ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.6012.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 6012/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně K. H. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem STRÁNSKÝ FUCHS KŘEČEK advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní 12A, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, za účasti K. D., vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 90/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. května 2016, č. j. 20 Co 57/2014-379, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.908 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Stránského, advokáta STRÁNSKÝ FUCHS KŘEČEK advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní 12A.
Odůvodnění:
V předmětné věci rozhoduje Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) již počtvrté, a proto pro stručnost odkazuje na své předchozí (kasační) rozsudky ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2635/2014, ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1482/2015, a ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 55/2016, kterým byl zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) ze dne 22. října 2015, č. j. 20 Co 57/2014-303, věc byla vrácena tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení, přičemž dovolací soud současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát tohoto odvolacího soudu (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách tohoto soudu http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud tak k odvolání žalovaného přezkoumával napadený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 13 C 90 C/2013-128, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 2. ledna 2014, č. j. 13 C 90/2013-133, kterým byl určeno, že výlučnou vlastnicí označené bytové jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na označených nemovitostech je žalobkyně, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla smlouvou o převodu družstevního podílu, uzavřenou s E. B. dne 5. června 2000, jako výlučná nabyvatelka členství v Bytovém družstvu Jungmannova se sídlem v Hradci Králové. Dne 27. března 2001 žalobkyně uzavřela s uvedeným bytovým družstvem kupní smlouvu číslo 741/1446 o převodu družstevního bytu do vlastnictví, jejímž předmětem byl předmětný byt, kdy „do textu kupní smlouvy...na místě kupní strany jako manžel žalobkyně byl rukou zapsán žalovaný, jméno žalobkyně bylo již předtištěné. Katastrální úřad provedl vklad vlastnického práva k předmětnému bytu ve prospěch účastníků v režimu společného jmění manželů, i když v té době byli účastníci v poměru druh a družka.“ Předmětnou převodní smlouvu posoudil soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému jako neplatný právní úkon, „když bylo prokázáno, že žalovaný pouze zapůjčil žalobkyni částku 300.000,- Kč ‚na koupi vlastnictví členského podílu‘, na kupní smlouvě ze dne 27. 3. 2001 je dopsán pouze ručně, tzn. že byl dopisován později a soud uvěřil výpovědi žalobkyně, že to bylo na naléhání jak žalovaného, tak i zástupců družstva. Soud uvěřil žalobkyni, že vzhledem k tomu, že účastníci nebyli manželé, ale pouze spolu žili, domnívala se, že dopsání jména žalovaného na kupní smlouvu sebou nenese žádné právní následky. Protože kupní smlouva ve vztahu k žalovanému nebyla učiněna vážně, je v této části neplatná. Ani sám žalovaný nepočítal s tím, že by kupoval byt spolu s žalobkyní, když koupě bytu řešil půjčkou žalobkyni. Dle názoru soudu je kupní smlouva neplatná ve vztahu k žalovanému i pro rozpor s dobrými mravy. Za nemravné soud považuje zneužití určitého subjektivního momentu na straně smluvního partnera k vlastnímu majetkovému prospěchu, což bylo v daném případě. Žalovaný využil situace při uzavírání kupní smlouvy ze dne 27. 3. 2001 a po naléhání na žalobkyni se nechal zapsat na místo manžela žalobkyně, i když věděl, že účastníci dosud nejsou manželé a že před tímto úkonem půjčil na koupi nemovitosti žalobkyni peníze.“
Rozsudkem ze dne 23. května 2016, č. j. 20 Co 57/2014-379, odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Meritorní rozhodnutí odvolací soud odůvodnil následovně:
„Okresní soud v souzené věci provedl ty účastníky navržené důkazy, jichž bylo třeba pro náležité posouzení věci, provedené důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného v tom, že by okresní soud nekriticky hodnotil důkaz výpovědí žalobkyně a že na základě žádného z relevantních důkazů nelze dospět k závěru, že by ze strany žalovaného nebo představitelů Bytového družstva Jungmannova došlo k naléhání na žalobkyni, aby byl ve smlouvě uveden i žalovaný. Výpověď žalobkyně o tom, jaká byla její vůle při uzavírání smlouvy o převodu bytové jednotky a o tom, za jakých okolností došlo k dopsání žalovaného do smlouvy o převodu bytové jednotky, není osamoceným důkazem. Je podporována zejména listinným důkazem smlouvou o uzavření budoucí smlouvy o převodu bytu do vlastnictví žalobkyně ze dne 5. 6. 2000, která byla uzavřena výlučně se žalobkyní, v uvedené smlouvě není jako budoucí nabyvatel uveden také žalovaný. Z obsahu smlouvy o převodu bytové jednotky ze dne 27. 3. 2001 je také zcela zřejmé, že byla připravena tak, že smluvními stranami měly být pouze Bytové družstvo Jungmannova se sídlem v Hradci Králové jako převádějící a žalobkyně jako nabyvatel. Žalovaný byl do smlouvy o převodu dopsán ručně jako manžel žalované, ačkoli v té době účastníci manželi nebyli. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že k dopsání žalovaného do smlouvy o převodu bytové jednotky došlo zcela bez rozmyslu, aniž by převádějící či nabyvatelka z tohoto dopsání dovozovali nějaké právní následky. Zcela irelevantní je námitka žalovaného, že má zásluhu na pořízení členských práv žalobkyně a z toho s ohledem na další okolnosti (žalobkyně byla jeho družkou, plánoval s ní uzavření manželství a rodinný život) je třeba dovozovat, že tehdejší snoubenci měli vůli nabýt byt do spoluvlastnictví. Bylo prokázáno a žalobkyně to nepopírala, že dne 5. 6. 2000 uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce, jejímž předmětem byla částka 300.000 Kč na koupi vlastnictví členského podílu. Uzavřením smlouvy o půjčce a předáním peněz se finanční prostředky staly vlastnictvím žalobkyně a žalobkyně s nimi mohla volně nakládat, dokonce je mohla použít i k jinému účelu než tomu, který uvedla žalovanému coby věřiteli jako účel půjčky. Povinností žalobkyně z titulu smlouvy o půjčce bylo žalovanému půjčenou částku v dohodnuté době vrátit. Na základě těchto skutečností proto v žádném případě nelze učinit závěr, že žalovaný má zásluhu na nabytí členských práv a povinností vážících se k předmětnému bytu do vlastnictví žalobkyně. A tedy ani zprostředkovaně dovozovat, že bylo vůlí účastníků při uzavírání smlouvy o převodu družstevního bytu nabýt byt do spoluvlastnictví. Když navíc uzavření takového právního úkonu z hlediska zákona ani nebylo možné, neboť s ohledem na ust. §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytu, byla vyloučena možnost nabytí bytu fyzickou osobou, která nebyla členem družstva, přestože byla druhem člena, který splňoval podmínky pro nabytí vlastnictví k předmětnému bytu.
Na základě shora uvedených skutkových závěrů pak okresní soud učinil správný závěr, že smlouva o převodu družstevního bytu ze dne 27. 3. 2001 je ve vztahu k žalovanému neplatným právním úkonem. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje a dodává, že smlouva o převodu družstevního bytu je postižena důvodem neplatnosti jen částečně, a to práva ve vztahu k žalovanému, přičemž tuto část lze oddělit od ostatního tohoto úkonu (§41 obč. zák.). K tomuto závěru odvolací soud dospívá práva s ohledem na výše vyložené závěry o tom, jaká byla vůle účastníků právního úkonu při jeho uzavírání s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci právního úkonu sledovali.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „žalovaný“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání k Nejvyššímu, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v řešení následujících právních otázek:
1. „Zda je smlouva o převodu bytové jednotky do vlastnictví člena bytového družstva neplatná pro rozpor s ustanovením §23 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů v případě, kdy je z vůle účastníků právního úkonu patrné, že člen družstva, který má právo na nabytí bytové jednotky do vlastnictví, souhlasí, aby spolu s ním nabyla vlastnické právo jeho osoba blízká, konkrétně druh, s nímž plánuje v budoucnu uzavřít manželství a založit rodinu.“
Dovolatel má za to, že „na danou právní otázku lze analogicky aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí...Nejvyššího soudu čj. 31 Cdo 51/2010 ze dne 11. 2. 2012...právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 30 Cdo 2635/2014-179 ze dne 17. 9. 2014, jímž byl odvolací soud vázán, dle něhož není možné bytovou jednotku převést na jinou osobu, než na člena družstva (např. na manžela, partnera, druha), je v rozporu s prvním názorem vysloveným k dané právní otázce velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu čj. 31 Cdo 51/2010 ze dne 11. 2. 2012.“ Z posledně uvedeného rozsudku totiž vyplývá, že „je nutno rozlišovat mezi porušením práva člena družstva na nabytí původně družstevního bytu do vlastnictví a mezi stavem, kdy výlučný člen družstva dává v rámci uzavřené smlouvy o převodu bytu najevo nabýt byt do spoluvlastnictví s osobou blízkou (v případě řešením velkým senátem s manželem), kdy takováto smlouva je platná, neboť k převodu vlastnického práva k bytu došlo se souhlasem člena družstva.“
2. „Zda je projev vůle u smlouvy o převodu bytové jednotky, která je dle odvolacího soudu neplatná pro rozpor s ust. §23 zák. č. 72/1994 Sb., oddělitelný dle ust. §41 obč. zák. č. 40/1964 Sb., v tom směru, že je smlouva platná pouze mezi převádějícím bytovým družstvem a nabývajícím členem bytového družstva.“
Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky (na manžele) z důvodu nemožnosti její částečné neplatnosti ve smyslu §41 obč. zák. Dovozuje, že „právní posouzení aplikace ust. §41 obč. zák. odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu obsaženým v rozhodnutí čj. 30 Cdo 555/2016 ze dne 24. 2. 2016, který je však odlišný od dřívějšího právního názoru Nejvyššího soudu obsaženého v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu čj. 30 Cdo 1865/2000 ze dne 14. 2. 2001. Za tohoto stavu, kdy i týž senát Nejvyššího soudu rozhoduje danou právní otázku ve dvou svých rozhodnutích rozdílně a dosud zde nedošlo rozhodnutím senátu občanskoprávního kolegia k ustálení judikatury, jsou jednoznačně dány důvody k postoupení věci velkému senátu občanskoprávního kolegia dle ust. §20 zákona č. 6/202 Sb., o soudech a soudcích.“
Dovolatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. IV. ÚS 362/10, v němž byl zaujat mj. právní názor, že pokud je členem družstva je jeden z manželů, ale družstvo převede vlastnické právo podle §23 zákona č. 72/1994 Sb. do společného jmění manželů, je taková smlouva neplatná a vlastníkem bytu je i nadále bytové družstvo. Podle dovolatele je při zohlednění uvedené judikatury nutno dospět k závěru, že vlastníkem bytové jednotky je dosud předmětné bytové družstvo a za tohoto stavu nebyly důvody pro vyhovění určovací žalobě.
3. „Zda je možné při výkladu právního úkonu dle ust. §35 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni 27. 3. 2001 nahradit jednoznačný slovní výklad právního úkonu jinou formou výkladu, která je v rozporu s jazykovým projevem. Žalovaný je přesvědčen, že odvolací soud právní otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu právních úkonů dle ust. §35 odst. 2 obč. zák.“
Dovolatel (s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu) polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, když vychází z jiné skutkové verze ohledně projevu vůle účastníků, než ze které vycházel při rozhodování odvolací soud.
4. Dovolatel dále namítá, že „Není přípustné, aby Nejvyšší soud přezkoumával závěry odvolacího soudu založené na hodnocení tvrzení účastníků učiněných v průběhu řízení a hodnocení důkazů odvolacím soudem; pokud v předchozím průběhu řízení došlo na základě závěru odvolacího soudu o nesprávném hodnocení tvrzení žalobkyně, případně důkazů odvolacím soudem mimo jiné k nařízení, aby v dalším řízení projednal věc jiný senát odvolacího soudu, došlo k zásahu do práva žalovaného na zákonného soudce a tedy k zásahu do práva žalovaného na spravedlivý proces.“ Z toho dovolatel vyvozuje „přesvědčení, že je nutné předložit dovolání žalovaného k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR.“
5. „Zda je možné ve věci určení vlastnického práva k nemovitosti při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovat ust. §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vycházet z přepokládané tržní ceny nemovitostí jako podkladu o tarifní hodnotě úkonu právní služby advokáta.“
Dovolatel namítá, že v době před vydáním vyhl. č. 484/2000 Sb. se judikatura klonila k aplikaci §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „vyhl. č. 177/1996 Sb.“ nebo „advokátní tarif“). Po zrušení vyhl. č. 484/2000 Sb. a opětovné aplikaci vyhl. č. 177/1996 Sb. je rozhodovací praxe odvolacích soudů a dovolacího soudu nejednotná a jsou dány důvody pro sjednocení judikatury rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Z vyložených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím svého advokáta) k dovolání žalovaného (ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle §23 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 74/1994 Sb., o vlastnictví bytů, bylo možno převést bytovou jednotku pouze do výlučného vlastnictví žalobkyně. Žalovaný nesprávně dovozuje, že v posuzované věci lze analogicky použít argumentaci týkající se manželů, tj., že projeví-li člen družstva – manžel vůli nabýt by do společného jmění manželů, není taková smlouva o převodu vlastnického práva neplatná pro rozpor s §23 odst. 1 cit. zák., jak ostatně judikoval dovolací soud. Takovou analogii nelze použít, neboť zákon mezi manžely zakládá majetkové společenství (společné jmění manželů), zatímco u druha a družky žádné majetkové společenství nevzniká. Žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně striktně odmítala, že by její projev vůle směřoval do uzavření smlouvy o převodu, na jejímž základě měli účastníci nabýt byt do podílového spoluvlastnictví. S tím nekoresponduje obsah smlouvy, v níž se podává, že byt nabývají manželé – žalobkyně a dovolatel, kteří však v té době manželé nebyli, takže byt nemohl být převeden do společného jmění manželů. Žalobkyně nespatřuje žádný důvod, který by měl vést k absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy. Ohledně výkladu projevu vůle dovolatel zavádějícím způsobem poukazuje na jednoznačnost slovního výkladu převodní smlouvy, když právě jednoznačnost tu absentuje. K dovolací argumentaci stran náhrady nákladů řízení žalobkyně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10, v němž se uvádí, že v případě nemovitosti jde o věc penězi ocenitelnou, a proto není pochyb o tom, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vycházet právě z hodnoty této nemovitosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není – jak bude vyloženo níže – přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
K dovolacím argumentům dovolatele pak Nejvyšší soud uvádí následující.
Ad 1) Dovolatel v podstatě polemizuje s předchozími závěry, které Nejvyšší soud zaujal ve svých kasačních rozhodnutích. V rozsudku ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1482/2015, dovolací soud mj. vyložil, že „Je zapovězena možnost nabytí bytu fyzickou osobou, která nebyla členem družstva, byť podle skutkového zjištění měla být druhem člena družstva, který splňoval podmínky pro nabytí vlastnictví k předmětnému bytu ve smyslu shora již připomenuté právní úpravy.“ Dovolací soud v tomto rozhodnutí také vyložil, proč uvedený závěr nekoliduje s názorem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010 (R 62/2012). Uvedl také, že analogické použití tohoto rozhodnutí velkého senátu nelze vztahovat na družský poměr, který není roven rodinně právnímu vztahu mezi manžely. V rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 555/2016, pak dovolací soud (v reakci na předchozí právní posouzení věci odvolacím soudem ve vazbě na tehdy uplatněnou dovolací argumentaci žalovaného) uvedl, že „si byl vědom i závěrů vyplývajících z jeho rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1865/2000, a pokud tedy zaujal právní závěr, že analogické použití judikátu R 62/2012 nelze vztahovat na družský poměr, logicky vycházel i z toho, že stejný přístup nelze učinit ani ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 (v něm obsaženém právním názoru), jinak by přirozeně musel tehdy podané dovolání dovolatelky odmítnout, respektive zamítnout.“ Proto ani po seznámení se s uplatněnou dovolací argumentací žalovaného dovolací soud nenalézá žádný důvod, aby se od uvedeného (již v cit. kasačním rozhodnutí vyloženého) právního názoru odklonil. Lze tedy uzavřít, že na podkladě této dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
Ad 2) Rovněž i v řešení této otázky dovolatel v zásadě brojí proti již vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu v jeho předchozím rozhodnutí, v němž v poměrech účastníků této věci připustil možnost i toliko částečné neplatnosti převodní smlouvy, leč s ohledem na nezbytnost řádné skutkové verifikace daného případu ponechal (ponechat musel) uvedené rozhodnutí na odvolacím soudu, jemuž byla věc v důsledku předchozích kasačních rozhodnutí opětovně vrácena. Dovolatel na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, jež řešila problematiku týkající se manželů coby účastníků převodní smlouvy, nikoliv však družského poměru, jako tomu bylo v této věci. Proto ani v tomto směru dovolací argumentace žalovaného nemohla založit přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ad 3) V této části dovolatel polemizuje se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci a který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, jelikož podle §243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže na podkladě jiné skutkové verze (oproti té, z níž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci) dovolatel přistupuje k právnímu posouzení věci, jímž oponuje právnímu názoru, který v dovoláním napadeném rozhodnutí zaujal odvolací soud, pak za této skutkové konstelace nemůže být dovolání žalovaného ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Ad 4) Dovolací soud v předchozích vydaných kasačních rozhodnutích nepřezkoumával skutkové závěry (či jednotlivá skutková zjištění), které učinil odvolací soud (k tomu srov. závěr odůvodnění posledního kasačního rozsudku sp. zn. 30 Cdo 555/2016). Rovněž závěr o přikázání věci jinému senátu téhož odvolacího soudu dovolací soud v posledně zmíněném rozhodnutí zcela jasně odůvodnil, přičemž dovolací argumentace žalovaného, že tímto způsobem došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce, resp. bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, není důvodná.
Ad 5) Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož v poměrech sporů o určení vlastnického práva je primárně nutné vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu cena věci v době započetí úkonu právní služby. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle §9 advokátního tarifu. Hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (k tomu srov. též rozhodnutí dovolacího soudu např. ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1793/2015, sp. zn. 30 Cdo 2429/2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, sp. zn. 22 Cdo 3509/2015, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016, nebo sp. zn. 22 Cdo 36/2016).
Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud z této ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházel; proto ani v tomto směru se dovolateli nepodařilo přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobkyni (která se k dovolání žalovaného písemně vyjádřila prostřednictvím svého advokáta) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Jak již shora bylo uvedeno, v usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že i po účinnosti novely advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/2012 Sb. účinné od 1. 1. 2013 se ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž hodnotu lze v řízení (s poměrnými obtížemi) zjistit, považuje za tarifní hodnotu cena žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalobkyni advokátem) účelně vynaložené náklady žalobkyně sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání žalovaného), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6 [sazba odměny přitom byla stanovena z tarifní hodnoty 1.550.000 Kč, tj. z obvyklé ceny předmětného bytu (k tomu viz str. 9 poslední odstavec rozsudku odvolacího soudu)], §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve výši 14.500 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 3.108 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 17.908 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.908,- Kč jsou dovolatel a vedlejší účastnice na jeho straně povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu