ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.204.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 204/2017-482
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyň a) J. Š., a b) M. M., zastoupených JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Československých legií 143, proti žalované Chládek & Tintěra, a.s. se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1022/16, zastoupené JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 183/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2016, č. j. 11 Co 796/2015-413, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2016, č. j. 11 Co 796/2015-413, s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 9. 2015, č. j. 8 C 183/2005-361, v části přiznávající žalobkyním smluvní pokutu ve výši 100.000 Kč, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 8 C 183/2005-361, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním do tří dnů od právní moci rozsudku smluvní pokutu ve výši 100.000 Kč s úrokem z prodlení od 1. 8. 2003 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I.), řízení co do částky 19.485 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 5. 2003 do zaplacení zastavil (výrok II.), ustanovenému zástupci žalobkyň přiznal odměnu ve výši 145.666 Kč (výrok III.), žalované uložil zaplatit státu náklady na soudní poplatek, náklady znalečného a náklady ustanoveného advokáta ve výši 143.188 Kč (výrok IV.) a žalobkyni J. Š. na náhradě jejích nákladů řízení 15.644 Kč (výrok V.). Rozhodl tak poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 25. 8. 2008, č. j. 8 C 183/2005-160, Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil usnesením ze dne 18. 8. 2010, č. j. 11 Co 829/2008-173, a jeho v pořadí druhý rozsudek ze dne 29. 6. 2012, č. j. 8 C 183/2005-290, Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil usnesením ze dne 25. 11. 2014, č. j. 11 Co 118/2013-332.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, č. j. 11 Co 796/2015-413, odvolání žalované proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odmítl, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku IV. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu soudní poplatek ve výši 6.520 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 10.361,50 Kč a dále je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení 122.239 Kč na účet České republiky – Okresního soudu v Litoměřicích, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrok V. rozsudku soudu prvního stupně pak změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni J. Š. náklady řízení ve výši 2.194,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z toho, že
1) odvolací soud se při řešení otázky procesního práva (konkrétně při posouzení, zda je oprávněna podat odvolání proti výroku, jímž soud prvního stupně přiznal ustanovenému zástupci žalobkyň odměnu ve výši 145.666 Kč) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozhodnutím ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015;
2) v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013, vyjadřujícím se k otázce výkladu smluvního ujednání, odvolací soud posoudil otázku vzniku nároku na smluvní pokutu;
3) dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, zda je povinen hradit smluvní pokutu ten, kdo sice porušil svou smluvní povinnost, avšak porušení povinnosti nikterak nezavinil;
4) odvolací soud posuzoval přiměřenost smluvní pokuty v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2016, nebo usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013);
5) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudky ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 25 Cdo 213/2000, ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012 nebo stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, odvolací soud rozhodl o úrocích z prodlení, jestliže žalobkyním přiznal zákonný úrok z prodlení od 1. 8. 2003 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB vždy k prvému dni kalendářního měsíce, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky oprávněnosti účastníka řízení podat odvolání proti usnesení soudu o přiznání odměny a hotových výdajů ustanovenému zástupci z řad advokátů a otázky stanovení zákonného úroku z prodlení, neboť obě odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K otázce oprávněnosti účastníka řízení podat odvolání proti výroku, jímž soud prvního stupně přiznal ustanovenému zástupci žalobkyň odměnu a náhradu hotových výdajů:
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015, dovodil, že odvolání proti usnesení soudu o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta je oprávněn podat jak sám ustanovený advokát, jenž je osobou, o jejiž právech bylo předmětným usnesením rozhodováno, tak účastníci (vedlejší účastníci) řízení, kteří jsou potencionálně povinni nahradit náklady řízení spočívající v odměně placené státem. Konstatoval, že odměna za zastupování je jedním z nákladů řízení a rozhodnutí o ní je rozhodnutím o nákladech řízení, které se dotýká práv všech účastníků řízení. Proti rozhodnutí o náhradě nákladů státu (§148 odst. 1 a §149 odst. 2 o. s. ř.) sice účastník může podat odvolání, nicméně soud již nemůže přezkoumávat samotnou výši nákladů (odměny, která byla soudem pravomocně přiznána ustanovenému advokátovi), a to ať již z hlediska účelnosti jejich vynaložení či z jiných hledisek (k nemožnosti přezkumu účelnosti nákladů placených státem srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2467/2013); zvažuje pak již jen hledisko výsledku řízení. Odvolací soud v posuzovaném případě tyto závěry dovolacího soudu nerespektoval, jestliže odvolání žalované proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odmítl s odůvodněním, že bylo podáno osobou, která k tomu nebyla oprávněna.
K otázce oprávněnosti nároku na smluvní pokutu:
Kritiku právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu, žalovaná staví primárně na nesouhlasu se skutkovým zjištěním, z nějž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, a to že žalovaná po skončení nájmu nezajistila řádnou biologickou rekultivaci pozemku, resp. neodevzdala pozemek ve stavu, v jakém ho převzala, tzn. tak, aby bylo možno pozemek zemědělsky využívat, tedy zoraný, včetně rozdrcení drnů, srovnaný, navršený zeminou do původní výšky a osetý travní hmotou (viz čl. VIII 8.5 smlouvy); na pozemku, který byl před zahájením prací užíván jako louka, po ukončení nájmu rostl plevel nikoli trvalý porost a nebylo ho možné zemědělsky využívat. Oproti tomu prosazuje, že v řízení bylo prokázáno, že předala pozemek ve stavu, který je popsán v článku VIII bodě 8.5 nájemní smlouvy. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud; správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu věci, a to i kdyby šlo o námitky právní. Protože žalovaná zpochybnila právní otázku vzniku nároku na smluvní pokutu procesně neregulérním způsobem, nebylo možné se zabývat tím, zda je naplněn v tomto směru předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak jej v dovolání vylíčila; odkaz na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3642/2013, v němž se Nejvyšší soud zabýval výkladem ujednání o smluvní pokutě, je tudíž nepřípadný.
K aplikaci §545 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“):
Skutkového charakteru je rovněž námitka žalované, že případné porušení smluvní povinnosti nezavinila, neboť z provedených důkazů (zejména ze znaleckého posudku Ing. Berana) podle jejího názoru vyplynulo, že tráva na pozemku nevzešla zejména proto, že pozemek nebyl žalobkyněmi dlouhodobě sečen, což mělo za následek stejný stav pozemku, jako kdyby nebyl řádně oset. Pomocí této argumentace dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §545 odst. 3 obč. zák. a přípustnost dovolání spatřuje v tom, že právní otázka zavinění toho, kdo případně porušil smluvní povinnost, s níž je spojena sankce, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Přitom pomíjí, že odvolací soud skutkově dovodil, že žalovaná splnila pouze jednu ze dvou fází rekultivace pozemku, a to technickou, ovšem biologická fáze řádně provedena nebyla. Řečeno jinak uzavřel, že žalovaná zavinila porušení smluvní povinnosti uvést pozemek do sjednaného stavu, neboť neprovedla biologickou fázi rekultivace. Vytýká-li tudíž žalovaná odvolacímu soudu, že zjištěný skutkový stav věci poměřoval pouze ustanovením §544 obč. zák., které „na otázku zavinění porušení její smluvní povinnosti nedopadá, a správně měl v případě, kdy dospěl k závěru, že smluvní povinnost byla porušena, aplikovat ustanovení §545 odst. 3 obč. zák., podle kterého není povinna smluvní pokutu zaplatit, neboť porušení smluvní povinnosti nezavinila“, staví tuto výtku na vlastní skutkové verzi, která od skutkových zjištění odvolacího soudu zcela liší. Platí však, co bylo již výše uvedeno, tedy, že skutkový stav, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit, je pro dovolací soud závazný.
K otázce přiměřenosti smluvní pokuty:
Důvodná není námitka žalované, že odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (konkrétně rozhodnutí ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013), uzavřel-li, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná prosazuje, že sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neboť značně převyšuje případnou výši škody; ze znaleckého posudku znalce Ing. Berana totiž vyplynulo, že náklady spočívající v odstranění stávající vegetace, zpracování půdy a založení nového porostu (tedy náklady provedení nové rekultivace) činí 44.837,80 Kč.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) je ustálena v názoru, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční . Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010). Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Je tedy na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti §39 obč. zák. může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).
Závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy při skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (a která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná), z pohledu výše uvedených zásad obstojí. Nelze ho poměřovat – jak požaduje dovolatelka – úvahami, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, popř. v usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013, neboť jde o odlišné a nesrovnatelné skutkové terény; způsob zajištění splnění povinnosti předat předmět pronájmu ve sjednaném stavu nelze poměřovat přiměřeností zajištění samotného vyklizení předmětu nájmu. Žalovaná byla s výší smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměna, věděla, že žalobkyně mají eminentní zájem na tom, aby byl pozemek uveden do původního stavu a ony ho mohly bez dalšího zemědělsky využívat. Škoda, která jim nesplněním sjednané povinnosti vznikla, nespočívá pouze v nákladech na řádnou rekultivaci, ale lze předpokládat, že po dobu rekultivace nemohl být pozemek využíván k zemědělské činnosti a žalobkyním ucházelo případné nájemné. Oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda . Jestliže nájemní vztah žalované končil, měla uvést pozemek do původního stavu. Skutečnost, že tak neučinila, nasvědčuje tomu, že sjednaná smluvní pokuta nebyla pro ni očividně dostatečnou pobídkou.
K otázce úroků z prodlení:
Důvodná je výhrada dovolatelky vůči rozhodnutí odvolacího soudu ohledně zákonného úroku z prodlení. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části přiznávající žalobkyním úrok z prodlení z částky 100.000 Kč od 1. 8. 2003 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů. Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud řešil právní otázku úroku z prodlení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže při zjištění, že prodlení žalované s úhradou smluvní pokuty nastalo dne 1. 8. 2003, potvrdil jako správné rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byly úroky z prodlení stanoveny v rozporu se tezí přijatou Nejvyšším soudem např. v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 3173/2003, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Cdo 1344/2006, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. Námitka dovolatelky, že soudy o příslušenství pohledávky rozhodly nad rámec žaloby, neboť žalobkyně v žalobě, resp. v rozšíření žaloby, úrok z prodlení vůbec nepožadovaly, však není důvodná. Jak se podává z obsahu spisu (viz č. listu 33) žalobkyně v podání ze dne 21. 11. 2005 žalobu o úroky z prodlení rozšířily.
Lze uzavřít, že pro řešení právních otázek vzniku, případně zániku, nároku na smluvní pokutu a platnosti ujednání o smluvní pokutě z pohledu ustanovení §39 obč. zák. (rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy) není dovolání v této věci přípustné; Nejvyšší soud v této části dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Právní otázku oprávněnosti účastníka řízení podat odvolání proti usnesení soudu o přiznání odměny a hotových výdajů ustanovenému zástupci z řad advokátů a právní otázku zákonných úroků z prodlení odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, takže v tomto rozsahu je dovolání nejen přípustné, ale rovněž důvodné; Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu, jakož i v navazujících akcesorických výrocích rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.)
Odvolací soud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu