ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1451.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1451/2017 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněného L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci králové ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 11 To 210/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 2 T 1/2017, byl obviněný L. K. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 8. 8. 2016 kolem 17:10 hodin v katastru obce S., okr. H. K., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia, jedoucí po silnici III. třídy č. 2997 ve směru od obce S. na obec S. nevěnoval dostatečnou pozornost situaci v silničním provozu a v km 8.332 začal předjíždět cyklistu O. D., tak, že s vozidlem přejel do protisměrné části vozovky, kde levou přední částí vozidla narazil do levé přední části protijedoucího vozidla zn. Opel Corsa, když vozidlo bylo po střetu odhozeno do levého silničního příkopu a řidič vozidla J. H., utrpěl v důsledku střetu oděrky na čele a na levém koleně a otevřenou zlomeninu těla levé stehenní kosti s výrazným posunem úlomků, když v důsledku tohoto zranění byl omezen v obvyklém způsobu života nemožností zatížení levé dolní končetiny až do 2. 12. 2016, a dále došlo ke zranění spolujezdce z vozidla zn. Opel Corsa M. H., který utrpěl lehké zhmoždění měkkých tkání pravé poloviny hrudníku s následným ošetřením, a L. K. tak porušil ustanovení §4 písm. a) a §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů.“
Za uvedené jednání byl obviněný L. K. odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Královehradecký kraj, Hořická 1710/19a škodu ve výši 3.110 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. H., bytem Č., S., odkázán s nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 2 T 1/2017, podal obviněný L. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 11 To 210/2017, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 11 To 210/2017, podal následně obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že důkazy shromážděné jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudy správně nevyhodnotily a učinily nesprávné právní závěry. Oba soudy při právní kvalifikaci vycházely z toho, že obviněný svým jednáním způsobil těžkou újmu na zdraví poškozenému H. Nevzaly ale v úvahu, že při dopravní nehodě dvě zúčastněné osoby ze tří utrpěly prostá zranění s dobou léčení několik málo dnů. Tato zranění evidentně nebyla vážnější proto, že obě tyto osoby, tedy obviněný a spolujezdec protijedoucího vozidla M. H. byli připoutáni, zatímco poškozený H. připoutaný nebyl. Znalec z oboru soudního lékařství ve vyžádaném posudku uvedl, že skutečnost, že k závažnějším zraněním nedošlo, je třeba vysvětlovat mimo jiné i tím, že nedošlo k deformaci kabin. Toto tvrzení však není v souladu se skutečností, neboť právě v místech, kde seděl obviněný, došlo k přímému střetu s protijedoucím vozidlem. Soudy také nedocenily názor znalce, že se nejedná o tvrzení vyslovené s jistotou, ale pouze o předpoklady v rámci pravděpodobnosti. V každém případě však nelze přehlédnout skutečnost, že poškozený H. porušil pravidla silničního provozu tím, že při jízdě nebyl připoután. Obviněný je proto přesvědčen, že mu nelze přičítat odpovědnost za závažnější následek, tj. za těžkou újmu na zdraví, když lze s obdobnou pravděpodobností předpokládat, že kdyby byl poškozený připoután, k takovému těžšímu následku by nedošlo. Závěrečné pasáže dovolání jsou výhrady obviněného proti tomu, že soudy jeho trestní stíhání ve smyslu §307 tr. ř. podmíněně nezastavily, přestože pro takový postup byly splněny všechny zákonné podmínky. Dále poukazuje na to, že splnil i další podmínku ustanovení §307 tr. ř., tedy že se zavázal během zkušební doby zdržet se činnosti v souvislosti s níž se dopustil přečinu. Závěrem uvádí, že je přesvědčen, že z jeho strany nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ale pouze přečinu ublížení na zdraví podle §148 odst. 2 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný L. K. navrhl, aby Nejvyšší soud dle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 2 T 1/2017 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 11 To 210/2017 a rozhodl sám podle §265m tr. ř., popř. aby přikázal věc dle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obsahem dovolání jsou výlučně takové námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se oba soudy logicky a srozumitelně vypořádaly. Mj. právě náležité zohlednění okolnosti nepřipoutání se poškozeného J. H. bezpečnostním pásem a na potřebu řádného objasnění otázek zavinění obviněného ve vztahu ke vzniklé těžké újmě na zdraví, jakož i příčinné souvislosti byly důvodem, proč nejprve odvolací soud první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce dále uvedl, že výhrady obviněného L. K. pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Dovolatel nejprve v úvodu dovolání zpochybnil své zavinění na těžké újmě na zdraví způsobené J. H., potažmo pak příčinnou souvislostí mezi svým jednáním a vzniklým následkem a tvrdil, že pokud by se poškozený řádně připoutal, nemusel by být následek na jeho zdraví natolik závažným, z čehož dovodil, že sám nese vinu pouze na prostém ublížení na zdraví. Podle názoru státního zástupce však obviněný zmíněnou výhradu uplatnil výlučně na podkladě nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů soudy. Takové výhrady se přitom s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou. Jak vyplývá z dovolací argumentace, obviněný v příkrém rozporu s tím, co bylo zjištěno nalézacím soudem, v podstatě dovodil spoluzavinění poškozeného J. H. na vzniklé těžké újmě na zdraví. K tomuto státní zástupce připomenul, že spoluzavinění na straně poškozeného by za určitých okolností mohlo mít vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015). V posuzované trestní věci je však skutečnost taková – a v tomto směru odkazuje na výstižné úvahy nalézacího soudu zejména na str. 6–7 rozsudku ze dne 23. 5. 2017, potažmo na obdobné závěry odvolacího soudu na str. 7–8 usnesení ze dne 8. 8. 2017 – že žádné takové spoluzavinění poškozeného shledáno nebylo.
Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku ohledně postupu soudů, konkrétně nevyužití možnosti ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze s úspěchem namítat, že soud nepostupoval podle §307 odst. 1 tr. ř., byť by k takovému postupu byly splněny všechny zákonné podmínky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 347/2004). Obviněný L. K. dovolací důvod vztahující se mj. k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání ani neuplatnil. Státní zástupce k tomuto dodává, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ten počítá výslovně pouze s možností napadnout dovoláním pozitivní rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Reaguje tedy jen na případy, kdy bylo takové rozhodnutí vydáno, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Z toho logicky plyne, že dovolání na druhé straně nelze opřít o námitku, že byly splněny veškeré zákonné předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání obviněného podle §307 odst. 1 tr. ř., avšak soudy obou stupňů tuto alternativu zcela pominuly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. 11 Tdo 426/2004).
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnuje, že jednání obviněného L. K. bylo důvodně kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a že tvrzené námitky stojí mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný L. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Laciny) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný se pouze snaží svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu, založenou na tvrzení, že předmětný přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku nespáchal.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obdobně nelze pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit námitky obviněného nad postupem soudů, které nevyužily možnosti §223a tr. ř. a §307 odst. 1 tr. ř. a jeho trestní stíhání podmíněně nezastavily. Obviněný má ze zákona právo na řádný proces, nikoliv však právo na to, aby věc byla vyřízena odklonem od takového procesu, jímž je mimo jiné podmíněné zastavení trestního stíhání. Proto v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze s úspěchem namítat, že soud nepostupoval podle §307 odst. 1 tr. ř., byť by i k takovému postupu byly skutečně splněny všechny zákonné podmínky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004 sp. zn. 5 Tdo 347/2004). Bylo sice prokázáno, že se obviněný k činu doznal a řádně oznámil škodnou událost na pojišťovně, čímž naplnil zákonem předepsané podmínky pro rozhodnutí soudu dle §307 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud má ovšem za to, že s ohledem na vážné zranění poškozeného J. H. při dopravní nehodě a vzhledem k závažnosti samotného porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích se ve věci obviněného K. jedná o případ, kdy se pouhé zastavení trestního stíhání jeví jako nedostačující.
Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že mu nelze přičítat odpovědnost za závažnější následek, tj. za těžkou újmu na zdraví, neboť lze předpokládat, že kdyby byl poškozený řádně připoután, žádné těžké zranění by neutrpěl. Bylo dle něj tedy namístě kvalifikovat jeho jednání pouze jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 2 tr. zákoníku. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby byl poškozený J. H. připoután, bezpečnostní pás by vzniklému úrazu levé nohy nezabránil. Tento logický závěr odlišný od představ obviněného přitom soudy učinily nejen na podkladě obviněným zpochybňovaného znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Laciny, ale rovněž s přihlédnutím k důkazům dalším, mj. výpovědi svědkyně Š., protokolu o dopravní nehodě, a fotodokumentace. Ze všech těchto důkazů je patrno, že nejvíce bylo vozidlo řízené J. H. poškozeno v místech, kde měl řidič při sezení svou levou nohu. Význam b ezpečnostního pás u je přitom v tom, že spojuje člověka s automobilem a v případě nehody zadrží jeho tělo. Cestující tedy díky němu zůstávají na svých místech a neriskují, že je náraz vymrští ze sedadel nebo dokonce z vozu. Rozhodně tedy bezpečnostní pás nechrání nohu poškozeného v případě deformace kabiny vozidla v místech, kde se jeho dolní končetina nachází.
Ačkoliv tedy znalec své závěry ke vzniku zranění poškozeného J. H. učinil jen s mírou pravděpodobnosti, na základě provedeného dokazování vzaly soudy za prokázané, že k těžkému zranění poškozeného na levé noze došlo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. K charakteru zranění poškozeného J. H. bylo poté znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství prokázáno, že poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví, a to z hlediska délky trvání léčby a bezprostředního omezení poškozeného na běžném způsobu života ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, čímž byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu dle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného proto nelze kvalifikovat, jak sám navrhuje dle ustanovení §148 odst. 2 tr. zákoníku. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ zejména ve svědecké výpovědi poškozených J. H. a M. H., svědka O. D., svědkyně A. Š., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. Petra Laciny a dalších listinných důkazech. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného L. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu