ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4312.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4312/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Veolia Energie ČR, a. s. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 3337/7, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 45193410, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Prague Property Management, a. s. , se sídlem v Praze 5, Werichova 1145, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27212149, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Řehenicích, Křiváček 9, PSČ 251 67, a 2) Společenství vlastníků jednotek pro budovu Korunní 810 , se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní 810, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 27610993, zastoupené Mgr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na poříčí 1070/19, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1 952 711,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 4/2011, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č. j. 12 Cmo 261/2015-168, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba vůči druhému žalovanému, a ve výroku pod bodem III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným, není dovolatelka oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem 154). Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III se poměrů první žalované nikterak nedotýká a nepřivodil tedy v jejích poměrech újmu odčinitelnou rozhodnutím dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl jako podané neoprávněnou osobou (subjektivně nepřípustné) podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a posuzovaná právní otázka měla být posouzena jinak“.
Požadavek, aby právní otázka řešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). Poslední ze čtyř v tomto ustanovení zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se žalovaná mylně domnívá, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1776/2014, ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 412/2015, a ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1515/2015).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již citované R 4/2014).
Těmto požadavkům dovolatelka v části věnované přípustnosti dovolání nedostála. Vzhledem k tomu však, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. R 4/2014), Nejvyšší soud zkoumal, zda argumentace vyhovující požadavkům vyplývajícím z ustanovení §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. není obsažena v ostatním obsahu dovolání, jíž má být podle dovolatelky vymezen dovolacího důvod (§241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.).
V otázce povahy smlouvy o provozu technických zařízení č. S10192 uzavřené dne 6. 3. 2007 mezí ní a žalobkyní (dále též jen „smlouva o provozu“) dovolatelka prosazuje názor, že šlo o smlouvu ve prospěch třetí osoby ve smyslu §50 zákona č. 40/1964 sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“ či „občanský zákoník“), čímž sice vymezuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nikoliv však též zvolený předpoklad přípustnosti dovolání, neboť neuvádí, v čem se měl odvolací soud při posouzení této otázky hmotného práva odchýlit od judikatury dovolacího, natož pak aby příslušné judikatorní závěry označila.
V závěru argumentace vztažené ke smlouvě o provozu pak dovolatelka uvádí, v rozporu s tím, jak obecně označila příslušný předpoklad přípustnosti dovolání, že „vzhledem k tomu, že uvedenou materii doposud dovolací soud neřešil, dopadá na výše uvedené i přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.“. Otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., kterou Nejvyšší soud ve své dosavadní praxi dosud neřešil a měl by ji tudíž vyřešit v souzené věci, dovolatelka nepředkládá. Posouzení povahy konkrétní smlouvy uzavřené v konkrétních poměrech určité věci takovou otázkou není, již jen z toho důvodu, že prostě nemůže jít o otázku, jež by vůbec mohla být vyřešena v dosavadní rozhodovací praxi, tj. v rámci rozhodování jiných sporů. Odkaz na „řešenou matérii“ je zase do té míry vágní, že není zřejmé, k jaké otázce hmotného práva se má vztahovat.
Z povahy věci též vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Není dost dobře možné, aby byla „řešená matérie“ dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešená a zároveň aby se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe, v níž ji dovolací soud v rámci svého poslání sjednocovat judikaturu již vyřešil.
V otázce posouzení právních účinků dodatku č. 1 ke smlouvě o provozu dovolatelka nejprve zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu, podle něhož listina obsahující tento dodatek nebyla opatřena jejím podpisem. Ani v tomto směru však neargumentuje způsobem, jenž by odpovídal požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Samotný závěr o tom, zda listina je opatřena podpisem či nikoliv, je ostatně závěrem skutkovým, nikoliv právním, a správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). V souzené věci pak nakonec nemá tato okolnost vzhledem k dalším úvahám odvolacího soudu rozhodný význam.
Jedině ve vztahu ke zjištění obsahu dodatku ke smlouvě o provozu dovolatelka označuje konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, když v rámci své argumentace odkazuje na závěry obsažené totiž v rozsudcích ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2243/2007, a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, a v usnesení ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 439/2004. Není však zřejmé, co by z toho mělo v souzené věci vyplývat. Otázky, kterou cestou odstraňování pochybností o obsahu smlouvy (o skutečné vůli stran smlouvou projevené) řešil odvolací soud, tj. otázky, zda se převzetí práv a závazků ze smlouvy o provozu ke dni 1. 11. 2008 týkalo též převzetí práv a povinností již vzniklých před tímto datem, se však odkazované judikatorní závěry nikterak nedotýkají. Tam je řešena otázka, za splnění jakých předpokladů může – v režimu občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 - dojít k převodu práv a závazků ze smlouvy. Odvolací soud, odkazující co do převzetí závazků na §531 odst. 1 obč. zák., z judikaturou dovozené možnosti „cedovat celou smlouvu“ za splnění předpokladu souhlasu věřitele s převzetím závazků zjevně vychází a jeho rozhodnutí na opačném řešení nespočívá. Pro úplnost lze dodat, že v dovolatelkou citovaném usnesení sp. zn. 33 Odo 439/2004 Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl z důvodu, že podstatou dovolacích námitek byly výlučně výtky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení důkazů; žádnou právní otázku tu neřešil.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka též správnost výkladu dodatku, odkazuje (v závorce) toliko na komentářovou literaturu k §531 odst. 1 obč. zák. (takový odkaz je z hlediska ohlášeného předpokladu přípustnosti dovolání bezcenný) a na jakkoliv blíže nespecifikovanou „judikaturu NS“. Ani v tomto směru tedy nedošlo ke způsobilému vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula. Jedná se přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Obiter dictum lze podotknout, že dovolatelka při argumentaci ustanovením §531 odst. 1 obč. zák. přehlíží, že napadené rozhodnutí je založeno právě na závěru, že dodatek dohodu o převzetí předmětného dluhu neobsahuje (že v něm byla projevena shodná vůle stran práva a povinnosti již vzniklé nepřevádět). K příslušné argumentaci odvolacího soudu by pak bylo možno ještě dodat, že podle zjištěného skutkového stavu věci v době „převodu“ smlouvy o provozu byla předmětná pohledávka již předmětem otevřeného sporu jak co do její výše, tak též v otázce, kdo má povinnost plnit. Kdyby bylo shodnou vůlí stran, aby byl též dluh jí odpovídající převzat druhým žalovaným, jeví se krajně nepravděpodobným, že by tato skutečnost nebyla v dodatku výslovně zmíněna.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. též v té jeho části, v níž bylo subjektivně přípustné.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu