ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1239.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1239/2017 -42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2017 o dovolání obviněného T. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 10 To 169/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 76/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 2 T 76/2016, byl obviněný T. K. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 22. 2. 2016 kolem 18:25 hod. v obci K., okr. K., zavinil svou nedbalostí na křižovatce silnic č. II/322 a č. III/3222 s místní komunikací – ul. N. L., kde je maximálně povolená rychlost jízdy v obci 50 km/hod., dopravní nehodu tím, že přijížděl do K. jako řidič osobního automobilu BMW 530 DP 81, po hlavní silnici č. II/322 ve směru od obce V. nedovolenou rychlostí 99 - 121 km/hod., čímž znemožnil poškozené řidičce osobního automobilu Renault Clio, J. P., která přejížděla hlavní silnici z ulice N. L. směrem na silnici č. III/3222, aby mu dala přednost v jízdě, kdy obžalovaný přes plné brzdění svého vozidla narazil v uvedené křižovatce rychlostí 84 km/hod. +- 10% do pravého boku osobního automobilu poškozené, v důsledku čehož M. B., spolujezdkyně ve vozidle J. P., utrpěla smrtelná zranění, kterým na místě podlehla, když bezprostřední příčinou její smrti byl úrazový a krvácivý šok při polytraumatu, závažné poranění, spočívající zejména v příčné zlomenině těla 3. krčního obratle, zlomenině příčného výběžku 4. krčního obratle s pohmožděním krční míchy ve výši 4. krčního obratle s následným ochrnutím obou horních i dolních končetin a poruchou ovládání svěračů močového měchýře a konečníku, trhlině meziobratlové ploténky mezi 3. a 4. krčním obratlem a roztržením meziobratlového vazu ve stejné výši, zlomenině 12. žebra vpravo, zlomenině křížové kosti vlevo, rozvolnění křížokyčelního skloubení vpravo, zlomenině horního i dolního raménka stydké kosti vlevo bez posunu úlomků, zlomenině příčných výběžků 2.-4. bederního obratle vpravo, otevřené nitrokloubní zlomenině první záprstní kosti pravé ruky, otřesu mozku lehkého stupně, s nepřetržitou hospitalizací do 18.8.2016 na specializovaných pracovištích Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Fakultní nemocnice Motol a Rehabilitačního ústavu Kladruby, utrpěla i řidička J. P., kdy zranění – zlomenina krční páteře s pohmožděním krční míchy budou J. P. citelně omezovat v obvyklém způsobu celoživotně pro výrazně sníženou hybnost obou horních a dolních končetin, zraněna byla i spolujezdkyně ve vozidle BMW 530 DP 81 M. P., která utrpěla lehké pohmoždění hrudníku.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. K. odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dohledem.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 6 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným:
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, škodu ve výši 827 700 Kč a J. P., bytem N. V., K., škodu ve výši 3 140,70 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená J. P. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 2 T 76/2016, podal obviněný T. K. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 10 To 169/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 10 To 169/2017, podal obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že samotná dikce odůvodnění rozsudku je jednostranná a směřující jen v jeho neprospěch. Hledání práva a spravedlnosti trpí jednostranným přístupem nalézacích soudů. Je toho názoru, že se kauzálního děje účastnilo více skutečností, které vedly ke vzniku škod. Nalézací soudy zcela ignorovaly tu skutečnost, že příčinná souvislost je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny. Má za to, že soudy postupovaly tak, že z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti nesledovaly všechny podstatné příčiny důležité pro trestněprávní odpovědnost, čímž je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nalézací soudy naprosto ignorovaly tu skutečnost, že řidička osobního automobilu Renault nezastavila a blížila se ke křižovatce z pohledu znaleckého posudku rychlostí 20km/hod. Před hranicí křižovatky se zjevně doprava nepodívala, případně nepozorně, protože přehlédla vozidlo BMW, sešlápla akcelerační pedál a v místě střetu měla rychlost 30km/hod. Kdyby tedy na rozhraní křižovatky zastavila a rozhlédla se, tak by vozidlo projelo, aniž by muselo brzdit a k nehodě by nedošlo. Vozidlo Renault ale nedalo vozidlu BMW přednost a náhle vjelo do jízdy vozu obviněného. V této souvislosti pak považuje za absurdní tvrzení nalézacích soudů v tom smyslu, že poškozená přijížděla po vedlejší silnici na místo nepřehledné. Soudy si dokonce pohrávají s myšlenkou, že jejímu výhledu bránil živý plot a řidič vjíždějící do křižovatky tak vidí pouze do oblasti před dopravní značkou označující začátek obce. Z předložené fotodokumentace naopak vyplývají výborné výhledové poměry z vedlejší silnice směrem doprava, a to již nejméně pět metrů před vjezdem do křižovatky. V této souvislosti připomíná, že soudy ignorují znalecký posudek, a to zejména v otázce týkající se místního uspořádání, neboť ten podobně jako obhajoba zachycuje výhledové poměry poškozené, když dle názoru obhajoby lze výhled z pozice řidiče považovat za perfektní až ideální. Znalecký posudek Ing. Němečka považuje tedy za technicky správný, nicméně brojí proti tomu, že znalec řeší otázky právního posouzení, které do technického posudku nepatří. To, že soudy tento názor převzaly, je naprosto absurdní. Je toho názoru, že poškozená nevěnovala dostatek pozornosti jízdě a bez použití bezpečnostních pásů vjela z vedlejší silnice, aniž by věnovala pozornost vozidlům přijíždějícím zprava, byť místo nehody znala a musela vědět, že auta přijíždějící po hlavní silnici vjíždějí do obce vyšší rychlostí. Pokud by navíc bezpečnostní pásy použila, nemohla by se dostat po nárazu mimo vozidlo. Pokud poškozená tvrdí, že vozidlo na začátku obce neviděla, jedná se o lživé tvrzení, protože pokud neviděla, znamená to, že se ani nedívala. Tato skutečnost je navíc podporována výpovědí svědků D. a J. N. Nesprávné právní posouzení je ještě více podporováno časovým údajem a podmínkami, za kterých k nehodě došlo, tedy za úplné tmy, když obviněný musel být při vjetí do obce zcela jednoznačně viděn. Má tak za to, že poškozená má výrazný podíl na zavinění dopravní nehody. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 688/2011 a uvádí, že nalézací soudy odmítly podíl obou účastníků na střetu, odmítly proporcionální vyjádření míry, v níž se na nehodě účastníci podíleli a zcela chybně vyhodnotily jednání obviněného za extrémní. Tvrdí, že spolupodíl na střetu obou vozidel byl v konkrétní situaci srovnatelný. Vyšší překročení nejvyšší povolené rychlosti motorového vozidla řidičem jedoucím po hlavní silnici neznamená v konkrétním případu znemožnění splnění povinností uvedených v ust. §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je tedy na místě užít mírnější právní kvalifikaci. Pokud by poškozená dodržela výše uvedené ustanovení, nenastal by škodlivý následek, byť snad lze připustit více existujících příčin, což může být při jejich existenci při posuzování kauzálního nexu náročné. Tato skutečnost však nemůže znamenat to, že soudy důsledné posouzení kauzálního nexu ignorovaly, čehož je důsledkem použití nesprávné právní kvalifikace podle ustanovení §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, bez proporcionálního vyjádření míry, v níž se na nehodě podílely oba účastníci střetu.
Obviněný dále namítá extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a obecnými soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Rozhodnutí obecných soudů jsou dle něj zatíženy vadou a je na místě učinit závěr, že skutková zjištění obecných soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a nemají v nich oporu. Jde především o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem svědecké výpovědi poškozené, se závěry znaleckého posudku co do místních výhledových poměrů ve vztahu k pořízené fotodokumentaci obhajobou, ve vztahu ke svědeckým výpovědím svědků D. a J. N. a dále ve světle pochybností týkajících se možného ovlivnění alkoholem poškozené, které bylo detekováno enzymatickou metodou, která není metodou specifickou. Ignorování možného ovlivnění řidičky P. alkoholem považuje obviněný za nezákonné, orgány činné v trestním řízení nepostupovaly standartním způsobem a nezajistily řádné provedení analytické zkoušky krve. Závěrem připomíná princip presumpce neviny, z něhož plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo a povinnost orgánů činných v trestním řízení objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného, a dodává, že v souzené věci orgány činné v trestním řízení těmto imperativům nedostály.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 10 To 169/2017 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Zároveň žádá, aby byla přerušena vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o dovolací námitky, je možno konstatovat, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Konkrétně obviněný po stručné rekapitulaci vývoje jeho trestní věci namítá, že dotčená soudní rozhodnutí jsou jednostranná, zaměřená toliko v jeho neprospěch, soudy se v nich zejména řádně nevypořádaly s otázkou příčinné souvislosti, protože pominuly významnou příčinu v podobě jednání poškozené řidičky. Podle jeho názoru jel sice vyšší než dovolenou rychlostí, avšak poškozená nevěnovala pozornost vozidlům přijíždějícím zprava a má tak výrazný podíl na zavinění dopravní nehody, když mu nedala přednost v jízdě, ač vyjížděla z vedlejší komunikace. Je dle něj tudíž namístě nadsadit na skutkový děj mírnější právní kvalifikaci, než zaujaly soudy činné ve věci. V této souvislosti rovněž zdůrazňuje, že poškozená měla téměř perfektní až ideální rozhledové poměry, že soudy na jednu stranu ignorují znalecký posudek v otázce místního uspořádání, na druhou stranu však přebírají nepřípustné znalcovy závěry z oblasti právní. Zdůrazňuje i fakt, že poškozené neměly připnuté bezpečnostní pásy a poškozená řidička měla v krvi alkohol, kdy výše jeho hladiny nebyla řádně zjištěna.
Ve vztahu k námitce nesprávné právní kvalifikace, když dle názoru obviněného nemá být jeho jednání hodnoceno v kvalifikované, nýbrž pouze v základní skutkové podstatě (podstatách), a to s ohledem na spoluzavinění poškozené řidičky, státní zástupce odkazuje zejména na str. 9–10 rozsudku okresního soudu či na str. 4 usnesení krajského soudu, kde se soudy touto otázkou zabývají, přičemž dospívají ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že na straně poškozené řidičky nelze spoluzavinění shledat. Se stanoviskem soudů se státní zástupce plně ztotožňuje, odkazuje na ně a pouze stručně doplňuje, že ani podle jeho názoru nelze poškozené přičítat spoluzavinění na předmětné dopravní nehodě. Obviněný překročil v místě dovolenou rychlost v podstatě o 100 %, což je extrémní překročení rychlosti. Při takto mimořádném překročení rychlosti bylo přitom s ohledem na okolnosti dopravní nehody v zásadě vyloučeno, aby poškozená řidička jedoucí po vedlejší pozemní komunikaci dala takto extrémně rychle jedoucímu obviněnému přednost v jízdě. Nemohla vědět, že se někdo v místě s maximální dovolenou rychlostí 50 km/h pohybuje rychlostí vyšší o 100 %. Pokud by obviněný jel dovolenou rychlostí 50 km/h, nedošlo by při běžném způsobu jízdy ke střetu (str. 7 rozsudku okresního soudu). To jsou tedy základní důvody, proč se státní zástupce domnívá, že obviněný svým způsobem jízdy, zejména extrémním překročením dovolené rychlosti, připravil poškozenou řidičku o možnost dát mu přednost v jízdě. Soudy vyslovený názor o nedostatku spoluzavinění poškozené při extrémním překročení nejvyšší dovolené rychlosti navíc plně koresponduje i s judikaturou reprezentovanou především rozhodnutím publikovaným pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., jehož závěry jsou navazující praxí Nejvyššího soudu respektovány a dále rozvíjeny.
K námitce obviněného, že soudy přebírají nepřípustné znalcovy závěry z oblasti právní, státní zástupce uvádí, že obecně je skutečně nepřípustné, aby se znalci vyjadřovali k právním otázkám. Nicméně sama skutečnost, že znalec ve svém posudku některé právní otázky řeší, nevylučuje použitelnost takového posudku a nevylučuje ani to, aby soud na podkladě svého vlastního hodnocení učinil totožné právní závěry, ke kterým dospěl znalec. K výtce týkající se bezpečnostních pásů státní zástupce odkazuje na rozsudek okresního soudu, kde je na str. 8 vysvětleno, že tato otázka je vzhledem k okolnostem řešené kauzy v zásadě nepodstatná. Správně se soudy vypořádaly i s otázkou možného ovlivnění poškozené řidičky alkoholem, a to na str. 8–9 rozsudku okresního soudu, resp. 4–5 usnesení krajského soudu, na které odkazuje. Obviněný v dovolání zdůrazňuje i existenci ideálních rozhledových poměrů poškozené řidičky. Zde lze opět odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 6, kde soud toto tvrzení obviněného naopak vyvrací.
Namítá-li obviněný existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, pak státní zástupce konstatuje, že žádné takové rozpory neshledal. Naopak se domnívá, že z provedených důkazů lze dovodit skutková zjištění, jež učinily soudy ve věci činné, a že tato skutková zjištění oporu v provedených důkazech opravdu mají. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. K.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl obviněný právně relevantní námitku, když uvedl, že jel sice vyšší než dovolenou rychlostí, avšak poškozená nevěnovala pozornost vozidlům přijíždějícím zprava. Má tak výrazný podíl na zavinění dopravní nehody, jelikož nedala přednost v jízdě, ač vyjížděla z vedlejší komunikace. Obviněný se tedy domnívá, že jeho nedovolená rychlost jízdy není jedinou příčinou dopravní nehody a s ohledem na spoluzavinění poškozené je proto na místě jiná, než soudy zvolená právní kvalifikace.
Nejvyšší soud k této námitce odkazuje na své unesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (rozhodnutí publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr), které uvádí, že jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70 %) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví.
Stejně tak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, vyplývá, že odpovědnost obviněného přichází v úvahu za kumulativního splnění následujících dvou podmínek.
1) Obviněný v extrémní míře porušil stanovený rychlostní limit, přičemž toto porušení bylo zaviněné. Pro posouzení toho, v jaké míře obviněný překročil limit, a zda šlo nebo nešlo o překročení extrémní, je klíčová jak otázka, jakou rychlostí skutečně jel, tak otázka, zda mohl při patřičné pozornosti včas uvidět dopravní značku omezující v místě nejvyšší povolenou rychlost na 50 km/h. Určitým vodítkem, kdy se jedná o extrémní porušení stanoveného rychlostního limitu, může být úvaha v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011, že překročení nejvyšší povolené rychlosti o téměř dvojnásobek je výrazné. Úsudek o tom, zda jde vskutku o extrémní překročení nejvyšší povolené rychlosti, však musí být činěn s přihlédnutím ke konkrétním poměrům místa, v němž ke střetu došlo, a to zejména s ohledem na charakter komunikace, po níž obviněný jel, a na to, jakým způsobem (jak přehledně) se tato komunikace kříží s vedlejší silnicí, po níž přijíždělo vozidlo poškozené.
2) Rychlost jízdy obviněného jedoucího po hlavní silnici musí poškozené přijíždějící po vedlejší silnici fakticky znemožnit splnění povinnosti dát přednost. Faktické znemožnění splnění povinnosti se posuzuje s ohledem na konkrétní poměry místa, v němž ke střetu došlo. Mezi rozhodné okolnosti patří zejména: nakolik jde o místo pro řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici přehledné a nakolik mu umožňuje s dostatečným předstihem vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici a zohlednit jejich rychlost.
Z provedených skutkových zjištění vyplývá, že obviněný svou nedbalostí zavinil dopravní nehodu s úmrtím jedné osoby a těžkou újmu na zdraví osoby další, když při vjezdu do obce K. si počínal výrazně riskantně a bezohledně. Obviněný do obce vjel rychlostí, která byla nejen rychlostí nedovolenou, překračující cca dvojnásobně nejvyšší rychlost povolenou pro jízdu v obci, která znemožnila poškozené řidičce P. dát jeho vozidlu přednost v jízdě, ale i rychlostí, při níž nebyl schopen účinně reagovat na běžnou dopravní situaci. Svým jednáním tak porušil ustanovení ohledně rychlosti jízdy - §18 odst. 1, odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit své vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, a překročil nejvyšší povolenou rychlost pro jízdu v obci, přičemž porušení těchto povinností je třeba považovat za porušení důležitých povinností řidiče, neboť se jedná o povinnosti, při jejichž porušení hrozí závažné následky na lidských životech, zdraví a majetku. Poškozená řidička P. z konkrétní situace nemohla dovodit, že obviněný vjíždí do obce a blíží se ke křižovatce v ní dvojnásobnou rychlostí, než jaká byla dovolena. Obviněný totiž překročil v místě dovolenou rychlost v podstatě o 100 % (při dovolené maximální rychlosti 50 km/h se pohyboval rychlostí 99–121 km/h), což je extrémní překročení v místě nehody dovolené rychlosti. Poškozené proto nelze přičítat zavinění či spoluzavinění na vzniku posuzované dopravní nehody ani na způsobeném smrtelném následku a těžké újmě na zdraví. Pokud by obviněný jel dovolenou rychlostí 50 km/h, nedošlo by při běžném způsobu jízdy ke střetu vozidel.
V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu. Ostatně i znalec Ing. Němeček konstatoval, že obviněný jel tak vysokou rychlostí, že se zbavil možnosti účinně reagovat na běžnou dopravní situaci, kterou bylo možno v obci předpokládat, přičemž poškozená řidička nemohla rozpoznat, že se k místu nehody řítí takto mimořádně vysokou, nedovolenou rychlostí.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzované věci bylo zásadní příčinnou vzniklého následku na životě poškozené M. B. a těžké újmy na zdraví J. P. jednání obviněného, které spočívalo v hrubém porušení pravidel silničního provozu, konkrétně ve značném překročení nejvyšší povolené rychlosti. Při jízdě rychlostí povolenou by poškozená P. bez problémů projela křižovatku zamýšleným směrem a obviněnému by nevytvořila náhlou nečekanou překážku. Poškozené řidičce tudíž nelze přičítat na předmětné dopravní nehodě spoluzavinění tak, jak namítá obviněný.
Obviněný ve svém dovolání dále zdůrazňuje existenci ideálních rozhledových poměrů poškozené. K tomuto Nejvyšší soud odkazuje na přiléhavé úvahy Okresního soudu v Kolíně, který naopak uvedl, že řidiči vyjíždějící obdobně jako poškozená mají velmi obtížnou pozici, pokud řidiči na hlavní silnici nedodrží pravidla vztahující se k nejvyšší dovolené rychlosti. K námitkám obviněného ohledně toho, že znalec měl ve svém posudku uvádět blíže nespecifikované právní závěry, Nejvyšší soud toliko konstatuje, že i kdyby tomu tak bylo, neznamená to, že by posudek znalce byl v ostatních částech nepoužitelný. Nalézací soud učinil vlastní skutkové i právní závěry sám. Důležité je, že znalecký posudek obsahuje odborné poznatky a zjištění, z nichž znalec tento právní závěr učinil a které umožňují, aby si soud tentýž nebo jiný takový závěr dovodil sám (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Tzn 19/1997). Technickou stránku posudku, která je pro jeho použitelnost podstatná, navíc nezpochybňuje ani sám obviněný. Ani tvrzení o tom, že posádka vozidla Renault nebyla připoutaná, a to mělo vliv na zranění poškozených, neobstojí. Okresní soud v této souvislosti zcela správně poukázal na výpovědi znalců z oboru silniční dopravy a zdravotnictví, v nichž zazněl závěr, že při uvedeném průběhu dopravní nehody mají klasické tříbodové pásy jen minimální účinek, pro finální úrazové změny není až tak rozhodné použití bezpečnostních pásů. Stejně tak ve vztahu ke zraněním, které utrpěly obě poškozené, lze dle závěru znalců konstatovat, že mohla vzniknout i u osob řádně připoutaných bezpečnostními pásy. Ani případné užití bezpečnostního pásu nemělo zásadní (pozitivní, ochranný) účinek a vliv na rozsah a závažnost utrpěných poranění. Konstrukční stáří vozidla, v němž jely poškozené, a jeho zařazení do třídy tzv. malých automobilů s sebou nepřináší žádné nadstandardní bezpečnostní prvky, jako např. boční, hlavové airbagy, speciální materiály apod. Působící síly proto mohly i řádně připoutanou poškozenou řidičku dostat mimo vozidlo. Konečně neobstojí ani snaha zpochybnit příčiny nehodového děje poukazem na údajné ovlivnění poškozené P. alkoholem. Obviněný v této souvislosti zcela pomíjí důkaz, kterým je znalecký posudek z oboru zdravotnictví - toxikologie, který u jmenované neprokázal požití alkoholických nápojů před jízdou.
Obviněný má též za to, že dotčená soudní rozhodnutí trpí extrémními vnitřními rozpory, na které v textu dovolání poukazuje. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, obviněným namítaný, extrémní rozpor. Zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve výpovědi poškozené řidičky J. P., v protokolu o dopravní nehodě, fotodokumentaci, znaleckém posudku z oboru dopravy Ing. Tomáše Němečka, MBA, který z technického pohledu vypovídá o průběhu dopravní nehody a jejích příčinách, znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství Prim. MUDr. Jiřího Hladíka a znaleckém posudku z oboru zdravotnictví Ing. Andrey Novotné Rychtecké. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaném dovolání je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, princip oficiality a princip vyhledávací, na nichž je vybudováno trestní řízení, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný T. K. se svým předmětným jednáním dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu