ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1422.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1422/2017 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněné T. V. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 9 To 242/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 53/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné T. V. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. 52 T 53/2016 uznal obviněnou T. V. T. vinnou zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 30. 9. 2015 v blíže nezjištěné době v odpoledních hodinách v P., P., v místě bydliště poškozené jménem T. Q. H. V., tuto nutila k tomu, aby okamžitě vrátila dluh ve výši 150 000 Kč s tím, že pokud peníze nevrátí, tak do domu přinese bombu, následně ukázala poškozené nůž, který měla ve vnitřní kapse bundy s tím, že gestikulací naznačila, že poškozenou podřízne, a dále vyhrožovala tím, že pokud finanční prostředky nevrátí, tak unese jejího syna XXXXX *) a ji zabije, a dále v období od konce září 2015 do 8. 10. 2015 prostřednictvím SMS zpráv, které zasílala ze svého telefonního čísla na mobilní telefon poškozené, tuto opakovaně pod pohrůžkou násilí nutila k tomu, aby vrátila svůj dluh ve výši 150 000 Kč, přičemž toto jednání v poškozené vzbudilo obavu o svůj život a o život svých dětí.
Za to byl obviněné podle §175 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně obviněná napadla odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 9 To 242/2017 podle §256 tr. ř. zamítl.
Zmíněným rozhodnutím předcházelo vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2016 sp. zn. 52 T 53/2016, jímž byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 1 ZT 368/2015, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek je trestným činem. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 9 To 341/2016 tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 poté vydal rozsudek ze dne 14. 11. 2016 sp. zn. 52 T 53/2016, jímž obviněnou uznal vinnou přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí uložil podle §175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Městský soud v Praze usnesením ze dne ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 9 To 4/2017 i tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Nalézací soud pak rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 3. 5. 2017.
Obviněná proti cit. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 9 To 242/2017 podala dovolání, v němž nejprve rekapitulovala průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezila uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konkrétně uvádí, že si je vědoma toho, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, nicméně obviněná má za to, že v předmětné věci došlo k tzv. extrémnímu nesouladu právního posouzení skutku s provedenými důkazy. Mezi případy tzv. extrémního nesouladu podle Ústavního soudu patří mimo jiné vady důkazního řízení, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03). Obviněná má za to, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil důkazy provedené v řízení, a má především za to, že nebyly prokázány výhrůžky ani přítomnost nože. V řízení došlo celkem ke třem rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož i ke třem rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé, kdy však u všech rozhodnutí nedošlo ke změně důkazní situace.
Soudy obou stupňů dovodily spáchání trestného činu a viny obviněné především z výpovědi poškozené, k jejíž výpovědi se soudy zcela nedůvodně přiklonily, ačkoli její výpověď byla značně nevěrohodná a poškozená v průběhu trestního řízení několikrát prokazatelně lhala. Je také s podivem, že soud prvního stupně za nezměněného důkazního stavu v prvním a druhém rozhodnutí přítomnost nože vyloučil a ve třetím ji měl za prokázanou. Obviněná má za to, že není možné se tendenčně přiklonit pouze k výpovědi poškozené.
Ohledně přítomnosti nože poškozená uvedla, že neviděla střenku nože a to, že předmět, který měla vidět, je nůž, dovozovala pouze z fotografie na facebooku. O přítomnosti nože tak lze velmi důvodně pochybovat. Nikdo jiný nůž neviděl. Kabát obviněné, který v rozhodný den měla na sobě, neměl vnitřní kapsy, nůž by tedy nemohl být umístěn tak, jak popsala poškozená. V pochybnostech je tak třeba se vždy přiklonit na stranu obviněné.
Vina obviněné je podle soudů také nepřímo prokazována znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze kterého vyplynulo, že osobnost poškozené je bez příznaků hrubší psychopatologie, nebyly u ní shledány ani příznaky patologické lhavosti, či sklon ke konfabulaci. Tomu obviněná oponuje a poukazuje, že výpovědi poškozené byly v průběhu řízení značně účelové a v mnoha ohledech nepravdivé, jak bylo jednoznačně prokázáno. I když to z posudku nevyplývá, je možno usoudit, že poškozená je schopna lhát, jak také skutečně během řízení několikrát učinila. V trestním řízení vyšlo najevo nejméně pět lží poškozené, proto není možné přesvědčit k názoru, že by poškozená nebyla schopna lhát.
Je s podivem, že by poškozená po výhrůžkách, ze kterých se měla obávat o svůj život a především životy svých dětí, následně zvala opakovaně obviněnou do svého bytu. Pokud by u poškozené slova obviněné vzbudila důvodnou obavu o životy rodinných příslušníků, pak by obviněnou nikdy nezvala do svého bytu a už vůbec by nepustila svého syna z bytu, kde v té době musel obviněnou jednoznačně potkat. Nelze také souhlasit s odůvodněním, proč poškozená podala trestní oznámení až šest dní po incidentu. Poškozená své jednání odůvodnila tím, že neznala jméno a bydliště obviněné, což se ovšem nezakládá na pravdě.
Podle obviněné také nebylo prokázáno, že by prostřednictvím SMS zpráv jakkoli poškozenou pod pohrůžkou násilí nutila k tomu, aby vrátila svůj dluh. V SMS komunikaci jsou sice užity vulgárnější výrazy, ale nikoli výhrůžky násilím.
Obviněné dále není zřejmé, na základě jakých skutečností soudy dospěly k závěru, že svědek P. lhal o přítomnosti nože a gesta podříznutí ve snaze pomoci obviněné, a naopak z jakého důvodu soudy dovodily, že nemůže lhát syn poškozené, který jako nezletilý je mnohem více ovlivnitelný svou matkou než dospělý člověk.
Spáchání trestného činu obviněnou vyplývá toliko ze svědecké výpovědi poškozené, kterou je však nutné považovat za nedůvěryhodnou a která byla v průběhu celého řízení značně nekonzistentní. Obviněná má za to, že z provedeného dokazování před soudem prvního stupně není možné mít za prokázané spáchání skutku, za jehož spáchání byla obviněná uznána vinnou.
Obviněná považuje postup, jakým soudy došly ke skutkovým závěrům, za zcela nesprávný a v rozporu s trestním řádem, jakož i základními procesními zásadami práva na spravedlivý proces. Těžiště dokazování spadá do řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může soud druhého stupně pouze v zákonem stanovených případech doplňovat. §263 odst. 7 tr. ř. stanoví, že: „z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl“ . Odvolací soud sám měnil skutková zjištění, aniž sám provedl jakékoli dokazování, když na základě těchto změn ve svých rozhodnutích dával závazné pokyny soudu prvního stupně, jak provedené důkazy hodnotit a jaké závěry z nich vyvozovat. Konkrétně soud druhého stupně v usnesení ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 9 To 4/2017 uvedl, že soud prvního stupně se nevypořádal s tou částí výpovědi poškozené, kterou nesprávně v odůvodnění napadeného rozsudku interpretoval, v důsledku čehož je tato část skutkového děje nesprávně posouzena v rozporu s obsahem její výpovědi učiněné přímo před soudem. Soud druhého stupně rovněž soudu prvního stupně uložil, aby se opětovně vypořádal s tou částí skutkového děje, kde poškozená popisuje přítomnost nože u obviněné, tedy aby se opětovně zabýval otázkou posouzení jednání obviněné podle přísnější právní kvalifikace. Soud prvního stupně však neprovedl žádné nové důkazy, které by podpořily verzi poškozené. Soud prvního stupně se tak řídil pokynem odvolacího soudu, aby v zásadě věřil celé výpovědi, ačkoli předtím soud důvodně považoval za prokázanou a věrohodnou pouze část její výpovědi. Rovněž v usnesení soudu druhého stupně ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 9 To 341/2016 odvolací soud dal závazný pokyn soudu prvního stupně jak se vypořádat se skutkovými zjištěními, aniž by však sám provedl doplnění dokazování.
Obviněná má za to, že takový postup, kdy odvolací soud dává pokyny soudu prvního stupně ohledně skutkových závěrů, aniž by sám provedl dokazování, je nepřípustný a v rozporu jak s trestním řádem, tak se zásadami spravedlivého procesu. Obviněná se domnívá, že tímto postupem došlo k porušení základního práva na přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť v zásadě nemohlo dojít k přezkoumání skutkových závěrů, když soud prvního stupně se řídil toliko pokyny odvolacího soudu týkajících se skutkových zjištění.
Dále obviněná argumentuje, že výše popsaným postupem soudu druhého stupně došlo k porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti, když odvolací soud, aniž by provedl dokazování, dal závazné pokyny soudu prvního stupně, jak má jednání obviněné skutkově posoudit. Soud prvního stupně se tímto pokynem řídil a dospěl tak ke zcela odlišným závěrům, než při prvním rozhodnutí ve věci, kdy obviněnou zprostil obžaloby, resp. také při druhém rozhodnutí, kdy nepovažoval za prokázanou přítomnost nože.
Obviněná má za to, že její uznání vinnou pouze na základě svědecké výpovědi poškozené je v rozporu se základními zásadami trestního práva, a to především se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj ve skutečnosti odehrál (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/2002). Obviněná má za to, že v tomto případě nebylo možno dojít k jednoznačnému závěru, že by se trestného činu dopustila, resp. že by s sebou měla nůž. Je s podivem, že za nezměněné důkazní situace soud prvního stupně nejprve obviněnou zprostil obžaloby, poté rozhodl o uznání viny ze spáchání přečinu dle §175 odst. 1 tr. zákoníku a až následně podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy se u posledních dvou rozhodnutí vždy řídil pokyny odvolacího soudu týkajícího se skutkových okolností.
Pro úplnost obviněná dodává, že k posouzení všech výše uvedených námitek je dovolací soud příslušný, ačkoli porušení procesních práv, resp. práva na spravedlivý proces není výslovně uvedeno v §265b tr. ř. Podle judikatury Ústavního soudu platí, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků, tedy i cestou dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 205/03).
Dovolatelka v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se věcně nevyjádřil. Pouze vyslovil souhlas, aby ve věci Nevyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněné proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 9 To 242/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněnou je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ačkoli námitky vznesené v dovolání zjevně nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vzhledem k výše zmíněné judikatuře Ústavního soudu a tvrzení dovolatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces, se Nejvyšší soud jejími námitkami rozhodl podrobněji zabývat.
Nejvyšší soud pak na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Obhajoba obviněné uplatňovaná v průběhu celého řízení ve zkratce spočívá v tom, že nebyly dostatečně prokázány výhrůžky, kterých se měla dopustit vůči poškozené, ani přítomnost nože, jehož případným užitím měla obviněná poškozené vyhrožovat v případě, že nezaplatí svůj dluh.
Poškozená ve své výpovědi uvedla, že si je jistá, že se jedná o nůž, jelikož jej zná z fotografií obviněné umístěných na sociální síti facebook. Nejedná se tak pouze o domněnku, jak prvotně interpretoval nalézací soud, i když nebyla vidět střenka nože, který měla obviněná u sebe. Přítomnost nože navíc nevyplývá pouze z výpovědi poškozené, i když se jedná o jediný přímý důkaz. Syn poškozené totiž uvedl, že viděl, jak si obviněná otevírá kabát a ukazuje něco poškozené. Až později se od poškozené dozvěděl, že to byl nůž. Jedná se sice o nepřímý důkaz, který ovšem dokazuje fakt, že obviněná za nějakým účelem rozevírala svůj kabát a něco poškozené ukazovala. Nejvyšší soud tak nevidí, za jakým jiným účelem by obviněná rozevírala kabát a něco poškozené ukazovala. V závislosti na předchozích výhrůžkách směrem k poškozené a jejímu synovi tak mohlo být jediným důvodem vzbuzení strachu v poškozené z případné újmy na jejím zdraví nebo zdraví jejích dětí. Stejně tak nelze přijmout argument obviněné, že nezletilý je mnohem více ovlivnitelný poškozenou než svědek P., jakožto dospělá osoba. Svědek P. nemohl rozpoznat, zda obviněná poškozené vyhrožuje, protože sám uvedl, že se spolu bavily vietnamsky, čemuž on nerozumí, na rozdíl od syna poškozené. Kdyby svědek XXXXX *) byl ovlivněn poškozenou, zcela jistě by vypověděl totožnou verzi jako poškozená, aby ji tak podpořil. Svědek ovšem uvedl, že slyšel obviněnou vyhrožovat poškozené i jemu, protože rozumí vietnamsky, a že viděl obviněnou pouze rozevřít kabát, kdy něco ukazovala poškozené, ale neuvedl, že viděl přímo nůž. V závislosti na tom není důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi svědka XXXXX *), stejně jako není důvod k pochybnostem ohledně toho, zda obviněná u sebe měla nůž a tento ukazovala poškozené. To i nepřímo potvrdil svědek S. P., jehož výpověď ovšem nelze přeceňovat, protože nebyl přítomen celé události a veškeré informace má pouze zprostředkovaně od poškozené. Argumentaci obviněné, že kabát, který měla v inkriminovaný den na sobě, nemá vnitřní kapsy, nelze akceptovat, jelikož není jasné, zda se jedná opravdu o ten konkrétní kabát a zda nemohla mít obviněná nůž umístěn v jiném kusu oděvu pod kabátem, což dostatečně odůvodnil odvolací soud.
Fakt, že poškozená zvala obviněnou do svého bytu ve chvíli, kdy jí vyhrožovala na chodbě, nic nemění na tom, že i tak mohla mít strach o svoje zdraví či zdraví svých dětí. Poškozená tak pouze chtěla, aby obviněná nevzbudila pozornost sousedů, jelikož byla na chodbě značně hlučná. Stejně tak je irelevantní, že poškozená podala trestní oznámení na policii až šest dní po incidentu. Poškozená chtěla nastalou situaci řešit v prvé řadě s někým blízkým, proto volala svědkovi S. P., a až poté podala trestní oznámení. To žádným způsobem nenasvědčuje tomu, že by se skutečnosti uvedené v trestním oznámení neodehrály. Že měla poškozená strach o život svůj i dětí, dokresluje právě hovor mezi S. P. a poškozenou, kdy se mu svěřuje s myšlenkou možného odstěhování. S těmito námitkami se však již dostatečně vypořádal nalézací soud ve svém rozhodnutí.
Nejvyšší soud zároveň připouští, že se jedná o neobvyklý případ s ohledem na to, že jak soud nalézací, tak soud odvolací rozhodovaly v téže věci celkem třikrát. To ovšem neznamená, že jsou námitky směřující k porušení zásad spravedlivého procesu či porušení ustanovení trestního řádu důvodné. Obviněná namítá, že soud druhého stupně sám měnil skutková zjištění, aniž by sám provedl jakékoli dokazování, a dával soudu prvního stupně závazné pokyny. Konkrétně soud druhého stupně v usnesení ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 9 To 4/2017 vytknul, že poškozená neuváděla, že se „pouze domnívá, že viděla rukojeť nože, který zná z facebooku obviněné“ , ale její doslovná výpověď byla, že: „…v době, kdy vcházel do bytu, tak obviněná otevřela bundu nebo kabát, to si přesně nepamatuji a ukázala mi takový malý nůž zelené barvy…..Já ten nůž znám, protože obviněná na svém facebooku má fotografií s tímto nožem, kdy ona s ním porcuje například meloun, já mám také podobný nůž, jedná se o nůž na řezání koberců….Viděla jsem pouze držadlo toho nože, měla ho zastrčený v náprsní kapse. Střenku nože jsem neviděla.“. Podle obviněné soud druhého stupně rovněž soudu prvního stupně uložil, aby se opětovně vypořádal s tou částí skutkového děje, kde poškozená popisuje přítomnost nože, tedy aby se opětovně zabýval otázkou posouzení jednání podle přísnější právní kvalifikace. Obviněná též poukazuje na usnesení ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 9 To 341/2016, kde odvolací soud měl, podle obviněné, také udělovat závazné pokyny soudu prvního stupně, jak se vypořádat se skutkovými zjištěními.
K těmto námitkám je potřeba uvést, že odvolací soud je soud příslušný k přezkumu rozsudků soudů prvního stupně. Odvolací soud může odvolání zamítnout nebo napadený rozsudek zrušit a sám rozhodnout nebo, jako v tomto konkrétním případě, napadený rozsudek zrušit a vrátit zpět soudu prvního stupně k novému rozhodnutí ve věci. V případě zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně je odvolací soud povinen v odůvodnění vysvětlit, v čem spatřuje nedostatky rozsudku a proč takové nedostatky nemohl odstranit sám odvolací soud. Pokud by odvolací soud neuvedl, v čem spatřuje nedostatky rozsudku soudu prvního stupně a pouze věc bez dalšího vrátil, nalézací soud by netušil, jaké nedostatky má zhojit. Z logiky věci tak odvolací soud musí uvést konkrétní nedostatky zjištěné v rozsudku soudu prvního stupně či jeho rozporuplné pasáže, aby tak soud prvního stupně tyto chyby napravil. Soud prvního stupně nemusí provádět celé hlavní líčení znovu, jestliže byl napadený rozsudek zrušen jen proto, že soud prvního stupně se v jeho odůvodnění nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, např. hodnotil provedené důkazy vadně nebo neúplně, nevypořádal se s tzv. opomenutými důkazy, neprovedl některý významný důkaz nebo ho provedl vadně, došlo k pochybení pouze při právním posouzení jinak řádně zjištěného a odůvodněného skutkového stavu, apod. (viz Šámal, P. a kol., Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. s. 3081). Přestože odvolací soud sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o své správnosti. Odvolací soud může v takovém případě vytknout vady při hodnocení důkazů, jichž se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), není však oprávněn dávat mu závazné pokyny, k jakým závěrům má dojít při hodnocení jednotlivých důkazů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83).
Pokud jde o projednávanou věc, odvolací soud v usneseních ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 9 To 4/2017 a ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 9 To 341/2016 neukládal soudu prvního stupně žádné závazné pokyny. Odvolací soud pouze poukazoval na nelogičnost závěrů učiněných z provedených důkazů, či vadnost nebo neúplnost hodnocení provedených důkazů. Tímto postupem soudu nebylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces, neboť odvolací soud postupoval podle §254 tr. ř. a v souladu se smyslem odvolacího řízení a přezkoumal, zda nalézací soud učinil jasná skutková zjištění, vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a přihlédl přitom k podstatnému obsahu provedených důkazů. Přitom zjistil, že nalézací soud této povinnosti nedostál, a proto rozhodl opakovaně o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, a to aniž by mu uděloval závazné pokyny k hodnocení důkazů, které je doménou nalézacího soudu. Aby se jednalo o závazné pokyny, v odůvodnění usnesení odvolacího soudu by muselo být stanoveno, jak má případný důkaz soud prvního stupně hodnotit, k jakým závěrům má dojít nebo jak má rozhodnout. To, že odvolací soud považuje hodnocení důkazů za nepřesvědčivé, tendenční a nelogické, nelze považovat za závazné pokyny vůči soudu prvního stupně. Odvolací soud tak pouze poukazuje na nedostatek argumentace soudu prvního stupně v odůvodnění, kdy hodnocení důkazů nebylo souladné s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
Výše popsaným postupem soudu druhého stupně pak nedošlo ani k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti. Zásada ústnosti znamená, že důkazy musí být prováděny v ústní formě a každý z účastníků řízení má právo se ke všem skutečnostem vyjádřit. Podle zásady bezprostřednosti je soud povinen rozhodovat na základě před ním provedených důkazů. Tyto dvě zásady spolu navzájem úzce souvisí. Veškeré důkazy, ze kterých byly následně vyvozovány skutkové závěry, byly provedeny před soudem prvního stupně v hlavním líčení, ke kterým se každý z účastníků měl možnost vyjádřit. Skutečnost, že soud prvního stupně ve svém posledním rozhodnutí ve věci některé důkazy interpretoval odlišně od prvního rozhodnutí ve věci, neporušuje zásady ústnosti a bezprostřednosti. Soud prvního stupně pracoval stále se stejnými důkazy, které provedl v hlavním líčení, a účastníci měli možnost se k nim vyjádřit. Naopak neprovedl žádné nové důkazy, ke kterým by se účastníci řízení vyjádřit nemohli, čímž by mohly být porušeny výše zmíněné zásady.
Dovolacím důvodem není ani v dovolání namítané porušení zásady in dubio pro reo (zásada, podle níž je třeba v pochybnostech skutkové povahy rozhodnout ve prospěch obviněného), neboť se týká skutkového stavu a hodnocení důkazů, tedy se jedná o zásadu procesní, a nikoli hmotněprávní. Z toho, co ale bylo uvedeno výše, jasně vyplývá, že předchozím postupem soudů nižších stupňů ve svém souhrnu k porušení práva obviněné na spravedlivý proces rozhodně nedošlo.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku ze všech těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněné T. V. T. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se svým celkovým pojetím dovolání ocitla mimo rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ani v jeho rozšířené podobě ve smyslu judikatury Ústavního soudu nebylo shledáno důvodným. Toto své rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.