ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.296.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 296/2016-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti J. D., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 2/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 54 Co 311/2015-241, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 54 Co 311/2015-241, v rozsahu výroku I, III, IV a V, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2015, č. j. 31 C 2/2013-176, v rozsahu výroku I, III a V, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se na žalované domáhá náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měly vzniknout v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 3/2006 a s navazujícím exekučním řízením vedeným u stejného soudu pod sp. zn. 49 Nc 1446/2008. Žalobkyně požaduje jednak částku 105 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení, dále částku 40 000 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení v posuzovaném nalézacím řízení, částku 66 356,40 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení při předběžném projednání nároku, částku 273 745 Kč jako náhradu škody za pohledávku žalobkyně, která nebyla v exekučním řízení v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora vymožena, a konečně zadostiučinění ve formě konstatování, že nesprávným úředním postupem státu došlo k zásahu do práva žalobkyně vlastnit majetek.
2. Podáním ze dne 25. 2. 2015 žalobkyně navrhla, aby byla konstatována nepřiměřená délka kompenzačního řízení, a ze stejného důvodu žádala zaplacení dalších 45 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění. Navrhovanou změnu žaloby však Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně) usnesením ze dne 15. 5. 2015 , vyhlášeným při jednání, nepřipustil.
3. V rozsudku ze dne 20. 5. 2015, č. j. 31 C 2/2013-176, soud prvního stupně konstatoval, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 Nc 1446/2008 došlo k nesprávnému úřednímu postupu státu a že délka řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 3/2006 a pod sp. zn. 49 Nc 1446/2008 byla nepřiměřená a řízení byla zatížena průtahy, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (výrok I), dále žalobu zamítl v rozsahu, v němž žalobkyně žádala, aby soud konstatoval, že došlo k zásahu do práva žalobkyně vlastnit majetek (výrok II), žalované uložil zaplatit částku 105 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 380 101,40 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (výrok V).
4. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně se v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 3/2006 domáhala na žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí náhrady mzdy za období od května roku 2003 do prosince roku 2005 ve výši 925 530,96 Kč s příslušenstvím, dále částky 110 062,35 EUR s příslušenstvím a částky 21 117,36 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo zahájeno dne 11. 1. 2006 a trvalo do 23. 2. 2012, kdy byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně. Ve své prvotní fázi bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení, jež bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 27 C 83/2003 (posléze 27 C 75/2007) a v němž byla řešena otázka platnosti výpovědi dané žalovanou žalobkyni. V průběhu nalézacího řízení bylo na návrh žalobkyně zahájeno exekuční řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 Nc 1446/2008, které skončilo v červenci roku 2014. Žalobkyně v něm na podkladě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, č. j. 20 Co 279/2008-164, vymáhala částku 837 901,58 Kč s příslušenstvím. S ohledem na částečné dobrovolné splnění dluhu žalovanou byla exekuce dne 28. 4. 2010 nařízena pouze pro vymožení pohledávky ve výši 273 745 Kč s příslušenstvím. Tato částka však nebyla v exekučním řízení vymožena, neboť usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2012, č. j. 49 Nc 1446/2008-295, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č. j. 58 Co 307/2012-332, byla exekuce zastavena. Důvodem zastavení exekuce byla skutečnost, že po jejím nařízení došlo v nalézacím řízení k částečnému zrušení vykonávaného rozhodnutí a že následně rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, č. j. 20 Co 279/2008-263, byla žalobkyni pravomocně přiznána nižší částka, než jaká jí již byla žalovanou uhrazena.
5. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že posuzovaná řízení trvající celkem 8 let a 6 měsíců (počítáno od začátku nalézacího do konce exekučního řízení) byla nepřiměřeně dlouhá, přičemž za tím způsobenou újmu náleží žalobkyni zadostiučinění v penězích. Při výpočtu výše zadostiučinění vyšel soud prvního stupně ze základní částky 112 500 Kč, kterou následně snížil o 15 % s ohledem na složitost posuzovaného řízení. Z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni, který byl dán typově tím, že šlo o pracovněprávní spor o náhradu mzdy, a v konkrétní rovině tím, že jeho předmětem byly vysoké částky, zvýšil soud prvního stupně základní částku o 15 %. Ke zvýšení základní částky o dalších 5 % došlo z důvodu postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, když jak v nalézacím, tak v exekučním řízení byla zjištěna nedůvodná období nečinnosti. Soud prvního stupně naopak neshledal, že by se na nepřiměřené délce řízení podílela žalobkyně. Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k výsledné částce 106 875 Kč, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně na přiměřeném zadostiučinění požadovala pouze 105 000 Kč, vyhověl žalobě v žalobkyní požadované výši. Vedle peněžitého zadostiučinění soud prvního stupně přiznal žalobkyni, k její výslovné žádosti, rovněž zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
6. Co se týče žalobkyní požadovaného nároku na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení v rámci předběžného projednání nároku, vyšel soud prvního stupně z ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a uzavřel, že nárok žalobkyně je vyloučen. Vzhledem k ustanovení §31 odst. 2 OdpŠk pak jako nedůvodný posoudil i tvrzený nárok žalobkyně na náhradu nákladů řízení vynaložených v posuzovaném řízení, když dovodil, že uvedené náklady mohly být žalobkyní uplatněny již v daném řízení. V neposlední řadě dospěl soud prvního stupně k závěru, že v exekučním řízení nevznikla žalobkyni majetková újma ve výši 273 745 Kč s příslušenstvím a nebylo zasaženo ani do jejího práva vlastnit majetek, když v důsledku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011, č. j. 20 Co 279/2008-263, vyšlo najevo, že žalovaná svůj dluh slnila ještě před podáním návrhu na zahájení exekuce; byla-li by tedy uvedená částka exekučně vymožena, musela by jí žalobkyně jako bezdůvodné obohacení žalované vrátit.
7. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem (k odvolání žalobkyně i žalované) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů pouze v nalézacím řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 3/2006 a ve zbylé části tohoto výroku žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajících výrocích II a IV (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že se žalobu o zaplacení 105 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III rozsudku odvolacího soudu), odmítl odvolání žalobkyně do výroku III rozsudku soudu prvního stupně (výrok IV rozsudku odvolacího soudu), a konečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V o nákladech řízení tak, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 47 856 Kč (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
8. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně.
9. S právním posouzením věci soudem prvního stupně se soud odvolací ztotožnil pouze částečně. Předně dovodil, že v daném případě postačovalo konstatování porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů pouze ve vztahu k nalézacímu řízení vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 1, když v exekučním řízení podle něj k žádným průtahům nedošlo. Dále odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že za nepřiměřenou délku původního řízení je dostačující formou zadostiučinění konstatování porušení práva a že další zadostiučinění již není na místě. Ve vztahu k nároku na zaplacení náhrady škody ve výši 273 745 Kč s příslušenstvím odvolací soud aproboval argumentaci soudu prvního stupně, když měl za to, že pohledávku žalobkyně nebylo možné vymoci v důsledku zrušení rozhodnutí, které bylo podkladem pro nařízení exekuce. Ve vztahu k odvolání žalobkyně proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že žalobkyně k jeho podání nebyla subjektivně oprávněna, neboť tímto výrokem jí nebyla způsobena žádná újma, když žalobnímu požadavku bylo zcela vyhověno. Pokud žalobkyně uvedený výrok napadala z důvodu, že jí nebylo přiznáno dalších 45 000 Kč za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, měl odvolací soud za to, že se jednalo o nepřípustné odvolání do neexistujícího výroku. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně byla částečně úspěšná ohledně nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ovšem se zřetelem k tomu, že rozhodnutí soudu o této otázce záviselo na posouzení soudu, dospěl k závěru, že žalobkyni dle §142 odst. 3 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v plném rozsahu dovolání.
11. Za nesprávný má žalobkyně předně výrok I napadeného rozsudku, když odvolací soud vycházel primárně z průtahů posuzovaného řízení a nikoliv z celkové délky řízení, což je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. S tím souvisí i další námitka žalobkyně, podle které je výrok I rozsudku odvolacího soudu nesprávně formulován, když se domáhala přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaných řízení, a nikoliv za průtahy v nich vzniklé.
12. Ve vztahu k výroku II rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že jí nevymožením pohledávky ve výši 273 745 Kč s příslušenstvím nevznikla žádná škoda. Podle žalobkyně jí ovšem ke dni vydání exekučního příkazu (28. 4. 2010) vymáhaná pohledávka náležela a „nevymahatelnou a nedobytnou“ se stala až v příčinné souvislosti s „liknavým postupem“ soudního exekutora. Argumentaci odvolacího soudu, že jí pohledávka nesvědčila v důsledku zrušovacího rozhodnutí soudu v posuzovaném nalézacím řízení, považuje žalobkyně za nesprávnou.
13. V souvislosti s výrokem II napadeného rozsudku žalobkyně formuluje rovněž otázku, která podle ní doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to zda poškozenému náleží náhrada nákladů právního zastoupení, které mu vznikly při předběžném projednávání nároku u žalované. Žalobkyně má za to, že byť se v případě předběžného projednání nároku nejedná o správní řízení, měl by být v zájmu posílení rovnoprávného postavení poškozeného a státu tento nárok reflektován, neboť jde o řízení, které je poškozený povinen využít, aby se mohl v případě neúspěchu obrátit na soud.
14. Ve vztahu k výroku III rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva je vzhledem k okolnostem případu zjevně nepřiměřené, a ocitá se tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou označuje. Konkrétně žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že náležitě nezhodnotil kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk, zejména pak zvýšený význam řízení pro žalobkyni. Odvolací soud se nadto vůbec nezabýval výpočtem částky zadostiučinění přiznaného soudem prvního stupně, který je tak dle žalobkyně – spolu s otázkou výše peněžitého zadostiučinění – rovněž otevřen dovolacímu přezkumu.
15. Proti odmítajícímu výroku IV napadeného rozsudku žalobkyně uvádí, že z hlediska judikatury dovolacího soudu je možné zohlednit i délku probíhajícího kompenzačního řízení, a navýšit tak případné zadostiučinění, pakliže žalobce tento požadavek uplatní před nastoupením účinků koncentrace řízení, což se v daném případě stalo. Jestliže odvolací soud toto nezohlednil, je jím provedené posouzení věci podle žalobkyně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
16. Ve vztahu k výroku V napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení žalobkyně konečně namítá, že odvolací soud neměl s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu postupovat dle §142 odst. 3 o. s. ř., nýbrž podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., neboť přestože jí nebyla přiznána požadovaná forma zadostiučinění, měla v něm i tak plný úspěch, když se jí podařilo prokázat základ uplatněného nároku.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
IV. Přípustnost dovolání
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Námitka žalobkyně, že odvolací soud při stanovení přiměřené formy zadostiučinění nevycházel z celkové délky řízení, nýbrž z jednotlivých průtahů v řízení, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, který sice ve výroku I napadeného rozsudku konstatoval, že bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů, zároveň však vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že délka původního řízení byla nepřiměřená. Je tedy zřejmé, že odvolací soud zohledňoval celou délku původního řízení, nikoliv pouze jednotlivá období nečinnosti soudu.
23. Otázka vzniku škody v důsledku postupu soudního exekutora v exekučním řízení přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, pokud odvolací soud dospěl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k závěru, že uvedenou pohledávku žalobkyně nebylo lze vymoci v důsledku zrušení soudního rozhodnutí, které bylo podkladem pro nařízení exekuce, a i v případě, byla-li by částka vymožena, stala by se bezdůvodným obohacením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4312/2007).
24. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že by jí měla být přiznána náhrada nákladů zastoupení vzniklých v souvislosti s projednáním uplatněného nároku u žalované, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, když s ohledem na §31 odst. 4 OdpŠk dospěl k závěru, že žalobkyni takový nárok nesvědčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012).
25. Namítá-li žalobkyně, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka způsobu výpočtu a výše přiměřeného zadostiučinění, která by měla být žalobkyni přiznána, je nutno konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu na vyřešení této otázky nespočívá, neboť odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalobkyni zadostiučinění v penězích nenáleží. Daná námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř nemůže založit.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky obsahové dostatečnosti konstatování porušení práva, jehož se žalobkyni dostalo výrokem I napadeného rozsudku, dále otázky formy zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a konečně otázky uplatnitelnosti nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
27. Dovolání je důvodné.
28. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda konstatování porušení práva žalobkyně, jež bylo vysloveno ve výroku I rozsudku odvolacího soudu, je obsahově dostatečné. Ve vztahu k této otázce z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení (jeho) práva či práv, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Uvedené platí rovněž v případě, kdy se poškozený takového zadostiučinění – tak jako v dané věci – ani in eventum nedomáhal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
29. Citovaná judikatura Nejvyššího soudu nepožaduje, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013). Nadbytečná slovní spojení může soud ve výroku rozsudku vypustit, případně výrok rozsudku formulovat za použití jiných slov, aby tak dosáhl přesnějšího slovního vyjádření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011). I za použití jiné než žalobcem navrhované formulace však musí soud ve výroku rozsudku plně vystihnout podstatu protiprávního zásahu, v jehož důsledku ke vzniku nemajetkové újmy žalobce konstatováním odškodňované došlo. Uvedený požadavek se plně uplatní i v případě, kdy žalobce návrh výroku soudního rozhodnutí neformuloval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
30. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře rovněž zastává stanovisko, že k nepřiměřenosti celkové délky řízení lze dojít nezávisle na existenci jednotlivých průtahů v řízení, z čehož vyplývá i významová odlišnost práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoveného v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (srov. část III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 333/2016). V části V Stanoviska přitom Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.
31. Z uvedeného pak vyplývá, že ve výroku I rozsudku odvolacího soudu konstatované porušení práva je obsahově nedostatečné, neboť způsobené újmě v původním řízení nejlépe odpovídá právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož porušení ve výroku I odvolacího soudu nebylo konstatováno.
32. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře dále připustil, že v určitých případech je třeba do celkové doby řízení započítat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí. To ovšem pouze za předpokladu, že poškozený ve skutkovém vymezení své újmy označí nepřiměřenou délku nalézacího řízení ve spojení s řízením vykonávacím jako její příčinu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010). I když soud dospěje k závěru o integritě nalézacího a navazujícího exekučního řízení z hlediska celkové doby řízení, jedná se stále u o dvě zcela samostatná a oddělená řízení, z nichž každé má jinou právní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 170/2013). Tuto skutečnost pak je třeba zohledňovat i při formulaci výroku, jímž se konstatuje porušení práva na pojednání věci v přiměřené lhůtě. V těchto případech je pak třeba konstatovat porušení práva nejen ve vztahu k nalézacímu řízení, ale i k vykonávacímu řízení, neboť újma je způsobována společně v důsledku délky obou těchto řízení.
33. V projednávané věci se žalobkyně (mimo jiné) domáhala zadostiučinění za újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky nalézacího a – jak výslovně uvedla – taktéž navazujícího exekučního řízení. Byť odvolací soud vyšel ze závěru o nepřiměřené délce obou zkoumaných řízení, v napadeném výroku I rozsudku odvolacího soudu tuto skutečnost nepromítl. I z tohoto hlediska je proto formulace výroku I odvolacího soudu nesprávná.
34. Ve vztahu k otázce formy zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je třeba vycházet z ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, podle kterého se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
35. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že nepřiměřená délka řízení zakládá vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy, za niž poškozenému zpravidla náleží zadostiučinění v penězích. K zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze přitom přistoupit jen za zcela výjimečných okolností, a to například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. část V Stanoviska, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, anebo rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku , stížnost č. 44978/98, odst. 72).
36. Uvedené koresponduje rovněž s ustáleným právním názorem Nejvyššího soudu, podle kterého kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.
37. V poměrech nyní posuzovaného případu není z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nikterak zřejmé, z jakého důvodu dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je dostačující formou zadostiučinění za újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou původních řízení. Již na základě této skutečnosti je proto možné námitce žalobkyně přisvědčit. Dle názoru Nejvyššího soudu nadto poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je v daném případě zjevně nepřiměřené, když nelze ztrácet ze zřetele zvýšený význam předmětu původního řízení pro žalobkyni. Posuzované řízení se totiž týkalo pracovněprávní problematiky mající, jak známo, závažnější dopady do poměrů poškozeného [srov. část IV písm. d) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009]. Vzhledem k výše uvedenému je proto třeba uzavřít, že posouzení otázky formy přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem je rovněž nesprávné.
38. Dovolací soud se konečně zabýval otázkou uplatnitelnosti nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud v části VI Stanoviska uvedl, že lze zvýšit základní částku zadostiučinění za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.
39. V rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, k tomu dovolací soud vyložil, že namítat – důvodně – délku samotného kompenzačního řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí žalobce namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení, což se v projednávané věci stalo.
40. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, pak Nejvyšší soud ke shora uvedenému doplnil, že bez ohledu na to, zda nastoupily účinky koncentrace řízení či neúplné apelace, soud prvního stupně ani soud odvolací nemůže nepřihlížet k tomu, že poškozený žalobce v průběhu kompenzačního řízení uplatní skutečnost nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. Se zřetelem ke konstrukci presumpce vzniku nemajetkové újmy je pak na žalovaném státu, aby ke své obraně tento odpovědnostní předpoklad případně popřel a na soudu, aby svůj závěr promítl do zjištění skutkového stavu věci a do výroku svého rozhodnutí. Pokud soudy přistoupí k přiznání a popř. k nepřiznání zadostiučinění v důsledku jeho zjištěného, popř. úspěšně popřeného, pozdního poskytnutí (jehož předpokladem je nepřiměřená délka samotného kompenzačního řízení), musí to, včetně uvedení jeho rozsahu, v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřit nejen v zájmu přezkoumatelnosti svého rozhodnutí, ale i z toho důvodu, aby byl dán identifikovatelný rámec předmětu nejen tohoto řízení, ale i případných řízení dalších.
41. Vzhledem k výše uvedenému je třeba uzavřít, že odvolací soud (a stejně tak soud prvního stupně) v předmětném případě postupoval nesprávně, pakliže se věcně nezabýval žalobkyní uplatněným požadavkem na zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení.
VI. Závěr
42. Nejvyšší soud se zřetelem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu výroků I, III, IV a v navazujícím nákladovém výroku V zrušil . Protože důvody pro zrušení zmíněných výroků rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž výrok I, III a nákladový výrok V tohoto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
43. Nevyšší soud doplňuje, že se nezabýval námitkami žalobkyně směřujícími proti výroku V napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť tento výrok byl zrušen z důvodu závislosti na zrušených výrocích I, III a IV napadeného rozsudku. Na tomto místě tak dovolací soud pouze uvádí, že v dalším řízení soudy zohlední, že žalobkyně žalobou uplatnila několik samostatných nároků (tzv. objektivní kumulace nároků), přičemž o náhradě nákladů řízení se v takovém případě rozhoduje jediným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). Vzhledem k tomu, že žalobkyně již nemůže být v řízení zcela úspěšná, neboť část jejích nároků byla pravomocně zamítnuta, bude třeba postupovat podle §142 odst. 2 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení poměrně rozdělit, popřípadě vyslovit, že žádný z účastníků nemá náhradu právo. V případě objektivní kumulace nároků vychází judikatura dovolacího soudu při určování úspěchu či neúspěchu ve věci ze vzájemného poměru jednotlivých tarifních hodnot žalobou uplatněných nároků, jež se stanoví dle §8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015).
44. Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že dojdou-li soudy v novém řízení k závěru, že žalobkyni za nemajetkovou újmu náleží zadostiučinění v penězích, nelze již v samostatném výroku zároveň konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).
45. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu