ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2527.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2527/2016-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Svazu klubů mládeže, z.s. , identifikační číslo osoby 69368813 , se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 1047/17, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 175/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 25 Co 480/2015-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení 13 960 000 Kč s příslušenstvím jako ušlého zisku (ve výši 3 600 000 Kč) a nákladů na obnovu nemovitosti (ve výši 10 360 000 Kč), dále zaplacení 120 000 000 Kč s příslušenstvím jako ušlého nájemného (ve výši 12 000 000 Kč), nákladů na rekonstrukci nemovitosti (ve výši 80 000 000 Kč), nákladů na výstavbu nemovitosti (ve výši 20 000 000 Kč), nákladů na rekonstrukci zámeckého parku (ve výši 8 000 000 Kč), a nespecifikované částky za likvidaci vnitřního interiéru nemovitosti, to vše z důvodu nesprávných úředních postupů státu, které blíže specifikoval.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, č. j. 4 C 175/2008-237, žalobu zamítl (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a vrátil žalobci zaplacenou zálohu na vypracování znaleckého posudku (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka promlčení nároku na náhradu škody podle ustanovení §22 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, dále jen „zák. č. 58/1969 Sb.“, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když zhodnotil, že promlčení nároku na náhradu škody, jež měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího „v nátlakovém jednání státu“, které vedlo k ukončení činnosti žalobce k 30. 9. 1970, se posoudí podle zák. č. 58/1969 Sb. platného až do 15. 5. 1998 (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1154/2000).
Otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud uvedl, že žalobci žádná okolnost nebránila v uplatnění nároku na náhradu škody již dle zák. č. 58/1969 Sb., a žalovanou vznesená námitka promlčení tak nepředstavuje zneužití tohoto práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2929/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 732/2016). Rozhodnou okolností nemůže být ani fakt, že předmětné nemovitosti byly žalobci fyzicky předány až dne 16. 5. 2006, když nárok na náhradu škody mohl být uplatněn již dříve (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 732/2016).
Námitka, že soudy nižších stupňů nerespektovaly rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž bylo rozhodováno o vlastnickém právu žalobce k jiným nemovitostem, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka žalobce vytýkající soudům obou stupňů, že nevypořádaly jeho důkazní návrhy, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť soudy nižších stupňů v souladu s judikaturou dovolacího soudu odůvodnily, proč některé z žalobcem navrhovaných důkazů neprovedly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, nebo již nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94).
Konečně ani otázka, zda opožděné navrácení nemovitostí žalobkyni představuje nesprávný úřední postup, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z toho, že při navrácení nemovitostí žalobci nešlo o nesprávný úřední postup, když žalovaná v tomto vztahu nevystupovala jako orgán veřejné moci, ale jako vlastník, tj. účastník soukromoprávních vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 425/2010).
Ohledně dalších otázek (že se soudy podrobněji nezabývaly jednotlivými nároky žalobce, a že soudy v dané věci neučinily „vše pro spravedlivé řešení“) žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu