ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.58.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 58/2017-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2016 sp. zn. 7 To 402/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 61/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 18 T 61/2015, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 7 To 402/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 9. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítl, že soudy nesprávně právně zhodnotily po občanskoprávní stránce platnost a účinnost odstoupení od kupní smlouvy, neboť neprokázaly, že se obviněný s oznámením o odstoupení od smlouvy ze strany poškozené skutečně seznámil. Podle §349 odst. 1 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb.) přitom odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně. Jelikož nebylo v souladu se zásadou materiální pravdy prokázáno, že by se obviněný seznámil s obsahem odstoupení od smlouvy, nebylo jeho jednání možné vyhodnotit jako úmyslné, a proto absentuje naplnění subjektivní stránky. Obviněný dále namítl, že se soudy řádně nezabývaly civilní stránkou věci. Poukázal na to, že poškozená nesplnila svou zákonnou povinnost vrátit jí poskytnuté plnění, tedy část uhrazené kupní ceny. S ohledem na §351 odst. 2 obchodního zákoníku a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1998/2008 by poškozená nebyla úspěšná ani v civilním řízení. Soudy měly podle obviněného přihlédnout k zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť ve věci jde o typický občanskoprávní spor. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) trestního zákoníku namítl, že došlo k porušení zásady zákonného soudce, neboť ve veřejném zasedání o odvolání vystupoval jako předseda senátu Mgr. Adam Kafka, přestože jako předsedkyně senátu byla ustanovena JUDr. Halina Černá. Podle informací získaných před jednací síní byla předsedkyně senátu v době jednání na dovolené. Tento postup nebyl ze strany soudu odůvodněn, a proto došlo k hrubému porušení uvedené zásady.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil podle §265k trestního řádu a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání podle §265l trestního řádu, příp. ve věci sám rozhodl podle §265m trestního řádu tak, že dovolatele zprostí obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu z námitek obviněného nevyplývá, že by konkrétními skutečnostmi rozporoval výběr soudce, jenž zastoupil kolegyni, která se podle obviněného nacházela na dovolené. Obviněný pouze vyjádřil nesouhlas s tím, že ke změně v osobě předsedy senátu došlo, aniž by to odvolací soud odůvodnil či vysvětlil. To lze sice označit za jistou nedůslednost, jak již dříve dovodil Nejvyšší soud, nejedná se však o vadu, kterou by bylo možné podřadit pod označený dovolací důvod. Námitky obviněného se podle státní zástupkyně míjely i s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť byly zaměřeny pouze proti skutkovým zjištěním soudů. S užitou argumentací obviněného se navíc již vypořádaly soudy v předchozím řízení. Pokud jde o zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, pak v daném případě obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry, a to v jeho kvalifikované podobě podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, a je tedy zcela na místě užití trestního práva i s ohledem na jeho povahu jako prostředku ultima ratio.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnul, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b trestního řádu.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu ve Znojmě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To se týká jak tvrzení obviněného, podle kterého soudy neprokázaly, že by se s obsahem odstoupení od smlouvy ze strany poškozené skutečně seznámil, tak výhrady, že poškozená nesplnila svou zákonnou povinnost vrátit jí poskytnuté plnění. Stejnou argumentaci použil obviněný již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s těmito námitkami náležitě vypořádal. Podle skutkových zjištění byla zásilka s odstoupením od smlouvy poškozenou odeslána na adresu, která vyplývala z kontaktu s obviněným a byla převzata zástupcem společnosti. Z výpovědi svědka Ing. V. i z výpovědi samotného obviněného potom vyplývá, že o doručení odstoupení od smlouvy věděl. Ve vztahu k vrácení části uhrazené kupní ceny obviněný pomíjí, že obsahem jím akceptované nabídky bylo i jasné a přehledné ustanovení, podle kterého v případě odstoupení od smlouvy má dodavatelská společnost právo na smluvní pokutu ve výši dosud uhrazených záloh. Smluvní pokutu poškozená skutečně uplatnila zápočtem se zaplacenými zálohami. Tyto dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Pokud jde o námitku dovolatele, že jde o typický občanskoprávní spor, a proto měly soudy přihlédnout k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, lze ji sice shledat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za relevantní, ovšem zjevně neopodstatněnou. Již nalézací soud k tomu přiléhavě poznamenal, že podle skutkových závěrů to byl právě a výlučně obžalovaný, kdo s dodavatelem nekomunikoval, na jeho výzvy nereagoval a o pohybu stroje ho nikterak neinformoval, což svědčí o tom, že jednání obviněného bylo motivováno snahou stroj si ponechat, přestože věděl, že v souladu s uzavřenou smlouvou dodavatel od nákupu stroje odstoupil a on je povinen stroj vrátit. Rozhodně se tak nejednalo o běžný občanskoprávní spor. Jednání obviněného naplnilo všechny znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu i výše způsobené škody zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (§16 a §17 trestního řádu). Pro posouzení, zda byl soud náležitě obsazen, je třeba vycházet z §27, §31 a §35 zákona o soudech a soudcích, avšak tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věcí v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu §41 a §42 a násl. zákona o soudech a soudcích, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci . Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998).
Součástí tohoto základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003).
Z předloženého trestního spisu vyplývá, že věc odvolání obviněného byla po nápadu přidělena předsedkyni senátu 7 To JUDr. Halině Černé. Jak dále dovolací soud ověřil, čerpala JUDr. Halina Černá dne 8. 9. 2016, kdy proběhlo veřejné zasedání o odvolání, řádnou dovolenou. Pokud vystupoval ve veřejném zasedání o odvolání jako předseda senátu Mgr. Adam Kafka, člen senátu 4 To, stalo se tak v souladu s pravidly pro zastupování nepřítomného člena senátu 7 To, jak vyplývá z Rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, veřejně dostupného na webových stránkách soudu. Otázkou mohlo zůstat pouze to, zda změna složení senátu byla v projednávané věci zúčastněným stranám dostatečně a včas signalizována. Ani v opačném případě se však nejedná o vadu, kterou by bylo možné podřadit pod označený dovolací důvod, neboť nepředstavuje nedostatek, jenž by sám o sobě svědčil o nenáležitém obsazení senátu. Z tohoto důvodu nebyla námitka obviněného shledána opodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu