ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5878.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5878/2017-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce L. N., proti žalovanému P. B., zastoupenému Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Růžová 307, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 139/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2016, č. j. 70 Co 99/2016-286, takto:
Dovolací řízení se zastavuje .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2015, č.j. 70 Co 235/2015-234, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. června 2015, č.j. 28 C 139/2014-188, kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému přisouzení omluvy a dále náhrady nemajetkové újmy v penězích; současně změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 5. ledna 2016.
Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dne 15. února 2016 včasné dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem; současně však požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Krajský soud v Brně po té usnesením ze dne 17. května 2016, č.j. 70 Co 99/2016-286, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. března 2016, č.j. 28 C 139/2014-269, kterým uvedené žádosti žalobce nebylo vyhověno z důvodu zřejmě bezúspěšně uplatňovaného práva.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2016, č.j. 70 Co 99/2016-286, podal žalobce 15. srpna 2016 další vlastnoručně sepsané dovolání a znovu požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení s tím, že jeho majetkové, sociální a příjmové poměry se od 25. 4. 2016 nezměnili.
Při projednání dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2016, č.j. 70 Co 99/2016-286, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle §241 odst. 1 věty první o.s.ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatel fyzická osoba, která má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle §104 odst. 2 o.s.ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
Podle §138 odst. 1 o.s.ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li 1to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Podle §30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od placení soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků podle §138 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a neustanovení advokáta pro řízení, je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.
Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, pak zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014 a usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015).
Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování opravného prostředku se pak jedná mimo jiné tehdy, jestliže s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014).
V daném případě dovolací soud sám dospívá k závěru, že pro to, aby dovolateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, když dovolatel uplatňuje svou žalobou zřejmě bezúspěšně právo (srov. §138 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.) za situace, kdy se žalobce domáhá ochrany osobnosti za tvrzený zásah do svých osobnostních práv proti pasivně nelegitimovanému žalovanému v souvislosti s jeho svědeckou výpovědí v přestupkovém řízení (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 690/2013). Za této situace proto odvolací soud opodstatněně vyhodnotil žalobu v dané věci jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Závěr soudů obou stupňů je proto nepochybně správný a dovolací soud se s ním ztotožňuje.
Za dané situace dovolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně sice žalobce nevyzval ke splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li žalobce v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení), nicméně z rozhodovací činnosti je Nejvyššímu soudu známo, že v jiných soudních sporech žalobce byl soudem opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván (např. ve věcech vedených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 385/2016, sp. zn. 30 Cdo 5403/2016, sp. zn. 30 Cdo 5405/2016), takže je žalobci nepochybně známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem, jinak není splněna podmínka zákonem vyžadovaného zastoupení advokátem a v takovém případě se dovolací řízení zastavuje. K tomu je vhodné připomenout následující závěry, k nimž dospěl Ústavní soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13: „...i v řízeních o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného zastoupení advokátem....odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění...V této souvislosti uváděl, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“ Je zjevné, že tyto závěry jsou použitelné i v rámci posuzované věci.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit dovolateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy dovolatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o.s.ř. řízení o tomto dovolání zastavil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu