ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4101.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4101/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní žalobce Fresenius Medical Care – DS, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Evropská 423/178, identifikační číslo osoby 457 90 949, zastoupeného Mgr. Pavlem Pravdou, advokátem Advokátní kanceláře bnt attorneys-at-law s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, proti žalovaným 1) městu Duchcov , se sídlem v Duchcově, nám. Republiky 20/5, identifikační číslo osoby 002 66 299, zastoupenému Mgr. Milanem Zunou, advokátem se sídlem v Teplicích, Ruská 5, a 2) B. Braun Avitum s. r. o. , se sídlem v Praze 4, V Parku 2335/20, identifikační číslo osoby 618 56 827, o určení neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní a nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 126/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. května 2016, č. j. 14 Co 900/2015-233, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. května 2016, č. j. 14 Co 900/2015-233, se v dovoláním dotčené části výroku I. a), jíž byl změněn meritorní výrok II. rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. července 2015, č. j. 17 C 126/2014-193, ohledně určení neplatnosti nájemní smlouvy tak, že „žaloba na určení, že nájemní smlouva ze dne 8. srpna 2013 uzavřená mezi žalovaným 1) jako pronajímatelem a žalovaným 2) jako nájemcem, jejímž předmětem je nájem části pozemku p. č. 3313, označeného jako parcela č. 3313/2 o výměře 2010 m2 v katastrálním území a obci D., vytvořená na základě geometrického plánu Ing. V. P. ze dne 17. ledna 2012, č. 2020-118/2011, zaevidovaného Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice dne 7. února 2012 pod č. 99/2012, se zamítá“ , a dále na tomto zrušeném meritorním výroku v závislých výrocích I. b) a I. c) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. července 2015, č. j. 17 C 126/2014-193, výrokem I. určil, že označená předběžná smlouva je neplatná, výrokem II. určil, že označená nájemní smlouva je neplatná, výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem IV. zamítl návrh na zrušení označeného usnesení téhož soudu, jímž bylo soudem prvního stupně nařízeno předběžné opatření. V případě žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy uvedený soud shledal žalobcův naléhavý právní zájem na podání této žaloby ve smyslu §80 o. s. ř. a žalobu věcně posoudil. Neplatnost nájemní smlouvy spatřoval v okolnosti, že tato smlouva „odkazuje na usnesení Rady města D. č. 319/12 ze 5. 6. 2012, kterým byl schválen pronájem pozemku parc. č. 3313 (dle GP 2020-118/2011) a parc. č. 3313/2 o výměře 2010 m2 v katastrálním území D. (za areálem nemocnice) žalovanému ad 2), když v době vydání tohoto usnesení nebyl předmětný pozemek právně volný, neboť byl předmětem smlouvy o nájmu nemovitostí a věcí movitých uzavřené dne 30. 6. 2008 mezi žalovaným ad 1) a společností VITA, s. r. o. na dobu dvaceti let, a to až do 6. 6. 2013. Tato smlouva tak mohla být uzavřena pouze na základě usnesení rady města Duchcov č. 355/13 ze dne 11. 6. 2013, jímž bylo schváleno uzavření smlouvy na pronájem pozemku parc. č. 3313 (v areálu nemocnice) s podmínkou stanovení lhůty pro výstavbu dialyzačního střediska na dva roky. Předmětná nájemní smlouva ze dne 8. 8. 2013 však stanoví, že smluvní vztah je podle této smlouvy možno ukončit nejen dohodou stran, ale i výpovědí pronajímatele nájemci, kdy jedním z výpovědních důvodů je také možnost výpovědi v případě nevybudování dialyzačního střediska a nefrologické ambulance do tří let od podpisu této smlouvy, tj. do 8. 8. 2016. Tříletá lhůta...je přitom v rozporu s unesením rady města D. ze dne 11. 6. 2013 č. 355/13, v němž byla schválena podmínka stanovení lhůty pro výstavbu dialyzačního střediska na dva roky. Předmětná smlouva o nájmu tak byla uzavřena v rozporu s výše popsaným usnesením rady města D....“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem – pokud jde o žalobu na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy – v této části změnil rozsudek soudu prvního stupně, předmětnou žalobu zamítl, rozhodl o zrušení předběžného opatření a dále o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal – odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2147/99, sp. zn. 26 Cdo 5222015 a sp. zn. Odon 50/96 - naléhavý právní zájem žalobce na podání určovací žaloby o neplatnost předmětné nájemní smlouvy ve smyslu §80 o. s. ř., neboť „posouzení platnosti této smlouvy je otázkou předběžnou k otázce existence nájemního práva, od něhož 2. žalovaný odvozuje např. právo na sporném pozemku stavět. Naléhavý právní zájem by proto byl dán toliko na určení (neexistence) nájemního vztahu, jenž by měl být napadenou smlouvou založen, nikoliv na určení neplatnosti samotné smlouvy. Není-li na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem, je vyloučeno se platností smlouvy věcně zabývat a žalobu je třeba bez dalšího zamítnout.“
I přes posledně učiněný závěr však odvolací soud „nad rámec pro rozhodnutí podstatného“ vyložil (zabývaje se již meritem věci), že „pokud by se žalobce domáhal určení neexistence nájemního práva 2. žalovaného, tedy určení, na němž v obecné rovině naléhavý právní zájem dán je, bylo by třeba se předně zabývat tím, zda je aktivně věcně legitimován k podání žaloby, přičemž pro tento závěr by bylo, s ohledem na skutečnost, že se žalobce nabídkového řízení, jež předcházelo uzavření nájemní smlouvy, neúčastnil (účast v pozdějším, v roce 2014 uveřejněném, nabídkovém řízení je z tohoto pohledu nevýznamná, neboť bylo 1. žalovaným zrušeno a napadená nájemní smlouva nebyla uzavřena na základě jeho výsledků), zásadní zjištění o tom, zda záměr pronájmu byl řádně zveřejněn. Pokud by totiž k řádnému zveřejnění došlo a důvod neplatnosti nájemní smlouvy by spočíval v jejím samotném obsahu, např. v nerespektování lhůty pro výstavbu dialyzačního střediska stanovené usnesením rady města, resp. v okolnostech, za nichž došlo k jejímu uzavření, případná neplatnost smlouvy by nemohla ovlivnit výsledek nabídkového řízení a výběr 2. žalovaného jako nájemce. Určení neplatnosti nájemní smlouvy by tak nemohlo zlepšit postavení žalobce, a proto by aktivně věcně legitimován k podání žaloby nebyl, a to bez ohledu na skutečnost, zda je smlouva platná či nikoliv.“
Do části měnícího meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. vymezuje tím (ve stručnosti shrnuto z podaného dovolání), že při řešení právní otázky naléhavého právního zájmu dovolatele na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V další části dovolatel blíže rozvíjí svou dovolací argumentaci na podkladě uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání, poukazuje na (podle něj) právně významné okolnosti daného případu a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, včetně na takto zrušené části meritorního výroku závislých výrocích I. b) a I c), zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v řešení právní otázky odvolacím soudem ohledně absence naléhavého právního zájmu žalobce (tvrzeného dotčeného účastníka nabídkového řízení týkajícího se tehdejšího pronájmu obecního majetku) na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Ve sporu o určení neplatnosti právního úkonu nejde jen o to, zda konkrétní subjekt (žalobce) mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik napadeného právního úkonu, resp. dotkl-li se jej právní úkon při svém vzniku, ale též o to, jak se následné určení, že úkon byl učiněn neplatně, promítne do jeho právních poměrů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, uveřejněný pod č. 47/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 3659/2008).
V rozsudku ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 4005/2011, Nejvyšší soud se neztotožnil (jak s obecně uplatnitelným, resp. kategorickým) s právním názorem o absenci žalobcova naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy již z toho důvodu, že požadovaná deklarace neplatnosti právního úkonu má povahu předběžné otázky k určení existence nájemního vztahu samotného, bez toho aniž by soud při posuzování této otázky reagoval na žalobcova hmotněprávní tvrzení v řízení přednesená. Uvedený závěr lze přiměřeně vztáhnout i na materii týkající se obecního majetku.
Jestliže ve skutkových poměrech posuzované věci dovolatel svou žalobu na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy konstruoval na základě tvrzení, že se účastnil nabídkového řízení vyhlášeného žalovaným 1), které se týkalo (tehdejšího) pronájmu (předmětného) obecního nemovitého majetku a jež bylo posléze zrušeno, aniž by následně probíhalo další nabídkové řízení k pronájmu téhož obecního majetku, přičemž následně byla mezi žalovanými 1) a 2) uzavřena předmětná nájemní smlouva, která (nejen) pro absenci zveřejnění záměru tohoto pronájmu je podle mínění dovolatele absolutně neplatná, pak dovolatelem sledovaná deklarace neplatnosti oné nájemní smlouvy se může – prokázala-li by se uvedená žalobní tvrzení - příznivě projevit z hlediska jeho pozice usilovat v případném dalším nabídkovém řízení o uzavření předmětné smlouvy s žalovaným 1).
V judikatuře dovolacího soudu se přitom neprosadil právní názor, že namísto žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy (a v tomto směru lze danou materii přiměřeně vztáhnout i na problematiku řešenou v této věci) je třeba (zásadně) žalovat na určení (ne)existence právního vztahu, který (ne)byl založen touto smlouvou [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014, a v něm dále citovanou relevantní judikaturu; ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 5. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 1559/2014, in http://nalus.usoud.cz ); možno též s určitým zjednodušením vyložit, že žalobní formulace, aby bylo určeno, že označená kupní smlouva je či není neplatná, nepředstavuje určení právní skutečnosti, neboť kupní smlouva je v podstatě vyjádřením existence právního vztahu, který byl založen tímto – posuzováno v poměrech předchozí civilní úpravy – dvou či vícestranným právním úkonem, tedy vyjadřuje obsah práv a povinností v důsledku učiněného právního úkonu; v tomto nazírání tedy kupní smlouva představuje jakousi zkratku, resp. vyjádření právního vztahu, takže požadavku ve smyslu §80 o. s. ř. bylo dosud v rozhodovací praxi učiněno zadost jak při formulaci na určení (ne)platnosti kupní smlouvy, tak i při formulaci znějící na určení (ne)existence právního vztahu založeného kupní smlouvou].
Dospěl-li odvolací soud (byť nesprávně) k závěru o absenci žalobcova naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, byly další jeho závěry, v nichž se zabýval meritorní stránkou věci, zcela bezcenné, neboť tvrzená absence naléhavého právního zájmu přirozeně v daný okamžik (z povahy věci) vylučovala, aby se odvolací soud zabýval (mohl zabývat) meritorní stránkou případu.
S přihlédnutím k výše uvedenému proto Nejvyšší soud nesdílí shora vyložený právní názor odvolacího soudu ohledně absence žalobcova naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy ve smyslu §80 o. s. ř. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud ve smyslu §243e odst. 2 o. s. ř. dovoláním dotčený meritorní výrok (jak již shora uvedeno), jakož i na něm závislý nákladový výrok, a dále i na této zrušované části rozhodnutí odvolacího soudu závislé rozhodnutí odvolacího soudu (současně pojaté do téhož rozsudku) v rámci výroku I. písm. b) o zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. září 2014, č. j. 17 C 126/2014-68, ve smyslu §243e odst. 2 vět poslední o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu