ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.776.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 776/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 4 To 69/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 160/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 7 T 160/2015, byl obviněný J. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v období od 1. 7. 2014 do 1. 7. 2015 v místě svého trvalého bydliště a jeho okolí, zejména u domu v obci B., okr. J. H., opakovaně kdykoliv jeho sousedka M. M., vyšla ze svého domu, jí sprostě nadával a vyhrožoval fyzickou likvidací, v témže období poškozenou M. M. pronásledoval takovým způsobem, že kontroloval její příchody a odchody v místě jejího bydliště, a když ji spatřil venku, tak ji fotil, dělal na ní vulgární gesta, která doprovázel sprostými výroky, sledoval ji svým vozidlem, když vyjela na jízdním kole a taktéž v noční době prosvěcoval baterkou okna jejího domu, když poškozená M. M. se v důsledku chování obžalovaného bála vycházet z domu, zejména na zahradu a měla strach o sebe a své příbuzné.
Za uvedené přečiny Okresní soud v Jindřichově Hradci uložil obviněnému podle §353 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 7 T 160/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 4 To 69/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 4 To 69/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť ve věci je dán zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů. Obviněný především namítá, že podle jeho názoru nebyly naplněny všechny znaky skutkových podstat zvolených přečinů a to navíc v takovém stupni, že by jeho jednání bylo natolik společensky škodlivé, aby nestačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Následně dovolatel podrobně rozvádí průběh řízení před soudy nižších stupňů, přičemž poukazuje na skutečnost, že ve věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno dvakrát. V případě prvního rozhodnutí soud rozhodl podle §222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v Třeboni, když dospěl k závěru, že ve věci se nejedná o trestný čin, ale mohlo by se jednat o přestupek. Předmětné rozhodnutí pak soud druhého stupně podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a uložil v jakém směru je třeba dokazování doplnit. Poté soud prvního stupně doplnil dokazování o požadované důkazy, když podle přesvědčení obviněného vyslechnutí svědci neuvedli žádné skutečnosti, které by měly prokazovat jeho vinu. Přesto soud prvního stupně vydal nové rozhodnutí a uznal ho vinným, ačkoliv nedošlo ke změně skutkového stavu, přičemž změnu svého rozhodnutí řádně neodůvodnil. Nerozvedl důvody, které ho vedly k tomu, že některým výpovědím svědků uvěřil a některým nikoliv, a to za situace, že výpovědi poškozené a jejich rodinných příslušníků si protiřečí a jsou nevěrohodné. Zdůrazňuje, že odsuzující rozsudek je založen pouze na výpovědi poškozené M. M., když ostatní svědci nebyli nikdy přítomni žádnému střetu. Věrohodnost poškozené je zpochybňována samotným soudem prvního stupně, který dospěl k závěru, že jednání nebylo tak časté, jak uvádí poškozená, neboť chodil do zaměstnání, když ani neuvěřil výpovědi poškozené ohledně údajného útoku mačetou. V tomto směru odkazuje dovolatel na výpovědi poškozené a jejich rodinných příslušníků ohledně údajného útoku mačetou a na rozpory v jejich výpovědích. Soudem prvního stupně také nebylo zhodnoceno, že ačkoliv podle výpovědi poškozené jeho jednání mělo být velmi intenzivní, tak trestní oznámení podala až v roce 2015. Nebylo také přihlédnuto k negativnímu postoji rodinných příslušníků poškozené k jeho osobě, ke skutečnosti, že svědek F. M. 19 let znemožňoval jeho přijetí do Mysliveckého sdružení B. Charakter osoby svědka dokresluje skutečnost, že byl zapsán v seznamu spolupracovníků STB. Dále obviněný namítá, že soud prvního stupně nijak nehodnotil výpověď dcery poškozené, jejíž výpověď je pouze obecná a nevěrohodná z toho pohledu, že bydlí v Č. B. Ohledně svědka M. M. uvádí, že tento je nevěrohodný, odkazuje na trestní stíhání tohoto svědka ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 80/2012 u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně pak nijak nehodnotí výpovědi jeho rodinných příslušníků, když tito připouštějí, že sice docházelo ke vzájemným střetům, ovšem vyloučili, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil. Další svědci, kteří vypovídali v jeho neprospěch, svědčili ve prospěch svědka M. M. v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 80/2012 a proto je nelze považovat za věrohodné. Naopak k výpovědím svědků, kteří svědčili v jeho prospěch, se soud nijak nevyjádřil.
Podle obviněného nebylo vzato v úvahu, že příčinou jeho špatného duševního stavu je spor se sousedy a útoky ze strany rodiny poškozené. Zdůrazňuje, že se dobrovolně léčí v ambulantní psychiatrické ordinaci. Nebyl zkoumán případný motiv jeho jednání. Naopak motivem poškozené mohla být skutečnost, že získal dobré zaměstnání, ve kterém nesměl být trestán a že nebude moci vykonávat svá práva v mysliveckém sdružení.
Podle obviněného se v případě naplnění znaku skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje, aby jednání pachatele vzbudilo důvodnou obavu v jiném. Soud ovšem neuvádí, jakým konkrétním jednáním měl tuto obavu naplnit. Tvrzení poškozené o tom, že jí ustřelí palici a naznačování pohybu mačetou je nevěrohodné. Podle dovolatele nemohlo tvrzené jednání vzbudit důvodnou obavu, když poškozená nepodala trestní oznámení dříve, ačkoliv se měl nevhodného jednání dopustit již v předchozím období. Nebylo také prokázáno, že by nějak manipuloval se zbraní, ačkoliv ji řádně vlastnil. Poškozená také nevyhledala lékařskou pomoc, takže se nechovala tak, jak by bylo odpovídající jejímu tvrzení.
K naplnění přečinu nebezpečného vyhrožování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku namítá, že pachatel musí osobu, na kterou zaměří pozornost, dlouhodobě pronásledovat jednak tím, že jí nebo osobám blízkým vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou, nebo vyhledávat její osobní blízkost nebo ji sledovat a omezovat ji v obvyklém způsobu života. V takové osobě musí zároveň vyvolat pocit strachu. Zdůrazňuje, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozenou vyhledával a pronásledoval. Připouští, že měl s rodinou poškozené spory, které ovšem byly vzájemné, když pokud se týká hrubých slov, tato používala i rodina poškozené a odkazuje na přestupkový spis z roku 2009. Soud nijak neodůvodnil, jak měl poškozené vyhrožovat ublížením na zdraví, když střelnou zbraň nikdy nepoužil, před poškozenou ji nepředváděl. Tvrzení ohledně ohrožení mačetou nebylo prokázáno. Sám soud vypustil soustavnost sledování, když konstatuje, že ke střetům docházelo zejména v letních měsících. Nebylo také prokázáno omezení poškozené v obvyklém způsobu života, poškozená nijak způsob života neomezila, což nakonec konstatuje samotný soud. Závěr o omezení práce na zahradě neodpovídá skutečnosti, když poškozená chodila na zahradu. Jestliže měla poškozená pocit, že se jí dívá do okna, mohla si dát záclony. Pokud se týká údajného svícení do oken poškozené, jedná se o neprokázané tvrzení. Je docela pravděpodobné, že procházel za nějakým účelem kolem svého domu či po zahradě s baterkou. Jeho jednání nemohlo vzbudit v poškozené důvodnou obavu o život a zdraví, když obě rodiny jsou v nepřátelském vztahu více než 20 let.
Následně obviněný vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně se ve svém původním rozhodnutí o postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. zabýval ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku obsahujícím zásadu subsidiarity trestní represe. Podle obviněného z provedeného dokazování vyplývá, že se nejednalo o dlouhodobé pronásledování oběti, nýbrž o dlouhodobé vyhrocené vztahy mezi dvěma sousedícími rodinami. Proto má za to, že rozhodnutí o postoupení věci jako přestupku bylo správné, když z hlediska společenské škodlivosti se jednalo o přestupek. Dále obviněný velmi podrobně hodnotí postup soudu prvního a soudu druhého stupně v dané věci, když zdůrazňuje, že ve věci nedošlo ke změně důkazní situace, přesto došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle dovolatele měl soud druhého stupně postupovat podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a odsuzující rozsudek zrušit. Při správném posouzení věci měla být věc posouzena jako přestupek.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 4 To 69/2017, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 7 T 160/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 580/2017, uvádí, že obviněný v podaném dovolání opakuje argumenty, které uplatnil před soudem prvního stupně a v rámci odvolacího řízení a velmi podrobně hodnotí provedené důkazy. Tato část dovolání nemůže podle státního zástupce naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod. Pod zvolený dovolací důvod lze podřadit právní argumentaci obviněného týkající se nenaplnění všech znaků skutkových podstat zvolených přečinů. Jedná se o námitky vztahující se k tomu, že jeho jednání nemělo znaky soustavného jednání, že poškozenou nepronásledoval a že v ní nevyvolal důvodné obavy o její život a zdraví a že nebyla omezena v obvyklém způsobu života.
Státní zástupce dále zdůrazňuje, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, neboť předpokladem použití tohoto ustanovení je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost v provádění důkazů, jejich hodnocení a ve vyvozování skutkových závěrů. Nejvyšší soud je tedy při posuzování tohoto dovolacího důvodu vázán konečným skutkovým stavem, který učinil soud prvního a druhého stupně. Podle státního zástupce obviněný fakticky uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože podle tvrzení obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně uvádí, že lze sice zásah do skutkových zjištění připustit v určitém rozsahu i v rámci dovolacího řízení, zejména tehdy, jestliže existuje extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Jedná se o případy, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. O takový případ se ovšem v dané věci nejedná.
Podle státního zástupce námitky, které lze podřadit pod zvolený dovolací důvod jsou neopodstatněné. Zdůrazňuje, že sice mezi obviněným a rodinou poškozené jsou skutečně dlouhodobé sousedské spory, přesto lze mít za to, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zvolených skutkových podstat. Bylo totiž prokázáno, že obviněný opakovaně hrozil usmrcením poškozené, která je výrazně starší osobou než obviněný, žije v jeho sousedství osamoceně, takže tato nepochybně vnímala jeho vyhrůžky vzhledem k jejich četnosti a dlouhodobosti jako důvodné. Jednání obviněného naplnilo i všechny znaky přečinu podle §354 tr. zákoníku. Obviněný nejméně po dobu 1 roku pronásledoval poškozenou a do jisté míry i její rodinné příslušníky, kdy ji pravidelně vyhrožoval ublížením na zdraví, sledoval poškozenou, přičemž jeho chování vedlo k omezení obvyklého způsobu života poškozené, jako např. pohybu po domě, a před ním, k způsobu oblékaní, pohybu po zahradě apod. Na tento závěr nemůže mít vliv skutečnost, že obviněný po jistou dobu chodil do zaměstnání, neboť toto mu nebránilo v tom, aby se vůči poškozené takto choval v době, kdy byl v místě bydliště. I stupeň společenské škodlivosti je tak vysoký, že nepostačuje navrhované řešení obviněným prostředky práva správního. Státní zástupce zároveň konstatuje, že soudy velmi citlivě vzaly v úvahu existenci dlouhodobých majetkových sporů mezi rodinou obviněného a rodinou poškozené ve výroku o trestu.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně, v tom, že jeho jednání nenaplňovalo znaky všech zvolených skutkových podstat uvedených přečinů, neboť nemohlo v poškozené vyvolat důvodnou obavu o její život a zdraví, nemělo charakter pronásledování, nebylo soustavné a neomezovalo poškozenou v obvyklém způsobu života a mělo být posouzeno jako přestupek.
Uplatněné námitky lze částečně pod zvolený dovolací důvod podřadit. Jedná se o námitky týkající se naplnění všech znaků zvolených skutkových podstat, a že jednání obviněného mohlo být posouzeno jako přestupek.
Ohledně zbývající části uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že tuto nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť byť obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutků, je z obsahu konkrétních námitek nepochybné, že jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů a předestírá vlastní verzi skutkového děje (poškozená je nevěrohodná, mají dlouhodobé sousedské spory, soud nehodnotil řádně důkazy), přičemž na podkladě vlastní verze událostí dospívá ke skutkovému závěru, že nemohl naplnit znaky zvolených skutkových podstat. Obviněný tedy v podstatě vyjadřuje přesvědčení, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že proto nemohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v předmětné věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně v předmětné věci provedl řadu důkazů. Prováděl důkazy nejen navržené obžalobou ale i důkazy, jenž navrhovala obhajoba, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů následně řádně a dostatečně odůvodnil. Uvedený soud přesvědčivým způsobem rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují, byť stručněji. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3–8 rozsudku). Lze konstatovat, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval velmi pečlivě, když si byl vědom vzájemně dlouhodobě vyhrocených vztahů mezi obviněným a rodinou poškozené, přičemž upravil i zjištěný skutkový stav v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného (viz str. 8 rozsudku). Soud druhého stupně se následně s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, když dospěl k závěru, že bylo provedeno dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., přičemž i při hodnocení provedených důkazů bylo dodrženo ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (viz str. 2 rozhodnutí). Soud druhého stupně se i vypořádal s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou v podstatném rozsahu totožné s argumentací uvedenou v podaném dovolání (viz str. 2–3 rozhodnutí). Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. Své rozhodnutí pak soudy nižších stupňů řádně a náležitě odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené úvahy považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Obviněný v podstatě argumentuje tím, že poškozená a její rodinní příslušníci jsou nevěrohodní, když mezi obviněným a rodinou poškozené existují dlouhodobě vyhrocené vztahy. Lze konstatovat, že oba soudy si byly této skutečnosti vědomy, tuto při hodnocení důkazní situace nepomíjely, naopak k ní přihlížely. Soud prvního stupně dokonce výslovně uvedl, že k výpovědím rodinných příslušníků poškozené je nutno přistupovat velmi obezřetně, když byť to výslovně neuvádí, stejným způsobem musí být postupováno ve vztahu k výpovědím rodinných příslušníků obviněného. Následně dospívá k závěru, že obviněný je usvědčován nejen výpovědí poškozené, ale i dalších svědků, kteří vypovídali o hrubém a nevhodném chování obviněného vůči poškozené a dalším rodinným příslušníkům poškozené, ale i jiným osobám (např. svědek J., A. B., M. Š., M. Č.). Pokud obviněný zpochybňuje výpovědi těchto svědků, tak je třeba uvést, že se jedná o osoby, které nejsou v příbuzenském poměru k poškozeným, přičemž např. svědek J., i když sám s obviněným žádné sousedské spory nemá, což nakonec netvrdí ani samotný obviněný, uvedl, že pozoroval obviněného, jak křičí na syna poškozeného, když podle něho konflikty vyvolává obviněný, což je v souladu s výpovědí poškozené a jejich rodinných příslušníků. Navíc i svědkyně J., byť sama nebyla přítomna nějakému nevhodnému chování obviněného, výslovně vypověděla, že poškozená hovořila o svých problémech s obviněným, kdy svědkyně výslovně uvedla, že zavedla (ona) řeč na něco jiného. Tedy i z výpovědi této svědkyně vyplývá, že poškozená již před podáním trestního oznámení mluvila o nevhodném chování obviněného, když z vyjádření svědkyně je nepochybné, že nechtěla o věci záměrně nic vědět, což je i z jistého pohledu pochopitelné, když je sousedkou obou aktérů. Jestliže obviněný dovozuje nevěrohodnost svědků Š. a B. ze skutečnosti, že tito hlasovali proti jeho vstupu do Mysliveckého sdružení B., tak je třeba zdůraznit, že z této skutečnosti nelze jejich nevěrohodnost dovozovat. Uvedení svědci tuto skutečnost připustili. V dané souvislosti nelze pominout, že o přijetí či nepřijetí hlasovali nejen tito svědci, ale i další osoby, které byly proti přijetí obviněného do sdružení. Ze strany obviněného se jedná o interpretaci určité události, přičemž na základě tohoto postoje uvedených svědků k jeho přijetí do sdružení dovozuje, že jsou proti němu zaujatí, když ovšem zcela pomíjí, že o jeho nepřijetí rozhodli demokraticky i ostatní členové sdružení (mělo se jednat o 24 osob). Skutečnost, že uvedení svědci vypovídali v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 80/2012 rovněž nemůže vést k závěru, že z výpovědi těchto svědků nelze vycházet, když v předmětné věci rozhodl nezávislý soud. I další námitka obviněného, jenž dovozuje nevěrohodnost poškozené ze skutečnosti, že soud vypustil z popisu skutku, že by poškozené hrozil mačetou, má procesní charakter, neboť směřuje do způsobu hodnocení důkazů tímto soudem. Nejvyšší soud ovšem považuje za potřebné zdůraznit, že soud tuto část skutku vypustil z toho důvodu, že jednak poškozená nebyla schopna událost časově zařadit, tedy nebyla si jistá, zda k vyhrůžce mačetou došlo před žalovaným obdobím či v jeho průběhu a dále soud dospěl k závěru, že není vyloučeno, že vzhledem k vzdálenosti poškozené a obviněného se mohlo jednat o jinou věc (viz str. 8 rozsudku). Jinak řečeno, soud shledal, že časově nebylo prokázáno, že by k vyhrůžce mačetou došlo v žalovaném období, kdy také nevyloučil, že poškozená nemusela přesně rozpoznat použitý předmět. Jedná se tedy o vyjádření zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného a z tohoto postupu soudu nelze vyvozovat nevěrohodnost poškozené.
K námitkám obviněného, že soud prvního stupně původně rozhodl, že jeho trestní věc se postupuje podle §222 odst. 2 tr. ř. jako přestupek, a že poté rozhodl tak, že ho uznal vinným ve smyslu podané obžaloby, aniž by se skutková situace změnila, je třeba uvést následující. Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně skutečně původně rozhodl tak, že věc obviněného se postupuje jako přestupek (viz č. l. 195). Předmětné rozhodnutí bylo na základě podané stížnosti státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 4 To 502/2016, když soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, když poukázal i v čemž spatřuje rozporuplnost předmětného rozhodnutí. Soudu prvního stupně pak bylo uloženo, aby uzavřel, ze kterých svědeckých výpovědí vychází při formulování skutkového stavu, když soud shledal i důvodnou námitku státního zástupce ohledně výslechu svědků M. M. a manželů J. Z rozhodnutí soudu druhého stupně je tedy zřejmé, že soud prvního stupně měl tedy bez důvodných pochybností uzavřít, kterým výpovědím uvěřil a doplnit dokazování. Soud prvního stupně tyto pokyny splnil, takže odstranil vady, které mu byly vytýkány soudem druhého stupně a které vedly k tomu, že rozhodnutí bylo vnitřně rozporuplné a pro které nemohly původní skutkové a právní závěry obstát. Z tohoto pohledu se nemohlo jednat o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jenž může porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se totiž považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). O takový případ se v dané věci nejednalo, když obviněný byl seznámen s obsahem zrušujícího rozhodnutí soudu druhého stupně a bylo mu známo, z jakých důvodů bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno.
Jak již bylo naznačeno za důvodné lze považovat námitky obviněného, které se vztahují k naplnění všech znaků zvolených skutkových podstat uvedených přečinů. Obviněný byl v dané věci uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit u poškozené osoby důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Konkrétní výroky pachatele je třeba hodnotit ve spojení s jeho dalším konáním a jeho projevy a teprve na základě komplexního posouzení situace je možné učinit závěr, zda se jedná o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Nevyžaduje se proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. trest.). Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba vždy posuzovat vzhledem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze pohrůžky, k fyzickým a povahovým vlastnostem pachatele z pohledu jejich srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozené osoby, když je také třeba hodnotit jejich vzájemné vztahy apod.
Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku konkrétně obviněný namítá, že poškozené nevyhrožoval takovým způsobem, že to u poškozené mohlo vzbudit důvodnou obavu, byť část uplatněné argumentace má procesní charakter (neprokázání použití mačety). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že dospěly k závěru, že obviněný vyhrožoval poškozené usmrcením takovým způsobem, že to mohlo u poškozené vzbudit důvodnou obavu. Jak již bylo naznačeno, nikoliv každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku, je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Vždy je třeba posuzovat, zda pronesené výhrůžky vykazují intenzitu vyžadovanou ustanovením o uvedeném přečinu a zda je z nich možné dovodit, že pachatel tímto způsobem vyhrožoval poškozené osobě usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011).
Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že znaky této skutkové podstaty byly naplněny. Vlastní pohrůžka usmrcením spočívala v tom, že obviněný poškozené vyhrožoval fyzickou likvidací, konkrétně poškozené vyhrožoval, že „jí ustřelí palici“. Takto vyslovená vyhrůžka představuje nepochybně pohrůžku usmrcením. V dané souvislosti je možno připustit, že v popisu skutku mohl být výslovně uveden konkrétní výrok obviněného, který představoval vyhrůžku usmrcením, když ovšem obecnější slovní vyjádření nemůže mít vliv na skutečnost, že se jednalo o vyhrůžku usmrcením ze strany obviněného, neboť použití slovního obratu „fyzické likvidace“ nepochybně v sobě zahrnuje i vyhrůžku usmrcením. Vyslovená vyhrůžka nepochybně byla způsobilá vyvolat v poškozené důvodnou obavu. Při posuzování schopnosti vyvolat u poškozené důvodnou obavu, že obviněný své jednání uskuteční, je třeba vzít v úvahu, že poškozená je starší osobou (poškozené bylo v době činu 71 let), jedná se o ženu, která žije osaměle, když její děti do domu jen občas přijíždí, nebydlí tam. Nevhodné jednání obviněného bylo také dlouhodobého charakteru, když k nežádoucímu chování vůči poškozené docházelo i před žalovaným obdobím, vyhrůžka byla v žalovaném období vyslovena opakovaně, tedy nejednalo se o ojedinělý slovní projev ze strany obviněného. Nelze také pominout, že obviněný používá poměrně hrubý slovník, a to nejen vůči poškozené, ale i jejím rodinným příslušníkům, kdy se jedná o velmi dehonestující výrazy, přičemž i instaloval na svůj plot, tak aby to ovšem viděla i poškozená, cedule s nápisy „čumíš šmíráku“ a „estebák F. M.“ příp. „stůj střelba“, tedy nápisy, které nepochybně jsou nevhodné a urážející a obsahují i určitou pohrůžku násilím. Poškozené bylo také známo, že obviněný vlastní legálně střelné zbraně, přičemž přestože se již dříve rodina poškozené snažila situaci vyřešit tím, že v případě konfliktu volala městkou policii, věci vždy skončily odložením přestupkovým orgánem, což nepochybně vedlo u poškozené k pocitu, že je zcela bezmocná a k nápravě chování obviněného nedojde. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu bylo tedy reálně způsobilé u poškozené vyvolat důvodnou obavu o její život a zdraví a včetně života a zdraví jejich rodinných příslušníku. Pokud obviněný zdůrazňuje, že nikdy vůči poškozené nepoužil zbraň, je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného přečinu se nevyžaduje, aby skutečně při vyhrůžce usmrcením byla použita zbraň, postačí pronesení takové vyhrůžky, která je vzhledem ke všem skutečnostem, které jsou známy poškozené osobě u ní schopna vyvolat důvodnou obavu. O takový případ se jedná. Proto lze považovat uplatněnou námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.
Obdobná je situace v případě naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Dlouhodobostí se rozumí přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozené osobě vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat a které může mít různé formy. Pachatel může užívat i tzv. zdánlivé legální prostředky, jako např. vyhledávání blízkosti obětí nebo i nedovolené prostředky (např. vyhrožování).
Výhrůžkou ublížením na zdraví nebo jinou újmou je třeba rozumět takové protiprávní (nedovolené) jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat. Obsah výhrůžky je zde konkretizován ublížením na zdraví nebo jinou újmou. Zákonný znak spočívající ve výhrůžce jinou újmou může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Jinou újmou je např. narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti apod. Jiná újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví, které je zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná), a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Záleží vždy na konkrétních okolnostech případu vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, zejména na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhrůžek, jak se pachatel při výhrůžkách choval, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobnostní charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí apod. (k tomu např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 77, T 1401.). Výhrůžka musí být provedena nedovoleným způsobem a prostředky, musí být vážně míněna (nesmí jít o žert) a musí být zaměřena, jak již bylo uvedeno, na ublížení na zdraví nebo způsobení jiné újmy. Taková výhrůžka může směřovat buď přímo proti poškozenému, anebo může mu být vyhrožováno způsobením ublížení na zdraví nebo jiné újmy osobám jemu blízkým, čímž je pronásledován poškozený, neboť se u něj vyvolává strach o zdraví a bezpečí takových blízkých osob.
Sledování poškozeného je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat (viz Šamal P. a kol. Trestní zákoník II., Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 3009).
Za omezování v obvyklém způsobu života je třeba považovat takové omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života. Může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (v podrobnostech viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 3010).
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný naplnil znaky označeného přečinu tím, že poškozenou dlouhodobě pronásledoval, když jí vyhrožoval ublížením na zdraví nebo jinou újmou, sledoval ji a omezoval ji v obvyklém způsobu života, a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví. V dané souvislosti je třeba uvést, že v právní větě chybí, že jednání bylo způsobilé vzbudit u poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, ovšem z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že tento se naplněním tohoto znaku zabýval, jedná se tedy o zřejmou nesprávnost, která nemůže mít na posouzení věci vliv.
Obviněný konkrétně k naplnění toto skutkové podstaty namítá, že poškozenou dlouhodobě nepronásledoval, nevyhrožoval jí, nesledoval jí a neomezoval v obvyklém způsobu života a že jeho jednání nemohlo vyvolat u poškozené důvodnou obavu. Následně opětovně rozvádí vzájemné vztahy mezi ním a rodinou poškozené, skutečnost, že chodil do práce, nepoužil mačetu, a že se jedná o dlouhodobé sousedské konflikty. Část uplatněné argumentace tedy opětovně směřuje do způsobu hodnocení důkazy soudy nižších stupňů a nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitky týkající se použití mačety a k nesouhlasu s tím, že poškozená musela omezit obvyklý způsob života z pohledu skutečností, ze kterých je tento závěr dovozován a důvodů jak mohlo dojít k prosvěcování oken poškozené.
Pokud se týká naplnění zákonného znaku spočívajícího ve vyhrožování poškozené ublížením na zdraví poškozené nebo jiné újmy a naplnění znaku vzbuzení důvodné obavy o život a zdraví poškozené, je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování. Jiná újma spočívala v sexuálních narážkách obviněného, které poškozená musela vnímat jako pohrůžku jinou újmou. Je třeba zdůraznit, že ke spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. l tr. zákoníku se nevyžaduje, aby život nebo zdraví poškozeného, případně jemu blízkých osob, byly reálně ohroženy v tom smyslu, že pachatel hodlá poškozeného nebo jemu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či dokonce usmrtit. Podstatou uvedeného přečinu není to, že pachatel skutečně chce poškozeného nebo jemu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či usmrtit, ale to, že pouze chce, aby z toho měl poškozený strach (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014). Takže není podstatné, že k ublížení na zdraví u poškozené nedošlo.
Ohledně znaku osobního sledování poškozené je třeba uvést, že z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný kontroloval příchody a odchody poškozené z místa jejího bydliště, když se nacházela u svého domu či v zahradě, tak ji záměrně fotil a dělal vulgární gesta, která doprovázel sprostými výroky, dále ji sledoval svým vozidlem a prosvěcoval jí okna jejího domu. Všechna tato jednání musela poškozená nepochybně vnímat jako sledování své osoby, jako jednání silně obtěžující a slídivé. Vzhledem ke vzájemným vztahům mezi obviněným a rodinou poškozené je zřejmé, že tak obviněný činil proto, aby u poškozené vyvolal obavu ze svého dalšího jednání, aby měla pocit ztráty soukromí v místě svého bydliště, což nakonec vedlo k změně chování poškozené. Skutečnost, že jednání nebylo soustavné, tedy každodenní, nemá pro posouzení věci vliv, když pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty se nevyžaduje, aby toto jednání bylo každodenní, postačí, jestliže jednání obviněného je takové intenzity, že v poškozené vyvolává pocit, že její kontakty s obviněným jsou záměrně vyvolány, nejsou náhodné, naopak že obviněný s ní kontakt vyhledává, takže to vede k vyvolání pocitu, že je záměrně sledována a kontrolován její pohyb. V důsledku takového chování pak u poškozené dojde k pocitu ztráty soukromí, přičemž jednání pachatele vede k tomu, že poškozená osoba se snaží záměrně vyhnout kontaktu s pachatelem, což ji vede ke změně určitého způsobu chování, které ovšem není vyvoláno přirozeně, nýbrž právě v důsledku chování pachatele vůči poškozené osobě. Není také vyloučeno, aby sledování v průběhu žalovaného období bylo různé intenzity, např. i závislostí od ročního období, které nepochybně ovlivňuje možnost a formy sledování poškozené osoby. Takto tomu bylo nepochybně v dané věci, když sledování poškozené bylo nepochybně intenzivnější v měsících, kdy lze předpokládat zvýšený pohyb po zahradě a okolí domu související s údržbou zahrady a domu. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že sledování poškozené v předmětné věci mělo různé formy, když byly zvoleny i různé formy nebezpečného pronásledování, což ve svém důsledku nepochybně muselo na poškozenou působit velmi tísnivě a zvyšovat její obavy z jednání obviněného (vyhrůžky ublížením na zdraví poškozené a jejím rodinným příslušníkům, sledování pohybu poškozené v místě bydliště, focení, nadávky, vulgární gesta apod.).
K naplnění znaků dlouhodobostí pronásledování je nezbytné odkázat na dobu páchání trestné činnosti, když k jednání docházelo po dobu 1 roku, což nepochybně lze považovat za naplnění znaku dlouhodobosti. Pro naplnění znaku dlouhodobosti se vyžaduje, aby pachatel protiprávní aktivity pachatele vyvíjel nejméně v řádu několika měsíců (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014), což v dané věci bylo naplněno. V tomto směru je také potřebné odkázat na skutečnost, že již předtím docházelo k nevhodnému chování vůči poškozené, což na poškozenou působilo tísnivě (tabule na domu obviněného, nadávky jejich rodinným příslušníkům i vůči její osobě), kdy také nelze pominout, že pronásledování v uvedeném období mělo různé formy, které nepochybně velmi tíživě působily na poškozenou a vzbuzovaly v ní pocit příkoří, ponížení a strachu.
V předmětné věci byl rovněž naplněn znak, že u poškozené došlo k omezení v obvyklém způsobu života. Argumentace obviněného je založena na tom, že soud prvního stupně shledal, že u poškozené nedošlo k výraznému omezení v obvyklém způsobu života. V souvislosti s touto argumentací je třeba uvést, že naplnění uvedené skutkové podstaty nevyžaduje, aby došlo k výraznému omezení v obvyklém způsobu života. Postačí, že u poškozené osoby dojde k omezení obvyklého způsobu života, které si nepřeje a které je vyvoláno protiprávním jednáním pachatele vůči jeho osobě. Do jisté míry se jedná o hledisko, které je závislé na tom, jak subjektivně újmu pociťuje poškozená osoba, kdy je ovšem nezbytné přihlédnout i k tomu, jak objektivně poškozená osoba změní svůj dřívější způsob života. V dané věci je nepochybné, že poškozená omezila svůj pohyb na zahradě, přestala nosit plavky, v domě se nechová tak, jak byla zvyklá (přestala chodit ve spodním prádle), což nepochybně svědčí o tom, že ztratila pocit soukromí v místě svého bydliště. Navíc se vyhýbala kontaktům s obviněným, o věci neustále mluvila a i plakala (výpověď dcery poškozené). Z uvedeného je patrno, že poškozená musela nedobrovolně změnit svůj způsob života, nejednalo se o změnu nepodstatnou, když také nelze přehlédnout věk poškozené, když tyto osoby právě změny, které se týkají každodenních zvyků, vnímají citlivěji a představují pro ně větší psychickou zátěž.
Obecně v souvislosti a námitkami obviněného, který uvádí, že se jednalo o konflikty vzájemné a špatné sousedské vztahy, je třeba uvést, že soudy nižších stupňů tuto skutečnost nepomíjí a při svém rozhodování k ní přihlíží. Skutečnost, že mezi obviněným a poškozenou existovaly prokazatelně dlouhodobé sousedské spory, nevylučuje, aby obviněný byl trestně postižen pro uvedené skutkové podstaty, pokud jeho jednání výrazně vybočí z běžných tzv. sousedských schválností typických právě pro dlouhodobé neutěšené sousedské vztahy a naplňuje znaky uvedených skutkových podstat a ze strany obviněného se jedná o jednání záměrně nevyprovokované chováním poškozené osoby. O takový případ se v dané věci jedná, když v předmětné době nebylo zjištěno, že by poškozená nějak úmyslně gradovala vzájemné nepřátelské vztahy mezi její rodinou a obviněným.
Pokud obviněný dále namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek, tak s jistou dávkou tolerance lze i tuto námitky podřadit pod zvolený dovolací důvod, přestože částečně směřuje do způsobu hodnocení důkazů, když obviněný předkládá vlastní verzi skutkové děje. Protože obviněný ovšem odkazuje na ustanovení §12 odst. 2 tr. ř., když namítá, že jeho jednání nespadá pod ochranu, kterou má zajistit trestní zákoník, je možno tuto argumentaci považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
Platí, že trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). O takovou situaci se v dané věci nejedná. Nelze totiž pominout, že jednání obviněného se vyznačovalo dlouhodobostí (trvalo 1 rok), přičemž jeho jednání mělo různé formy a vyznačovalo se stupňující intenzitou, přičemž obviněný se jednání dopustil vůči osaměle žijící osobě staršího věku. Nelze také přehlédnout, že obviněný se svého nevhodného chování zejména vůči rodině poškozené dopouštěl již dříve, a trestnou činností se dopustil dvou trestných činů. Za této situace je třeba mít za to, že uplatnění trestní represe vyžaduje naplnění reparační, preventivní, ale i represivní funkce trestního práva. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že soudy velmi citlivě daly výraz vzájemným vztahům všech zúčastněných ve výroku o uloženém trestu.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová