ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2439.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2439/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně TOMTEN s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Nekvasilova 589, identifikační číslo osoby 28530322, zastoupené Mgr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Fuxem, advokátem se sídlem v Mostě, tř. Budovatelů 2957/108, o zaplacení částky 103 993 EUR, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 40/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014, č. j. 3 Cmo 144/2014-129, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 11. 2013, č. j. 54 Cm 40/2012-93, zamítl žalobu o zaplacení částky 103 993 EUR (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 103 913,33 EUR, v částce 79,68 EUR a ve výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuelně dosud vyřešena nebyla, případně má být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla posouzena soudem odvolacím i soudem prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání buď pro nesplnění zákonných podmínek pro podání dovolání odmítl, nebo pokud dovolání neodmítne, aby ho zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 841/2006, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2206/2010, ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1200/2007, a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010 (jež jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), při posuzování unesení důkazního břemene žalobkyní. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán, neboť její odkaz na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud podle jejího názoru odchýlit, je nepřípadný. První citované rozhodnutí spočívá na závěru, že nesprávné posouzení důkazního břemene zakládá nesprávné právní posouzení věci. Druhé citované rozhodnutí Nejvyšší soud založil na závěru, že kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem. V dalším uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kdy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, a ve čtvrtém citovaném rozhodnutí dovolací soud sice řešil otázku vyvratitelné domněnky uznání závazku, ovšem z pohledu jejího významu pro řízení - buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V projednávané věci však odvolací soud založil své rozhodnutí na odlišném závěru. Správně posoudil otázku důkazního břemene, když uzavřel, že došlo k přenosu důkazního břemene na žalobkyni po té, co žalovaný jednak tvrdil, že zálohy uhradil nedůvodně a v omylu, a zároveň i předložil důkazy o neexistenci závazku. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
K tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dovolatelka žádnou otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, nevymezila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „případně má být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla posouzena soudem odvolacím i soudem prvního stupně“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím či soudem prvního stupně. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedla.
Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku „ne-aplikace právní normy“ v rámci právního posouzení, kdy odvolací soud pominul existenci konkludentního uznání závazku, ke kterému mělo dojít částečným plněním žalovaného, a uvádí skutečnosti, ze kterých podle jejího názoru vyplývá, že žalovaný plněním uznal i zbytek závazku. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, nezdůvodnil-li řádně, z jakého konkrétního důvodu měla být domněnka uznání závazku žalovaným vyvrácena, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Dovolatelka rovněž zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, že k tvrzené činnosti žalobkyně směřující k naplnění zprostředkovatelské smlouvy nedošlo a kupní smlouva byla uzavřena bez součinnosti žalobkyně. Ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu