ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5199.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5199/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. T. L. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 143/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 12 Co 145/2016-101, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. února 2016, č. j. 28 C 143/2015-74, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 2.000.000 Kč, spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 28. 5. 2015 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V řízení před soudem prvního stupně se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv ve výši 2.000.000 Kč s odůvodněním, že je manželkou D. D. H., proti kterému bylo vedeno trestní stíhání pro návod ke zvlášť závažnému trestnému činu vraždy. Manžel žalobkyně byl zprvu stíhán vazebně, když byl vzat do vazby dne 20. února 2012 a z vazby propuštěn dne 11. října 2013. Trestní řízení manžela žalobkyně bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem. Nezákonné trestní stíhání manžela mělo narušit základní osobnostní práva žalobkyně, způsobilo jí stres a trpěla obavami, což se negativně mělo odrazit na jejím psychickém stavu. Soud prvního stupně zjistil, že trestní stíhání manžela žalobkyně bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 41 T 12/2013. Žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu škody spočívající v zadostiučinění za zásah do osobnostních práv ve výši 2.000.000 Kč. Žalovaná nárok žalobkyně odmítla s tím, že žalobkyně není aktivně legitimována.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při posuzování merita věci soud postupoval podle §7 a násl. zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla účastníkem trestního řízení vedeného proti jejímu manželovi a tudíž ani nebyla aktivně věcně legitimována k podání žaloby; z tohoto důvodu žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen toliko do částky 300.000 Kč, jelikož odvolání žalobkyně směřovalo pouze do částky 300.000 Kč), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně ve svém odvolání namítala, že soud prvního stupně měl poté, co shledal, že na věc nelze aplikovat OdpŠk, posoudit věc podle jiného zákona, a to konkrétně občanského zákoníku a jeho norem vztahujícím se k ochraně osobnosti. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovému i právnímu závěru soudu prvního stupně. Odvolací soud vysvětlil, že „trestním řízením stát vykonává veřejnou moc, přičemž za škody (majetkové či nemajetkové) způsobené při výkonu veřejné moci stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně nebyla v žádné fázi účastníkem trestního řízení vedeného proti jejímu manželovi, nehradila za něj náklady trestního řízení apod., a proto jí nemohla vzniknout taková škoda, kterou by bylo možno ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. odškodnit.“ Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 16. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, uvedl, že není přípustný extenzivní výklad, podle kterého by se OdpŠk vztahoval např. na kárné řízení, „pak tím spíše nelze poskytnout odškodnění v poměrech projednávané věci, kdy žalobkyně vůbec nebyla účastníkem žádného řízení.“ Dále odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 1496/2014 (a další v tomto usnesení zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu), podle něhož ve skutkově obdobných věcech žalující straně chybí aktivní věcná legitimace ve sporu. Odvolací soud dále konstatoval, že nesprávný je i názor žalobkyně, že pokud soud prvního stupně shledal nemožným poskytnout odškodnění žalobkyni na základě OdpŠk, tak měl přistoupit k aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku týkajících se ochrany osobnosti: „Právě z toho důvodu, že namítané jednání, z něhož měla žalobkyni vzniknout škoda, bylo výkonem státní moci, je použití norem občanského zákoníku vztahujících se k odškodnění majetkových či nemajetkových újem (ať už dle zák. č. 40/1964 Sb. nebo dle zák. č. 89/2012 Sb.) vyloučeno, a to právě z důvodu existence lex specialis zák. č. 82/1998 Sb.“ V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013 (a další v něm obsažená rozhodnutí dovolacího soudu); z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost svého dovolání vymezuje tvrzením, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, „zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá“.
Dalším dovolacím důvodem má být vyřešení otázky, „zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby“ , když tato otázka je podle dovolatelky v konstantní judikatuře dovolacího soudu „řešena rozdílně, než jak ji řešil v dané situaci odvolací soud“ .
Podle dovolatelky jsou rozsudek soudu prvního stupně i dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu projevem denegatio iustitiae a popřením principu iura novit curia . Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze na případ aplikovat ustanovení OdpŠk, měl otázku posoudit podle jiného zákona – obecného právního předpisu, tj. občanského zákoníku. Vyloučení aplikace speciálního zákona nemůže vést k vyloučení obecného právního předpisu. Dovolatelka dodává, že právní kvalifikace použitá při podání žaloby není z hlediska posouzení žaloby soudem významná, jelikož soud má posoudit nárok dle jeho obsahu, nikoli dle v žalobě vymezené právní kvalifikace.
Dovolatelka namítá, že zjištění obou soudů, že není aktivně legitimována (podle §7 odst. 1 OdpŠk), je zcela formalistickým výkonem práva, který nebere zřetel na obecné právní předpisy týkající se ochrany osobnosti. Podle dovolatelky se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly otázkou, zda mohl stát výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv dovolatelky, které by bylo možné posuzovat podle obecného právního předpisu. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a v něm citovanou judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Aplikování obecného právního předpisu „lze a simile přirovnat ke vztahu přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy o lidských právech.“ .
Podle dovolatelky ochrana osobnosti spadá do soukromoprávních vztahů, ve kterých je stát postaven na roveň fyzickým osobám. Žádným právním předpisem není vyloučena odpovědnost státu za zásah do osobnostních práv jednotlivce. Nelze proto vyloučit, že by stát nemohl zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. I před přijetím OdpŠk bylo možné domáhat se odškodnění za nemajetkovou újmu od státu „cestou ochrany osobnosti“ ; na podporu právní argumentace dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka vymezila dvě hlediska přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud se nejprve zabýval prvním z dovolatelkou vymezených hledisek přípustnosti dovolání, podle kterého dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena následující právní otázka: „ zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá“.
S tvrzením dovolatelky, že jí vymezená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nelze souhlasit; v tomto směru lze odkázat i na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud mj. odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013 (a další v něm obsažená rozhodnutí dovolacího soudu). V citovaném rozsudku byla řešena otázka aplikace obecných právních předpisů občanského práva ve vztahu k OdpŠk s tím, že: „Zákon č. 82/1998 Sb. je k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat legi generali a aplikace speciálního zákona má přednost před občanským zákoníkem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu. Jak již bylo uvedeno výše novela č. 160/2006 Sb. zavedla do zákona č. 82/1998 Sb. ustanovení §31a, dle nějž je odškodňována rovněž nemajetková újma. Uplatnil-li dovolatel nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak nebylo možné postupovat jinak, než dle tohoto zákona. Rovněž žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel dle obsahu posuzovat dle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, a další).“ Nejvyšší soud v tomto rozsudku vysvětlil, že uplatnil-li dovolatel nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak nebylo možné postupovat jinak, než podle tohoto zákona. OdpŠk je speciálním právním předpisem, podle kterého je posuzována odpovědnost státu ve vztahu k výkonu veřejné moci.
Tvrzení dovolatelky, že „ochrana osobnosti spadá do soukromoprávních vztahů, ve kterých je stát postaven na roveň fyzickým osobám“ nesouvisí se situací, kdy stát vykonává veřejnou moc; je zřejmé, že při výkonu veřejné moci stát není postaven na roveň fyzickým osobám, ale naopak stát je v tomto případě ve „vrchnostenském postavení“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn. II. ÚS 99/07). Obsáhlý odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a v něm citovanou judikaturu Ústavního soudu, není pro posuzovanou věc relevantní. V předmětném rozsudku (a zejména v dovolatelkou zvýrazněných částech tohoto rozsudku) je řešena problematika přímé aplikovatelnosti čl. 5 Úmluvy o lidských právech (dále již „Úmluva“). Z dovolatelkou citovaného čl. 5 odst. 5 Úmluvy vyplývá, že „každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“ Předmětný rozsudek se věnoval vztahu národních právních předpisů k Úmluvě, nikde ovšem nebylo v tomto rozsudku uvedeno, že by Úmluvou (popř. OdpŠk) vymezený rozsah subjektů, které mají nárok na odškodnění, měl být rozšířen i na osoby další, bez vztahu k předmětnému řízení. Odvolací soud – stejně jako před ním i soud prvního stupně – se detailně zabývaly existencí věcné legitimace dovolatelky (posuzovaly zejména to, účastnila-li se dovolatelka v některé fázi trestního řízení proti jejímu manželovi), načež dospěly k závěru, že věcná aktivní legitimace u ní absentuje.
Druhá dovolatelkou vymezená právní otázka zní, „zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby“ , když tato otázka je podle dovolatelky v konstantní judikatuře dovolacího soudu „řešena rozdílně, než jak ji řešil v dané situaci odvolací soud.“ Dovolatelka tak de facto tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (ač použila terminologii jiného z hledisek přípustnosti, tj. hlediska, že předmětná otázka je v praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně). Dovolatelka sice odkazuje na několik rozhodnutí dovolacího soudu, ovšem v dovolání nevymezila, v čem se měl odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Jak bylo vyloženo výše, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, není pro posuzovanou otázku relevantní. Ve vztahu k přiznání odškodnění nemajetkové újmy „cestou ochrany osobnosti“ dovolatelka zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009. Ve vztahu k posuzované otázce ovšem ani tento rozsudek není pro předmětné řízení relevantní. Zmíněný rozsudek se věnuje posuzování náhrady nemajetkové újmy dle OdpŠk za situace, kdy nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního řízení, od něhož se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností OdpŠk ve znění zák. č. 160/2006 Sb.; v žádném ohledu tento rozsudek nerozšiřoval nárok na náhradu nemajetkové újmy i na osoby, které se trestního řízení nijak neúčastnily, což je i případ dovolatelky.
Dovolání žalobkyně tak není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. právní otázka, o níž dovolatelka tvrdí, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ve skutečnosti již vyřešena byla, přičemž odvolací soud rozhodl v souladu s ní. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu