ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5179.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5179/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o 76 138,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 214/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2015, č. j. 68 Co 22/2015-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2014, č. j. 16 C 214/2009-196, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 76 138,55 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady skutečné škody ve výší 17 422,50 Kč a náhrady ušlého zisku ve výši 58 716,05 Kč, a to z důvodu nesprávného úředního postupu žalované, který měl spočívat v zanedbání dohledu nad Podílovým fondem FUTURUM AURUM (dále též jen „Fond“), v jehož důsledku mohlo dojít k defraudaci majetku Fondu a tím také k poškození jeho podílníků, mezi které patřil také žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o samostatném nároku žalobce na náhradu skutečné škody založeném na nesprávném úředním postupu ve výši ve výši 17 422,50 Kč. Dovolání proto není podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. v rozsahu tohoto nároku přípustné.
Otázku existence ušlého zisku posoudil odvolací soud rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, pokud shledal, že žalobcem tvrzený zisk je pouhou hypotézou a žalobce neprokázal takové skutečnosti, které by závěr o existenci jemu ušlého zisku odůvodňovaly.
Mimo to Nejvyšší soud dodává, že ústavní stížnost jiných stěžovatelů týkající se otázky nároku na ušlý zisk ve shodné věci, na kterou žalobce v dovolání poukazuje, byla Ústavním soudem odmítnuta (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1171/15).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu