ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.181.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 181/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PROBUTO a. s. , se sídlem v Havlíčkově Brodě, Svatovojtěšská 2835, identifikační číslo osoby 25277901, zastoupené JUDr. Pavlem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované P Automobil Import s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 25080229, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení částky 288 234 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 132/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. 12 Cmo 24/2016-94, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. 12. 2015, č. j. 46 Cm 132/2012-82, Městský soud v Praze přerušil řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 33/2012-512 ze dne 25. 2. 2015 a do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Cm 128/2012-371 ze dne 21. 10. 2014.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 2. 5. 2016, č. j. 12 Cmo 24/2016-94, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a dalších usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4267/2015, popř. ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4603/2015).
Smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, popř. ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/2015).
V projednávaném případě lze – i přes okolnosti zdůrazňované v dovolání – konstatovat, že odvolací soud vymezil hypotézu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v intencích shora citované judikatury a jeho úvaha o tom, že zde nejsou důvody pro přerušení řízení, není zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu