ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1074.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1074/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2017 o dovolání obviněného M. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 4. 2017 č. j. 6 To 54/2017-451, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 138/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 12. 2016 č. j. 34 T 138/2016-398 byl obviněný M. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 27. 12. 2015 kolem 2.30 hodin před budovou Sokolovny v N., okres Z., za přítomnosti vícero osob odcházejících ze zábavy se přidal k útoku osoby známé pod přezdívkou „C.“, který mlátil poškozeného R. M. údery pěstí do obličeje, kdy k nim přiskočil a R. M. s nápřahem kopl pravou nohou do levé horní části holenní kosti, po pádu poškozeného ho ještě kopl do obličeje, během tohoto útoku ho napadal vulgárně, v důsledku útoku obžalovaného a onoho „C.“ poškozený utrpěl zranění spočívající v nitrokloubní zlomenině horního konce kosti bércové vlevo s posunem úlomků, tržně zhmožděné ráně horního víčka vlevo (ošetřeno suturou) a podkožním krevním výronu obou očních víček levého oka s pohmožděním, což si vyžádalo ošetření včetně následného operačního zákroku (osteosynthesa kovovým materiálem) a následnou hospitalizaci na Traumatologickém oddělení Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně, a. s., od 27. 12. 2015 do 31. 12. 2015 s dobou léčení 4 - 6 měsíců, v důsledku čehož byl poškozený citelným způsobem omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 13 týdnů, kdy toto omezení spočívalo zejména ve značném omezení sebeobsluhy a pohyblivosti, kdy se mohl pohybovat jen za pomoci berlí bez jakékoli zátěže poraněné dolní končetiny“ (bod ad 1/ výroku o vině),
a přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 27. 12. 2015 kolem 3.00 hodin před Music Clubem B. v N. neuposlechl výzvu a začal napadat policisty nprap. Ondřeje Nevělíka, prap. Jana Nováka vulgárními výrazy jako např. „vy zmrdi, policisti jsou čuráci“, načež jim vyhrožoval slovy „skončili jste u policie, dostanete do držky, to si vyřídíme“, v tomto vulgárním napadání policistů pokračoval i na policejní služebně, kam byl převezen, kde kopl ve výtahu prap. Josefa Vandu a potom kopl do nohy pod koleno i nprap. Ondřeje Nevělíka“ ( bod ad 2/ výroku o vině).
Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání padesáti měsíců za současného vyslovení dohledu podle §49 až 51 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou svým trestným činem způsobil. Dále mu bylo uloženo přiměřené omezení, aby se během zkušební doby zdržel požívání alkoholických nápojů na veřejnosti a aby se zdržel ve večerních a nočních hodinách návštěv restaurací, barů, diskoték a podobných společenských akcí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, IČ: 41197518, částku ve výši 57.602 Kč a poškozenému R. M., bytem M. n., N., na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 139.989 Kč.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 11. 4. 2017 č. j. 6 To 54/2017-451 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté ve věci nově rozhodl tak, že se obviněnému výkon uloženého úhrnného trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců podle §84 tr. zákoníku, za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku, a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání padesáti měsíců a současně se nad obviněným vyslovuje dohled podle §49 až 51 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou svým trestným činem způsobil, a současně omezení, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel nadměrného požívání alkoholických nápojů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. T. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že byl odsouzen na podkladě skutkových zjištění, která neměla náležitou oporu v provedených důkazech. Soudy obou stupňů při jejich hodnocení nerespektovaly zásadu zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř. a porušily tak jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Zjevné rozpory mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry pak měly přímý dopad na hmotněprávní posouzení jednání dovolatele. Stran skutku popsaného v bodě ad 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně dovolatel soudům vytkl, že neprovedly jím navržené důkazy dalším znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ke zjištění mechanismu vzniku zranění poškozeného a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k posouzení věrohodnosti rozporných výpovědí svědků vypovídajících ve prospěch poškozeného, a to s přihlédnutím k vysokému stupni jejich opilosti v době činu, která nutně musela ovlivnit jejich rozpoznávací schopnosti i paměť. V důsledku tohoto postupu nebyly odstraněny přetrvávající pochybnosti o tom, jak vlastně k těžkému zranění poškozeného došlo a zda je mezi tímto škodlivým následkem a údajným zaviněným jednáním dovolatele dána nezbytná příčinná souvislost. Nebylo postaveno najisto, že poškozeného kopl takovým způsobem, že mu tím způsobil zjištěnou frakturu levé dolní končetiny. Opačný závěr soudů, které se dostatečně nevypořádaly s argumenty obhajoby a při rekonstrukci skutkového děje vycházely spíše z vlastních důkazně nepodložených úvah, odporuje zásadě in dubio pro reo.
Nejasnost a neúplnost skutkových zjištění namítl dovolatel i ohledně jednání popsaného v rozsudku nalézacího soudu pod bodem ad 2). Ani zde se soudy podle jeho přesvědčení nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména pak ne se skutečností, že prokazatelně až po svém zadržení policejní hlídkou utrpěl zlomeniny čtyř žeber. Z toho je patrné, že byl vystaven hrubému a nepřiměřenému násilí ze strany policisty prap. Josefa Vandy a jeho chování bylo pouze pochopitelnou reakcí napadeného člověka na danou situaci. Objektivně zjištěné zranění na jeho těle v důsledku policejního zákroku však okresní soud při hodnocení důkazů opět zcela ignoroval. Odvolací soud pak tuto zřejmou vadu řízení znovu nenapravil.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 4. 2017 č. j 6 To 54/2017-451 ve výroku, kterým bylo nově rozhodnuto podle §259 odst. 3 tr. ř. Dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného zaslal předseda senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 7. 9. 2017 pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Omezil se pouze na souhlas s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání, a to i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný M. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž bylo nově rozhodnuto o způsobu výkonu trestu obviněným.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě obviněný sice soudům vytkl nesprávnost hmotněprávního posouzení stíhaných skutků jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1/) a násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2/), ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku založil primárně na výhradách vůči rozsahu a kvalitě ve věci provedeného dokazování a zejména vůči způsobu, jakým jeho obsah hodnotily soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v zásadě založil především na zpochybnění jimi učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom, při současném prosazování vlastních verzí skutkového děje, namítal vady rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání de facto uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Jeho námitky tudíž pod uplatněný ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze .
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil i opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v každé konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných vad netrpí .
K námitce dovolatele, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování o požadované znalecké posudky, Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí soudu o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence a je na jeho úvaze, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost významnou pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.).
Není pochyb o tom, že řízení před soudem ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
V posuzované trestní věci soudy obou stupňů důkazní návrhy obviněného neopomněly . Okresní soud o nich rozhodl v hlavním líčení konaném dne 1. 12. 2016 procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 385 a násl. spisu). Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, poté ústavně konformním způsobem vylíčil na str. 5 písemného odůvodnění rozsudku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Stejně si poté počínal i Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, který zamítl tytéž důkazní návrhy obhajoby procesním usnesením v rámci veřejného zasedání o odvolání obviněného ze dne 11. 4. 2017 (viz protokol na č. l. 446 a násl. spisu). I on následně v písemném vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku na str. 7 srozumitelně vysvětlil, proč považuje další dokazování ve věci za nadbytečné. V postupu soudů nižších stupňů tedy nelze dovozovat takovou vadu, jež by fakticky (tj. materiálně) vedla k nežádoucímu zásahu do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.
Z odůvodnění obou rozsudků zároveň nelze dovodit, že by soudy dospěly k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran napadení R. M. a následků, které jeho brutální fyzický útok na zdraví poškozeného měl, po neobjektivním a nekritickém hodnocení důkazů. Totéž pak platí i ve vztahu ke skutkovým závěrům stran násilí, jehož dovolatel užil jako zadržená osoba vůči policistům při jejich služebním zákroku. Již okresní soud se s provedenými důkazy k oběma žalovaným skutkům vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté obsáhle a přesvědčivě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Jeho úvahám obsaženým na str. 3 až 7 shora odůvodnění rozsudku nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Totožnou procesní argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Jestliže vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 5 až 8 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně rozhodnutí soudů obou stupňů byla potud projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože v případě obviněného M. T. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu