ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2046.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2046/2017-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně I. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem v Brně, Solniční 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 199 386 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 285/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 51 Co 407/2016-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 28 C 285/2015-61, zastavil řízení v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 87 750 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 111 636 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 755 Kč s příslušenstvím, jinak výrok ohledně částky 97 881 Kč potvrdil (výrok I), a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 18 796 Kč (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 34/2005 (dále jen „posuzované řízení“) bylo zahájeno dne 25. 1. 2005, kdy žalobkyně podala žalobu o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 155 160 Kč s příslušenstvím, posléze několikrát žalobu rozšiřovala. Soud byl ve věci nečinný od 25. 10 2005 do 3. 3. 2008. Dne 9. 9. 2009 byl ve věci vydán mezitímní rozsudek, posléze se prostřednictvím znaleckého posudku zjišťovala výše bezdůvodného obohacení. Znalecký posudek vypracoval až třetí ustanovený znalec. První dva znalci byli pro zaneprázdněnost povinnosti vypracovat posudek zproštěni. Dne 4. 3. 2011 byl ve věci vydán konečný rozsudek, kdy co do částky 360 788 Kč bylo žalobě vyhověno a co do částky 310 633 Kč byla žaloba zamítnuta. Po podání odvolání byla věc předložena Krajskému soudu v Brně dne 20. 7. 2011, odvolací jednání bylo nařízeno až na 10. 4. 2013. Krajský soud v Brně o odvolání rozhodl dne 21. 5. 2013. Po podání dovolání žalobkyní byla věc dne 9. 10. 2013 předložena dovolacímu soudu, který o věci rozhodl dne 16. 4. 2014. Následně podala žalobkyně ústavní stížnost, která byla dne 10. 2. 2015 Ústavním soudem odmítnuta, usnesení nabylo právní moci dne 17. 2. 2015. Žalovaná po zahájení tohoto řízení uznala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, za což žalobkyni vyplatila částku 87 750 Kč. Žalobkyně v této části vzala žalobu zpět. Co do tohoto rozsahu proto soud prvního stupně řízení zastavil.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým. S ohledem na celkovou délku řízení je přiměřená částka zadostiučinění za jeden rok řízení 16 000 Kč. Odškodnění je pak třeba přiznat za celkovou dobu řízení, tj. včetně řízení před Ústavním soudem. Základní částku stanovil odvolací soud ve výši 145 007 Kč. Tuto částku následně upravil na základě kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že řízení bylo poměrně složité po stránce skutkové i procesní. Procesní složitost sporu spočívala v nutnosti vypořádat se s námitkou podjatosti, s několika změnami žaloby a v potřebě znaleckého zkoumání výše bezdůvodného obohacení a opakovaného ustanovení znalců, kteří byli zprošťováni z důvodu časové zaneprázdněnosti. Z důvodu složitosti snížil odvolací soud částku o 15 %. Odvolací soud snížil částku o dalších 20 % dle Manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „Manuál“) z toho důvodu, že věc probíhala na 3 stupních soudní soustavy a také před Ústavním soudem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 na posuzovanou věc nedopadá, neboť odvolání, dovolání i ústavní stížnost podané žalobkyní byly shledány nedůvodnými. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že význam řízení pro žalovanou byl po vydání mezitímního rozsudku nižší, neboť od té doby již žalobkyně měla postaveno na jisto, že ve sporu bude úspěšná, neznala pouze přesnou výši plnění, které jí bude přiznáno, přičemž na základě tohoto kritéria snížil základní částku o 5 %. K námitce žalobkyně, dle níž je nepřípustný postup soudu, který by sám posuzoval jednotlivá kritéria pro snížení základní částky bez jejich uplatnění žalovanou, odvolací soud uvedl, že jde o právní posouzení, k němuž je soud oprávněn (i povinen) i bez uplatnění účastníky. Při tomto právním posouzení pak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) skutkově vyšel pouze z obsahu důkazů, navržených účastníky řízení. Skutečnost, že v posuzovaném řízení došlo k vydání mezitimního rozsudku, tak vyšla v řízení najevo, aniž by šlo o procesní aktivitu soudu ve prospěch či neprospěch kteréhokoliv z účastníků řízení. Soud prvního stupně stejným způsobem správně posoudil skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, i ve prospěch žalobkyně, když základní částku navýšil o 10 % z důvodu průtahů na straně soudu, přestože žalobkyně takové zvýšení nenavrhovala.
Další důvody pro snížení ani zvýšení základní částky odvolací soud neshledal. Zejména neshledal, že by kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což by mělo být dle žalobkyně důvodem pro zvýšení základní částky o 10 %. Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení totiž platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení. Odškodňovací řízení v nyní projednávané věci (žádost Ministerstvu spravedlnosti došla dne 11. 3. 2015 a žaloba Obvodnímu soudu pro Prahu 2 došla dne 16. 11. 2015) probíhalo rok a čtvrt na dvou stupních soudní soustavy. S ohledem na tuto skutečnost je zjevné, že délka řízení není nepřiměřená. Je nerozhodné, že žalovaná nárok žalobkyně předběžně projednala až dne 17. 3. 2016, neboť tato skutečnost neměla na délku odškodňovacího řízení žádný vliv. Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení není rozhodující judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ nebo „ESLP“) vztahující se k Itálii, neboť Evropský soud vyšel ze speciální úpravy italského právního řádu, který obsahuje tzv. „Pintův zákon“, podle kterého je soud prvního stupně povinen rozhodnout do 4 měsíců od podání žádosti.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., jíž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při výkladu a následné aplikaci hledisek stanovených v §31a odst. 3 OdpŠk odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě od rozhodovací praxe Evropského soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud se choval aktivisticky, čímž se odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3964/2010, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006. Dále dovolatelka vymezuje procesní otázku, která souvisí s uplatněným nárokem na navýšení základní částky z titulu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Šlo o samostatný nárok, o čemž svědčí též relativní samostatnost jeho skutkového základu, který nalézací soud ponechal bez povšimnutí. Za této situace bylo vyloučeno, aby jeho důvodnost byla posouzena toliko v odvolacím přezkumném řízení. Při opačném postupu odvolacího soudu došlo ve svých konečných důsledcích k tomu, že dovolatelka byla zkrácena o jednu soudní instanci. Ve vztahu k posouzení délky kompenzačního řízení odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, a na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Namítá, že posouzení délky kompenzačního řízení jako přiměřené nemá oporu v relevantní judikatuře Nejvyššího soudu. Judikatura také ve vztahu k tomuto nároku akcentuje přesun tvrzení a důkazního břemene na žalovanou. Dovolatelka v odvolání provedla v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014, komparativní srovnání délky kompenzačního řízení v jednotlivých kauzách projednávaných a rozhodovaných ESLP. Bylo na odvolacím soudu, aby přesvědčivě vysvětlil, z jakého silného důvodu možno délku kompenzačního řízení, která trvala téměř dva roky považovat ještě za přiměřenou. Dále dovolatelka namítá, že výše zadostiučinění byla posouzena v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a na něj navazující další judikaturou dovolacího a ústavního soudu. Odvolací soud nedostál nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, v němž bylo opětovně připomenuto, že ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy se uplatní pevná, byť žalovanou stranou vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka hlavního řízení vyžaduje kompenzaci nemajetkové újmy. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3425/2006, přičemž namítá, že zjištění odvolacího soudu, že původní znalci odmítli v základním sporu podání znaleckých posudků z důvodu časového zaneprázdnění a nikoliv proto, že by ve svém oboru nebyli kompetentní, je v rozporu s obsahem spisu posuzovaného řízení. Dovolatelka již v žalobě ze dne 24. 1. 2005 navrhovala ustanovení znalce s úzkou specializací na vyčíslování tržního nájemného. Tentýž návrh opakovala dne 26. 1. 2010 a 3. 9. 2010. Není možné přičítat k tíži dovolatelky, že soud prvního stupně ustanovoval znalce, kteří tuto úzkou specializaci zjevně nesplňovali. Soud až usnesením ze dne 27. 12. 2010 důkazní návrh akceptoval a ustanovil znalce se specializací, jakou dovolatelka navrhovala. Ve vztahu ke snížení základní částky z důvodu počtu stupňů soudní soustavy dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4196/2009, namítá, že Manuál nemůže být významný pro výpočet odčinění. Nálezová judikatura k uvedenému hledisku zaujímá názor, že ani značně komplikované a netypické projednání věci nezprošťuje obecné soudy z povinnosti nalézt spravedlivé řešení s tím, že účastník soudního řízení nemůže doplácet na to, že pro soud byla věc „složitá“, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13, a ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09. Dovolatelka popírá vliv mezitímního rozsudku na intenzitu nemajetkové újmy, kterou během řízení pociťovala. Ve vztahu k nákladovému výroku dovolatelka namítá, že tento byl podhodnocen o 1 796 Kč, neboť odvolací soud opomněl započítat cenu jízdného z Prahy do Brna a náhradu za ztrátu času na cestě advokáta. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, uvedl: „Procesní povinnosti a jim odpovídající břemena o nižším významu předmětu původního řízení pro poškozenou tíží v řízení o přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení žalovanou (stát) a soud není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového významu. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně.“ Tento závěr Nejvyšší soud zopakoval v dalších dovolatelkou citovaných rozhodnutích. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však neplyne, že by se odvolací soud od právě uvedeného závěru odchýlil. Odvolací soud totiž při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vycházel pouze ze skutečností, jež vyšly v řízení najevo ze spisového materiálu posuzovaného řízení. K jiným skutečnostem (např. posouzení ekonomické síly žalobkyně, jak tomu bylo ve výše uvedené věci) nepřihlížel. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že ustanovení §31a OdpŠk je ustanovením, u kterého je na místě aplikace §153 odst. 2 o. s. ř., neboť v daném případě způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu. Z hlediska náležitostí odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud již ve Stanovisku vyžaduje, aby odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění obsahovalo hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (srov. bod VI.). Snížil-li odvolací soud základní částku zadostiučinění pouze na základě takových skutečností, které v řízení vyšly najevo z účastníky navržených a provedených důkazů, odpovídá tento postupu ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž okolnost, že žalovaná konkrétní snížení na základě určitého kritéria nenavrhovala, není významná.
Problematikou délky kompenzačního řízení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, v němž vyložil, že je na poškozeném, zda bude žádat náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení procesně samostatným přímým, a tedy dalším, nárokem za jeho délku, anebo zda bude požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení (srov. odst. 29 a 30). V případě druhého nastíněného postupu není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soudu (srov. odst. 33). Nejde tudíž o otázku, která by doposud nebyla vyřešena, přičemž odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedeným závěrem.
Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti jiných řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Ze Stanoviska pak jednoznačně vyplývá, že vyvratitelná domněnka se vztahuje pouze k otázce vzniku újmy v případě, kdy řízení bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým. Naopak presumpce nepřiměřené délky řízení, jež dovolatelka ve vztahu ke kompenzačnímu řízení dovozuje, ze Stanoviska ani následné judikatury neplyne. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas se závěrem ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Pokud jde o namítaný odklon od Stanoviska a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, ohledně uplatnění domněnky vzniku nemajetkové újmy, je nutno uvést, že soudy nižších stupňů shledaly posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým, v důsledku čehož přiznaly žalobkyni zadostiučinění v peněžité formě. Je tudíž zřejmé že soudy obou stupňů z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy vycházely.
Ve vztahu k namítanému odklonu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3425/2006, nutno uvést, že dovolatelkou uváděný závěr se vztahoval k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, dle nějž „[j]e-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“ Podle aplikovaného znění o. s. ř. však může být dovolacím důvodem pouze nesprávné právní posouzení věci, přičemž dovolací soud je v dovolacím řízení skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán. Dovolatelkou uváděný závěr se tudíž na nyní projednávanou věc nevztahuje.
Navzdory závěru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4196/2009, nezakládá přípustnost dovolání ani okolnost, že odvolací soud na základě aplikace Manuálu zohlednil počet stupňů soudní soustavy, před nimiž řízení probíhalo. Potřeba zohlednění stupňů soudní soustavy totiž plyne rovněž ze Stanoviska, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že „je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Tato skutečnost se proto měla projevit v úvaze odvolacího soudu o odpovídajícím snížení základní částky.“
Konečně přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky týkající se toho, že mezitímní rozsudek nemohl mít vliv na změnu intenzity nemajetkové újmy, kterou žalovaná pociťovala během posuzovaného řízení. Význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Uvedený závěr Nejvyšší soud vztáhl rovněž na případ vydání mezitímního rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka vztahující se k nákladovému výroku, neboť jednak dovolatelka v souladu s ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. omezila rozsah svého dovolání pouze co do části meritorního výroku odvolacího soudu, jednak ani při samostatném zpochybnění nákladového výroku by i při zohlednění namítaného zkrácení šlo stále o výrok, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. 11. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu