ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2892.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2892/2017-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně B. P. , zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 884.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 67/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 13 Co 310/2016-306, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 584.000 Kč za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonné vazby jejího syna a částky 300.000 Kč z důvodu nezákonného trestního stíhání jejího syna. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) vyšel ze zjištění, že označeným usnesením policejního orgánu ze dne 8. října 2008 bylo zahájeno trestní stíhání syna žalobkyně M. B. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále již „tr. zák.“), spáchaný formou účastenství, přičemž syn žalobkyně byl současně vzat do vazby. Dne 20. května 2009 byla na jmenovaného podána obžaloba, které byl následně zproštěn podle §206 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále již „tr. ř.“) rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2010, č. j. 2 T 6/2009-4206, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2011, sp. zn. 2 To 6/2011. Trestní stíhání bylo rozsáhle medializováno. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně přistoupila ke smlouvě o poskytnutí právní pomoci, jejímž předmětem byla obhajoba jejího syna zvoleným obhájcem, uzavřené mezi synovou přítelkyní a obhájcem. Na podkladě této smlouvy se žalobkyně podílela na úhradě nákladů obhajoby; rovněž nabídla záruku za propuštění svého syna z vazby. Žalobkyně svého syna ve vazbě opakovaně navštěvovala, finančně jej podporovala. V průběhu trestního stíhání byl zhoršen její zdravotní stav a v zaměstnání byla převedena na služebně nižší pozici.
Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně konstatoval, že syn žalobkyně byl ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“), a ve smyslu související judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) nezákonně trestně stíhán, a že jako na nezákonné je nutno pohlížet i na omezení jeho osobní svobody vazbou. Soud prvního stupně se zabýval dále otázkou věcné aktivní legitimace žalobkyně, a to ve vztahu k oběma nárokům.
Ačkoliv při jednání, které se konalo dne 4. září 2015, soud prvního stupně předběžně předestřel právní názor, že žalobkyně by „byla aktivně legitimována i ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu“, >1< tak uvedený soud nakonec dospěl k závěru, že právo na náhradu škody (a tedy i na odškodnění nemajetkové újmy) způsobené rozhodnutím o vazbě má podle speciální definice účastenství, upravené v §9 odst. 1 OdpŠk, toliko ten, na němž byla vazba vykonána. Toto právo nemůže svědčit osobám, které vazbu nevykonaly, byť by i byly vazbou jim blízké osoby dotčeny. Soud prvního stupně tak žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy vzniklé jí z důvodu synovy vazby (ve výši 584.000 Kč), zamítl.
Ve vztahu k odškodnění újmy, jejíž vznik ve vlastní nemajetkové sféře žalobkyně dovozuje z trestního stíhání svého syna, respektive z medializace jeho trestního stíhání a s tím souvisejících negativních reakcí okolí žalobkyně, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně byla v trestním řízení aktivní, tj. podílela na např. na nákladech obhajoby, atd. Z toho důvodu kvalifikoval soud prvního stupně žalobkyni jako účastnici trestního řízení s poukazem na judikatorní výklad §7 odst. 1 OdpŠk, vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, podle nějž mimo jiné platí, že osoby vyjmenované v §37 odst. 1 tr. ř. „nejsou účastníky trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy učiní v trestním řízení jim přináležející úkon. Vznikne-li jim v souvislosti s tím škoda (např. v podobě vynaložených nákladů na obhajobu) nebo nemajetková újma, za niž odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně legitimované. To však neznamená, že by tyto osoby byly oprávněny k náhradě škody nebo újmy vzniklé v trestním řízení někomu jinému (typicky obžalovanému).“ I když podle soudu prvního stupně bylo trestní stíhání syna žalobkyně pro žalobkyni jistě stresující, jednalo se stále o stíhání jejího syna; újma podle OdpŠk tedy mohla vzniknout jen synu žalobkyně. Soud prvního stupně tak uzavřel, že mezi újmou prožívanou žalobkyní v důsledku trestního stíhání jejího syna a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, schází vztah příčinné souvislosti, z čehož dovodil, že žalobkyně není aktivně legitimována ani k nároku na odškodnění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, a žalobu zamítl i v této části.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 13 Co 310/2016-306, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dále odvolací soud doplnil, že žalobkyni lze přisvědčit v tom, že soudem prvního stupně právní posouzení věci týkající se její aktivní legitimace „nemuselo být (a zjevně nebylo) účastníkům seznatelné dříve než z odůvodnění rozsudku, když soud prvního stupně se vskutku (až) v napadeném rozsudku ‚odchýlil‘ od právního názoru, jenž byl účastníkům předestřen na úvod prvního jednání ve věci, a podle nějž soud prvního stupně nadále vedl dokazování (mj. a zejm. k intenzitě a povaze žalobkyni v žalobou tvrzených souvislostech vzniklé újmy).“ Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně tímto postupem nezatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno jen takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení současně zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat – v této souvislosti odvolací soud odkázal na usnesení Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000 a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007. Podle odvolacího soudu však toto není případ žalobkyně, která právní posouzení věci soudem prvního stupně zpochybnila v odvolání a tím jej učinila předmětem odvolacího přezkumu, aniž by tvrdila (musela tvrdit) jakékoli nové skutečnosti (v odvolacím řízení nepřípustné), a aniž by tedy její obrana v odvolacím řízení byla v tomto směru jakkoliv (procesně) zkrácena.
Dále odvolací soud uvedl, že nesdílí právní posouzení povahy újmy žalobkyně soudem prvního stupně jakožto újmy vzniklé „zprostředkovaně“, ale hodnotí ji jako újmu vzniklou „přímo“. To však nic nemění na správnosti úvahy soudu prvního stupně, že takovou újmu nelze odškodnit podle OdpŠk, neboť žalobkyně není osobou ve sporu aktivně věcně legitimovanou. Odvolací soud dále vyložil, že v případě odškodnění za vazbu je odškodňovanou újmou zbavení osobní svobody (a jakákoliv újma třetí osoby může být „toliko již zmíněným spoluprožíváním újmy vzniklé osobě na svobodě omezené“ ). V případě újmy související s trestním stíháním odvolací soud zopakoval názor soudu prvního stupně, že právně významnou příčinou vzniku újmy může být toliko využití procesních práv, která svědčí osobám od obviněného odlišným (typicky pak volba obhájce a úhrada nákladů obhajoby). Nárok tak mohou tyto osoby uplatnit pouze ve vztahu k „přináležejícímu úkonu“, kterým se stanou podle specifického výkladu §7 odst. 1 OdpŠk účastníky trestního řízení. Odvolací soud tak shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jímž napadá část jeho meritorního výroku I., kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a dále jeho nákladový výrok II. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž „rozsudku odvolacího soudu žalobkyně vytýká především zhodnocení aktivní legitimace žalobkyně, tedy zda je či není osobou, jež byla z pohledu hmotného práva nositelem nároku, jehož se v řízení domáhá, a to především ve věci nemajetkové újmy, která jí osobně vznikla v souvislosti s nezákonným trestním stíháním jejího syna. Dále žalobkyně rozsudku odvolacího soudu ve spojitosti s rozsudkem nalézacího soudu vytýká porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit soudu první kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, čímž se výše uvedené soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně (od) rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2893/2007.“
K právní otázce týkající se předvídatelnosti rozhodnutí dovolatelka svoji argumentaci (ve stručnosti zreferováno) vyložila následovně. Závěr soudu prvního stupně, respektive odvolacího soudu o absenci aktivní legitimace žalobkyně je v „naprostém rozporu k právnímu názoru, který soud prvního stupně předestřel již na prvním jednání ve věci konaném dne 4. 9. 2016…“, v němž měl soud prvního stupně konstatovat, že pokud byla v řízení dovolatelka aktivní, tak je aktivně legitimována „i ve vztahu k zadostiučinění za majetkovou újmu “. Podle dovolatelky nebyla otázka její aktivní legitimace během celého nalézacího řízení zpochybněna, a tak se domnívala, že její aktivní legitimace je dána a soud rozhoduje pouze o výši náležející náhrady za nemajetkovou újmu. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně postavený na názoru, že dovolatelka nemá aktivní věcnou legitimaci, tak došlo podle dovolatelky k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007.
K právní otázce týkající se věcné aktivní legitimace žalobkyně vyložila, že soud prvního stupně nejprve sám konstatoval, že je účastnicí řízení (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012), avšak následně od tohoto názoru ustoupil. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že příčinou újmy dovolatelky je trestní stíhání jejího syna. Dovolatelce přijde nelogické a v rozporu s prokázanými skutečnostmi, že i odvolací soud rozhodl, že dovolatelka není věcně aktivně legitimována, a to i přes výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012. Dovolatelka dále namítá, že v řízení před soudem prvního stupně prokázala svoji aktivitu v trestním řízení týkajícím se jejího syna (přičemž tak měla naplnit předpoklad vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. května 2015, sp. zn. I. ÚS 3817/14). Podle dovolatelky byla prokázána i příčinná souvislost mezi trestním řízením jejího syna a dovolatelkou utrpěnou újmou, proto by měla být aktivně legitimována k náhradě nemajetkové újmy ve smyslu ust. §7 odst. 1 OdpŠk.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle §237 o. s. ř.
Dovolatelkou první vymezená otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, spočívá v předvídatelnosti rozhodnutí. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, když soud prvního stupně nejprve předběžně předestřel právní názor, že pokud je v trestním řízení osoba blízká aktivní ve prospěch obviněného, potom by byla aktivně legitimována i ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ačkoli následně jak soud prvního stupně, tak odvolací soud dospěly k závěru, že dovolatelka nemá věcnou aktivní legitimaci. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, mimo jiné vyplývá následující (v textu nyní tučně zvýrazněno dovolacím soudem):
„Občanský soudní řád stojí nyní na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 3795). Podle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit – v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. O nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy. “
Uvedené rozhodnutí se vztahuje k řízení (minimálně) ve dvou soudních instancích a stanovuje pravidlo, že odvolací soud má zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, pokud průběh řízení nasvědčuje např. tomu, že účastník prokazuje jinou skutečnost, tj. např. skutečnost, která je podle názoru soudu nepodstatná. Pokud by tak odvolací soud neučinil a odchýlil se od právního názoru soudu prvního stupně, aniž by účastníky řízení seznámil se svým právním názorem, neumožnil by tak účastníkům se k němu vyjádřit, čímž by byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Takové rozhodnutí by bylo nepředvídatelné.
O tuto situaci se však v posuzované věci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně nejprve předestřel právní názor, který mohl vést dovolatelku k přesvědčení, že má věcnou aktivní legitimaci, ačkoli následně dospěl k závěru, že tomu tak není. Otázka věcné aktivní legitimace byla následně řešena i odvolacím soudem a odvolací soud se přiklonil ke skutkové i právní kvalifikaci soudu prvního stupně (s určitou výjimkou, která ovšem ve vztahu k této otázce není relevantní – viz výše). Soudy obou instancí tak dospěly ke stejnému závěru – vyjádřenému v jejich rozhodnutích, že dovolatelka nemá věcnou aktivní legitimaci. Odvolací soud se nijak neodchýlil od v rozsudku vymezeném závěru soudu prvního stupně, a tak neupřel dovolatelce možnost vyjádřit se v řízení před druhou soudní instancí k otázce její věcné aktivní legitimace. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s vymezeným rozsudkem dovolacího soudu (mj. též v souladu s např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 1109/2013, či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016, anebo s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. července 2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) a dovolací námitky dovolatelky (vztahující se k této právní otázce) tak nemohly založit přípustnost jejího dovolání.
Dovolatelkou druhá vymezená otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, se týká posouzení samotné (ne)existence věcné aktivní legitimace dovolatelky. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, když prokázala, že byla v trestním řízení aktivní a mj. se podílela na nákladech obhajoby jejího trestně stíhaného syna. Podle dovolatelky z citované judikatury dovolacího soudu vyplývá, že dovolatelka má v tomto případě věcnou aktivní legitimaci. Takový závěr ovšem z judikatury Nejvyššího soudu neplyne. V citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, dovolací soud konstatoval mj. následující (v textu nyní tučně zvýrazněno dovolacím soudem):
„ Zákon č. 82/1998 Sb. blíže účastníka řízení (jde o legislativní zkratku zahrnující různé způsoby označení osob vystupujících v celé řadě řízení) nedefinuje a spoléhá v tomto směru na jednotlivé procesní předpisy, které obsahují vlastní definice osob účastných na řízení, a jsou tak rozhodující pro vymezení oprávněné osoby podle tohoto ustanovení. Trestní řád pojmu účastník neužívá a v hlavě druhé hovoří o osobách na řízení zúčastněných, přičemž v §12 odst. 6 vymezuje pojem strana, jíž se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený (v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce); stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek. Účastníkem trestního řízení ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk je především osoba, proti níž se vede trestní řízení (obviněný, obžalovaný, odsouzený), pokud nejde o odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření (tam je poškozený definován speciálně v §9 – 11 OdpŠk), dále zúčastněná osoba (ten, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána podle §42 trestního řádu) a poškozený (ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda – §43 trestního řádu). Vedle účastníků řízení o věci samé, jíž se rozumí věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede (předmětem trestního stíhání je rozhodnutí o vině – srov. §12 odst. 10 trestního řádu), je pak třeba za účastníky, jak je má na mysli ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk, považovat i další osoby (např. svědky, znalce, tlumočníky a ty, jimž soud při dokazování uložil určitou povinnost), o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky (příbuzní obžalovaného, léčebný ústav, výchovné zařízení, zájmové sdružení občanů apod.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, uveřejněný pod č. 99/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, všechna zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici též na jeho webových stránkách www.nsoud.cz .
Postavení účastníka řízení ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk mají i ty osoby, které jsou oprávněny namísto obviněného zvolit mu obhájce pro trestní řízení, pokud zaplatily náklady nutné obhajoby. Tyto osoby jsou rovněž oprávněny navrhovat, aby soud rozhodl o nároku na bezplatnou obhajobu, a mají i právo podat stížnost proti rozhodnutí o jejich návrhu; tehdy se dostávají do pozice účastníka dílčí fáze trestního řízení, resp. jsou stranou podle §12 odst. 6 části věty za středníkem tr. ř. Osoby, které jsou podle §37 odst. 1 tr. ř. oprávněny zvolit obviněnému obhájce (zákonný zástupce, příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba), činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady. Jde o osoby, které mají zpravidla s ohledem na vztah k obviněnému samy osobní zájem na výsledku řízení (srov. Šámal, P. a kolektiv. Trestní řád. 6. vydání. Praha 2008, s. 280, bod 2). Proto jsou tyto osoby (kromě osoby zúčastněné) nadány rovněž právem podat ve prospěch obžalovaného odvolání proti rozsudku (§247 odst. 2 tr. ř.) a i v takovém případě jsou stranou v trestním řízení . Splňují tedy předpoklady pro to, aby byly považovány za účastníka řízení aktivně legitimovaného k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající v jimi vynaložených nákladech nutné obhajoby (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 88, odst. 3).
Z uvedeného je zřejmé, že osoby vyjmenované v §37 odst. 1 tr. ř. nejsou účastníky trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy učiní v trestním řízení jim přináležející úkon. Vznikne-li jim v souvislosti s tím škoda (např. v podobě vynaložených nákladů na obhajobu) nebo nemajetková újma, za niž odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně legitimované. To však neznamená, že by tyto osoby byly oprávněny k náhradě škody nebo újmy vzniklé v trestním řízení někomu jinému (typicky obžalovanému).
V posuzované věci je zřejmé, že trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, byla způsobena újma obžalovanému synovi dovolatelky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Žalobkyně svou tvrzenou újmu neodvozuje od nezákonného rozhodnutí o zahájení uvedeného trestního stíhání jejího syna, ale od újmy, která v souvislosti s ním jejímu synovi vznikla (prožívá ji zprostředkovaně skrze újmu vzniklou jejímu synovi). Nebýt totiž jejího vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním by vůbec nepociťovala (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Z toho vyplývá, že ani kdyby bylo možno považovat žalobkyni za účastnici trestního řízení (např. proto, že by ve prospěch obžalovaného podala odvolání), nebyl by dán vztah příčinné souvislosti mezi její újmou, prožívanou v důsledku trestního stíhání jejího syna, a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. “
V posuzované věci je řešena otázka obdobné té, jež byla vyřešena v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu. Z tohoto rozhodnutí mj. vyplývá, že osoby vyjmenované v §37 odst. 1 tr. ř. nejsou účastníky trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy učiní v trestním řízení jim přináležející úkon . Vznikne-li jim v souvislosti s tímto úkonem škoda (typicky si lze představit škodu v podobě vynaložených nákladů na obhajobu) nebo nemajetková újma, za niž odpovídá stát podle OdpŠk, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně legitimované. Dovolatelka sice v řízení před soudem prvního stupně, respektive před soudem odvolacím, dokazovala svoji procesní aktivitu v trestním řízení týkajícím se jejího syna, ovšem nepožadovala náhradu škody, respektive nedomáhala se nemajetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s jejími úkony (tedy např. na základě těchto úkonů, třeba tím, že uhradila náklady obhajoby) . V takovém případě by její věcná aktivní legitimace byla dána.
Dovolatelka uplatňovala odškodnění nemajetkové újmy, kterou měla utrpět v důsledku nezákonné vazby jejího syna, respektive trestního stíhání jejího syna. Jak plyne nejen z citovaného rozsudku dovolacího soudu, ve vztahu k takovému tvrzenému nároku věcná aktivní legitimace žalobkyně absentuje (dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008, respektive ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, z nichž plyne, že manželka či družka obviněného, která zvolila obviněnému obhájce a zaplatila tomuto obhájci odměnu, má věcnou aktivní legitimaci ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající v jí vynaložených nákladech nutné obhajoby – žádný z těchto rozsudků již těmto osobám obviněnému blízkým nepřiznává aktivní věcnou legitimaci ve vztahu k případné újmě, kterou tyto osoby utrpěly z důvodu trestního stíhání či nezákonné vazby obviněného). Odvolací soud tak rozhodl v souladu s rozhodovací praxí odvolacího soudu a ani tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání.
Ve vztahu k hledisku přípustnosti dovolání spočívajícímu v požadavku, aby „dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudil jinak“ dovolatelka neuvedla bližší argumentaci, z níž by vyplývalo, proč by se dovolací soud měl do budoucna odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, respektive neuvedla ani to, ve vztahu ke které konkrétní otázce by tak mělo být učiněno. Toho hledisko přípustnosti dovolatelka uvedla v úvodu svého dovolání, když citovala §237 o. s. ř. a předmětné hledisko přípustnosti dovolání zvýraznila tučným písmem (není tak zcela zřejmé, měla-li vůbec dovolatelka toto hledisko přípustnosti rovněž – vedle výše uvedeného hlediska přípustnosti spočívajícího v odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu – na mysli; pro případ, že tomu však tak bylo, Nejvyšší soud věnoval pozornost i tomuto hledisku přípustnosti). V této souvislosti tak Nejvyšší soud dodává, že již opakovaně judikoval, že v dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolatelka v dovolání neformulovala příslušnou právní otázku, jež by podle §237 o. s. ř. měla z hlediska jejího vyřešení odvolacím soudem zakládat přípustnost dovolání z důvodu, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka ani nevyložila, jak by měla být taková otázka nově – odlišně od stávající praxe dovolacího soudu – vyřešena a z jakých důvodů. Jinými slovy řečeno, spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že má být právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, dovolacím soudem posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Ani toto dovolatelkou nedostatečně vymezené hledisko přípustnosti tak nemůže založit přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Viz. str. 3 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 2016, č. j. 12 C 67/2013-263.