ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.931.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 931/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovolání obviněného R. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 61 To 12/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu v Praze 4 pod sp. zn. 6 T 104/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 6 T 104/2016, byl obviněný R. T. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) společně se spoluobviněnou N. H. N. uznán vinným zločinem kuplířství podle §189 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
od přesně nezjištěné doby roku 2013 do svého zadržení orgány Policie ČR dne 30. 11. 2015 na letišti P.-R., s cílem získat peněžní prostředky z prostituce, prostřednictvím inzerátů sestavovaných obž. T., v přesně nezjištěném počtu případů na internetu nabízeli dívkám v České republice údajně dobře placenou práci společnic v zahraničí, se zájemkyněmi následně v případě zájmu komunikovala prostřednictvím emailu obž. N. H. N., a to mj. pod jménem R. R., pokud zájem trval, byla s dívkami domluvena osobní schůzka, při níž se obž. R. T. vystupující pod jménem H. s dívkami setkával na schůzkách - pohovorech, a to na území města P. zejména v OC Chodov, R. ulice, P., resp. OC Nový Smíchov, ul. P., P., kde obžalovaný T., buď ve společnosti s obž. N. H. N., které byla přítomna schůzkám se svědkyněmi K. U., A. K., E. P., J. S., M. D., J.-M. T., resp. ve společnosti s dalšími dosud neustanovenými pachatelkami, dívkám majícími zájem o nabízenou práci, potvrdili, že údajně dobře placené zaměstnání v zahraničí představuje provozování prostituce na území Finska, přičemž obž. T. při schůzkách zdůraznil možnost nadstandardních výdělků, vysvětlil způsob dělení peněžních prostředků získaných provozováním prostituce mezi ním a prostitutkou, a pokud dívka souhlasila s tím, že bude prostituci na území Finska provozovat, obž. T. dívku nafotil za účelem inzerce na erotických stránkách, kterou obž. T. zajišťoval na stránkách, přičemž jenom za inzerci prostitutek v letech 2013–2015 obž. T. vydal 128.000 EUR, obž. T. se dále dohodl s dívkou, jaké sexuální služby bude poskytovat, v jakém z nabízených termínů odjede do Finska, zajistil jí letenku do Finska a zpět, doprovodil jí na letiště P.-R., kde jí, a dalším dívkám odlétajícím ve stanoveném termínu, předal informace o tom, ve kterém prvním městě po příletu do Finska začne s provozováním prostituce, předal jí peníze na pronájem prvního apartmánu ve Finsku, přičemž ve Finsku se dívky provozující prostituci v intervalu cca pěti až šesti dní přesouvaly mezi finskými městy, a to např. H., T., O., K., T., P., a to dle pokynů zasílaných jim prostřednictvím internetu obž. T., při příletu do Finska se pak dívky vždy spojily s operátorkou, na kterou dostali kontakt od obž. T., přičemž operátorky vystupující např. pod jménem V., L. a vykonávající tuto práci za úplatu, domlouvaly jednotlivým dívkám – prostitutkám –prostřednictvím aplikací Skype, WhatsApp schůzky s klienty, kontrolovaly výdělky jednotlivch dívek – prostitutek, přičemž jednou z operátorek byla i obž. N. H. N., vystupující primárně pod jménem V., kdy byla operátorkou svědkyň K. U., E. P., J. S., J.-M. T., N. H., L. R., Z. D., B. P., po návratu zpět do České republiky, tyto obž. T. buď ve společnosti s obž. N. H. N., resp. dalšími dosud neztotožněnými spolupachatelkami očekával na letišti, kde následně ihned po příletu proběhlo na letišti P.-R. vyúčtování, přičemž dívky obžalovanému T. dle jeho výpočtu odevzdávali část peněžních prostředků, které na území Finska získaly prostitucí a shora uvedeným způsobem zajistili, že na území Finska vykonával prostituci za úplatu v letech 2013 až 2015 přesně nezjištěný počet dívek nejméně však:
a) v celkem deseti případech v letech 2014 až 2015 sv. K. K., přičemž svědkyně obžalovanému T. odevzdávala po návratu z Finska vždy částku nejméně 2.500 EUR, kdy po posledním příletu dne 30. 11. 2015 k odevzdání peněžních prostředků z její strany díky zásahu Policie ČR nedošlo, a obžalovanému T. tak odevzdala z peněz získaných prostitucí nejméně 22.500 EUR,
b) v jednom případě v listopadu 2015 sv. A. K., přičemž svědkyně po návratu z Finska dne 30. 11. 2015 měla obžalovanému T. z peněz získaných prostitucí na území Finska odevzdat 4.000 EUR, avšak s ohledem na zásah Policie ČR k předání této částky již nedošlo,
c) v celkem šesti případech v průběhu let 2014 až 2015 sv. T. P., přičemž svědkyně obžalovanému T. v jednom případě odevzdala částku nejméně 4.163 EUR, dne 30. 11. 2015 pak 2.930 EUR, a dále ve čtyřech případech odevzdala po návratu z Finska vždy částku nejméně 2.500 EUR a obžalovanému T. tak odevzdala z peněz získaných prostitucí nejméně 17.093 EUR,
d) v celkem sedmi případech v období od dubna 2015 do 30. 11. 2015 sv. K. U., přičemž svědkyně obžalovanému v šesti případech po návratu z Finska odevzdala z peněz získaných prostitucí nejméně částku 18.546 EUR, kdy po posledním příletu dne 30. 11. 2015 k odevzdání peněžních prostředků z její strany díky zásahu Policie ČR nedošlo,
e) ve třech případech v průběhu roku 2015 sv. T. S., přičemž svědkyně obžalovanému T. odevzdávala po návratu z Finska vždy částku nejméně 1.500 EUR, a obžalovanému T. tak odevzdala z peněz získaných prostitucí nejméně 4.500 EUR,
f) ve dvou případech v roce 2015 sv. J. S., přičemž svědkyně obžalovanému T. odevzdála po prvním návratu z Finska z peněžních prostředků získaných prostitucí na území Finska částku 3.500 EUR, v druhém případě, po posledním příletu dne 30. 11. 2015 k odevzdání peněžních prostředků z její strany díky zásahu Policie ČR nedošlo,
g) v jednom případě v listopadu 2015 sv. E. P., přičemž svědkyně po návratu z Finska dne 30. 11. 2015 měla obžalovanému T. z peněz získaných prostitucí na území Finska odevzdat 2.700 EUR, avšak s ohledem na zásah Policie ČR k předání této částky již nedošlo,
h) v jednom případě v roce 2014 sv. Z. D., přičemž svědkyně po návratu z Finska odevzdala obž. T. z peněžních prostředků získaných prostitucí nejméně 3.500 EUR,
ch) ve dvou případech v roce 2014 a 2015 sv. B. P., přičemž svědkyně obžalovanému T. odevzdala po návratu z Finska z peněžních prostředků získaných prostitucí na území Finska vždy po 3.500 EUR, celkem tedy 7.000 EUR,
i) nejméně v šesti případech v průběhu let 2014 až 2015 sv. A. P., přičemž svědkyně obžalovanému T. odevzdala po návratu z Finska vždy částku nejméně 3.000 EUR a obžalovanému T. tak odevzdala z peněz získaných prostitucí nejméně 18.000 EUR,
j) v jednom případě na přelomu měsíců října a listopadu 2015 sv. M. D., přičemž svědkyně po návratu z Finska dne 25. 11. 2015 odevzdala obž. T. z peněžních prostředků získaných prostitucí nejméně 97.000 Kč,
k) v jednom případě sv. N. H., přičemž svědkyně po návratu z Finska dne 30. 11. 2015 obž. T. z peněz získaných prostitucí na území Finska odevzdala nejméně 1.700 EUR,
l) v jednom případě na přelomu listopadu až prosince 2014 sv. E. S., přičemž svědkyně po návratu z Finska odevzdala obž. T. z peněžních prostředků získaných prostitucí nejméně 4.000 EUR,
m) v celkem deseti případech v průběhu roku 2015 sv. L. R., přičemž svědkyně obžalovanému T. odevzdávala po návratu z Finska vždy částku nejméně 3.000 EUR, a obžalovanému T. tak odevzdala z peněz získaných prostitucí nejméně 30.000 EUR,
n) v celkem dvou případech v měsíci říjen a prosince 2015 sv. J.-M. T., přičemž svědkyně obžalovanému T. odevzdala po svém prvním návratu z Finska z peněžních prostředků získaných prostitucí na území Finska částku 3.110 EUR, v druhém případě, po posledním příletu v prosinci 2015 k odevzdání peněžních prostředků z její strany díky zásahu Policie ČR nedošlo,
celkem tedy svědkyně odevzdaly z peněžních prostředků získaných prostitucí obž. T. částku 128.249 EUR a 97.000 Kč,
Za uvedený trestný čin Obvodní soud pro Prahu 4 uložil obviněnému podle §189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 400 denních dávek po 2.000 Kč, celkem ve výměře 800.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Dále podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci a to částky 5.205 EUR a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a to usb flash Kingstone 16gb, 1x mobilní telefon zn. Nokia RM, 1x SIM karty Klasik mobil, 1x mobilní telefon Doogee model Turbo-dg, 1x SIM karta Klasik mobil, paměťové karty Kingstone 32gb, 1x mobilní telefon nezj. značky, 1x SIM karta Vodafone, 1x SIM karta Vodafone, paměťové karty Sundick 16gb, 1x notebook HP pro book 450 g2. Současně byl obviněnému uložen i trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku a to částky 2.034.139,79 Kč, finančních prostředků ve výši 100 USD, finančních prostředků ve výši 9.500 Kč a finančních prostředků ve výši 2.000 Vietnamský Dong.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 61 To 12/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 61 To 12/2017, podal obviněný prostřednictvím svých obhájců dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání, které podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Vesecké, PhD., je namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném hmotněprávním posouzení. Obviněný uvádí, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel především konstatuje, jakým trestným činem byl uznán vinným a v jakém jednání podle soudů spočívá naplnění zvolené skutkové podstaty.
Ohledně naplnění znaku zjednání jiného k provozování prostituce obviněný uvádí, že zjednání mělo být prováděno prostřednictvím inzerátů, jejichž prostřednictvím byl zjišťován zájem žen o práci ve Finsku. Obviněný zdůrazňuje, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by inzeráty podával právě on, přičemž namítá, že vytváření těchto inzerátů není sankciováno prostředky trestního práva. Podle jeho názoru podávání předmětných inzerátů nelze chápat jako zjednávání jiného k prostituci. Poukazuje v tomto směru na skutečnost, že podávání takových inzerátů je běžné a že noviny i periodika běžně zveřejňují nabídky sexuálních služeb a nejsou stíhané za předmětný zločin.
K naplnění znaku kořistění z prostituce zdůrazňuje, že po celou dobu probíhajícího trestního řízení popírá, že by kořistil z prostituce. Trvá na tom, že pouze profiloval z fotografování dívek a ze zápůjček finančních prostředků, které dívkám půjčoval na letenky a úhradu ubytování ve Finsku. Podle jeho přesvědčení tím, že dívkám poskytoval půjčky na letenky a ubytování neumožňoval provozování prostituce. Pokud by k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu kuplířství postačilo přijímání úplaty za to, že subjektu umožňuje provozování prostituce, tak by byl kuplířem každý, kdo vědomě přijímá hmotný prospěch, který si daná osoba opařila prostitucí. Taková úvahu by vedla k tomu, že by za daný trestný čin bylo možno postihnout např. lékaře, u něhož postupuje prostitutka testy na pohlavní choroby. Takový výklad je nelogický. Stejná analogie by měla být použita i v jeho případě. Pokud soudy dovodily, že kořistil z prostituce na základě výpovědí dívek a skutečnosti tzv. vyúčtování po příjezdu z Finska, tak namítá, že dívky seznámil s výší výpůjčky a že výpůjčka tvoří přibližně 50 % výdělku, a on získal jen nazpět svoji výpůjčku. Stejně by se chovala banka. Současně odkazuje na skutečnost, že pokud by byla přijata premisa, že osoba, která přijímá majetkový prospěch z prostituce provozované jiným tímto způsobem kořistí z prostituce, tak by měly být postihovány i neziskové organizace, které vykonávají sexuální osvětu v rámci sexuálního byznysu.
Podle obviněného nebyl naplněn ani znak, že jednal v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný prospěch. Namítá, že soudy nerozlišují zisk a obrat, když dívkám prokazatelně půjčoval peníze na letenky a ubytování. Proto nejednal v úmyslu získat značný prospěch. Zdůrazňuje, že 200 EUR si účtoval za pořízení fotek a 100 EUR představoval pevně stanovený úrok ze zápůjčky.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 61 To 12/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 6 T 104/2016, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
V dovolání, které podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Drábka, je namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném hmotněprávním posouzení. Obviněný zdůrazňuje, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi důkazy navrženými obžalobou a soud druhého stupně se nevypořádal s obsahem jeho podaného odvolání.
Obviněný následně konstatuje, jakým trestným činem byl uznán vinným a v jakém jednání spočívá naplnění zvolené skutkové podstaty. Obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by inzeráty podával on, soudy se nezabývaly mechanismem zadávání těchto inzerátů, předmětnou inzerci nehradil. Nebylo tedy prokázáno, že by zjednal poškozené k provozování prostituce.
K naplnění znaku kořistění z prostituce uvádí, že po celou dobu probíhajícího trestního řízení popírá, že by kořistil z prostituce, přičemž zdůrazňuje, že dívky potvrdily, že jim půjčoval peníze na letenky a na úhradu ubytování ve Finsku. Jednalo se tedy o půjčky, které byly povinné dívky vrátit. Soudy pochybily, když vycházely z prapodivné pomůcky spočívající v tom, že za inzerci uhradil 128.000 EUR. Použití této argumentace mělo opticky vést ke zhoršení jeho pozice v dané trestní věci a má nahrávat možnosti použití právní kvalifikace podle §189 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Současně namítá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když soudy nižších stupňů se nápadně vyhnuly provedení a zhodnocení důkazů navržených obžalobou.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 61 To 12/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 6 T 104/2016, a rozhodnutí obsahově na ně navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Současně požádal podle §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 497/2017, zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a obsah podaného dovolání z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Následně zdůraznila, že pro naplnění zvoleného dovolacího důvodu jsou východiskem v pravomocně skončeném řízení stabilizována skutková zjištění vyjádřena v popisu skutku ve věci samé. Podle státní zástupkyně ne všechny uplatněné námitky lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav, když soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a že jeho vina nebyla provedeným dokazováním prokázána. Obviněný tedy napadá skutková zjištění soudů a hodnocení provedených důkazů. Proto nelze tyto námitky pod zvolený dovolací důvod podřadit.
Pod zvolený dovolací důvod lze podřadit toliko námitky týkající se naplnění objektivní stránky zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný totiž zpochybňuje naplnění znaku zjednání jiného k provozování prostituce, kořistění z prostituce, a že jednal v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný prospěch. Podle státní zástupkyně byl znak zjednání naplněn, když obviněný zjevně v rámci podaného dovolání pomíjí, že vytváření předmětných inzerátů nebylo izolovanou činností, že na tuto činnost navazovalo další jednání a to domluvení schůzky s dívkou, předestření obviněným nabídky provozování prostituce, když pokud ženy nabídku přijaly, byly ze strany obviněného zjednány k provozování prostituce.
Ohledně naplnění znaku kořistění z prostituce státní zástupkyně uvádí, že i pokud by bylo skutečně prokázáno, že půjčoval peníze dívkám na počáteční pobyt ve Finsku, které by mu byly po zúročení vráceny, stejně tak pokud by mu hradily pořízené fotografie, šlo by ze strany obviněného o vědomé využívání vztahu k dívkám provozujícím prostituci, z níž obviněný těžil. Jak erotické fotografie, tak úročení peněz přímo souviselo s provozováním prostituce a obviněný z prostituce těžil, stejně tak v případě, že mu dívky poskytovaly 50 % ze svého výdělku.
K naplnění znaku, že jednal obviněný v úmyslu získat značný prospěch pro sebe nebo jiné odkazuje na skutečnost, že minimální prospěch byl ve věci zjištěn, přičemž uvádí, že se podařilo zjistit jen 15 dívek, které zprostředkovaly obviněnému 3 milióny korun, což představovalo polovinu jejich výdělku. Bylo prokázáno, že obviněný uvedenou trestnou činnost páchal po dobu tři let, když zajistil inzerci přibližně v 250 případech, takže pokud by mu každá z dívek předala 3.000 EUR, inkasoval by v přepočtu částku vyšší než 20 miliónu korun. Je tedy zjevné, že i pokud by byly odečteny náklady obviněného, směřoval by jeho úmysl k získání značného prospěchu.
V předmětné věci není ani dán extrémní rozpor, když obviněný sice tuto skutečnost tvrdí, ovšem nevznesl žádný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit. Z odůvodnění soudů nižších stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Soudy řádně objasnily jakými úvahami byly vedeny při formulování závěru o vině obviněného žalovaným skutkem.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně navrhla, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v hodnocení důkazů a v nenaplnění všech objektivních znaků zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací částečně naplnil zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, neboť tyto námitky se týkají naplnění objektivní stránky zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, byť část zvolené argumentace má procesní charakter, neboť obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů.
Ohledně další argumentace obviněného týkající se skutkových zjištění lze uvést, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když namítá, že nebylo prokázáno, že prvotní inzeráty podával on. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť její námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto je třeba zdůraznit, že z popisu skutku se nepodává, že inzeráty měl přímo podávat obviněný, ve skutku je toliko uvedeno, že je měl sestavovat. Tato skutečnost vyplývá z výpovědi spoluobviněné N. H. N., která vypověděla, že náborový inzerát podával obviněný pod jménem M. Spoluobviněné není důvod v této části její výpovědi nevěřit, když z provedeného dokazování vyplývá vedoucí role obviněného při páchání předmětné trestné činnosti. V souvislosti s argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že k naplnění zvolené skutkové podstaty není rozhodující, kdo konkrétně podal tzv. náborový inzerát, rozhodující je celkové jednání obviněných, které má soud prvního stupně za prokázané na základě provedených důkazů. Lze proto konstatovat, že obviněný v podstatě jen předestírá vlastní verzi události, tj. že náborový inzerát nepodal a zcela pomíjí další provedené důkazy, na základě kterých byl formulován skutkový stav. Jedná se tedy o procesní námitku, která nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Ohledně vlastních skutkových závěrů soudů nižších stupňů pak Nevyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se ztotožnil. V tomto směru lze odkázat zejména na rozsudek soudu prvního stupně, který řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnil, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou (viz č. l. 2167–2175 spisu). Předmětný soud své závěry o vině založil na výpovědích dívek, které provozovaly prostituci, ale i na dalších důkazech listinné povahy (např. výpis z bankovních účtu obviněného, pracovní desatero, obsah paměťových karet). V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že ze spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by snižovala věrohodnost jejich výpovědí, když jejich samotné jednání, tj. provozování prostituce není trestné, navíc trestná činnost vyšla najevo nikoliv na základě jejich oznámení, nýbrž na základě poznatků finských policejních orgánů. Soud druhého stupně se pak s rozsahem dokazování a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně zcela ztotožnil (viz str. 3–4 usnesení). Odůvodnění rozhodnutí soudů pak odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Jak již bylo naznačeno pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitku spočívající v tom, že ze strany obviněného nedošlo k naplnění znaku, že zjednal jiného k provozování prostituce a že z prostituce jiného kořistil. Obviněný totiž namítá, že v dané věci nebyly naplněny znaky objektivní stránky trestného činu kuplířství, byť část použité argumentace směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, takže nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.
Trestného činu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným. Z konstrukce základní skutkové podstaty §189 odst. 1 tr. zákoníku je zjevné, že trestné jsou podle tohoto ustanovení dva druhy jednání; alinea 1 postihuje jednání spočívající v zjednání, přimění a svedení jiného k provozování prostituce, alinea 2 sankcionuje kořistění z prostituce provozované jiným, přičemž každá z alinea je samostatnou skutkovou podstatou. Obviněný namítá, že jiného nezjednal k provozování prostituce, když podání tzv. náborového inzerátu nemůže naplňovat znak zjednání jiného k provozování prostituce (v tomto směru je třeba zdůraznit, že tato argumentace je částečně skutková, když obviněný vychází z toho, že toliko podal jen inzerát, což ovšem zároveň popírá).
Bez ohledu na skutečnost, že část použité argumentace má procesní charakter, je třeba uvést následující. „Zjednáním“ se rozumí už samotné uzavření smlouvy či dohody (i konkludentní), jejímž obsahem je provozování prostituce. Musí zde tedy být projev vůle obou stran, a to jak kuplíře, tak i osoby provozující prostituci, přičemž nezáleží na tom, zda taková osoba s prostitucí začíná, nebo ji už v minulosti provozovala. Prostitucí se pak rozumí pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami za úplatu. Zjednodušeně řečeno podstatou „zjednání jiného k provozování prostituce“ je především dohoda o tom, za jakých podmínek bude prostituce vykonávána, tedy kde a za jakých konkrétních podmínek, kdy součástí zjednání bude i zpravidla ujednání o tom, jak bude naloženo s výdělkem z prostituce (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 546/2012). Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů je pak nepochybné, že páchání předmětné trestné činnosti zajišťoval organizačně a logisticky právě obviněný, který měl rozhodující slovo při osobním pohovoru s dívkami, tento dívkám potvrdil, že se jedná o provozování prostituce ve Finsku, hovořil s dívkami o možnosti nadstandartních výdělků a zejména objasnil způsob dělení prostředků získaných provozováním prostituce mezi ním a případnými zájemkyněmi, přičemž v případě zájmu dívek, tedy souhlasu s provozováním prostituce, což lze považovat za uzavření dohody o provozování prostituce, zajistil nafocení dívek a zajistil inzerci na příslušných webových stránkách. Současně s dívkami dohodl jaké sexuální služby budou poskytovat (např. svědkyně E. S., B. P.), jaké budou taxy za jednotlivé sexuální služby a následně jim zajistil letenku do Finska, předal peníze na zaplacení prvního nájmu ve Finsku, kdy dívky doprovodil na letiště a předal jim informace, kde mají zahájit provozování prostituce, a následně dívkám prostřednictvím internetu předával pokyny, kdy a do jakého dalšího města se mají přesunout, přičemž prostřednictvím operátorek zjišťoval denní počet zákazníků a poskytnuté služby. Byl to také právě obviněný, který vždy po návratu dívky očekával na letišti a provedl s nimi vyúčtování, přičemž měl přesný přehled o poskytnutých službách a o tom, jaké částky mu jednotlivé dívky mají odevzdat. Ze skutkových zjištění je nepochybné, že došlo k uzavření dohody mezi obviněným a těmito ženami, že budou provozovat prostituci ve Finsku. Není tedy žádných pochyb, že popsané jednání obviněného naplňuje znak „zjednání jiného k provozování prostituce“, neboť je zřejmé, že způsobem popsaným ve skutkové větě zjednal ženy pro poskytování sexuálních služeb s jinými osobami za úplatu.
Kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci (může jít např. o jejího tzv. pasáka, ochránce, řidiče, který jí za úplatu vozí za zákazníky, či o osobu, která jí poskytuje ubytování za účelem prostituce, nebo jí takové ubytování zprostředkovává apod.). Kořistěním se rozumí jakýkoli způsob získávání majetkového prospěchu z takového jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1694–1695). V dané věci není pochyb o tom, že obviněný věděl, že svědkyně odjíždí do Finska za účelem provozování prostituce, přičemž ještě před jejich odjezdem v rámci osobního pohovoru s dívkami jim sdělil, jakým způsobem budou děleny prostředky získané prostitucí (50:50), když dívky se dělily o náklady pobytu opětovně v poměru 50:50. Jinak řečeno, obviněný věděl, že dívky provozují v zahraničí prostituci, přesto při vědomí této skutečnosti, bral od dívek 50 % z jejich výdělku, když právě souhlas s provozováním prostituce byl jedním z předpokladu dalšího jednání obviněného spočívajícího v tom, že zařídil fotografování dívek, provedení inzerce včetně zajištění letenky do zahraničí a poskytnutí zázemí v zahraničí, které dívkám umožňovalo provozovat prostituci v zahraničí bez toho, aby se musely samy o něco starat (zajištění ubytování, služby operátorky, která zajišťovala pro dívky schůzky se zákazníky, přesuny do dalších měst včetně zajištění bezproblémového ubytování v těchto městech). Pokud se obviněný hájí tím, že mu dívky jen vracely půjčku, tak je třeba zdůraznit, že striktně vzato byl to obviněný, kdo před poskytnutím tvrzené půjčky zjednal dívky k provozování prostituce a za účelem umožnění provozování prostituce jim poskytl půjčku, takže si byl vědom skutečnosti, že půjčka mu bude vrácena z prostředků získaných provozováním prostituce. Navíc půjčka mu měla být vracena i určitým pevně stanoveným úrokem (100 EUR viz dovolání obviněného), takže kromě vrácení tvrzené půjčky měl i z toho, že dívky provozovaly prostituci zisk spočívající v úročení této půjčky. Formálně vzato nepochybně i za této situace, pokud by bylo tvrzení obviněného pravdivé, by kořistil z prostituce. V dané souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že se jedná o tvrzení obviněného (že všechny finanční prostředky, které mu dívky předaly, představovaly půjčky), které je vyvraceno výpověďmi slyšených svědkyň. Z jejich výpovědí je totiž zřejmé, že podle dohody si dívky hradily náklady na cestu a za první ubytování a po odečtení těchto nákladů z výdělku polovina náležela obviněnému (např. svědkyně P.), popř. že náklady a výdělek se dělily na půl (např. svědkyně K., K., S., P.). Jinak řečeno z provedeného dokazování je nepochybné, že sice existovaly různé dohody o náhradě nákladů na cestu a první ubytování, ale že vždy kromě úhrady těchto nákladů (ať již poloviny či celých) získal obviněný z čistého výdělku dívek za provozování prostituce po odečtení těchto nákladů polovinu. Pokud obviněný uvádí, že o půjčkách svědčí i podepsané listiny (směnky, uznání dluhu), tak je třeba zdůraznit, že z výpovědi svědkyň je zřejmé, že tyto doklady sloužily především k tomu, aby si dívky cestu a provozování prostituce nerozmyslely a pravdivost údajů v nich uvedená je sporná. Lze také mít za to, že tyto doklady měly i představovat jistou ochranu obviněného a vytvářet zdání legálnosti jeho jednání, když obviněný byl již v minulosti pro stejný trestný čin pravomocně odsouzen a bylo mu zřejmé, že jeho jednání je trestné. Navíc i pokud by soud vycházel z těchto listin, tak je nepochybné, že dívky obviněnému předávaly částky vyšší než by činil jejich údajný dluh. Např. z výpovědi svědkyně U. je zřejmé, že obviněnému odevzdala 18.546 ERU, což je 500.724 Kč (při kurzu 27 Kč za 1 EUR) když ovšem podle předložených listin mu dlužila částku 50.000 Kč ( viz č. l. 189, 190). Obdobně svědkyně A. K. měla údajně obviněnému dlužit částku 42.000 Kč (viz č. l. 183, 185), přičemž mu měla odevzdat po návratu z Finska částku 4.000 EUR, což činí 108.000 Kč. Ze shora uvedených důvodů má Nejvyšší soud za to stejně jako soudy nižších stupňů, že ze strany obviněného byl naplněn i znak, že kořistil z prostituce.
Rovněž námitku obviněného, že nejednal v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný prospěch, lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podstatě namítá, že u něho není naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty podle §189 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když soudy si podle jeho přesvědčení pletou pojmy obrat a zisk.
K uplatněné argumentaci lze uvést následující. Pokud se jedná o naplnění znaku, že pachatel jednal v úmyslu pro sebe nebo jiného získat značný prospěch, tak je třeba uvést, že značným prospěchem se podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku myslí nejméně částka 500.000 Kč, když postačí, že pachatel jednal v úmyslu získat značný prospěch, ale nevyžaduje se, aby ho skutečně dosáhl. Jinými slovy, postačí, pokud je na základě provedeného dokazování prokázáno, že pachatel jednal v úmyslu značný prospěch získat, nevyžaduje se, aby ho skutečně získal. Pokud se týká uplatněných námitek, tak tyto jsou z velké části procesního charakteru, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (údaj o částce uhrazené za inzeráty). Předmětný údaj není pro posouzení otázky, zda se obviněný pokusil získat značný prospěch rozhodující, tento pouze dokresluje celkovou důkazní situaci. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že uvedený údaj vychází z provedeného dokazování, když ze zprávy bankovního ústavu Volksbank Lőbau-Zittau, vyplývá, že z účtu obviněného (viz č. l. 921–941) byla zaplacena za inzerci dívek částka 128.000 EUR. Skutečnost, že obviněný chtěl provozováním prostituce získat značný prospěch lze dovodit z toho, že obviněný prokazatelně od dívek, které se podařilo ztotožnit, získal částku 128.249 EUR, což je 3.462.723 Kč a částku 97.000 Kč. Lze připustit, že celá uvedená částka nepředstavuje jeho prospěch, když z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný měl jisté náklady. V tomto směru ovšem nelze pominout, že část dívek hradila své náklady celé a poté dávala obviněnému polovinu z výdělku, takže částky, které předali obviněnému, již neobsahovaly úhradu případných nákladů obviněného, takže se jednalo o čistý zisk obviněného, když do částky, kterou obviněný získal, také nebyly započteny částky, které dívky obviněnému nepředaly, protože byl zadržen Policií ČR (např. svědkyně K. - 2.500 EUR, K. - 4.000 EUR, U., S., S., P. - 2.700 EUR, Tichá). Navíc z výpovědí dívek je zřejmé, že s nimi pro obviněného jezdily do Finska i další dívky provozující prostituci. Vzhledem k částce, kterou obviněný prokazatelně získal a částky, které měl získat (tedy k předání těchto částek z objektivních důvodů nedošlo) a rozsahu trestné činnosti lze uzavřít, že obviněný jednal v úmyslu získat trestnou činnosti značný prospěch. Pro stručnost pak Nejvyšší soud odkazuje na úvahy soudu prvního stupně ohledně naplnění tohoto znaku, se kterými se zcela ztotožnil (viz č. l. 2177). Proto lze považovat námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Lze mít za to, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitce obviněného, že soudy neprovedly všechny požadované důkazy a s tím související porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuvedl. Obviněný totiž v podaném dovolání nespecifikoval, které důkazy soudy neprovedly. Z protokolu o hlavním líčení je patrno, že obviněný navrhoval předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení ustanovení §189 tr. zákoníku s ústavním pořádkem České republiky. Lze konstatovat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, z jakých důvodů takto nepostupoval.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová