ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5413.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5413/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Trade FIDES, a. s. , se sídlem v Brně, Dornych 129/57, PSČ 617 00, identifikační číslo osoby 61974731, zastoupené JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 1022/19, PSČ 602 00, proti žalované BAK stavební společnost, a. s. , se sídlem v Praze 9, Žitenická 871/1, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 28402758, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, PSČ 533 33, o zaplacení 1 634 288 Kč s příslušenstvím a smluvních pokut v celkové výši 840 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 260/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 1 Cmo 59/2016-544, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 1 Cmo 59/2016-544, ve druhém, třetím, čtvrtém a pátém výroku se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 37 Cm 260/2009-484, ve znění usnesení ze dne 16. 9. 2015, č. j. 37 Cm 260/2009-490, a usnesení ze dne 15. 12. 2015, č. j. 37 Cm 260/2009-516, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 634 288 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.), smluvní pokutu ve výši 0,03 % za každý den prodlení z částky 1 634 288 Kč od 22. 1. 2009 do 30. 9. 2009, tj. celkem částku 123 552 Kč, s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 0,03 % za každý den prodlení z částky 1 634 288 Kč od 13. 11. 2010 do 13. 11. 2014, tj. celkem částku 716 798 Kč, s příslušenstvím (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III., IV. a V.) a o vrácení „přeplatku na znalečném“ žalobkyni (výrok pod bodem VI.).
Rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 1 Cmo 59/2016-544, Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 634 288 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 0,03 % denně z částky 634 288 Kč za dobu od 22. 1. 2009 do 30. 9. 2009 a za dobu od 13. 11. 2010 do 13. 11. 2014 (první výrok), ve zbývajícím rozsahu (tj. pokud se žalobkyně domáhala zaplacení „částky 1 000 000 Kč s ostatním příslušenstvím a smluvní pokutou“) jej ve výrocích pod body I. a II. změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí, čtvrtý a pátý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 21. 11. 2006 uzavřely žalobkyně jako zhotovitel a právní předchůdkyně žalované jako objednatel smlouvu o dílo č. S-00/970/06/1366, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné smluvní podmínky provádění díla č. S-02/2005 a jež byla následně změněna dvěma dodatky ze dne 21. 4. 2008 a ze dne 22. 4. 2008 (dále též jen „smlouva“). Žalobkyně se ve smlouvě zavázala provést „silnoproudé rozvody na akci JC – pavilon interních oborů ON“ (dále též jen „dílo“) za celkovou cenu 9 024 696,50 Kč včetně DPH. Žalobkyně se zavázala provést dílo podle projektové dokumentace vypracované společností „Helika“ (č. zakázky 6003/01-514 část D01.08 silnoproudé rozvody) včetně technické zprávy a technické specifikace technických a uživatelských standardů stavby a včetně výkazů výměr (dále též jen „projektová dokumentace“).
2) Pro případ prodlení zhotovitele s dodržením dílčího termínu plnění sjednaly strany smluvní pokutu ve výši 30 000 Kč za každý den prodlení (článek 6.1. smlouvy). Pro případ porušení povinnosti zhotovitele zhotovit dílo v rozsahu předané dokumentace sjednaly strany smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč (článek 6.3. smlouvy). Pro případ prodlení objednatele s úhradou ceny díla sjednaly strany smluvní pokutu ve výši 0,03 % z dlužné částky za každý den prodlení (článek 6.6. smlouvy).
3) Kvůli dodatečné změně stavebně konstrukčního řešení příjezdové a výjezdové rampy (realizované nikoliv žalobkyní) nemohla žalobkyně provést elektrické vytápění příjezdové a výjezdové rampy v souladu s projektovou dokumentací. Zvolila proto jiné řešení, které bylo plně funkční a vykazovalo „pro stavebně konstrukční řešení vysokou užitnou hodnotu“.
4) Žalobkyně dílo ukončila a protokolárně předala žalované dne 15. 9. 2008. Vady a nedodělky díla uvedené v protokolu o jeho předání žalobkyně odstranila, což strany písemně potvrdily dne 21. 1. 2009. Podle článků 5.1. až 5.3. smlouvy byla žalobkyně po odstranění vad a nedodělků díla oprávněna požadovat zaplacení dohodnuté ceny díla s výjimkou 5% finanční pozastávky, která měla být uhrazena do 15 dnů od uplynutí záruční lhůty dohodnuté v trvání 70 měsíců od předání díla investorovi stavby.
5) Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení ceny díla ve výši 1 634 288 Kč s příslušenstvím vyúčtované fakturou č. 28811524 a sjednané smluvní pokuty ve výši 0,03 % z dlužné částky 1 634 288 Kč za dobu od 22. 1. 2009 do 30. 9. 2009 a za dobu od 13. 11. 2010 do 13. 11. 2014. Žalovaná se brání tím, že její povinnost zaplatit požadovanou cenu díla zanikla v důsledku jednostranného započtení pohledávek, které měla za žalobkyní, a to a) pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 690 000 Kč vyúčtované fakturou č. 2901250002 ze dne 31. 1. 2009 se splatností dne 12. 3. 2009 z důvodu prodlení žalobkyně s dílčím termínem plnění dohodnutým pro dokončení druhého, třetího a čtvrtého nadzemního podlaží v době od 27. 5. 2008 do 18. 6. 2008 a b) pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč vyúčtované fakturou č. 2811250041 ze dne 25. 11. 2008 se splatností dne 4. 1. 2009 z důvodu nesouladu provedeného díla s projektovou dokumentací.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého byla mezi stranami uzavřena platná smlouva o dílo podle §536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Jelikož žalobkyně dílo ukončila, předala a následně též odstranila vady a nedodělky díla, byla podle článků 5.1. až 5.3. smlouvy oprávněna domáhat se zaplacení požadované ceny za dílo s úrokem z prodlení v zákonné výši (§369 odst. 1 obch. zák.). Vedle toho žalobkyni vzniklo podle odvolacího soudu právo na zaplacení smluvní pokuty sjednané v souladu s §544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ze smluvní pokuty odvolací soud shledal nedůvodným, neboť v období, za jaké je nárok požadován, žalovaná nebyla se zaplacením smluvní pokuty v prodlení.
Zápočet pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 690 000 Kč považoval odvolací soud za „materiálně“ nedůvodný, neboť žalobkyně se podle něj v prodlení s dílčím termínem plnění dohodnutým pro dokončení druhého, třetího a čtvrtého nadzemního podlaží neocitla, a to z důvodu neposkytnutí potřebné součinnosti druhou stranou.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že zápočet pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč byl proveden v souladu s právem. Dohodnutá smluvní pokuta podle odvolacího soudu zajišťuje povinnost obdobnou té, která je stanovena v §560 odst. 1 obch. zák. Nelze proto, uvádí odvolací soud, odvolávaje se na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřít, že okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, se příčí dobrým mravům a že dohoda o smluvní pokutě by mohla být podle §39 obč. zák. neplatná. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006, který je – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na stránkách www.nsoud.cz , odvolací soud s ohledem na „použití vyúčtované smluvní pokuty k započtení“ vyloučil i úvahy o možné aplikaci moderačního oprávnění soudem podle §301 obch. zák.
Žalobkyní realizované elektrické vytápění příjezdové a výjezdové rampy se odlišovalo od parametrů stanovených v zadávací i prováděcí dokumentaci. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. III Odon 20/96 (uveřejněný v příloze časopisu Právo a podnikání č. 10/1997), ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005, a ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5458/2007, odvolací soud preferoval doslovný výklad, resp. formální hledisko nad materiálním. Skutečnost, že jiné a plně postačující řešení elektrického vytápění ramp bylo žalobkyní zvoleno v důsledku změny stavebně konstrukčního řešení příjezdové a výjezdové rampy (vyvolané žalovanou), nepovažoval odvolací soud za rozhodující. Žalobkyně měla podle odvolacího soudu postupovat podle článku 3.2. smlouvy, resp. podle článku IV.1 všeobecných smluvních podmínek provádění díla, tj. měla trvat na uzavření řádného dodatku měnícího způsob provádění díla. Odvolací soud uzavřel, že udělení ústního souhlasu se změnou technického řešení vytápění ramp Ing. J. E., „podzhotovitelem generálního projektanta akce pro oblast elektroinstalace“, nemůže nahradit sdělení objednatele požadované jako „liberační důvod zhotovitele“ podle §551 a §561 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu pouze v rozsahu druhého výroku) podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se v napadeném rozhodnutí nezabýval tím, zda zavinila porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou sjednanou v článku 6.3. smlouvy. Dovolatelka má za to, že jí takové porušení nemůže být kladeno za vinu, provedla-li i za změněných podmínek vyvolaných žalovanou dílo řádně a v souladu se sjednaným účelem, resp. s účelem, pro který se dílo obvykle užívá.
Odvolací soud se podle dovolatelky nezabýval tím, zda výkon práva žalované na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ačkoliv dovolatelka tuto skutečnost v řízení namítala. Jednání žalované spočívající v uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty totiž podle názoru dovolatelky zcela opomíjí zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, žalovaná smluvní pokutu pouze zneužila k poškození dovolatelky. Nepřihlédl-li odvolací soud k této skutečnosti a přiznal-li jednání žalované právní ochranu, odchýlil se tím podle dovolatelky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008 (uveřejněném pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 17/2010“), a ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1365/2013. Odkazujíc na závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 15 Co 162/2004, uveřejněného pod číslem 79/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje dovolatelka uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty žalovanou za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Citujíc nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11, dospívá dovolatelka k závěru, podle kterého se odvolací soud uchýlil k přepjatému formalismu, usoudil-li pouze z formálního naplnění znaků uvedených v ujednání o smluvní pokutě, že uplatnění smluvní pokuty je po právu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nepřípustné, popř. za nedůvodné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku dovolatelka při formulaci otázky „zaviněného porušení povinnosti“ nedostála, neboť neuvedla judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze ve vztahu k uvedené otázce posoudit přípustnost dovolání.
Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky souladu výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty se zásadami poctivého obchodního styku, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Podle §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak ujednání není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Sama skutečnost, že smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká, resp. že ujednání o smluvní pokutě není v rozporu s dobrými mravy, nevypovídá nic o tom, jakým způsobem a za jakých okolností věřitel vykonává právo na zaplacení smluvní pokuty, tedy o tom, zda výkon tohoto práva není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (šikanózní) [srov. R 17/2010]. Odepřít ochranu výkonu takového práva lze přitom pouze tehdy, opomíjelo-li by jednání věřitele zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházelo-li by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužívalo k poškození dlužníka (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 202/2006).
Odvolací soud se námitkami dovolatelky týkajícími se tvrzeného nepoctivého jednání žalované a vznesenými již v řízení před soudem prvního stupně nijak nezabýval, ačkoliv tak při hodnocení jednání žalované z hlediska zásad poctivého obchodního styku podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu učinit měl. Ostatně, i kdyby takových námitek nebylo, již samotná skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, přímo vybízí k tomu, aby výkon práva žalované spočívající v uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty byl podroben přezkumu, zda je v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. V této souvislosti Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na dovolací argumentaci uvedenou na str. 4 a 5 opírající se o výpověď svědka Ing. J. E. a o závěry znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanoveným znaleckým ústavem. Koneckonců sám odvolací soud si byl těchto skutečností vědom, když na jedné straně (při posouzení, zda je dovolatelka oprávněna domáhat se zaplacení dlužné ceny za dílo) uzavřel, že dovolatelka dílo provedla, tj. řádně jej ukončila (odstranila též jeho vady, což bylo podle článku 5.3. smlouvy podmínkou pro vznik práva na doplacení ceny díla) a předala (srov. 554 odst. 1 obch. zák.), na straně druhé (při posouzení, zda žalované vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty sjednané v článku 6.3. smlouvy) však uvedl, že dílo má vadu, neboť jeho provedení neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě. V tomto ohledu je odůvodnění napadeného rozsudku rozporné.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním napadeném výroku, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu