ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2258.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2258/2017-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. Ch. , zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované B. Ch. , zastoupené JUDr. Aloisem Dvořákem, advokátem se sídlem v Teplicích, Benešovo nám. 3124/7a, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 56/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. prosince 2016, č. j. 10 Co 297/2016-228, č. j. 10 Co 298/2016-228, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(243f odst. 3 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř..
Dovolacímu soudu tak byla upřena možnost zabývat se vůbec otázkou, zda je podané dovolání (z hlediska dovolatelem vymezené a odvolacím soudem vyřešené příslušné právní otázky z pohledu některé ze čtyř variant přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.) přípustné či nikoliv.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
V daném případě žalobce přípustnost svého dovolání vymezuje tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozděleně (zjevně míněno „rozdílně“) a žalobce má za to, právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak.“ (viz čl. III. dovolání). Je tedy nasnadě, že takto provedené vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je formulováno rozporně.
Z dalšího textu dovolání lze pak dovodit, že žalobce považuje za odvolacím soudem nesprávně řešenou právní otázku jím učiněný výklad předmětné darovací smlouvy ve znění jejího dodatku, k níž se však neupíná řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce totiž v dovolací argumentaci poukazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu (např. ve věci sp. zn. 29 Odo 318/2003, sp. zn. 21 Cdo 1332/2006, sp. zn. 25 Cdo 1569/99), která však paradoxně (z hlediska v nich obsažených právních názorů) podporují právní názor odvolacího soudu, který lze ve stručnosti vyložit takto: je třeba činit rozdíl mezi posuzováním platnosti převodní smlouvy (právního úkonu) z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti na straně jedné a návrhem na vklad vlastnického práva podle takové smlouvy a výsledkem vkladového řízení (vkladem) na straně druhé. Takto učiněný závěr odvolacího soudu je ovšem právě souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, ale i Ústavního soudu, a odpovídá koncepci respektu smluvní autonomie a priority výklad smluv, podle které je třeba zachovávat platnost smluv a reflektovat projevenou vůli smluvních stran, než vyhledávat důvody pro její zneplatnění.
Ve druhém odstavci na str. 5 dovolání ovšem zase žalobce (v zásadě popírá své předešlé závěry), když tvrdí, že „pokud by nebyl vypracován Dodatek k darovací smlouvě, kterým byl změněn zápis převáděných nemovitostí, kdy do tohoto byla již zahrnuta i předmětná budova, nedošlo by nikdy k vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a žalovaná by se nikdy nestala vlastníkem předmětných nemovitostí.“ Z toho je zřejmé, že si žalobce uvědomuje, že ještě před rozhodnutím o povolení vkladu příslušným katastrálním úřadem mezi účastníky uzavřený dodatek odstranil pochybnosti o určitosti předmětu převodu, což koneckonců vedlo k tomu, že příslušný katastrální úřad podle takové smlouvy (včetně jejího dodatku) navrhovaný vklad vlastnického práva ve prospěch žalované povolil.
Na str. 6 dovolání pak zase žalobce přistupuje ke zcela jiné dovolací argumentaci, neboť namítá, že předmětný dodatek darovací smlouvy „byl uzavřen podvodně a dárkyní nebyl vůbec podepsán a jedná se o nicotný akt“ , tedy jinými slovy zpochybňuje zásadně významné skutkové zjištění soudu prvního stupně, respektive odvolacího soudu, že podpis dárkyně na předmětném dodatku darovací smlouvy není jejím pravým podpisem. K této dovolací argumentaci nutno uvést, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při (meritorním) rozhodování nelze v dovolacím řízení nijak revidovat. Ani tato dovolací argumentace tudíž nenaplňuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Obdobné závěry se uplatní i k té části dovolání, ve které žalobce polemizuje se závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku Ing. Mgr. Lenky Pejchové.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, in http://nalus.usoud.cz ).
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud poznamená, že i kdyby žalobce předpoklady přípustnosti svého dovolání řádně vymezil, nemohlo by být dovolacím soudem přehlédnuto, že právní závěry, které odvolací soud učinil v odůvodnění svého rozsudku v řešení otázek výkladu předmětného věcně právního úkonu ve vazbě na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí atd., jsou (zjevně) souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolací soudu. Připomíná se také, že Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008 (in http://nsoud.cz ) vyložil, že i v průběhu vkladového řízení lze měnit převodní smlouvu (tedy i precizovat označení nemovitostí). Podle §46 odst. 2 věty druhé obč. zák. sice, jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině, což je nezbytné vykládat jako požadavek, aby v každé jednotlivé smlouvě o převodu nemovitosti byly oferta (návrh) i akceptace (přijetí návrhu) zachycena na téže listině, avšak toto ustanovení nikterak nebrání tomu, aby smlouva o převodu nemovitosti, dokud podle ní nebyl proveden vklad práva do katastru nemovitostí, s účinky ke dni podání návrhu na vklad (§2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb.), byla měněna (§516 obč.zák.); dohoda o změně původně sjednaných vzájemných práv a povinností musí ovšem splňovat také požadavek vymezený ustanovením §46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku.
Jinými slovy řečeno, pokud v průběhu katastrálního řízení dojde v souladu s právem k precizaci předmětu převodu vlastnického práva ve věcné smlouvě, na jejímž základě se navrhuje příslušný vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nelze z tohoto důvodu zpochybňovat její platnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu