ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.909.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 909/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 o dovolání obviněného M. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 10 To 128/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 37/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 16 T 37/2012, byl obviněný M. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1)] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)]. Uvedených trestných činů se podle tohoto soudu dopustil obviněný tím, že:
1. a), b)
- nejméně od listopadu 2010 do 3. 3. 2011 na různých místech, zejména v B., v ulici T., a v Č. B., v H. ulici, nejméně jednou měsíčně fyzicky a slovně napadal svou družku F. M., které od konce roku 2010 zakazoval chodit z bytu ven, zamykal ji, nutil ji, aby byt opustila pouze v jeho doprovodu, nebo doprovodu své matky, koncem prosince 2010 ji kopal do celého těla, dupal po ní a způsobil jí zlomeninu žeber, přičemž poškozená nevyhledala tehdy lékařské ošetření, v únoru 2011 ji opakovaně bil pěstmi do obličeje, kopal do ní, v bití pokračoval i do časných ranních hodin a 1. 3. 2011 ji napadl pěstmi do obličeje, srazil na zem, kopal do celého těla, vyhrožoval jí zabitím, přinesl si z kuchyně nůž, přelepil jí ústa izolepou, svázal jí ruce za zády, nechal ji takto ležet do ranních hodin, dne 2. 3. 2011 ji znovu s nožem v ruce bil, pomočil ji a teprve dne 3. 3. 2011 poškozená za pomoci majitele domu z bytu odešla, a odcestovala za svou matkou, a jeho jednání vedlo u poškozené ke zhmoždění obou tváří, podkožním krevním výronům víček obou očí, kořene nosu, zlomenině nosních kůstek s posunem, podkožnímu krevnímu výronu na zádech v krajině levé lopatky, krevním výronům na zápěstí, krevním výronům na vnitřní ploše obou stehen, krevnímu výronu pod vnitřním kotníkem levé nohy a zlomeninám osmého a devátého žebra vlevo,
- nejméně počátkem března 2011 donutil F. M., aby si do svého přirození zasouvala šišku salámu o hmotnosti 400 gramů s výhrůžkou, že pokud tak neučiní sama, udělá to sám, a těmto výhrůžkám, vzhledem k předchozímu agresivnímu jednání obžalovaného, poškozená podlehla, a toto jeho jednání v souhrnu vedlo také u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy,
2.
dne 3. 3. 2011 v okrese Č. B., prostřednictvím mobilního telefonu vyhrožoval matce F. M. I. P. zastřelením, a vzhledem k charakteru jeho osoby měla I. P. z výhrůžky důvodnou obavu.
Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §205 odst. 1 (správně: §205 odst. 2) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 11. 2011, č. j. 2 T 134/2011-383, uložil Krajský soud v Českých Budějovicích obviněnému podle §186 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Dále podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí osobního vozidla tovární značky Fiat Bravo, zajištěného nože a izolepy, s tím, že podle §70 odst. 5 tr. zákoníku se vlastníkem propadnutých věcí stává stát. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 11. 2011, č. j. 2 T 134/2011-383, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 16 T 37/2012, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 10 To 128/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zločin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, a dále za přečiny krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 11. 2011, č. j. 2 T 134/2011-383, uložil podle §186 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku (účinného do 31. 5. 2015) pak obviněnému uložil trest propadnutí osobního vozidla tovární značky Fiat Bravo, zajištěného nože a izolepy. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu, jenž byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 11. 2011, č. j. 2 T 134/2011-383, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 10 To 128/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení s tím, že rozhodnutí je napadáno v celém rozsahu. Obviněný následně konstatuje, v jakém jednání spočívala jeho trestná činnost a jaké trestné činy byly v jeho jednání spatřovány. Ohledně skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že nejprve bylo v tomto skutku spatřováno spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když na základě právního názoru soudu druhého stupně bylo jednání, ve kterém bylo původně spatřováno spáchání znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, překvalifikováno na zločin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, aniž by byl soudem prvního stupně na možnost odlišného právního posouzení upozorněn.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednání nenaplňuje znaky zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku. Namítá, že poškozená nebyla k popsané sexuální praktice nijak donucena, což je patrno i z pořízeného videozáznamu, který byl proveden jako důkaz. Předmětná sexuální praktika byla zcela dobrovolná a ze strany poškozené chtěná. Navíc pokud by se jí poškozená zúčastnila nedobrovolně, tak by se pojmově nemohlo jednat o pohlavní sebeukájení, protože pokud by to poškozené žádné potěšení nepřinášelo, tak by se jednalo pouze o ukájení potřeb jiné osoby. Nesprávné právní posouzení dále dovozuje z toho, že jeho jednání bylo posouzeno podle odst. 5 §186 tr. zákoníku, když podle skutkových závěrů soudů měl způsobit poškozené posttraumatickou stresovou poruchu předmětnou sexuální praktikou. Pokud je ovšem správný závěr soudů o jeho vině zločinem týráním osoby žijící ve společném obydlí podle odst. 2 písm. b) §199 tr. zákoníku, tak poškozená uvedenou poruchou trpěla již před realizací uvedené sexuální praktiky v důsledku týrání.
Nesprávné právní posouzení obviněný dále dovozuje z toho, že byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kdy se vyžaduje, aby čin byl páchán delší dobu. Podle jeho názoru nebyl uvedený znak naplněn, když se požaduje, aby trestná činnost byla páchána řadu měsíců, přičemž podle skutkových závěrů soudů měl poškozenou napadat jednou měsíčně, což nemůže naplňovat znak, že se trestné činnosti dopouštěl po delší dobu.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 10 To 128/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze o věci znovu jednat a rozhodnout při vázanosti názorem Nejvyššího soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 593/2017, uvedla, že obviněný opírá dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zrekapitulovala obsah uplatněné dovolací argumentace. Zdůrazňuje, že ze strany obviněného se jedná jen o opakování námitek, které uplatnil v rámci předchozího řízení a kterými se zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně. Podle státní zástupkyně popsaná sexuální praktika představovala jednak sexuální nátlak, jednak se jednalo o jeden z projevu týrání poškozené. Vznik posttraumatické stresové poruchy pak byl prokázán znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Lze proto mít za to, že zvolený dovolací důvod naplněn nebyl.
V závěru podaného vyjádření pak navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z tvrzení, že poškozenou k pohlavnímu sebeukájení nenutil, když dále namítá, že pokud předmětná sexuální praktika byla ze strany poškozené nechtěná a neuspokojovala ji, tak se nemůže jednat o naplnění znaku pohlavního sebeukájení a že v případě sexuálního nátlaku podle §186 tr. zákoníku nezpůsobil poškozené těžkou újmu na zdraví. Ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí uvádí, že netýral poškozenou delší dobu, takže nenaplnil odst. 2 písm. d) §199 tr. zákoníku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací naplnil zvolený dovolací důvod, byť část zvolené argumentace směřuje do způsobu hodnocení důkazů [námitka, že poškozená nebyla nijak nucena k sexuální praktice popsané pod skutkem 1b) rozsudku soudu prvního stupně].
Jak již bylo naznačeno, námitka obviněného spočívající v argumentaci, že poškozenou nenutil k tomu, aby se sama sexuálně uspokojovala, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně. Takto formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Jedná se o námitky, jenž směřují do způsobu hodnocení důkazů a mají tudíž procesní charakter. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když namítá, že poškozenou k předmětné sexuální praktice nenutil, přičemž zdůrazňuje, že tato skutečnost vyplývá i z pořízeného videozáznamu, který byl proveden jako důkaz. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Bez ohledu na shora naznačený závěr přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující. Soudy nižších stupňů shledaly, že obviněný jednáním popsaným pod bodem 1b) měl naplnit všechny znaky zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku. Předmětného zločinu se měl obviněný dopustit tím, že poškozenou pod pohrůžkou násilí donutil k pohlavnímu sebeukájení a způsobil ji takovým činem těžkou újmu na zdraví. Obecně lze konstatovat, že pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka násilí se tedy chápe šířeji než vlastní použití násilí, neboť se může jednat o pohrůžku bezprostředního násilí, ale může se jednat i o hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Soudy dospěly ke skutkovému závěru, že pohrůžka násilí vůči poškozené spočívala v tom, že obviněný nutil poškozenou k tomu, aby do svého přirození zasouvala šišku salámu o hmotnosti 400 g s vyhrůžkou, že pokud tak neučiní, tak to udělá sám a těmto vyhrůžkám, vzhledem k předchozímu agresivnímu chování obviněného poškozená podlehla. Byť lze připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je stručnější, tak není pochyb o tom, že předmětná pronesená slova nepochybně ve vztahu k poškozené představovala pohrůžku násilí. Obviněný totiž jak vyplývá z výpovědi poškozené, ji opakovaně v minulosti fyzicky napadal, bil ji pěstí do obličeje, kopal do ní a vyhrožoval jí zabitím, takže poškozená měla negativní zkušenost, že pokud obviněnému nevyhoví a nesplní jeho požadavky, tak ji fyzicky napadne, což se stalo opakovaně. Vzhledem k negativním zkušenostem poškozené ohledně chování obviněného k její osobě a jeho opakovanému předchozímu agresivnímu chování, musela poškozená tato pronesená slova vnímat jako pohrůžku násilí a obviněný nepochybně i tato slova pronesl v úmyslu poškozenou donutit k tomu, aby se pohlavně sebeukájela. Nad rámec shora uvedeného je nutno i poukázat na pořízený videozáznam, ze kterého je zřejmé, že poškozené se předmětná praktika evidentně nelíbila a nebyla tedy z její strany chtěná, což nakonec odpovídá i její výpovědi.
Ohledně námitky obviněného spočívající tvrzení, že pokud by předmětná sexuální praktika nebyla ze strany poškozené chtěná, tak by se nemohlo jednat o sebeukájení, když jí to žádné potěšení nepřinášelo, lze mít za to, že tato argumentace naplňuje zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž namítá, že se nejednalo ze strany poškozené o sebeukájení, čímž zpochybňuje naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Jinak řečeno obviněný vyjadřuje přesvědčení, že pokud poškozené předmětná sexuální praktika nepřinášela potěšení, tak nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno, obviněný se měl dopustit zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku. V základní skutkové podstatě se vyžaduje, aby pachatel násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutil k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, nebo aby k takovému chování přiměl jiného zneužívaje jeho bezbrannosti. Předmětné ustanovení obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty, kdy první skutková podstata je vymezena v alinea 1 v odstavci 1 a chrání každého před tím, aby byl násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donucen k pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo k jinému srovnatelnému chování. Druhá skutková podstata vymezena v odstavci 1 v alinea 2 postihuje toho, kdo k takovému chování přiměje jiného, zneužívaje jeho bezbrannosti.
Soudy nižších stupňů dospěly ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty ustanovení §186 tr. zákoníku k závěru, že obviněný poškozenou pod pohrůžkou násilí donutil k pohlavnímu sebeukájení. Za sebeukájení (ipsace, onanie, masturbace) se považuje takové chování, při kterém osoba pohlavně ukájí samu sebe, čehož dosahuje drážděním vlastních pohlavních orgánů. Za sebeukájení lze proto považovat provádění takových sexuálních praktik, při nichž si oběť na vlastním těle činí úkony, při kterých dochází k aktivaci a dráždivým projevům (např. hlazením, masírováním či jiným drážděním genitálií, prsou, prsních bradavek, stehen, event. i v oblasti análního ústrojí). Při sebeukájení může docházet k dráždění těchto orgánů vlastní rukou, tak i s pomocí vibrátorů, umělých vagín či za pomoci jiných obdobných předmětů (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až §420, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1851). Pro naplnění znaku pohlavního sebeukájení se ovšem nevyžaduje, aby poškozené osobě její pohlavní sebeukájení přinášelo nějaké uspokojení, když obvykle se tak ani nestane, neboť poškozená osoba je nucena k jednání, které nečiní dobrovolně. Ve většině případů je primárním cílem jednání pachatele snaha uspokojit své vlastní sexuální potřeby, když tyto mohou být uspokojeny i jinou formou než přímou pohlavní aktivitou, popř. je cílem oběť ponížit apod. Proto je argumentace obviněného zjevně neopodstatněná.
Rovněž námitku obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno podle odst. 5 písm. b) §186 tr. zákoníku, tedy, že jeho jednání vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy, což představuje těžkou újmu na zdraví, lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, přestože část použité argumentace směřuje do skutkových zjištění. Obviněný totiž vyjadřuje přesvědčení, že předmětnou sexuální praktikou nemohl způsobit poškozené posttraumatickou stresovou poruchu a středně těžkou depresivní poruchou, když touto trpěla již před výše popsanou sexuální praktikou. Jinak vyjádřeno, obviněný namítá, že jeho jednání ve vztahu k přinucení poškozené k pohlavnímu sebeukájení, nemohlo vést ke vzniku posttraumatické stresové poruchy a středně depresivní poruchy, neboť uvedenou poruchou poškozená již trpěla předtím z důvodu jeho týrání poškozené. Jedná se o skutkovou námitku, která nemůže naplnit zvolený dovolací důvod, když soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že ke vzniku posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy vedlo jednak týrání poškozené, jednak skutečnost, že obviněný poškozenou donutil k pohlavnímu sebeukájení. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a vyjádření znalce MUDr. D. Filipovského u hlavního líčení, ze kterého je zřejmé, že poškozená netrpěla posttraumatickou stresovou poruchou a středně depresivní poruchou před zahájením soužití s obviněným, a že vznik posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy má kauzální souvislost s jednáním obviněného. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že týrání poškozené obviněným mělo různé formy, včetně sexuálního násilí, kterého se dopustil shora popsanou sexuální praktikou. Obviněný pak jedním skutkem naplnil jednak skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, jednak skutkovou podstatu trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 tr. zákoníku spáchaných v jednočinném souběhu. Jednočinný souběh těchto trestných činů je možný, když v případě trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném obydlí podle §199 tr. zákoníku je objektem ochrany zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých [§125 tr. zákoníku], tak i jiných osob žijících ve společném obydlí a v případě trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 tr. zákoníku je objektem ochrany svoboda rozhodování v pohlavních vztazích.
Ohledně skutečnosti, že na vzniku posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy se podle znalce podílelo jednak týrání poškozené obviněným, jednak skutečnost, že obviněný donutil poškozenou k pohlavnímu sebeukájení, je třeba uvést, že tento závěr nebrání tomu, aby byl vznik posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy jako těžké újmy na zdraví přičítán obviněnému jak ve vztahu k trestnému činu podle §199 tr. zákoníku, ale i ve vztahu k §186 tr. zákoníku. Obviněný totiž svým jednáním v jednočinném souběhu naplnil skutkové podstaty dvou trestných činů v kvalifikované skutkové podstatě. Naznačený závěr nepředstavuje porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, jenž se uplatňuje jen při posuzování okolností v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. Neplatí při úvahách o možnosti jednočinného souběhu v případě dvou a více trestných činů, takže okolnost, která je znakem jednoho ze sbíhajících se trestných činů, může zároveň podmiňovat použití vyšší trestní sazby u jiného sbíhajícího se trestného činu (R 14/2002-II, obdobně přiměřeně R 3/1976-I). Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že skutečnost, že se nepodařilo oddělit a konkretizovat, do jaké míry se na vzniku těžšího následku činu podílelo to které z protiprávních jednání pachatele, nebrání tomu, aby následek vzešlý z různých jednání pachatele je vyjádřen jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u sbíhajících se trestných činů (srov. přiměřeně rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To 16/2011). Rozhodující a podstatné je, že to bylo právě protiprávní jednání obviněného jako celek, které vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy, jenž představuje těžkou újmu na zdraví poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Pokud obviněný dále v souvislosti s výrokem o vině zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku namítá, aniž by ovšem uvedl nějakou právně relevantní argumentaci, že nebyl upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. na možnost odlišného právního posouzení skutku oproti podané obžalobě a prvnímu odsuzujícímu rozsudku, tak tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť se jedná o procesní výhradu. Obecně je ovšem možno konstatovat, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). O takový případ se v dané věci nejednalo.
Obviněný konkrétně namítá, že prvním odsuzujícím rozsudkem byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (viz č. l. 796) a že následně bylo dalším odsuzujícím rozsudkem jeho jednání, ve kterém bylo původně spatřováno spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, překvalifikováno na zločin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, aniž by ho soud prvního stupně upozornil na možnost odlišné právní kvalifikace. K naznačené problematice je třeba uvést následující. Možnost odlišného právního posouzení skutku, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání v řízení před soudem upravuje §225 odst. 2 tr. ř. Podle §225 odst. 2 tr. ř. uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obviněný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obviněného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. V dané věci byl narozdíl od podané obžaloby obviněný uznán vinným trestným činem, který je pro něho z hlediska trestu, kterým byl ohrožen, stejně trestný. Proto soud prvního stupně nemusel obviněného upozornit na změnu právní kvalifikace skutku. Navíc je třeba zdůraznit, že shodné účinky jako upozornění podle §225 odst. 2 tr. ř., resp. §190 odst. 2 tr. ř. mělo nepochybně doručení opisu rozhodnutí soudu druhého stupně obsahujícího závazný právní názor, že skutek obviněného je nutné posoudit podle jiného ustanovení zákona. Jinak řečeno, i pokud by měl soud povinnost upozornit obviněného na možnost přísnější kvalifikace jeho jednání, tak by byla povinnost podle §225 odst. 2 tr. ř. splněna doručením opisu rozhodnutí soudu druhého stupně obsahující závazný právní názor obviněnému.
Nad rámec shora uvedeného je třeba ještě zdůraznit, že skutek, kterým byl obviněný pravomocně uznán vinným a ve kterém je spatřováno spáchání zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, je zcela totožný se skutkem, ve kterém bylo podanou obžalobou a prvním odsuzujícím rozsudkem spatřováno spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kdy i tresty kterými byl za uvedené zločiny ohrožen jsou totožné. Jedná se tedy toliko o odlišné právní posouzení totožného skutku. Proto lze mít za to, že obviněný byl seznámen s tím, pro jaké jednání je stíhán, kdy pro toto jednání byl následně uznán vinný. Z tohoto pohledu se pro obviněného nejednalo o rozhodnutí překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Rovněž námitka obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno ve vztahu k zločinu týrání osoby žijící ve společně obývaném obydlí podle odst. 2 písm. d) §199 tr. zákoníku naplňuje zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, když podle jeho názoru nebyl naplněn znak, že čin byl páchán po delší dobu. Lze konstatovat, že uvedený znak není v zákoně přesně vymezen. Soudní praxe se ustálila na závěru, že se musí jednat o dobu trvání řadově v měsících. V souvislosti s otázkou naplnění znaku páchání trestné činnosti po delší dobu je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby mohlo dojít k naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak. Jinak řečeno, pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku pokračoval v páchání takového činu „po delší dobu“ ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je určující nejen celková doba týrání, ale je nutno přihlédnout i ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech tedy není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (viz TR NS 44/2008-T 1076, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1598/2015).
Nejvyšší soud sice shledal, že předmětnou argumentaci lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, kdy se ovšem jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Jak již bylo naznačeno, při posuzování naplnění znaku týrání osoby žijící ve společném obydlí po delší dobu není rozhodující jen doba páchání z hlediska časového, ale i intenzita týrání, jeho četnost a způsob provedení činu. V dané souvislosti není možno pominout, že jednání obviněného trvalo nejméně od listopadu 2010 do 3. 3. 2011, tedy několik měsíců. Zároveň nelze přehlédnout, že jednání obviněného nespočívalo jen ve fyzických útocích na poškozenou, ale i v dalším jednání obviněného vůči poškozené, které spočívalo v omezování jejího pohybu, když jí zakazoval chodit ven z bytu, zamykal jí, byt mohla opustit jen v jeho přítomnosti popř. za přítomnosti své matky, v opakovaných výhrůžkách zabití a nadávkách, ale i v tom, že na ni močil, což je velmi ponižující a dehonestující. Protiprávní jednání obviněného mělo nepochybně i jistou vzestupnou tendenci, a to zejména fyzické útoky, kdy obviněný poškozenou bil pěstmi, kopal do ní, zalepil jí ústa izolepou apod. Obviněný poškozené také protiprávním jednáním způsobil opakované zranění, jako např. zlomeninu žeber, kdy obavy poškozené z obviněného vedly k tomu, že např. v případě fyzického útoku koncem prosince 2010 nevyhledala lékařskou pomoc, ačkoliv zranění bylo velmi bolestivé. Nelze také pominout, že součástí zlého nakládání s poškozenou bylo u jednání obviněného, které spočívalo v nucení poškozené k určitým sexuálně ponižujícím praktikám, které si obviněný natáčel, což nepochybně přispělo k jejímu ponížení a celkové degradaci její osobnosti. O intenzitě zlého nakládání obviněným s poškozenou nakonec svědčí i skutečnost, že u poškozené se vyvinula těžká posttraumatická porucha a středně depresivní porucha. Vzhledem ke shora naznačeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vzhledem ke konkrétnímu způsobu týrání, zejména jeho intenzitě a kombinaci několika způsobů týrání a vzestupné tendenci jednání obviněného v dané věci byl naplněn znak páchání činu po delší dobu, byť se z hlediska časového jednalo o dobu přes 4 měsíce.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že i pokud by skutečně obviněný nenaplnil znak, že páchal takový čin po delší dobu, tedy nenaplnil by odst. 2 písm. d) §199 tr. zákoníku, tak by to tato skutečnost zcela zjevně nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, „co se rozumí páchání činu delší dobu“ není po právní stránce zásadního významu, když byla opakovaně řešena judikaturou Nejvyššího soud. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný by i v případě vypuštění uvedené právní kvalifikace podle odst. 2 písm. d) §199 tr. zákoníku byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společně obývaném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za který by byl ohrožen stejným trestem, jako v případě právní kvalifikace jeho jednání podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, tj. od 2 roků do 8 let a dále by byl uznán vinným zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, za který byl ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 12 let. Trest by obviněnému při respektování ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku musel být ukládán podle §186 odst. 5 tr. zákoníku v rozmezí od 5 do 12 let. Při posuzování toho, zda by případná změna právní klasifikace mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného z hlediska uloženého trestu, nelze také pominout, že obviněnému byl pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku za situace, kdy mu byl ukládán podle §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest k trestu odnětí svobody v trvání 43 měsíců. Fakticky oproti původně uloženému trestu byl trest navýšen bez jednoho měsíce o pět let, což představuje trest uložený pod dolní hranici trestní sazby (dolní hranice činí 5 let) za §186 odst. 5 tr. zákoníku. Za této situace lze mít za to, že by případná změna právní kvalifikace u zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí nemohla mít fakticky vliv na uložený trest obviněnému. Proto i pokud by byla námitka obviněného ohledně právní kvalifikace ve vztahu k §199 tr. zákoníku shledána důvodnou, tak by to nemohlo ovlivnit nijak postavení obviněného z hlediska trestu, kterým byl reálně ohrožen a proto by bylo možno jeho podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová