdy k tomuto výslechu se měl dostavit sám, přičemž u tohoto výslechu, stejně jako u rekognice podle fotografií byla přítomna soudkyně Okresního soudu v Chomutově, včetně nezúčastněné osoby. V jejich přítomnosti svědek vypovídal a popsal osobu, která mu měla mobily prodat, včetně mobilního telefonního čísla, které tato osoba měla užívat a následně provedl rekognici osoby pachatele podle fotografií. Za této situace je nepochybné, že výslech svědka a rekognice nemohly probíhat, tak jak uvádí svědek, když je nepochybné, že svědek musel za přítomnosti soudkyně vypovídat a označit osobu pachatele, neboť soudkyně by nepochybně zasáhla, pokud by výslech probíhal, tak jak uvádí svědek.
Navíc je třeba zdůraznit, že závěr o vině nestojí toliko na výpovědi uvedeného svědka z přípravného řízení, ale je podporován řadou dalších důkazů, na které poukazuje jednak soud prvního stupně (viz str. 16–18 rozsudku), jednak soud druhého stupně (viz str. 5–7 rozhodnutí), když odvolací soud se nespokojil pouze s důkazy, které provedl soud prvního stupně, ale sám doplnil dokazování a následně nově provedené důkazy hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že nelze pominout skutečnost, že ze seznamu prodejů na č. l. 138-139, který byl proveden jako listinný důkaz, vyplývá, že již 1. 12. 2010 svědkyně A. L. zasílá svědkovi D. M. tzv. prodejní plán, ve kterém uvádí, že „ paušál 4x dělal H. (kdy výslovně uvádí H. z M.) a že je psán na našeho H. “ , čímž nepochybně měla na mysli J. M., který v předmětné době v prodejně pracoval a kterého měl zaučovat právě obviněný. Z přiloženého denního prodeje je pak nepochybné, že k prodeji mobilu mělo dojít dne 26. 11. 2010. Jinak řečeno svědkyně A. L. ještě předtím než došlo k trestnímu oznámení poškozenou A. C. sděluje svému nadřízenému v rámci své pracovní činnosti, že mobily prodal obviněný a to dne 26. 11. 2010. Při hodnocení významu tohoto důkazu nelze pak pominout, že svědkyně L. předmětné doklady vyhotovila v době, kdy se žádná trestná činnost nevyšetřovala, když nelze pominout ani skutečnost, že iniciátorem trestního stíhání nebylo trestní oznámení firmy Vodafone, nýbrž poškozené A. C., které učinila až 7. 7. 2011.
Ohledně dalších námitek obviněného je třeba uvést, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a následně na podkladě těchto námitek ze skutkovými zjištěními. Takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný velmi podrobně rozvádí provedené důkazy, zdůrazňuje, že neměl elektronické klíčenky (tzv. tokeny) a že vůbec nebylo prokázáno, že by uvedeného dne v předmětné prodejně byl přítomen. Poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, takže vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, vše ve vyústění do závěru, že v dané věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 16–18 rozhodnutí). Lze konstatovat, že soud druhého stupně (str. 4–7 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Uvedený soud, jak již bylo naznačeno, i sám na základě odvolání obviněného doplnil i dokazování, opětovně vyslechnul svědka E. S. a rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z provedených důkazů (tedy i z těch, jenž provedl v rámci odvolacího řízení) z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolaní (str. 5–7 rozhodnutí). Odůvodnění rozhodnutí soudů odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil v rámci řízení před soudy nižších stupňů. V případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora naznačené námitky je třeba zdůraznit, že soudy se náležitě vypořádaly s otázkou, zda obviněný mohl být dne 26. 11. 2010 v podnikové prodejně Vodafone CZ č. ... na ulici P. V tomto směru je třeba odkázat na úvahy soudu prvního stupně týkající se této otázky (viz str. 16–17), včetně vyřešení otázky zda mohl mít obviněný fakticky přístup k tzv. tokenům a zda mu mohly být známy hesla pracovníků prodejny. Soud druhého stupně se zabýval i výpovědí svědka E. S. u odvolacího řízení, logicky odůvodnil na základě, jakých skutečností a důkazů změně výpovědi tohoto svědka neuvěřil a proč nepovažuje rozpis směn za průkazný (viz str. 6-7 rozhodnutí). Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba odkázat na samotnou výpověď svědka E. Svobody z hlavního líčení, který připustil, že i pokud by byl k dispozici rozpis směn, tento nemusí odrážet skutečný stav, že neobsahoval změny, ke kterým mohlo dojít z určitých provozních důvodů, kdy i připustil, že konkrétní dny, kdy pracovníci na zaučování docházeli do jiných prodejen na tzv. zaučování, se pravděpodobně neevidovaly. Současně je třeba opětovně odkázat na obsah mailu ze dne 1. 12. 2010 svědkyně A. L. Pokud obviněný dále namítá, že předmětné mobily byly na uvedenou prodejnu objednány dne 12. 11. 2010, tak je třeba zdůraznit, že tato skutečnost je pro posouzení věci nerozhodná, když z provedeného dokazování nevyplývá, že by objednání konkrétního typu mobilů na prodejnu bylo vždy vázáno na existenci již potenciálního zákazníka, tedy bylo možné objednat mobily, aniž by je v době objednávky někdo požadoval. Navíc vzhledem k jisté volnosti, která na prodejně v dané době byla (viz úvahy soudů nižších stupňů) nelze vyloučit, že objednání mobilů mohl zajistit samotný obviněný.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když i k náležitému objasnění věci byly provedeny všechny potřebné důkazy, tak jak ro vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Proto lze uzavřít, že soudy nižších stupňů byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. V dané věci tedy není dán namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem věci.
Rovněž argumentace obviněného týkající se zásady in dubio pro reo, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je tedy nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. stanovené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová