ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1055.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1055/2017 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2017 o dovolání obviněného I. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 8 To 57/2017, v trestní věci vedené Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 10/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 8 To 57/2017 a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. 30 T 10/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Brno-venkov přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. 30 T 10/2015 uznal obviněného I. J. vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době kolem 11:00 hodin dne 13. 1. 2014 v obci S., okres B. –v., na ul. A. S., v areálu společnosti J. - autodoprava s. r. o. (nyní J. - transport s. r. o.) , v altánu ve dvoře slovně vyhrožoval své hlavní ekonomce, poškozené M. T., a to tak, že křičel na poškozenou, aby se přiznala, že zpronevěřila peníze, dále jí sděloval, že zná její slabá místa, že pokud se nepřizná, že to dopadne hrozně, že pokud se nedomluví, tak pochopí, že to nejde jinak, než násilím, že spadla klec, dále jí sděloval, že na tom pracoval týden, že si najal „ne H. ”, ale někoho na úrovni, zjišťoval její slabá místa, zjišťoval, jak to udělat, a vyhrožoval poté, co chtěla zavolat policajty, že do dvanácti nezavolá a poté je mu to už jedno, protože už nikoho nezavolá, už si ji odvezou a dále, že až si odvezou R., dceru poškozené, tak o tom nechce vědět, dále přinutil poškozenou k tomu, že následně dne 13. 1. 2014 v městě B., na ul. J., v pobočce Československé obchodní banky (ČSOB) převedla z jejího účtu na účet vedený u ČSOB částku 1.100.000 Kč, dále k tomu, že dne 13. 1. 2014 v B., na ul. H., v kanceláři notářky V. K. podepsala notářský zápis o půjčce, která měla být uzavřena dne 13. 1. 2014 ve S. mezi věřitelem I. J., a dlužníkem M. T., s předmětem finančního plnění ve výši 1.250.000 Kč včetně svolení k přímé exekuční vykonatelnosti pro případ jejího nesplacení, dále k tomu, že dne 13. 1. 2014 v B., na přesně neurčeném místě, uzavřela jako prodávající s obviněným jako kupující kupní smlouvu o prodeji osobního motorového vozidla tov. zn. BMW X5, za částku 550.000 Kč, kdy tímto svým jednáním tak způsobil poškozené M. T. celkovou škodu ve výši 2.900.000 Kč .
Za to byl obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestnou činností způsobil. V souladu s §228 odst. tr. zákoníku (správně má být uvedeno tr. ř.) byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozené M. T., bytem M., N. r., škodu ve výši 1.100.000 Kč. Podle §228 odst. 2 tr. zákoníku (správně má být uvedeno tr. ř.) byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 8 To 57/2017 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, přičemž nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodného.
Z popisu skutku není patrné, jakým způsobem měl obviněný donutit poškozenou k finančním transakcím, jimiž měl obviněný způsobit škodu ve výši 2.900.000 Kč, jelikož přinucení není vztaženo k domnělým slovním výhrůžkám proneseným obviněným vůči poškozené, které nejsou konkrétně specifikovány a uvedeny v přímé řeči. Skutková věta musí obsahovat všechny znaky stíhaného trestného činu, které musí být v souladu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod dostatečně určité. Její nedostatky nelze zhojit cestou odůvodnění rozsudku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). Vágní neurčitost lze chápat jako relikt starých vrchnostenských režimů, které si v určitých otázkách zpravidla ponechávaly k volné dispozici mlhavé formulace, jež umožňovaly podle potřeb interpretaci dle libosti (srov. nález Pl. ÚS 43/93). Nekonkrétní slovní výhrůžky nedosahovaly intenzity trestného činu vydírání a nebyly s to vyvolat u poškozené důvodnou obavu ze způsobení případné újmy na zdraví, což podporuje i výpověď svědka O. S., že u obviněného zažil komunikaci se zaměstnanci se zvýšeným hlasem, ale výslovně vyloučil, že by někomu ve společnosti J. - autodoprava s. r. o. vyhrožoval. Obviněný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 308/2013, 8 Tdo 558/2014, 4 Tdo 1004/2014) zabývající se opakovanými a agresivními případy vydírání, popřípadě nebezpečného vyhrožování ve formě slovních výhrůžek s tím, že je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů s použitím silných slov, u nichž ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Konkrétní výroky pachatele je nutno hodnotit ve spojení s jeho dalším konáním a projevy. Teprve po komplexním posouzení situace je možné uzavřít, zda se jedná o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Výrok určité osoby s hrozbou podání trestního oznámení za účelem donucení pravděpodobného pachatele majetkového trestného činu, aby jí nahradil škodu plynoucí z existujícího právního závazkového vztahu, lze chápat i tak, že tato osoba alternativně naznačila dotyčnému pachateli, že nedohodnou-li se, bude věc řešena prostředky trestního práva. Jedná se o postup v zásadě dovolený.
Poškozená se snažila svou nevěrohodnou výpovědí vzbudit dojem, že z jednání obviněného při jejich rozhovoru měla strach, který ji měl paralyzovat, což záměrně podpořila nepravdivými skutečnostmi, že obviněný zamkl dveře od altánu a měl u sebe baseballovou pálku. Výpověď poškozené obsahuje značné množství logických nejasností a rozporů, kupříkladu ohledně přítomnosti svědka J. v altánu. Poškozená nelogicky aktivně zajistila, aby její milenec nebyl této schůzce přítomen, aby se nedozvěděl o zpronevěře, které se dopustila, místo toho, aby chtěla, že by jí na místě ochránil. Nikoli proto, že by z obviněného pociťovala strach (což potvrdil sám svědek J., když vypověděl, že měl pocit, že jej chce poškozená v době rozhovoru s obviněným z altánu rychle vyprovodit ven. Měla mu říct, ať nic neřeší, že je vše v pořádku). Naopak by mělo být v zájmu obviněného, aby jej sám vyprovodil, pokud by měl v úmyslu vyhrožovat poškozené, tím spíše za situace, kdy již tento svědek nebyl zaměstnancem společnosti J. - autodoprava s. r. o. Obviněný upozornil, že proti poškozené je vedeno trestní řízení u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 176/2015 pro trestný čin zpronevěry finančních prostředků ze společnosti J. - transport s. r. o. Poškozená následující den přišla sama za obviněným s návrhem na snížení jí zpronevěřené částky, tedy nejednala pod nátlakem obviněného, stejně jako dobrovolně na něj převedla vozidlo objednané u společnosti RENOCAR, a. s. Trestní oznámení učinila až poté, co s ní obviněný jako její zaměstnavatel ukončil pracovní poměr a odebral jí vozidlo, což sama potvrdila jako důvod jeho podání. Nezmínila se o strachu z obviněného či nedobrovolné majetkové dispozici učiněné pod nátlakem obviněného. Poškozená mu rovněž dává za vinu rozpad svého manželství, jelikož měl obviněný se svou manželkou údajně zasílat jejímu bývalému exmanželovi textové zprávy o milostném poměru poškozené se svědkem J. Poškozená tak k obviněnému chovala zášť a snažila se obviněnému uškodit, což se projevilo i v její výpovědi.
Extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními o údajném přinucení poškozené k předmětným majetkovým dispozicím na straně jedné a provedeným dokazováním na straně druhé je dán i s ohledem na skutečnost, že skutková zjištění jsou založena na nezákonné nahrávce rozhovoru poškozené s obviněným pořízeným bez vědomí a souhlasu obviněného, jež porušuje podstatným způsobem základní zásady trestního řízení, a je proto vyloučena z okruhu použitelných důkazů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Úřední záznam přepisu jejich rozhovoru nemůže tuto vadu odstranit, nadto je neúplný a v určitých částech chybný, na což obhajoba již upozorňovala. V takové situaci bylo povinností nalézacího soudu záznam přehrát a nikoli jej nahradit přečtením takového úředního záznamu. Dovolatel poukázal na občanskoprávní úpravu zvukových záznamů týkající se fyzické osoby nebo jejího projevu osobní povahy jen se souhlasem takové osoby, což může být prolomeno na základě tzv. úřední licence, jež by se mohla odrážet i v ustanovení §89 odst. 2 tr. ř., podle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Ústavní soud však uvedené tvrzení vyvrátil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 191/05, v němž konstatoval, že ustanovení §89 odst. 2 věta první tr. ř. či obdobná ustanovení procesních předpisů nemůže být zákonným ustanovením umožňujícím použití zvukového záznamu rozhovoru fyzických osob v trestním řízení bez souhlasu dotčených osob ve smyslu §12 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.” [nyní §88 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.”)]. Za projev úřední licence nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy výslovně upravené zákonem, tedy i trestním řádem, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Použití záznamu telefonického hovoru fyzických osob v trestním řízení bez souhlasu dotčené osoby (obdobně i záznamu přímého hovoru osob bez souhlasu dotčené osoby) je možné pouze v případě, že se jedná o záznam podle ustanovení trestního řádu, což logicky znamená nemožnost použití jiného záznamu telekomunikačního provozu, popřípadě přímého hovoru získaného soukromou osobou bez souhlasu dotčené osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1009/98 a 22 Cdo 3717/2008). Ustanovení §89 tr. ř. představuje jen demonstrativní výčet důkazních prostředků, jež je možno využít v trestním řízení, a další takové důkazní prostředky nelze vyloučit jen proto, že je zákon výslovně neupravuje. Tzn., že jejich okruh může být doplněn i dalšími zde nezmíněnými důkazními prostředky, avšak výlučně v souladu s úpravou vyplývající z trestního řádu, tedy v souvislosti se sledováním osob a věcí ve smyslu §158d tr. ř. jen na základě písemného povolení státního zástupce a prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 a §88a tr. ř. pořízených pouze orgány činnými v trestním řízení. Jejich činnost nemůže být delegována do rukou soukromých osob (stejně jako provedení osobní prohlídky či prohlídky domovní a jiných prostor a pozemků). Jejich nadměrné pořizování a nahrazování funkce orgánů činných v trestním řízení by narušilo elementární zásady trestního řízení, zásady oficiality a legality. Nelze připustit důkaz, u něhož je opětovná přezkoumatelnost vyloučena. Ten lze využít jen ve výjimečných případech, kupříkladu hrozí-li ztráta důkazního pramene z důvodu úmrtí svědka či zničení důkazního prostředku, které lze obecně provádět za přítomnosti soudce jako záruky získaného důkazu. I přes snahu soudu o výslech poškozené jako pořizovatelky zvukového záznamu nebylo zjištěno, jakým způsobem a na jaké zařízení poškozená rozhovor nahrála. Není k dispozici originální zdroj ani médium (telefon, diktafon či SD karta). Poškozená se svého telefonu z neznámých důvodů zbavila. Úřední záznamy obsahují spoustu hluchých a nesrozumitelných pasáží (především u samotné poškozené, což spíše poukazuje na závěr o úmyslném potlačení nevhodných vyjádření z její strany). Tedy nahrávka neposkytuje věrný a úplný obraz konverzace mezi obviněným a poškozenou, nelze z ní dovodit úmysly obviněného, ani to, jak ji vnímala poškozená. Přesto v určitých částech její vyjádření potvrzuje verzi obviněného o zpronevěře velké sumy peněz, její přiznání a následné kroky k výplatě peněz z účtu u ČSOB. Ve věci vyslechnutý znalec v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika nevyloučil vznik nahrávky přehráním její původní verze a akustickým nahráváním jiným zařízením, tedy že mohlo docházet k vědomému ovlivnění obsahu nahrávky a vyznění kontextu celého zachyceného rozhovoru zakrýváním zdroje přehrávání či nahrávacího zařízení rukou. Tato okolnost diskvalifikuje použitelnost a zákonnost takového důkazu při respektování práv na soukromí podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň nebylo plně vycházeno z principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
Odvolací soud se pak dostatečně nevypořádal s odvolací argumentací obviněného, když uvedl, že nezjistil při hodnocení důkazů rozpor se zásadami formální logiky a povšechně konstatoval, že se nalézací soud se všemi námitkami již vypořádal. Porušil tak právo obviněného na obhajobu, spravedlivý proces a soudní ochranu, neboť nesplnil svou povinnost se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a rovněž se vypořádat se všemi důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 212 sp. zn. 7 Tdo 1330/2011 a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02). Jednoznačným dokladem takového postupu je skutečnost, že se nevypořádal s odvolací námitkou, že 13. 1. 2014 neproběhlo žádné jednání s poškozenou a nebyl podepsán notářský zápis o půjčce a ani nebyla uzavřena smlouva o prodeji osobního motorového vozidla, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
V závěru proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 8 To 57/2017 a přikázal mu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že skutková věta výroku o vině odsuzujícího rozsudku vykazuje všechny znaky stíhaného zločinu. Obviněný poškozené sdělil, že „to nejde jinak než násilím“, přičemž dodal, že si poškozenou „odvezou“ a „odvezou“ i její dceru, padla ovšem i další výhrůžná slova (o slabých místech, že to hrozně dopadne atd.). Znak pohrůžky násilím je tedy jednoznačně naplněn. Zároveň je zřejmé, že obviněný těmito pohrůžkami poškozenou nutil v přímém úmyslu převést peníze i podepsat inkriminované listiny, tedy nepochybně chtěl dané výhrůžky vyslovit, neboť nedbalost je z povahy věci u vyslovených výhrůžek vyloučena, přičemž tak způsobil značnou škodu, tedy částku ve výši 2.900.000 Kč. Vyhrožuje-li někdo jinému násilím, a to i na dětech, pak to v každém průměrném člověku vzbudí obavu, což potvrdila i svědkyně Č., tedy že poškozená byla bledá, vystrašená a nekomunikovala tak jako jindy. Státní zástupce ve vztahu k namítané nevěrohodnosti poškozené připomněl, že tyto úvahy zásadně nepatří do dovolacího řízení a nelze je přiřadit pod uplatněný dovolací důvod - nesměřují totiž vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (stejně tak námitky o porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo ). Nalézací soud podrobil výpověď poškozené kritické úvaze a v podstatné části ji označil za nepřesvědčivou a ostatními důkazy vyvrácenou a podrobně vysvětlil, že za věrohodnou považuje jen tu část její výpovědi, která se shoduje se zvukovou nahrávkou týkající se průběhu předmětné schůzky.
Dále poukázal na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je sice stručné, avšak nikoli nepřezkoumatelné, popřípadě zasahující do práva na spravedlivý proces, neboť s ním není v rozporu odkaz odvolacího soudu na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Napadené usnesení nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Lze zřejmě souhlasit s obviněným ohledně data nemožnosti odehrání celého skutku dne 13. 1. 2014 podle skutkové věty, nicméně tato skutečnost nemá vliv na jeho trestní odpovědnost, neboť se nedotýká znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ani stíhaný skutek nelze zaměnit s jiným skutkem, tedy se nejedná o možný důvod zrušení napadeného usnesení.
Státní zástupce k výtkám o nepoužitelnosti zvukového záznamu rozhovoru mezi obviněným a poškozenou uvedl, že s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 459/2007). Zvukový záznam neobsahuje natolik odlišné skutečnosti, že by to mohlo ovlivnit trestní odpovědnost obviněného. Zároveň není vyloučeno k důkazu namísto přehrání záznamu přečíst jeho přepis (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 150/2011, podle něhož ve vztahu k odposlechům je důkazem přečtení protokolu o provedeném záznamu nebo samotné přehrání záznamu). K věci přibraný znalec zároveň zjistil, že obsah nahrávky je konstantní, neboť nebyl nikterak upravován a měněn.
Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou tato rozhodnutí plně přezkoumatelná.
Státní zástupce tudíž navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) po zjištění, že dovolání obviněného splňuje všechna kritéria stanovená pro tento mimořádný opravný prostředek v §265a až 265f tr. ř., se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Zločinu vydírání ve smyslu §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, způsobí-li takovým činem značnou škodu, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Právní námitkou subsumovatelnou pod shora uplatněný dovolací důvod je tvrzení obviněného, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť slovní výhrůžky směřované vůči poškozené byly nekonkrétní, nedosahovaly intenzity trestného činu a nebyly s to vyvolat u poškozené důvodnou obavu ze způsobení případné újmy na zdraví. Zároveň donucení poškozené k finančním transakcím nenašlo konkrétní odraz ani v popisu skutku výroku o vině.
Tyto argumenty se však rozchází se zjištěným skutkovým stavem. Právě již ze skutkové věty vyplývá, že obviněný se snažil pohrůžkou násilí donutit poškozenou, aby se přiznala, že jako hlavní účetní společnosti J. - autodoprava s. r. o. zpronevěřila peníze, a aby mu je vrátila. Za tím účelem, pokud se nepřizná, a peníze mu po vzájemné domluvě nevrátí, tak jí oznámil, že zná její slabá místa, že pokud se nepřizná, že to dopadne hrozně, že pokud se nedomluví, tak pochopí, že to nejde jinak, než násilím, že spadla klec, dále jí sděloval, že na tom pracoval týden, že si najal „ne H. ”, ale někoho na úrovni, zjišťoval její slabá místa, zjišťoval, jak to udělat, a vyhrožoval poté, co chtěla zavolat policajty, že do dvanácti nezavolá a poté je mu to už jedno, protože už nikoho nezavolá, už si ji odvezou a dále, že až si odvezou R., dceru poškozené, tak o tom nechce vědět . Tato vyjádření obviněného zachytila nahrávka pořízená dne 14. 1. 2014 poškozenou. Z této tedy vyplývají konkrétní výroky obviněného pronesené na adresu poškozené, přičemž lze doplnit, že obviněný své výhrůžky podpořil křikem i slovními výroky, které neměly poškozenou nechat na pochybách, že pokud se nepřizná a peníze mu nevrátí, užije (nechá užít) vůči ní i její dceři R. násilí. Tedy vzbudil u poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, popřípadě, i její dcery. Jedná se o výroky: jde o hodně peněz, takže jsem připravenej udělat všechno ; ty si myslíš, že nemyslím na Tvoje nejbolavější místa, který máš?; všechno mám promyšlený, jak se domluvit. Ale mám to, když se nedomluvíme, tak ty to pochopíš, že to nejde jinak než násilím (doprovázené ránou); M., všechno od katastru…od tvýho účtu v bance, kolik máš… M., já jsem na tom deset dní dělal ; Ty to musíš pochopit, že to nejde jinak než násilím, to jinak nejde. Poté, co mu poškozená řekla, že zavolá policisty, tak jí sdělil: M., do dvanácti nezavoláš a po dvanácté je mně to už jedno, protože už nikoho nezavolá. Už si tě odvezou a mně to bude jedno. A až odvezou R., já o tom nebudu vědět. Já o tom nechcu vědět! Nechtěl jsem to, nechtěl jsem to. Jsu zmrd a ubožák, ale když se nechceš domluvit, tak to jinak nejde, nejde !
Nelze proto přisvědčit obhajobě obviněného spočívající v tom, že osoby, které mají přijet ve 12 hodin, jsou policisté, a že měl osobami, které poškozenou násilím odvezou, na mysli, že ji předá do rukou orgánů činných v trestním řízení. Obviněný rovněž opakováním, kolik dní a úsilí (kompletní získání informací o majetku poškozené, včetně sumy, kterou má na svém bankovním účtu, a zajištění tajemných osob, které poškozenou a její dceru „odvezou”) věnoval přípravě řešení situace „po zlém”, pokud mu poškozená nevrátí požadované peníze. Tedy skutečně přiměl poškozenou, aby něco konala, respektive provedla finanční transakci a učinila předmětná právní jednání, protože předtím zpronevěření peněz společnosti usilovně popírala, tedy obviněný u ní vzbudil obavy z uskutečnění újmy deklarované obviněným, která měla mít evidentně zastrašující charakter, jež měla utvrdit poškozenou o vážnosti úmyslu obviněného. Jeho argumentace je proto nedůvodná.
K užití zvukového záznamu schůzky obviněného s poškozenou dne 14. 1. 2014 jako důkazu v trestním řízení lze uvést následující.
Zákonné limity zásahu do práva na soukromí v trestním řízení prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 a §88a tr. ř. a sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. upravuje trestní řád. Jedná se o stanovený procesně přípustný postup orgánů činných v trestním řízení k získání důkazních prostředků tak, aby byly jimi zjištěné poznatky o osobách a věcech možno provést před soudem jako důkaz. Tento postup však nevylučuje, aby každá ze stran důkaz vyhledala, předložila nebo jeho provedení navrhla ve smyslu §89 odst. 2 věty druhé tr. ř. a je pak na soudu, zda jej jako důkaz připustí. Z toho plyne, že s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. trest.).
Nejprve je nutno konstatovat, že předmětný záznam hovoru mezi obviněným a poškozenou nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení a nejedná se tak o odposlech ani o záznam telekomunikačního provozu na nějž je třeba aplikovat postup ve smyslu §88 a 88a tr. ř. Nalézací soud k zjištění jeho validity přibral několik znalců. Znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie potvrdily, že mluvčí na nahrávce je poškozená. Ze znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika pak soud zjistil, že nahrávka s ohledem na kmitočtový rozsah záznamu nebyla pořízena na mobilní telefon Samsung Galaxy poškozené, jak sama tvrdila, což však nebrání jeho provedení jako důkazu, když sám svědek J. jako tehdejší milenec poškozené jeho pořízení potvrdil, přičemž záznam hovoru přehrál do svého mobilního telefonu, který pak poskytl policejnímu orgánu. Znalec z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika Ing. Jiří Berger uvedl, že opakovaným přehráváním digitálního záznamu nedochází k jeho změnám a že pravděpodobnost manipulace se střihem a dodatečným vkládáním jiných zvuků je velmi malá s ohledem na konstantní hluk na pozadí, přičemž úpravu filtrováním nebo změny hlasitosti nelze vyloučit. Změny v předmětném audio záznamu však nebyly zjištěny. Na jasně slyšitelné výhrůžky ze strany obviněného zachycené na záznamu tedy kvalita jeho pořízení nemá žádný vliv, což nalézací soud podrobně vysvětluje na straně 16 napadeného rozsudku. Je zřejmé, že tento důkaz nestojí osamocen v rámci hodnocení otázky viny obviněného, protože soudy měly k dispozici i jiné důkazy, které uvedený důkaz podporují a jsou s ním ve shodě.
Námitka obviněného, že bylo povinností nalézacího soudu předmětný zvukový záznam přehrát a nikoli jej nahradit přečtením takového úředního záznamu, je neopodstatněná. Soud prvního stupně v hlavním líčení dne 4. 5. 2016 konstatoval nahrávku zvukového záznamu rozhovoru mezi poškozenou a obviněným a úřední záznam zachycující tento rozhovor a předsedkyně senátu se dotázala stran, zda trvají na přehrání tohoto důkazu nebo zda jsou s jeho obsahem seznámeni, přičemž státní zástupce, zmocněnec poškozené, jakož i obhájce obviněného shodně uvedli, že na přehrání tohoto záznamu netrvají (viz protokol o hlavním líčení ze dne 4. 5. 2016, č. l. 383-384).
Obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť v něm Ústavní soud neřešil užití zvukového záznamu rozhovoru mezi osobami jako důkazu v trestním řízení, nýbrž užití záznamu telefonického hovoru v občanském soudním řízení mezi svědkem a žalovaným s tím, že svědek nesouhlasil s provedením důkazu záznamu jeho telefonního hovoru se žalovaným. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací a dovolací soud takový důkaz bez souhlasu svědka připustily zejména s poukazem na zákonnou úřední licenci v rozporu s právem na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem ve smyslu čl. 13 a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Sám Ústavní soud shledal možnost průlomu ochrany vyplývající z čl. 13 Listiny výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, pod níž spadá nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány, přičemž svolení není třeba k úředním účelům na základě zákona (tzv. úřední licence), když takovým zákonem je trestní řád upravující v této souvislosti odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Stejně tak argumentace obviněného rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1009/98 je nepřiléhavá, neboť se vztahuje k dokazování v civilním procesu a nikoli v řízení trestním, a zároveň se vztahuje opět na nepřípustnost důkazu záznamem telefonického hovoru pořízeného bez vědomí jejich účastníků - hovořících osob. Obviněný odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3717/2008 nepodpořil svou dovolací argumentaci, nýbrž ji naopak vyvrátil, neboť Nejvyšší soud v něm konstatoval, že je nutno rozlišovat za jakých konkrétních podmínek byly zvukové záznamy pořízeny (tedy zda se jedná o záznamy telefonických hovorů či nikoli) a zda jsou jejich obsahem projevy osobní povahy. Uvedl, že důkaz záznamem telefonického hovoru pořízeného bez vědomí jeho účastníků jako záznamem projevu osobní povahy hovořících osob může být použit i jako důkaz v občanském soudním řízení zásadně jen se svolením účastníka takového hovoru, avšak od něj je třeba odlišit zvukový záznam rozhovoru pracovní schůzky, který zachycuje projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, které zpravidla nelze považovat za zaznamenání projevu osobní povahy a nevztahuje se na něj ustanovení §11 a 12 obč. zákoníku poskytující ochranu projevů fyzických osob osobní povahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 64/2004) a jako takový není nepřípustný jako důkaz v občanském soudním řízení. Na nyní posuzovaný případ se nevztahuje ani citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 39/2010, neboť danou problematiku vůbec neřeší, ale zabývá se nemožností přečtení protokolu o výpovědi spoluobviněného provedeného před zahájením trestního stíhání jiného obviněného v hlavním líčení, tedy není jej možno použít jako důkaz viny pachatele při nesplnění podmínek neodkladnosti takového úkonu v trestním řízení.
Hodnocení věrohodnosti poškozené je výlučně v kompetenci nalézacího soudu, který ji vyslechl v postavení svědka a mohl tak její výpověď i ostatní reakce bezprostředně vnímat. Nejvyšší soud není oprávněn se touto otázkou zabývat, a to ani s odkazem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o nesprávnost právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Lze toliko konstatovat, že nalézací soud se věrohodností poškozené obšírně zabýval a pečlivě ji hodnotil v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy. V žádném ohledu pak její výpověď neoznačil za zcela věrohodnou. Právě naopak. Uvěřil jí jen v tom rozsahu, v jakém se její výpověď shoduje s jí pořízenou nahrávkou o průběhu schůzky s obviněným, dále podpořenou výpovědí obviněného, jeho manželky svědkyně J. a svědků Č. a J. Ve zbytku její výpověď označil za rozpornou s ostatními důkazy a skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo.
Rovněž je zřejmé, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i napadeného usnesení splňují podmínky stanovené ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., neboť z nich dostatečně vyplývá, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a rovněž náležitě vyvrátily obhajobu obviněného, že se skutku nedopustil. Je však pravdou, že odvolací soud se nevypořádal s odvolací námitkou obviněného, že se stíhaný skutek odehrál dne 14. 1. 2014 a nikoli dne 13. 1. 2014, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, což jednoznačně vyplývá zejména z výpovědí obviněného a poškozené, z výpisu z účtu poškozené, předmětného notářského zápisu a kupní smlouvy na automobil BMW X5 a dalších ve věci provedených listinných důkazů.
Na straně druhé je ale třeba přisvědčit obviněnému, že je ve věci dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem, a to o způsobení značné škody ve smyslu §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve výši 2.900.000 Kč jako znaku kvalifikované skutkové podstaty tohoto zločinu.
Nalézací soud vzal za prokázané, že důvodem schůzky a motivem jednání obviněného je zjištění zpronevěry, kterou měla způsobit poškozená jako hlavní účetní společnosti J. - autodoprava s. r. o. v rozsahu minimálně 3.000.000 Kč v souvislosti se změnou účetních dokladů v účetním počítačovém systému této společnosti. Motiv jednání obviněného soud prvního stupně promítl i do svých úvah o výši ukládaného trestu a odsoudil obviněného k podmíněnému trestu odnětí svobody, ačkoli nyní posuzovaný čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody v délce 28 měsíců se zkušební dobou na 4 roky za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
Nalézací soud na straně 17 odůvodnění odsuzujícího rozsudku konstatoval, že cílem obviněného (potvrzeného výpovědí jeho manželky svědkyně J. a dodatečně upravenými účetními doklady) bylo získání alespoň příslibu částečné úhrady či jakéhosi zajištění zjištěné ztráty finančních prostředků od poškozené. S tím pak koresponduje i to, že nechtěl po poškozené celou částku, kterou disponovala na svém osobním bankovním účtu ve výši 1.400.000 Kč, což dokládá i inkriminovaná nahrávka. Požadoval, aby převedla toliko částku ve výši 1.100.000 Kč a „ponechal” poškozené 300.000 Kč na vyřešení jejích závazků zejména souvisejících s vypořádáním společného jmění manželů s jejím bývalým manželem a na úhradu hypotečního úvěru váznoucím na jejím rodinném domě. Určitý způsob zajištění dokládá i skutečnost rovněž potvrzená samotnou poškozenou, že po převedení vozidla na obviněného jej mohla dále používat pro svou potřebu.
Na jedné straně tak soud vzal za prokázané, že poškozená sama přišla s časovým odstupem od jednání v altánu za obviněným s návrhem na snížení dlužné částky (tedy měla si být vědoma nutnosti refundace jí způsobené škody společnosti J. - autodoprava s. r. o.) v podobě možnosti přepisu kupní smlouvy předjednané se společností RENOCAR, a. s. na předmětné vozidlo BMW, jehož cena měla být uhrazena zálohou složenou poškozenou ve výši nejméně 500.000 Kč a výměnou za dosavadní vozidla poškozené a svědka J. Jednání poškozené podle nalézacího soudu svědčí ve prospěch podezření obviněného na zpronevěru z její strany a její snahu řešit danou situaci. Poškozená podle nalézacího soudu nebyla nucena k podpisu této smlouvy a neuváděla nějaký přetrvávající strach z obviněného. Trestní oznámení pak podala, až se obviněný s ní rozhodl rozvázat pracovní poměr dohodou a odebral jí dané vozidlo. Na druhé straně však soud prvního stupně dodal, že dobrovolný návrh poškozené na změnu kupujícího v kupní smlouvě na její nové vozidlo nevylučuje její obavy z předmětného dne, protože nelze přehlédnout prozatím nevyjasněné podezření poškozené ze zpronevěry finančních prostředků společnosti obviněného, které její další jednání mohlo motivovat.
Připustil-li nalézací soud jako více než možnou variantu, že poškozená se ve vztahu ke společnosti J. - autodoprava s. r. o. dopustila zpronevěry minimálně 3.000.000 Kč (popřípadě možného dalšího manka v pokladně společnosti, s níž disponovala), nemohl za takové situace bez dalšího uzavřít, že obviněný svým jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 2.900.000 Kč. V daných souvislostech by se totiž nejednalo o škodu způsobenou poškozené, ale o uhrazení dlužné částky (byť pod pohrůžkou násilí) plynoucí z trestné činnosti poškozené, jež by tak z tohoto titulu byla povinna nahradit škodu způsobenou společnosti J. - autodoprava s. r. o. (nyní J. - transport s. r. o.). V tomto ohledu by ji pak nebylo možné označit za prostou poškozenou, ale za osobu, která recipročně odpovídá za dluh, který má vůči jmenované společnosti. V takové situaci byl proto soud prvního stupně povinen postavit najisto, zda obviněný skutečně způsobil poškozené škodu, a to dokonce v podobě značné škody ve smyslu §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jako znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto zločinu, nebo nikoli. Učinit tak měl buď v rámci zodpovězení předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., tedy zda se poškozená vůči společnosti J. dopustila trestného činu zpronevěry se stanovením výše škody, kterou svým počínáním způsobila. Proti poškozené M. T. totiž bylo vedeno samostatné trestní řízení u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 176/2015 a senát 30 T Okresního soudu Brno-venkov rozhodující v této věci měl připojen trestní spis téhož soudu 12 T 176/2015 a měl k dispozici listinné důkazy v této věci pořízené, včetně znaleckého posudku vypracovaného k účetnictví společnosti J. - autodoprava s. r. o. Anebo mohl vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu o vině poškozené M. T. v tomto souběžném trestním řízení vedeném pro trestný čin zpronevěry pod již zmíněnou sp. zn. 12 T 176/2015. Pokud neučinil ani jedno z uvedeného a bez dalšího vyslovil závěr, že obviněný jako jediný společník a tehdejší jednatel společnosti J. - autodoprava s. r. o. (nyní J. - transport s. r. o.) jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku způsobil poškozené značnou škodu ve smyslu §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve výši 2.900.000 Kč ve snaze domoci se vrácení peněz této společnosti (i za předpokladu nepřípustného vynucení chování poškozené pod pohrůžkou násilí), které mu měla jako hlavní účetní zpronevěřit, je tento jeho závěr ohledně výše způsobené škody v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a z nich dovozeným skutkovým stavem včetně výsledné právní kvalifikace. Nelze zde totiž nevidět, že obviněný se, byť prostředky které nejsou souladné s trestním zákoníkem, snažil přimět poškozenou k navrácení peněžních prostředků obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, a které nejen podle jeho názoru jmenovaná této obchodní společnosti postupně zpronevěřila. Pokud pak v důsledku takového jednání obviněného následně poškozená učinila některé majetkové dispozice, jejichž účelem bylo nahradit (třeba jen částečně) společnosti J. jí způsobenou škodu, mělo by být při celkovém posuzování společenské škodlivosti jednání obviněného k těmto okolnostem případu též významně přihlédnuto, jak to konečně ukládá i ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně stanovisko NS sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh, tr.; příp. rozh. č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
Je proto třeba konstatovat, že ve výše uvedeném směru a rozsahu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn důvodně.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak ten obviněný důvodně uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak vyplývá z výše uvedených zjištění, již soud prvního stupně neměl dostatečný podklad pro právní závěr o naplnění kvalifikovaného znaku skutkové podstaty zločinu vydírání, a to způsobení značné škody obviněným ve smyslu §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve výši 2.900.000 Kč. Pokud na zmíněný nedostatek ve svém postupu patřičně nereagoval ani odvolací soud a zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, zatížil své rozhodnutí stejnou vadou, kterou v předchozím řízení učinil okresní soud a v důsledku toho došlo i k naplnění výše uvedeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného I. J. zčásti důvodným a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 8 To 57/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. 30 T 10/2015, ale i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Okresní soud Brno-venkov bude muset v novém řízení zjistit a stanovit, zda vůbec a pokud ano, jak vysokou obviněný předmětným jednáním poškozené M. T. způsobil škodu. Přitom musí vzít v úvahu veškeré výše zmíněné skutečnosti, které mohou úvahy o vzniku škody a její výši ovlivnit. Podle výsledku jeho zjištění pak posoudí jednání obviněného v daných souvislostech i z hlediska míry jeho společenské škodlivosti a rozhodne, zda je třeba obviněného uznat vinným trestným činem vydírání podle kvalifikované skutkové podstaty, či bude postačující jeho odsouzení pouze podle základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Zároveň odstraní pochybení v časovém vymezení skutku, když k jednání obviněného s poškozenou došlo evidentně dne 14. 1. 2014 (a nikoli dne 13. 1. 2014).
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu