ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.45.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 45/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Zkrat spol. s r.o. se sídlem v Praze 9, Kurta Konráda 962/17, zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Bojasova 1252/21, proti žalovaným 1) Ing. M. V. a 2) Bc. L. V. , zastoupeným Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, o zaplacení 406.781 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 1.473.300,95 Kč vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 C 156/2009, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2014, č. j. 31 Co 117/2014-383, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaných se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 15. 7. 2009 se žalobkyně vůči žalovaným domáhala zaplacení částky 777.425 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení s odůvodněním, že podle smlouvy o dílo ze dne 14. 3. 2007 pro ně prováděla stavbu rodinného domu v obci O. na parc. č. 153/10 „v rozsahu projektové dokumentace a za podmínek vydaného stavebního povolení.“ Podle faktury č. 942000066 ze dne 31. 12. 2007 měli uhradit částku 834.393 Kč, ze které zaplatili pouze 600.000 Kč, a tedy zbývá doplatit 234.393 Kč. Mimo shora uvedené částky mají žalovaní zaplatit žalobkyni též částku 406.781 Kč představující tzv. zádržné podle 10 vystavených faktur (tj. 373.193 Kč bez DPH a s DPH 406.781 Kč) a částku 136.251 Kč z titulu smluvní pokuty podle čl. XII smlouvy za prodlení žalovaných se zaplacením faktury č. 942000066 za dobu od 14. 4. 2008 do 15. 6. 2009. V důsledku porušení smluvních povinností žalovanými žalobkyně odstoupila od smlouvy dne 14. 4. 2008.
Podáním ze dne 8. 4. 2010 žalovaní uplatnili vůči žalobkyni vzájemný návrh na zaplacení částky 1.563.795 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Jejich požadavek představuje nárok na zaplacení částky 460.513,80 Kč odpovídající bezdůvodnému obohacení, které žalobkyně získala na jejich úkor tím, že požadovala zaplacení prací, které na stavbě domu neprovedla (dílo podle smlouvy nedokončila) a které jsou specifikované ve znaleckém posudku Ing. Ladislava Bukovského ze dne 3. 7. 2008 č. 1704/2008. Dále jde o požadavek na poskytnutí slevy z ceny díla v částce 342.316,66 Kč rovnající se nákladům na dokončení díla a nákladům na opravy již zhotovených či nedokončených jeho částí firmou D. spol. s r. o. Žalovaní požadují po žalobkyni rovněž náhradu škody v rozsahu částky 39.017 Kč, která spočívá v nákladech na zpracování znaleckých posudků zachycujících stav stavby, jakož i vady a nedodělky díla k okamžiku, kdy žalobkyně odstoupila od smlouvy, v poplatku za uskladnění zhotovené kuchyně společností JAMAL – CZ a. s., a doplatku za spotřebovanou elektřinu. Podle čl. XII. bodu 12.2 smlouvy uplatnili také právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.057.597 Kč za prodlení žalobkyně s dokončením díla, a to za dobu od 15. 3. 2008 do 22. 4. 2009.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2013, č. j. 17 C 156/2009-325, zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 406.781 Kč s příslušenstvím, uložil jí zaplatit žalovaným na základě vzájemného návrhu (žaloby) částku 1.473.300,95 Kč, v rozsahu částky 90.494,05 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení z částky 1.473.300,95 Kč za dobu od 10. 4. 2010 do 10. 5. 2010 vzájemnou žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 14. 3. 2007 smlouvu, podle níž se žalobkyně zavázala zhotovit pro žalované stavbu rodinného domu v obci O. na parc. č. 153/10 v rozsahu projektové dokumentace zpracované Ing. T.. Dílo mělo být zhotoveno do 31. 1. 2008 za 5.248.620 Kč. Účastníci se dohodli, že objednatelé budou platit cenu díla postupně měsíčně, přičemž zhotovitel bude oprávněn fakturovat vždy části díla provedené v uplynulém měsíci, a to poté, co obě strany odsouhlasí přehled provedených prací. Výsledky odsouhlasení provedených prací budou zaznamenány oběma stranami ve zjišťovacím protokolu, jenž bude přílohou každé faktury. Součástí smlouvy bylo ujednání, podle něhož faktury budou vystavovány na 90 % odsouhlasených částek včetně DPH se splatností do 14 dnů od doručení faktury objednatelům. V případě prodlení zhotovitele s předáním díla měl objednatelům zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení. Dodatkem č. 1 byla prodloužena doba předání díla na den 15. 3. 2008; zároveň došlo k úpravě plateb tak, aby objednatelé mohli hradit zálohy v eurech. Dne 14. 4. 2008 žalobkyně zaslala žalovaným odstoupení od smlouvy pro nezaplacení faktury ze dne 31. 12. 2007 č. 942000066. V reakci na toto odstoupení žalovaní žalobkyni sdělili, že spornou fakturu nepovažují za dosud splatnou, a vyzvali ji, aby bezodkladně zahájila plnění podle smlouvy o dílo. Výzvou ze dne 13. 5. 2008 žalovaní vyzvali žalobkyni k dokončení díla nejpozději do 30. 6. 2008, k odstranění vad, vypracování harmonogramu postupu prací, dodatečnému zpracování soupisu použitého materiálu a provedených prací podle stavebního deníku odsouhlaseného objednateli. Kolaudačním rozhodnutím Obecního úřadu Jesenice -stavebního úřadu, ze dne 22. 4. 2009, č. j. SÚ/KR020-5213/Kou-2, bylo povoleno užívání stavby rodinného domu včetně garáže, domovní čističky odpadních vod a přípojky vody. Soud prvního stupně dospěl v prvé řadě k závěru, že smluvní vztah účastníků řízení se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák.“). Odůvodnil, že žalobkyně ji uzavírala v postavení podnikatele a žalovaní v pozici spotřebitelů. Dohoda o tom, že se jejich vztah bude řídit podle §262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nebyla jednoznačná (čl. XIV. bod 14.1. smlouvy), a proto je neplatná. Odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo nepovažoval za platné, neboť sporná faktura č. 942000066 byla zaplacena, přestože nebyla ještě splatná. Žalovaní nikdy neodsouhlasili zcela rozsah provedených prací fakturovaných spornou fakturou, a tedy žalobkyně neměla právo na její zaplacení, tak jak to odpovídalo smluvním podmínkám. Žalovaní se proto nemohli dostat do prodlení s jejím zaplacením. Oprávněným shledal soud prvního stupně požadavek žalovaných na zaplacení škody ve výši 39.017 Kč, která jim vznikla v důsledku prodlení žalobkyně s předáním díla. Tato částka představuje náklady na vypracování posudku znalce Ing. Bukovského ve výši 27.917 Kč, který sloužil k porovnání faktického stavu stavby se stavem, který vyplýval ze zjišťovacích protokolů, zejména z protokolu č. 10. Dále jde o částku 7.100 Kč odpovídající nákladu na vypracování znaleckého posudku znalkyně Miloslavy Popenkové o stavu podlahových vrstev z anhydritových litých potěrů, a částku 4.000 Kč, kterou museli žalovaní zaplatit za uskladnění zhotovené kuchyně. I požadavek na zaplacení částky 24.619,98 Kč (doplatku za spotřebovanou elektrickou energii na stavbě) je podle soudu prvního stupně oprávněný, jelikož podle smlouvy (čl. II. bod 2.3) byly tyto náklady zahrnuty v ceně díla, a protože tuto spotřebovanou energii zaplatili žalovaní, jsou oprávněni částku požadovat po žalobkyni. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaní mají právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.057.597,- Kč podle čl. XII. bodu 12.2 smlouvy sjednanou účastníky pro případ prodlení žalobkyně s předáním díla. Mělo-li být dílo předáno nejpozději 15. 3. 2008, přičemž za jeho dokončení lze považovat okamžik kolaudace, shledal jejich požadavek důvodným za období od 15. 3. 2008 do 22. 4. 2009. Požadavek na vydání bezdůvodného obohacení v částce 460.513,60 Kč shledal soud prvního stupně důvodným. Uzavřel, že se žalobkyně v rozsahu této částky na úkor žalovaných bezdůvodně obohatila, neboť jim vyúčtovala práce, které neprovedla, jak to vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Bukovského. V situaci, kdy žalobkyně neplatně odstoupila od smlouvy o dílo, přičemž dílo nedokončila a dokončená část vykazovala vady a nedodělky, pro jejichž odstranění si žalovaní zajistili společnost D. spol. s r. o., která dílo opravila a dokončila, je důvodný požadavek žalovaných na úhradu nákladů, které v souvislosti s tím vynaložili v rozsahu částky 257.063,96 Kč. Proti těmto dílčím částkám soud prvního stupně započetl částku 365.510,79 Kč představující tzv. zádržné podle předchozích faktur.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2014, č. j. 31 Co 117/2014-383, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že vzájemnou žalobu v rozsahu částky 753.177,10 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), potvrdil jej v zamítavém výroku o věci samé a ve vyhovujícím výroku v rozsahu částky 463.346,95 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok II.); ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci samé (podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu má jít o částku 257.067,96 Kč s příslušenstvím) a ve výrocích o nákladech řízení vzniklých státu a o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným jejich náklady řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že právní vztah účastníků řízení podléhá režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.). Ztotožnil se rovněž s tím, že žalobkyně neplatně odstoupila od smlouvy, neboť žalovaní se nedostali do prodlení s plněním dílčí faktury. Přes výzvu ze dne 13. 5. 2008 žalobkyně dílo nedokončila. Místo ní na díle začala od 10. 7. 2008 pracovat společnost D. spol. s r. o., která dílo dokončila na základě smlouvy, kterou uzavřela s žalovanými 29. 8. 2008. Žádný z účastníků smluvní vztah založený smlouvou o dílo ze dne 14. 3. 2007 neukončil odstoupením od smlouvy. K zániku závazku zhotovitele (žalobkyně) provést dílo došlo dodatečnou nemožností plnění podle §575 obč. zák. tím, že žalovaní nechali dílo dokončit třetí osobou (společností D. spol. s r. o.). Zánik závazku tímto způsobem má vliv na nároky žalovaných z titulu odpovědnosti za vady a z titulu smluvní pokuty. Z dílčích požadavků žalovaných odvolací soud uznal právo na zaplacení částky 39.017 Kč z titulu náhrady škody (náklady na vypracování znaleckých posudků a nákladů za uskladnění kuchyně). Tento nárok odpovídá čl. V. bodu 5.2. smlouvy o dílo, v němž si dohodli, že v případě rozporu o kvalitě prováděného díla posoudí způsob provádění nezávislá osoba – soudní znalec, přičemž posudek objedná objednatel a v případě, že posudek mu dá za pravdu, uhradí zhotovitel objednateli cenu posudku. Naopak odvolací soud nesouhlasil se závěrem, že je zcela odůvodněn nárok na smluvní pokutu ve výši 1.057.597 Kč za období od 15. 3. 2008 do 22. 4. 2009. Důvodným shledal pouze požadavek co do částky 304.419,96 Kč, tj. smluvní pokutu za dobu od 16. 3 2008 do 9. 7. 2008, kdy v důsledku zahájení prací a dokončení díla společností D. spol. s r. o. nastala pro žalobkyni následná nemožnost plnění. Odvolací soud kritizoval závěr soudu prvního stupně, že prodlení žalobkyně trvalo až do okamžiku kolaudace domu dne 22. 4. 2009. Kolaudace představuje pouze završení stavebního řízení a nemá vliv na plnění smlouvy – dokončení díla. V důsledku činnosti třetího subjektu nemohla žalobkyně již dokončit dílo a nadále být v prodlení. Správným shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalovaným přiznáno právo na zaplacení částky 24.619,98 Kč za spotřebovanou elektřinu, neboť podle čl. II. bodu 2.3 smlouvy o dílo měla tyto náklady nést žalobkyně. Oprávněným uznal odvolací soud taktéž požadavek na zaplacení částky 460.513,80 Kč z titulu přeplatku prací, které byly žalovanými uhrazeny podle protokolu č. 10, ale nebyly žalobkyní provedeny. Žalobkyně podle protokolu č. 10 měla provést práce v rozsahu částky 560.791 Kč (včetně tzv. zádržného), přičemž žalovaní na toto plnění poskytli 600.000 Kč a 16.318.29 EUR. Rozdíl představuje bezdůvodné obohacení žalobkyně. Požadavek žalovaných odvolací soud poměřoval tzv. zádržným ve výši 365.510,79 Kč a o tuto částku jej snížil. Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 406.781 Kč (zádržného) s příslušenstvím, pak tak učinil na základě závěru, že správná výše zádržného - při chybně účtované faktuře č. 942000066 – představuje částku 365.510,79 Kč (nikoliv částku 406.781 Kč), a protože toto zádržné již bylo kompenzováno vůči požadavku žalovaných vyplývajícího z jejich vzájemného návrhu (v rozsahu částky 365.510,79 Kč), a do částky 41.270,21 Kč není důvodný, nemůže být požadavek žalobkyně již oprávněný. K části, v níž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, odvolací soud uvedl, že jde o část nároku na slevu z ceny díla původně požadovanou v částce 342.316,66 Kč, kterou soud prvního stupně přiznal v částce 257.063,96 Kč. Soud prvního stupně ji přiznal na základě dílčích úvah, podle nichž žalobkyně neplatně odstoupila od smlouvy o dílo, dokončená část díla vykazovala vady, pro jejichž odstranění si žalovaní zajistili společnost D. spol. s r. o. a v souvislosti s tím byli nuceni vynaložit finanční prostředky ve sporné výši. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že se nezabýval tím, zda skutkové vymezení nároku žalovaných, s odkazem na obsah vzájemného návrhu ze dne 8. 4. 2010, je umožňuje posoudit jako požadavek na slevu z ceny díla pro vady, dále že nevyvodil žádné závěry z obsahu výzvy ze dne 13. 5. 2008 a z následků, které z ní vyplývají pro povinnost žalobkyně odstranit vytýkané vady. Přitom zdůraznil, že s přihlédnutím k dosavadním zjištěním, že dílo nebylo dokončeno ani předáno, že žalobkyně dílo nedokončila ani přes výzvu žalovaných, a že nakonec je dokončila třetí osoba, se nelze ztotožnit s právním názorem, že nárok na náhradu částky vyplacené této třetí osobě za dokončení díla, je nárokem z titulu odpovědnosti za vady díla. Základním předpokladem vzniku odpovědnosti za vady díla je totiž jeho předání objednateli. K vadám zhotovené části díla a nákladům na jejich odstranění bude přihlédnuto při určení hodnoty díla pro účely vypořádání vzájemných nároků z titulu bezdůvodného obohacení, a proto nárok na náhradu na odstranění vad by byl žalovaným přiznán dvakrát. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda žalobou vymezený nárok na slevu pro vady již není alespoň z části vypořádán pravomocně přiznaným výrokem o částce z titulu bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení.
Předpoklady přípustnosti svého dovolání směřujícího proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení částky 406.781 Kč s příslušenstvím, žalobkyně spatřuje v okolnosti, že „právní posouzení odvolacího soudu se odchyluje od zavedené soudní (dovolací) praxe a zákona“ a že „konkrétní otázky, podstatné pro právní posouzení tohoto sporu, nebyly dovolacím soudem dosud vůbec řešeny.“ Za dosud dovolacím soudem nevyřešené považuje otázky:
- zda poskytnutím plnění třetí osobou, která není účastníkem právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, bez smlouvy s dlužníkem a bez souhlasu věřitele zaniká závazek dlužníka
- aktivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení – zda je legitimována třetí osoba nebo dlužník, za něhož třetí osoba plnila jeho dluh
- zda lze nárok z předčasně vystavené faktury vymáhat po dodatečném odsouhlasení provedených prací
- zda je porušením závazku nezaplacení předčasně vystavené faktury, jejíž platnost a správnost byla potvrzena dodatečně.
Odvolacímu soudu žalobkyně vytýká, že se dopustil početní chyby, neboť spornou fakturou požadovala zaplacení ceny skutečně provedených prací v rozsahu částky 601.456 Kč (včetně DPH a zádržného včetně DPH), která představuje rozdíl mezi 931.520 Kč a částkou 330.064 Kč. Zároveň prosazuje názor, že skutečná výše bezdůvodného obohacení činí pouze 79.129 Kč, z čehož rezultuje závěr, že se mohla bezdůvodně obohatit jen v rozsahu částky 409.193 Kč a nikoliv ve výši 460.513,80 Kč.
Žalovaní vyjádřením ze dne 15. 12. 2014 navrhli dovolání žalobkyně na základě rozboru jejích dovolacích námitek jako nedůvodné zamítnout.
Přípustnost svého dovolání žalovaní dovozují z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované zejména jeho rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010. Při rekapitulaci skutkového děje mají zato, že je chybný závěr, podle něhož smlouva o dílo zanikla následnou nemožností plnění podle §575 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), tím, že dílo dokončila třetí osoba (firma D. s. r. o.) v situaci, kdy žalobkyně prokazatelně dala najevo, že dílo nehodlá za stávající situace dokončit; od tohoto závěru se pak odvíjí chybný úsudek, že žalovaní mají právo na smluvní pokutu z důvodu opožděného předání díla jen do okamžiku, než dílo začala dokončovat třetí osoba (tj. do 10. 7. 2008). Žalovaní citujíce obsáhle z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3334/2010 prosazují názor, podle něhož o nemožnost plnění jde tehdy, jestliže plnění: a) nelze vůbec uskutečnit, protože je v rozporu s přírodními zákony, a plnit by nemohl nikdo, b) je sice někým proveditelné, ale je vyloučeno, aby je poskytla osoba zavázaná (subjektivní nemožnost), c) plnění nelze uskutečnit, protože se změnou právní úpravy stalo buď vůbec zakázaným anebo nová úprava váže dovolenost plnění na podmínku, již zavázaná osoba nemůže dostát (právní nemožnost). Při tzv. subjektivní nemožnosti plnění dlužník pro překážky nastalé na své straně není schopen poskytnout věřiteli plnění, ačkoli jiná osoba by byla schopna plnit. V souzené věci je podle žalovaných rozhodující, že to byla žalobkyně, která odmítla plnit své závazky ze smlouvy o dílo a dostala se tak do prodlení s dokončením a předáním díla, že žalovaní trvali na splnění smluvních závazků žalobkyní, že žalobkyně zřetelně projevila vůli dílo nedokončit, že v důsledku postoje žalobkyně, která dílo nedokončila a zanechala je ve stavu s vadami, byli nuceni zajistit stavební firmu, jež dílo „opravila“ a dokončila. Podle žalovaných může jít jen o částečnou nemožnost plnění ve smyslu §575 odst. 3 obč. zák., a to vždy v rozsahu, v jakém dílo postupně dokončovala společnost D. s. r. o., neboť stavba domu byla řešena postupným zadáváním částí díla. Splnění závazku dokončit a předat dílo žalobkyní nemohla bránit přítomnost stavební firmy D. s. r. o. na staveništi, jelikož smlouva počítala s tím, že některá plnění může provést jiná stavební firma (viz čl. 5 odst. 5.7 smlouvy). Žalovaní mají proto zato, že smlouva zanikla až úplným dokončením díla (předmětu plnění podle smlouvy), tj. minimálně až po kolaudaci (22. 4. 2009) a nikoli už dne 10. 7. 2008. Z pohledu shora uvedených východisek a závěrů žalovaným náleží právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu prodlení žalobkyně, tj. od 15. 3. 2008 do 22. 4. 2009. Odvolacímu soudu vytýkají, že přijal závěr o zániku smlouvy v důsledku nemožnosti plnění, aniž by se kterýkoliv z účastníků řízení této skutečnosti dovolával, nezjistil obsah smlouvy mezi žalovanými a firmou D. spol. s r. o. (co bylo předmětem plnění podle ní). Za podstatné považují okolnost, že nebyli odvolacím soudem seznámeni s jeho právním názorem a neměli tak příležitost se k němu vyjádřit.
Žalobkyně k dovolání žalovaných uvedla, že podle ní smlouva zanikla pro nemožnost plnění, která nastala tím, že odstoupila od smlouvy a „zcela jednoznačně učinila právní jednání směřující k nevůli svůj závazek splnit (ať už oprávněně nebo ne).“ Proto nemůže být správný úsudek, že smlouva při neplatném odstoupení nezanikla. „Faktická nemožnost plnění, ať už na kterékoli straně, nastává okamžikem skončení smlouvy, které bylo provedeno buď legálně, nebo nelegálně, kdy jedna ze stran už nemůže nebo nechce (ať oprávněně nebo neoprávněně) fakticky plnit a učiní příslušné právní jednání vedoucí k ukončení smlouvy.“ Žalovaní porušili smlouvu tím, že bez souhlasu žalobkyně nechali dokončit dílo jinou firmou. Pokud toho chtěli docílit, měli od smlouvy sami odstoupit.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, se nejprve zabýval jejich přípustností.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Výhradou vůči způsobu výpočtu žalobního požadavku na úhradu ceny provedených prací, jakož i námitkami, že platbu ve výši 16.318,29 EUR neuhradili žalovaní, ale třetí osoba (p. V.), že neexistuje dohoda mezi dlužníky (žalovanými) a třetí osobou o úhradě jejich dluhu věřiteli (žalobkyni), že žalovaní odsouhlasili tzv. zjišťovací protokol č. 10, a nesouhlasem se závěry znaleckého posudku včetně metodiky, kterou použil znalec Ing. Bukovský, neuplatnila žalobkyně jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Uvedenými námitkami totiž zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu věci a nikoli právní posouzení věci; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že třetí osoba převzala dluh žalovaných podle §531 obč. zák., a proto nemůže být v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1737/2009, ani na závěru, že třetí osoba přistoupila k závazku žalovaných podle §533 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) je založeno na tom, že částka ve výši 16.318,29 EUR byla platbou žalovaných, s čímž žalobkyně nesouhlasí. Z uvedeného důvodu tak nemohou být přiléhavé odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, ani na rozsudek ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3878/2011.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že částku 16.318,29 EUR uhradili žalovaní, a nikoli p. V., jak prosazuje žalobkyně, nelze za otázku, která byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, považovat posouzení aktivní legitimace k vymáhání pohledávky z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Ve vztahu k otázce, zda je nezaplacení předčasně vystavené faktury, jejíž platnost a správnost je potvrzena až dodatečně porušením závazku, žalobkyně nejenže nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nýbrž formuluje vlastní skutkovou verzi, podle níž k předčasnému vystavení faktury došlo na základě dohody účastníků.
Na řešení otázky, zda si může objednatel zajistit jiného zhotovitele, aniž odstoupí od platné smlouvy, je-li zhotovitel v prodlení, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Podstatná pro rozhodnutí byla skutečnost, že došlo k zániku závazku žalobkyně pro následnou nemožnost plnění podle §575 odst. 1 obč. zák. Předestřená otázka, jakkoli může být pro žalobkyni významná, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nejde o otázku, která byla určující (rozhodující) pro rozhodnutí dané věci; navíc ve vztahu k ní dovolatelka opět nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně specifikovat, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalovaných, které je přípustné podle §237 o. s. ř., není důvodné.
Ze skutkových zjištění soudů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že předmětem plnění žalobkyně bylo zhotovení rodinného domu v obci O. u Z. na parc. č. 153/10 podle projektové dokumentace zpracované Ing. J. T. a stavebního povolení vydaného Stavebním úřadem Obecního úřadu Dolní Břežany dne 4. 12. 2006, č. j. 4160/06 (čl. II. bodu 2.1 smlouvy ze dne 14. 3. 2007). Přesný rozsah prací, druh materiálu, a položková cena byla dána nabídkou zhotovitele, která se stala nedílnou součástí smlouvy, a představovala ji příloha č. 1 (čl. II. bod 2.2 smlouvy). V případě, že by došlo ke sporu o kvalitě prováděného díla, měla způsob provádění díla posoudit nezávislá osoba – soudní znalec, popř. odborník FS ČVUT (čl. IV. bod 5. 2 věta první smlouvy). Strany se dohodly, že na stavbě bude veden stavební deník, do kterého budou zapisovány všechny skutečnosti rozhodné pro splnění smlouvy. Stavební deník povede zhotovitel po celou dobu stavby, tj. od převzetí pracoviště do odevzdání a převzetí díla (čl. IV. bod 5. 4. smlouvy). Při dokončení významných celků, zejména těch, které budou dalšími pracemi zakryty, vyzve zhotovitel objednatele ke kontrole provedených prací nejméně s třídenním předstihem, avšak tato skutečnost bude s přibližným termínem sdělena objednateli nejméně 14 dní před předpokládaným termínem (čl. V. bod 5. 6. smlouvy). Za spolupůsobení se považují také dodávky prací a materiálu obsažené v cenové nabídce, které na základě písemné dohody zajistí objednatel. Smluvní strany se dohodly, že objednatel je oprávněn jednostranným oznámením zhotoviteli omezit rozsah plnění zhotovitele dle této smlouvy, a to pouze v položkách konkrétně vyjmenovaných v příloze č. 1 smlouvy o dílo (nabídka zhotovitele). Zhotovitel je povinen toto omezení rozsahu svého plnění respektovat. Toto případné omezení rozsahu plnění zhotovitele bude prováděno formou číslovaných dodatků k této smlouvě (čl. V. bod 5. 7. smlouvy). Účastníci si dále dohodli, že zhotovitel je povinen provést dílo na svůj náklad a na své nebezpečí ve sjednané době (čl. VIII. bod 8.2 smlouvy), přičemž podle čl. VIII. bod 8. 3. smlouvy v plné míře zodpovídá za bezpečnost a ochranu zdraví všech osob v prostoru staveniště a zabezpečení jejich vybavení ochrannými pracovními pomůckami. Dále se zavázal dodržovat bezpečnostní, hygienické či jiné předpisy související s realizací díla, jakož i právní a technické normy (ČSN), které se na tento typ díla vztahují. Pokud při provádění díla objeví fosilie, kosterní pozůstatky, mince, cenné předměty, části staveb, jejich zbytky nebo jiné předměty s archeologickou hodnotou, okamžitě zastaví práce, které by mohly nález ohrozit a učiní náležitá opatření k zabránění znehodnocení nálezu nebo jeho odcizení. O nálezu neprodleně informuje stavební úřad a orgán státní památkové péče, popřípadě archeologický ústav nebo orgán státní ochrany přírody (čl. VIII. bodu 8. 4.). Podle čl. IX. bodu 9. 1 smlouvy předání díla proběhne na základě dílčích předávacích protokolů. Konečné předání díla proběhne na základě závěrečného předávacího protokolu po provedení celého předmětu díla. Žalobkyně jako zhotovitelka převzala rovněž závazek, že dílo má v době převzetí a po sjednanou dobu vlastnosti stanovené v projektu, že bylo provedeno kvalitně a úplně, v souladu s projektem, vyhovuje svému účelu a je bez právních vad (čl. X. bodu 10. 1.). Podle čl. X. bodu 10. 2. věty první a druhé smlouvy zhotovitelka poskytla na dílo záruku v délce 60 měsíců od závěrečného předání díla. Po tuto dobu odpovídala za vady, které byly zjištěny a které byly ve lhůtě reklamovány.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že smluvní vztah účastníků zanikl následnou nemožností plnění, která nastala poté, kdy žalobkyně odmítla ve zhotovování díla pokračovat, a žalovaní sjednali na jeho dokončení třetí subjekt.
Podle §575 odst. 1 obč. zák. platí, že stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne.
Dotčené ustanovení pamatuje na případy, kdy se stane plnění nemožným až v době existence platného závazku; závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. Nemožnost je dodatečná, jestliže plnění se stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoliv v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Za nemožné se však v souladu s ustanovením §575 odst. 2 obč. zák. nepovažuje tzv. nemožnost hospodářská, tedy taková, kdy je závazek možné splnit jen za ztížených podmínek, s většími náklady, nebo jej lze splnit až po určité době. Obtížnost plnění zásadně nevede k aplikaci pravidel o nemožnosti plnění a platí obecná zásada soukromého práva „pacta sunt servanda“. V souladu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, o následnou nemožnost plnění jde zejména tehdy, kdy:
- plnění nelze vůbec uskutečnit, protože je v rozporu s přírodními zákony, a plnit by tedy nemohl nikdo;
- je sice někým proveditelné, ale je vyloučeno, aby je poskytla osoba zavázaná (subjektivní nemožnost);
- plnění nelze uskutečnit, protože se změnou právní úpravy stalo buď vůbec zakázaným anebo nová úprava váže dovolenost plnění na podmínku, jíž zavázaná osoba nemůže dostát (právní nemožnost).
Mimo případy, kdy k nemožnosti plnění dochází v podstatě vnějšími okolnostmi, může být plnění zmařeno i jednáním druhého účastníka závazkového vztahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3551/2009). Přestože to byla žalobkyně, která odmítla dílo dokončit a dostala se tak do prodlení se splněním svých smluvních závazků, žalovaní místo toho, aby pořadem práva vynucovali splnění závazků žalobkyně, sjednali k dokončení díla třetí subjekt, a tím vytvořili podmínky, které fakticky zabránily žalobkyni ve stavbě pokračovat. Takovým postupem zabránili žalobkyni nejen ve vlastní realizaci stavby, ale taktéž plnit i jiné povinnosti vyplývající ze smlouvy (srovnej např. čl. IV. bod 5.4., čl. VIII. bod 8.2 smlouvy, čl. VIII. bod 8.3., čl. VIII. bodu 8.4., čl. X. bodu 10.1., čl. X. bod 10.2. věty první a druhé) . Jelikož to, co měla plnit žalobkyně, plnil (místo ní) třetí subjekt, nemohla se žalobkyně - logicky vzato - po 10. 7. 2008 dostat do prodlení s dokončením a předáním díla. Od uvedeného dne tak nemůže být sankcionována smluvní pokutou, neboť svůj závazek (zhotovit rodinný dům) již nemohla splnit (žalovaní jí to zvoleným postupem znemožnili).
Nelze souhlasit s žalovanými, že stavební činnost firmy D. spol. s r. o. nebránila v pracovní činnosti žalobkyně, neboť smlouva ve čl. V. bodu 5.7. předpokládala stavební činnost jiných subjektů na stavbě mimo žalobkyni. Účastníci si v citovaném článku smlouvy dohodli, že „objednatel je oprávněn jednostranným oznámením zhotoviteli omezit rozsah plnění zhotovitele dle této smlouvy a to pouze v položkách konkrétně vyjmenovaných v příloze č. 1 smlouvy o dílo (nabídka zhotovitele). Zhotovitel je povinen toto omezení rozsahu svého plnění respektovat. Toto případné omezení rozsahu plnění zhotovitele bude prováděno formou číslovaných dodatků k této smlouvě“ . Tento dohodnutý způsob nebyl žalovanými respektován, a činnost firmy D. spol. s r. o. tak nemůže být považována za formu „spolupůsobení objednatele“ podle článku V. smlouvy.
Nelze pominout, že předmětem plnění žalobkyně (čl. II. bod 2.1 smlouvy) byla výstavba rodinného domu, a nikoli jen zhotovení jeho částí; to že se dílo předávalo po částech neznamená, že předmětem plnění byly jednotlivé části stavby, které ve svém souhrnu tvořily dílo; předmětem plnění byl dům jako celek.
Prosazují-li žalovaní, že plnění se stalo pouze částečně nemožným a to jen v rozsahu, v jakém stavbu nedokončila žalobkyně, pak tento závěr nemůže nic změnit na tom, že bylo-li dílo dostavěno do jisté fáze, ve které žalobkyně stavbu opustila, a v tomto stavu rozestavěnosti začala stavbu dokončovat třetí osoba, pak i jen částečná nemožnost plnění, jako způsob zániku závazku s sebou nese ten důsledek, že od tohoto okamžiku nemohla být žalobkyně v prodlení s dokončením a předáním díla a žalovaným nenáleží smluvní pokuta za prodlení vůči žalobkyni.
Rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ale naopak je s ní v souladu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) tak nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu