ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4216.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4216/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně 4 VIP s. r. o., se sídlem v Praze, Velké Kunratické 29, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 55/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 21 Co 141/2016-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 18 C 55/2015-60, konstatoval porušení práva žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to v řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 9 AF 6/2011 (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a řízení v tomto rozsahu zastavil, potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhala finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 6/2011 (dále jen „posuzované řízení“). Dne 7. 2. 2011 žalobkyně podala správní žalobu proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 8. 12. 2010, kterým bylo k odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí Celního úřadu Praha D1 ze dne 26. 11. 2009. Těmito rozhodnutími byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů v souvislosti se správou a zničením propadlého zboží ve výši 48 603,10 Kč. Rozsudek Městského soudu byl vyhlášen dne 23. 10. 2014 a nabyl právní moci dne 16. 12. 2014. Žalovaná při mimosoudním projednání nároku konstatovala porušení práva žalobkyně.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že šlo o bagatelní věc, jejíž význam nelze považovat za zvýšený ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR, a to ani z hlediska objektivního (nejedná se o řízení s typicky vyšším významem), ani subjektivního ve vztahu k osobě žalobkyně, která je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a velkoobchod, takže částku 48 603,10 Kč jako předmět řízení lze stěží považovat za mimořádnou, případně ohrožující její podnikání, rozhodování o budoucím podnikání nebo poškozující její pověst jako podnikatelky, což žalobkyně ani netvrdila. Celková délka řízení 3 roky a 10 měsíců, malá složitost řízení, jednání žalobkyně, jež nijak k průtahům nepřispěla, a postup orgánů veřejné moci v řízení spočívající v dlouhodobější nečinnosti byly hodnoceny jako důvody pro odškodnění žalobkyně, a to ve formě konstatování porušení práva. Naopak její postoj v řízení, kdy se nedomáhala odstranění průtahů, na které si nestěžovala a nevyužila možnosti návrhu na určení lhůty, svědčí o menším významu předmětu řízení, třebaže jí takový postup jinak nebyl přičítán k tíži. Pokud žalobkyně v odvolací argumentaci poukazovala na další věci projednané před soudem v případech průtahů ve správním řízení a tam poskytnuté peněžité odškodnění, potom žádná z nich se netýkala právnické osoby, ale zadostiučinění formou peněžité náhrady bylo přiznáno výhradně fyzickým osobám za situace, kdy předmětem řízení byly otázky jejich statusu v České republice (občanství, trvalý pobyt nebo vyhoštění), které s danou věci srovnatelné nebyly. Z výše uvedených důvodů poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování práva na rozhodnutí věci v přiměřené době považovaly soudy za plně dostačující.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky rovnosti právnických a fyzických osob [stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“)], otázky presumpce morální újmy (Stanovisko), otázky srovnání v obdobných věcech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014) a otázky poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009). Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se jedná o překvapivé rozhodnutí. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolatelka dovozuje, že soudy presumují slabý zásah do práv žalobkyně, která je právnickou osobou, v případě porušení jejího základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by vyvrátil závěr, že došlo k morální újmě žalobkyně. Napadené rozhodnutí tak popírá kautelu silné domněnky vzniku morální újmy, ale i další principy, především princip zákazu diskriminace. Pokud soudy chtěly rozhodovat v rozporu s výše uvedenou judikaturou, bylo jejich povinností poučit žalobkyni ve smyslu doplnění tvrzení a žalobních návrhů. První zmínka o tom, že předpokladem pro úspěch žaloby ohledně relutární náhrady je potřeba jiných tvrzení než v žalobě, padla až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka předložila soudům rozhodnutí ve srovnatelných věcech, jimiž se však soudy nižších stupňů neřídily s poukazem na to, že dovolatelka je právnickou osobou. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů je zřejmé, že soudy dospěly k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, přičemž přiměřeným zadostiučiněním shledaly konstatování porušení práva. Žaloba byla zamítnuta z toho důvodu, že tohoto zadostiučinění se žalobkyni ze strany žalované již dostalo. Námitky dovolatelky poukazující na odklon od ustálené judikatury ohledně domněnky vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení tak zjevně vycházejí z nepochopení napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s judikaturou vztahující se k této otázce, na níž dovolatelka poukazuje, tudíž daná otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl, že „[k]ritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (část IV. písm. d/ Stanoviska). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.“ V rozsudku ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009, Nejvyšší soud připustil, že „[d]opad nepřiměřeně dlouhého řízení může být do poměrů právnické osoby mírnější nežli u osoby fyzické,“ přičemž dodal, že „to však nezakládá důvod pro mechanické stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé nebo třetí zákona č. 82/1998 Sb. nižšího, než by tomu bylo u osoby fyzické.“ V nyní posuzované věci soudy nižších stupňů k přiměřené formě zadostiučinění nedospěly pouze na základě toho důvodu, že dovolatelka je právnickou osobou, naopak se zabývaly předmětem jejího podnikání a z tohoto pohledu pak významem předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Při řešení dané otázky se nikterak neodchýlily od výše citované judikatury a daná otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Soudy nižších stupňů se neodchýlily ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Předně je nutno uvést, že dané rozhodnutí se týká nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, u nějž neexistuje obdobná metoda určení přiměřeného zadostiučinění, kterou Nejvyšší soud dovodil pro nároky na nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Závěry uvedeného rozhodnutí tudíž na nyní posuzovanou věc přímo nedopadají. Nicméně i v tomto případě odvolací soud dovolatelkou předložená rozhodnutí nezohlednil nikoliv pouze z důvodu, že dovolatelka je právnickou osobou, ale především poukázal na odlišný předmět řízení.
V rozsudku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, který dovolatelka cituje, Nejvyšší soud k poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. uvedl: „Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).“ V nyní posuzované věci odvolací soud nezaložil napadené rozhodnutí na závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu