ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5419.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5419/2017-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. H. , zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem se sídlem v Brně, Benešova 628/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 240/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 23 Co 469/2016-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 108 821 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 194/2007.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 42 C 240/2014, žalobu o zaplacení částky 108 821 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas žalobce s formou poskytnutého zadostiučinění, neboť stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), což v případě žalobce nebyla. Nejvyšší soud nadto ustáleně uvádí, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).
Námitka žalobce týkající se hodnocení významu posuzovaného řízení nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od judikatury soudu dovolacího, dle které je možné jako přiměřené zadostiučinění konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v případě, že význam předmětu řízení je pro žalobce malý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2805/2014).
Otázka hodnoty předmětu sporu v posuzovaném řízení rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl jak k částce, o kterou šlo v původním řízení včetně požadovaných úroků z prodlení a nákladů řízení, tedy k tomu, co bylo pro účastníka posuzovaného řízení v sázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010), tak i k tomu, zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry žalobce pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2354/2013).
Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil při řešení otázky dělení důkazního břemene co do prokazování vzniku nemajetkové újmy, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť v daném případě odvolací soud vyšel v souladu s judikaturou dovolacího soudu z toho, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a žalobci tím vznikla nemajetková újma (srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009).
Ani námitka žalobce, podle které chování žalobce v posuzovaném řízení neodůvodňovalo přiznání přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť v daném případě odvolací soud svůj závěr o konstatování porušení práva jako přiměřené formě zadostiučinění založil na tom, že posuzované řízení mělo pro žalobce malý význam. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 19. 12. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu