ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2674.2017.3
sp. zn. 30 Cdo 2674/2017-671
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. S. , zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti žalovaným 1) L. L. , a 2) N. L. , oběma zastoupeným JUDr. Vladimírou Šůstkovou Zukalovou, advokátkou se sídlem v Brně. Heršpická 800/6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované INVESTMENT PREMIER k. s., se sídlem v Praze 4, Libušská 313/104, identifikační číslo osoby 251 35 589, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 73/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2017, č. j. 8 Co 99/2015-615, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2017, č. j. 8 Co 99/2015-615, se vyjma části výroku I., pokud jím byl ve výrocích I. a IV. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 22. října 2014, č. j. 15 C 73/2010-477, a dále vyjma jeho nákladových výroků III. a IV., mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 22. října 2014, č. j. 15 C 73/2010-477, se ve výrocích II. a III. mění takto:
Žalovaným 1) a 2) a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
II. Ve zbytku , tj. pokud jde o dovolání žalobce proti části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 22. října 2014, č. j. 15 C 73/2010-477, v nákladovém výroku IV., a dále proti nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2017, č. j. 8 Co 99/2015-615, se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (dále již „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 15 C 73/2010-477, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označeného nemovitého majetku (výrok I.), a dále uložil žalobci, aby zaplatil na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku žalovaným společně a nerozdílně částku 62.268 Kč (výrok II.), vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných částku 90.752,50 Kč (výrok III.) a České republice („na účet Okresního soudu v Bruntále“) částku 4.957 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud) v pořadí již čtvrtým rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil, a ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že uložil žalobci, aby zaplatil na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku žalovaným částku 113.098,- Kč k rukám jejich advokátky (výrok II., první odstavec), a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných částku 103.457,50 Kč k rukám jeho advokáta (výrok II., druhý odstavec), a dále uložil žalobci, aby zaplatil na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku žalovaným částku 14.278 Kč k rukám jejich advokátky, a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných částku 5.566 Kč k rukám jeho advokáta.
Odvolací soud ohledně nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle procesního výsledku ve sporu, když nedospěl k závěru, že v daném případě by bylo možné aplikovat §150 o. s. ř. Nemožnost výjimečného nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným, vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných a státu odvolací soud odůvodnil následovně:
„Odvolací soud zde neshledal důvod pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. ve vztahu k náhradě nákladů řízení, když tyto okolnosti spatřoval zástupce v délce řízení. Je pravdou, že toto řízení trvalo dlouhou dobu i s ohledem na vývoj judikatury Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu, avšak samotná tato okolnost není důvodem pro aplikaci tohoto mimořádného ustanovení. Jak už bylo uvedeno v odůvodnění tohoto rozsudku, žalobce sám se podílel na neplatnosti kupní smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem na straně žalovaného, svůj nárok uplatnil po pěti letech od zápisu změny vlastnického práva v katastru nemovitostí. Kromě toho mu nebránilo nic v tom, aby žalobu vzal zpět, a to již s ohledem na názory vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i v nálezech Ústavního soudu, na které bylo v tomto rozhodnutí odkazováno.“
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě nákladů před soudy obou stupňů, podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Žalobce v něm uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž nesprávné právní posouzení spatřuje v nesprávně řešené právní otázce týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolacím soudem, který – ač (a žalobce na podkladě v dovolání dále označené judikatury dovozuje, že) měl – v daném případě neaplikoval §150 o. s. ř., čímž pochybil.
Pokud jde o předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., žalobce sice v úvodní části dovolání uvádí, že shora „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ , avšak z dalšího textu jeho dovolání je zřejmé, že konfrontuje napadené rozhodnutí z hlediska jím řešené právní otázky nejen s rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nebo Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), ale i s jeho vlastním (předchozím) rozhodnutím [viz rozsudek ze dne 4. května 2016, č. j. 8 Co 99/2015-558, kterým (v opačném gardu oproti situaci řešené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu) nebylo žalobci vůči žalovaným přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na okolnosti případu a nejednotnou judikaturu; stejný aplikační přístup měl odvolací soud podle žalobce zvolit i v tomto případě, což se ovšem nestalo]. Žalobce namítá, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud buďto přistoupil ke změně rozhodnutí odvolacího soudu v intencích petitu dovolání, anebo jej v tomto rozsahu zrušil a věc mu ve zrušeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření odmítli uplatněnou dovolací argumentaci žalobce, neboť podle jejich názoru odvolací soud ohledně nákladů řízení rozhodl správně. Poukazují na okolnosti případu, které podle jejich názoru nemohou vést k aplikaci §150 o. s. ř. Navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně (bude-li dovolání shledáno přípustným) zamítnuto.
Rovněž vedlejší účastník na straně žalovaných v písemném vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Poukázal na dříve uzavřenou dohodu o smíru ze dne 27. září 2000, na základě které vzal žalobce žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy v zahájeném soudním řízení zpět. Riziko změny judikatury nesly obě strany stejným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce nelze upřít – jak bude vyloženo níže – jisté opodstatnění; z určité (ve výroku shora vymezené a níže odůvodněné) části je přípustné i důvodné.
Nejprve stručně rekapitulace průběhu dosavadního řízení (z pohledu dovolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací v daném právní věci neobvykle rozhodoval již třikrát, a to prostřednictvím vydaných kasačních rozhodnutí.
Prvním rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č. j. 30 Cdo 1918/2008-141 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dovolací soud (k dovolání žalobce) zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. srpna 2007, č. j. 8 Co 371/2007-112, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. prosince 2006, č. j. 7 C 289/2005-87. Dovolací soud vytkl oběma soudům, že se v posuzované věci nezabývaly otázkou tzv. propadné zástavy a pominuly tak judikaturu Nejvyššího soudu, která kromě případů, kdy kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, byl spojován i s případy, kdy účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, respektive stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání, bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Dovolací soud pak pro poměry dané věci vyložil, že ve skutkové situaci, kdy žalobce společně se svou manželkou uzavřeli s vedlejším účastníkem na straně žalovaných dne 20. dubna 1999 prohlášení ručitelů a v týž den současně žalobce coby výlučný vlastník s vedlejším účastníkem uzavřel ještě kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na vedlejšího účastníka, kdy vypořádání kupní ceny bylo vázáno na (ne)splacení úvěru, v kterémžto vztahu žalobce participoval jako ručitel, bylo nezbytné se důsledně zabývat otázkou, zda předmětná kupní smlouva nenaplňuje znaky tzv. propadné zástavy.
Druhým rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 30 Cdo 4249/2015-534, dovolací soud (k dovolání žalobce) zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. dubna 2015, č. j. 8 Co 99/2015-496, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že účastníci kupní smlouvou ze dne 20. dubna 1999 sledovali zcela jiný právní následek, a to dosažení „zajištění“ předmětné pohledávky kupujícího, čímž se však dopustili ve smyslu §39 obč. zák. obcházení zákona, pročež je uvedená smlouva od samého počátku absolutně neplatná, nezávisle na tom, zda účastníci takový možný právní důsledek při uzavření smlouvy vůbec dovozovali. Navíc kupní cena ve smlouvě byla formulována neurčitě. Ke změně rozhodnutí dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ovšem dovolací soud nepřistoupil, poněvadž dospěl k závěru, že v dalším řízení bude nezbytné zkoumat, zda žalovaní předmětné nemovitosti nenabyli na základě jiného právně relevantního důvodu, tj. na základě dobré víry („nemo plus iuris“), s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Ústavního soudu (především vyjádřené v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014). V závěru kasačního rozhodnutí dovolací soud vyložil, že: „Při posuzování dobré víry žalovaných pak jako zásadně významná prostupuje okolnost, že žalovaný 1) ještě před uzavřením kupní smlouvy s obchodní společností AVEL PREMIER, s. r. o., obdržel od své neteře (v prvoinstančním řízení vyslechnuté svědkyně L. S.) významnou informaci, že posledně uvedená obchodní společnost půjčila majitelům předmětných nemovitostí peníze a kteří ‚zřejmě přijdou o dům.‘ (i tato informace – ve světle shora již vyložených důkazů – svědčí o tom, že předmětné strany zamýšlely učinit převod vlastnického práva k uvedeným nemovitostem coby formu ‚zajištění‘ předmětného závazku). Z obsahu spisu dále vyplývá, že v inkriminovaném období byl na předmětné adrese stále evidenčně hlášen syn žalovaných R. S. (není jisté, zda se s žalovaným 1/ kontaktoval ještě před uzavřením kupní smlouvy ze dne 2. května 2002), takže se zde kumulovalo poměrně dost významných okolností, které měly žalované vést k patřičné obezřetnosti před vlastní majetkovou transakcí. Jsou zde tudíž pochybnosti o dobré víře žalovaných, takže bude nyní na odvolacím soudu, aby – míní-li posuzovat podmínky skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu – odpovídajícím způsobem posuzoval tvrzenou dobrou víru žalovaných, a to ve světle připomenutých okolností a námitek, jež dovolatel v průběhu dosavadního řízení činil. Odvolacímu soudu se přitom připomíná, že existence dobré víry není bez dalšího založena tím, že nabyvatelé při majetkové transakci vycházejí ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (takový závěr ostatně nečiní ani Ústavní soud ve své judikatuře v předmětné materii).“
Třetím rozsudkem ze dne 21. prosince 2016, č. j. 30 Cdo 3698/2016, dovolací soud (k dovolání žalovaných), zrušil (oproti předchozím rozhodnutí měnící a žalobě vyhovující) rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. května 2016, č. j. 8 Co 99/2015-558, z toho důvodu, že odvolací soud – ač byl k tomu zavázán předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu – se v dovoláním napadeném rozsudku vůbec nezabýval otázkou dobré víry žalovaných z hlediska posouzení skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, jak byla vyložena v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/14. Dovolací soud v závěru odůvodnění svého rozsudku vyložil, že: „v kasačním rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4249/2015, pouze vyložil některé okolnosti, které by měl odvolací soud při posuzování otázky, zda žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě dobré víry, zohlednit, a to jistěže ve vazbě na znaky skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka, jak byla do českého právního řádu zavedena zmíněným nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2014. V kasačním rozhodnutí však dovolací soud v žádném případě právní otázku týkající se nabytí nemovitosti od nevlastníka nevyřešil, přičemž dovolacím soudem není ani z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zřejmé, proč odvolací soud řešení předmětné právní otázky, zásadně významné pro meritorní rozhodnutí, zcela pominul, ačkoliv z odůvodnění kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v tomto ohledu nemohly vzniknout žádné pochybnosti, jak je třeba v dalším řízení postupovat.“
Poté odvolací soud nyní opět dovoláním napadeným (v pořadí tedy již čtvrtým) rozsudkem rozhodl shora zreferovaným způsobem.
K vlastnímu posouzení dovolání.
R ozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
I rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí být v souladu s průběhem řízení, a jelikož je rovněž integrální součástí práva na spravedlivý proces, musí být při něm zohledněny všechny právně významné okolnosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, nebo ze dne 3. ledna 2017, sp. zn. II. ÚS 3646/13).
Použití §150 o. s. ř. lze považovat za výjimku ze zásady úspěchu ve věci danou důvody hodnými zvláštního zřetele, jež vyvstaly v konkrétní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11).
Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tj. k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. srpna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2014/12).
Nejvyšší soud oproti odvolacímu soudu dospěl k závěru, že v daném případě jsou ve smyslu §150 o. s. ř. osvědčeny podmínky pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy všech stupňů žalovaným a jejich vedlejšímu účastníkovi vůči žalobci.
Prakticky až do vydání posledně uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zřejmé, zda žalovaní splňují podmínky nabytí vlastnického práva od nevlastníka, a to na základě pouhé své dobré víry (nejen) v zápis do katastru nemovitostí.
V daném případě kupní smlouva ze dne 20. dubna 1999, na jejímž základě měl žalobce převést své vlastnické právo na vedlejšího účastníka na straně žalovaných, byla shledána absolutně neplatnou ve smyslu §39 obč. zák. (propadná zástava). Žalobce tak v době podání žaloby – i s přihlédnutím v té době ustálené judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu – důvodně předpokládal, že v případě absolutní neplatnosti převodní smlouvy se kupující nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí a následně je po právu dále převést na další (fyzickou či právnickou) osobu.
V mezidobí (v průběhu sporu) ovšem došlo ke změně judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, jak již bylo vyloženo v předchozích kasačních rozhodnutích dovolacího soudu, přičemž vyvstala tak k řešení závadně významná otázka, zda žalovaní splňovali podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě skutkové podstaty, kterou Ústavní soud seznatelně definoval (až) ve svém nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014, na jehož důslednou reflexi musel Nejvyšší soud v posledním svém kasačním rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 3698/2016) upozornit odvolací soud s tím, že poukázal na určité okolnosti, jež by mohly zeslabovat dobrou víru žalovaných.
Odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozsudku nakonec dospěl k závěru, že u žalovaných byly naplněny podmínky skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem od nevlastníka, tj. ve smyslu označené judikatury Ústavního soudu a jí se též podrobující judikatury dovolacího soudu. Současně vyložil, že: „Pokud se snažil žalobce zpochybnit dobrou víru žalovaných tím, že poukazoval na výpověď 1) žalovaného na Polici ČR dne 21. 05. 2002, v níž 1) žalovaný uvedl, že někdy před vánocemi r. 2001 za ním přišla neteř (poznámka dovolacího soudu: která pracovala u AVAL PREMIUM, s. r. o.) , která mu říkala, že v Krnově, někde na ulici Ch., je na prodej rodinný domek a že firma AVAL půjčila asi majitelům peníze a tito asi nesplácejí úvěr a zřejmě o dům přijdou, pak tato okolnost sama o sobě nemohla zpochybnit dobrou víru žalovaných při nabytí vlastnického práva k nemovitostem.“ Odvolací soud přitom přihlédl k době užívání nemovitostí žalovanými, jakož i k rozsahu jimi dosud vynaložených investic do tohoto nemovitého majetku.
Nejvyššímu soudu pochopitelně za dané procesní situace nepřísluší hodnotit dané okolnosti z pohledu naplnění podmínek pro nabytí nemovitosti od nevlastníka, nicméně se s odvolacím soudem (zásadně) rozchází v reflexi těchto okolností při rozhodování o náhradě nákladů řízení, tedy i posuzování podmínek pro výjimečnou aplikaci §150 o. s. ř.
Žalobce totiž po dlouhou dobu mohl důvodně předpokládat, že předmětná převodní smlouva vykazující charakter tzv. propadné zástavy je absolutně neplatná, což ostatně posléze vyložil i ve shora uvedeném kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud, přičemž po delší část vedení sporu tak mohl vycházet z ustálené judikatury nepřipouštějící nabytí nemovitosti od nevlastníka. Ani poté, co došlo ke změně judikatury v oblasti posuzování právní problematiky „nemo plus iuris“, a to i na půdě Nejvyššího soudu, panovaly v dané věci pochybnosti (vzhledem k popsaným okolnostem případu) o dobré víře žalovaných, neboť faktem je, že žalovaný 1) – disponoval s takovými informacemi (viz rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 4249/2015), které jej mohly vést k obezřetnosti, nehledě na (krátké) časové souvislosti mezi jednotlivými převody tohoto nemovitého majetku [z žalobce na vedlejšího účastníka na straně žalovaných, a dále pak na firmu AVAL PREMIER, s. r. o., (u které v předmětnou dobu pracovala neteř žalovaného 1/, která mu také poskytla k předmětné věci shora již vyložené informace) a posléze na žalované].
Nejvyšší soud tak s přihlédnutím k těmto výjimečných okolnostem případu, na které je nutné pohlížet též optikou v té době nestabilního právního rámce nabývání vlastnického práva k nemovitostem na základě pouhé dobré víry nabyvatele mimo právní institut dobré víry, dospěl - na rozdíl od odvolacího soudu - k závěru, že by bylo vůči žalobci, jenž popsaným způsobem „pozbyl“ své vlastnické právo ke svému nemovitému majetku, vskutku krajně nespravedlivé, aby žalobce byl ještě zavázán k povinnosti nahradit žalovaným a vedlejšímu účastníkovi na jejich straně náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Tedy v situaci, kdy předmětná (v řetězci prvně uzavřená) převodní smlouva byla shledána absolutně neplatnou, čímž byla zpochybněna platnost navazujících nabývacích titulů a žalovaným bylo přiznáno (při zvažování konkurence vlastnických práv k témuž nemovitému majetku) vlastnické právo na základě aplikace Ústavním soudem nově do právního řádu zavedené skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka mimo právní institut vydržení.
V situaci, kdy – jak plyne z obsahu spisu (stran majetkových poměrů žalovaných a vedlejšího účastníka na jejich straně) – důsledek aplikace §150 o. s. ř. zásadně významným způsobem nezasáhne do (celkových) poměrů žalovaných, jakož i vedlejšího účastníka na jejich straně, Nejvyšší soud podle §243d písm. b) o. s. ř. a §243b a §150 o. s. ř. přistoupil (ohledně náhrady nákladů řízení) v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto usnesení ke změně dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ve zbytku, tj. pokud jde o dovolání žalobce proti části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku IV., a dále proti nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání žalobce podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť směřuje proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto (1. ve vztahu mezi žalobcem a státem, 2. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými, a 3. ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných) vždy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
S ohledem na shora uvedené okolnosti pak dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (243b, §142 odst. 2, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu