ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1164.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1164/2017 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2017 dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 5 To 19/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 1/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 3 T 1/2016, byl obviněný P. K. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
ačkoli nebyl oprávněn jednat za společnost POLAIRE, a. s., se sídlem Plzeň, Veleslavínova 16, neboť mu v roce 2002 zaniklo funkční období předsedy představenstva, v úmyslu získat finanční prostředky pro majetkové vypořádání se svou bývalou manželkou R. B., uzavřel se společností PULPER ENERGY development s. r. o., se sídlem Brno, Poděbradova 341/30, kupní smlouvy na prodej nemovitostí ve vlastnictví společnosti POLAIRE, a. s., a to
1) v P. dne 30. 5. 2012 kupní smlouvu na prodej nemovitostí – provozního objektu na pozemku a pozemků, zapsaných na listu vlastnictví pro k. ú. M. u P., v hodnotě 4.412.700,-Kč, přičemž na základě návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva byl u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-jih, pod sp. zn. V-1650/2012, povolen dne 4. 10. 2012 vklad vlastnického práva pro společnost PULPER ENERGY development s. r. o., k úhradě kupní ceny však nedošlo a nemovitosti byly insolvenčním správcem společnosti POLAIRE, a. s., zahrnuty do její majetkové podstaty,
2) v P. dne 4. 6. 2012 kupní smlouvu na prodej nemovitostí – rodinného domu a pozemků zapsaných na listu vlastnictví pro k. ú. M. u P., v hodnotě 1.515.350,- Kč, přičemž na základě návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva bylo u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-jih, pod sp. zn. V-2208/2012, řízení pro vady zastaveno, k úhradě kupní ceny nedošlo a nemovitosti byly insolvenčním správcem společnosti POLAIRE, a. s., zahrnuty do její majetkové podstaty.
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle §81 odst. 1 za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 3 T 1/2016, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 5 To 19/2017, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 5 To 19/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že z provedeného dokazování je zřejmé, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránka zločinu podvodu, tj. uvedení v omyl, ani obligatorní znak způsobení škody. Předně připomněl, že obžaloba byla nejprve podána u Okresního soudu Plzeň-město, který ho obžaloby zprostil. K odvolání státního zástupce však Krajský soud v Plzni tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání s vysloveným právním názorem a také s pokynem určit hodnotu nemovitostí znaleckým posudkem. S ohledem na to, že znalec určil hodnotu nemovitostí na částku přesahující 5 mil. Kč, byla založena příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně. Věc byla proto postoupena Krajskému soudu v Plzni. Ten dle obviněného nahlížel na hodnověrnost svědků K. a M. zcela odlišně od dřívějšího posouzení okresním soudem, který oba jmenované svědky shledal nevěrohodnými. Krajský soud v Plzni naopak výpovědím těchto svědků uvěřil a založil na nich svůj právní názor. S tímto postupem Krajského soudu v Plzni obviněný nesouhlasí, neboť podle jeho mínění byly pochybnosti o věrohodnosti zmíněných svědků potvrzeny. Zdůraznil, že svědkyně M. vypověděla před krajským soudem odlišně než před okresním soudem o tom, kdy se dozvěděla, že on již není předsedou představenstva společnosti POLAIRE, a. s. Za zásadní považuje obviněný skutečnost, že rozhodným okamžikem není až vlastní převedení nemovitosti (zápis vkladu vlastnického práva), ale již to, že předmětné smlouvy byly M. uzavírány v jejím omylu. Ve smlouvách je sice uvedeno, že byly uzavřeny dne 30. 5. 2012, resp. 4. 6. 2012, ale ověření pravosti podpisů učinila M. až dne 4. 7. 2012, resp. 5. 9. 2012. Podle obviněného je zřejmé, že v té době již věděla, že obviněný není předsedou představenstva, přesto uznala svůj podpis za vlastní a podala návrh na vklad do katastru nemovitostí. Kupující tak dle jeho mínění nemohl být uveden v omyl a stejně tak nemohla být uvedena v omyl ani společnost POLAIRE, a. s., neboť neměla žádný statutární orgán. Obviněný tvrdí, že neměl v úmyslu nikoho podvést ani uvést v omyl, z čehož dovozuje i absenci způsobení škody jako znaku skutkové podstaty zločinu podvodu. Má za to, že postupem rozhodujících soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K otázce hodnocení důkazů pak obecně poukázal na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Uvedl, že shodnou argumentaci jako je obsažena v dovolání obviněný uplatnil již v předchozím průběhu řízení, včetně podaného odvolání, a nalézací a odvolací soud se s ní dostatečně a správně vypořádaly. Zdůraznil, že přestože obviněný argumentuje i porušením práva na spravedlivý proces, příslušným soudům fakticky vytýká nesprávné hodnocení důkazů, což však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dle státního zástupce rozhodující soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil rovněž souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (převážná část obsahu dovolání je doslovným opisem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu) a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc většina dovolacích námitek obviněného primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Jedná se o námitky, kterými obviněný rozhodujícím soudům vytýká nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů - zejména svědecké výpovědi P. M. a posouzení skutečností vyplývajících z listinných důkazů. Takové námitky je třeba považovat za námitky skutkového (procesního, nikoli hmotněprávního) charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, kterými se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.
V posuzované věci se ale soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nemající oporu v provedených důkazech, když jimi byla naopak zcela vyvrácena. Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Jinak je dovolání obviněného koncipováno jako nekončící polemika s rozhodnutími soudů, vyznačující se snahou obviněného dosáhnout přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu a tyto myšlenkové postupy v odůvodněních svých rozhodnutí řádně a logicky vysvětlily.
Dovolací námitky, jimiž obviněný napadá neexistenci zákonného znaku skutkové podstaty zločinu podvodu, tj. uvedení v omyl a obligatorního znaku způsobení škody, jsou pouze obviněným pojmenovány, nikoli odůvodněny, a Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že není povinen z holé věty dovozovat či domýšlet záměry a vývody, které obviněného k vznesení této výtky vedly. Takto formulovaná námitka nemá oporu v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, které jednoznačně požaduje (zákon formuluje tuto povinnost slovem musí) odůvodnění toho, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je ten který výrok napadán. Jde tudíž pouze o odkaz na citovaný dovolací důvod ryze formální a nelze z něj dovodit, že se dovolání v tomto ohledu opírá o příslušné zákonné ustanovení, na něž je odkazováno (k těmto otázkám srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03, III. ÚS 688/05, a další).
Nejvyšší soud činí závěr, že soudy obou stupňů důvodně a v souladu se zákonem vyslovily, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu, proto dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. 10. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu