ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.170.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 170/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 dovolání obviněného I. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 2 To 73/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 3/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 T 3/2016, byl obviněný I. B. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokračujícím zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1) v P., v přesně nezjištěné době od měsíce ledna 2015 do 2. 9. 2016, na ubytovně ve Š. ulici a v bytě v K. ulici, v úmyslu se sexuálně uspokojit, v přesně nezjištěném počtu případů osahával přes oděv svou nezletilou dceru „X. X.“*), a to na prsou, hýždích a stehnech, pokoušel se ji svlékat a v jednom případě ji ve vaně hladil po nahém těle, opakovaně jí říkal, že ji připraví o panenství, přičemž poškozená ho odstrkovala, plakala a vyzývala, aby svého jednání zanechal,
2) v P., v přesně nezjištěné době od měsíce ledna 2015 do 2. 9. 2016, na ubytovně ve Š. ulici a v bytě v K. ulici, opakovaně vyhrožoval poškozené „X. X.“*), že ji, její matku a bratra zabije, pokud někomu oznámí jednání popsané v bodě 1), přičemž v jednom případě vyhrožoval poškozené podříznutím, což demonstroval nožem přiloženým ke svému krku,
3) v P., dne 2. 9. 2015, v době kolem 21.00 hodin, v bytě v K. ulici, využil spánku poškozeného nezletilého „Y. Y.“*), a přes slipy mu mačkal pohlavní úd, kdy sám si přitom třel pohlavní úd až do ejakulace.
Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému současně uložena povinnost nahradit poškozené „X. X.“*) k rukám zmocněnkyně Bc. J. M., pracovnice Úřadu městského obvodu Plzeň 1, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 25.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená „X. X.“*) prostřednictvím zmocněnkyně Bc. J. M. odkázána se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený „Y. Y.“*) prostřednictvím zmocněnkyně Bc. J. M. odkázán s nárokem na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 T 3/2016, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 2 To 73/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokračujícím zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1) v P., v přesně nezjištěné době od měsíce ledna 2015 do 2. 9. 2015, na ubytovně ve Š. ulici a v bytě v K. ulici, v úmyslu se sexuálně uspokojit, v přesně nezjištěném počtu případů osahával přes oděv svou nezletilou dceru „X. X.“*), a to na prsou, hýždích a stehnech, pokoušel se ji svlékat a v jednom případě ji ve vaně hladil po nahém těle, opakovaně jí říkal, že ji připraví o panenství, přičemž poškozená ho odstrkovala, plakala a vyzývala, aby svého jednání zanechal,
2) v P., v přesně nezjištěné době od měsíce ledna 2015 do 2. 9. 2015, na ubytovně ve Š. ulici a v bytě v K. ulici, opakovaně vyhrožoval poškozené „X. X.“*), že ji, její matku a bratra zabije, pokud někomu oznámí jednání popsané v bodě 1), přičemž v jednom případě vyhrožoval poškozené podříznutím, což demonstroval nožem přiloženým ke svému krku,
3) v P., dne 2. 9. 2015, v době kolem 21.00 hodin, v bytě v K. ulici, využil spánku poškozeného nezletilého „Y. Y.“*), a přes slipy mu mačkal pohlavní úd, když sám si přitom v úmyslu se sexuálně uspokojit třel pohlavní úd až do ejakulace.
Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému současně uložena povinnost nahradit poškozené „X. X.“*) k rukám opatrovníka Bc. J. M., pracovnice Úřadu městského obvodu Plzeň 1, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 25.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená „X. X.“*) prostřednictvím opatrovníka Bc. J. M. odkázána se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený „Y. Y.“*) prostřednictvím opatrovníka Bc. J. M. odkázán s nárokem na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 2 To 73/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že jednání popsané pod bodem 3) není trestným činem, neboť údajně nebylo prokázáno a ze skutkové věty nevyplývá skutečnost, že došlo k pohlavnímu styku, tedy k ukojení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Podle něj totiž není z popisu skutku zřejmé, za jakým účelem mačkal pohlavní úd poškozeného, resp. není z něj patrna propojenost dotyku (mačkání pohlavního údu poškozeného) a jeho pohlavního uspokojení. Důkazy provedené v tomto směru považuje za naprosto nedostatečné s tím, že nebylo ničím vyloučeno, že jeho dotyk s tělem nezletilého a sebeukájení jsou dvě nesouvisející jednání. Zdůraznil, že se poškozeného nedotýkal proto, aby uspokojil svůj sexuální pud, o čemž svědčil jednak znalecký posudek z oboru sexuologie, jednak jeho vztah k synovi. Spojitost obou jednání nebyla dle něj nijak prokazována a nebylo prokázáno ani to, že nejednal s úmyslem zneužít spánku nezletilého. Ničím nebylo vyloučeno, že by jeho ruka při hlazení sjela omylem či mimoděk do oblasti pohlavního orgánu. Takové jednání tak podle jeho názoru nelze označit za znásilnění. V návaznosti na uvedené zpochybnil provedené důkazy, přičemž vyjádřil přesvědčení, že pro závěr o vině zločinem znásilnění jsou nepostačující, neboť i samotná výpověď svědkyně M. B. st. je nevěrohodná či zkreslená. Z toho dovodil jednak existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jednak popření zásady „in dubio pro reo“ a porušení práva na spravedlivý proces. Dodal, že mezi trestnými činy znásilnění a pohlavního zneužití je poměrně tenká linie, přičemž znásilněním je možno kvalifikovat jen jednání určité intenzity a závažnosti. Této intenzity a závažnosti však podle jeho názoru popsaný skutek pod bodem 3) nedosahuje.
V další části dovolání pak obviněný vytkl odvolacímu soudu, že neprovedl důkazy, které k doplnění dokazování navrhl, přičemž odůvodnění soudu proč důkazy neprovedl je podle něj laxní a povrchní. Podotkl, že nebyl na svou výslovnou žádost znovu vyslechnut, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
Za nesprávný pak obviněný označil také výrok o náhradě nemajetkové újmy s tím, že v řízení nejsou dány dostatečné důkazy, na základě kterých by soud mohl zdůvodnit výši nároku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně učinil podnět k tomu, aby mu byl podle §265h odst. 3 tr. řádu nebo podle §265o odst. 1 tr. řádu přerušen výkon trestu.
Návrh ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu předseda senátu soudu prvního stupně neučinil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. V písemném vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Polemika obviněného s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů a z toho se odvíjející závěry o nerespektování zásady in dubio pro reo a zásad spravedlivého procesu, stojí podle jeho názoru mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neztotožnil se ani s námitkou tvrzeného extrémního nesouladu a existence tzv. opomenutých důkazů. Státní zástupce považuje skutkový stav za náležitě zjištěný, a to v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodněný v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu. Vrchní soud v Praze v pozici odvolacího soudu se rovněž odpovědně zabýval návrhy obviněného na doplnění dokazování, a pokud posléze dospěl k závěru, že jde o důkazy nadbytečné, jde podle státního zástupce o zjištění logické a řádně odůvodněné, kterému nelze nic vytknout. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stojí podle jeho mínění také námitka obviněného vztahující se k výroku o náhradě nemajetkové újmy.
Pokud jde o výhrady ke skutku 3), i ty jsou podle názoru státního zástupce založeny především na zpochybňování skutkových zjištění, když např. obviněný dovodil, že pohlavního údu poškozeného se pouze dotýkal, příp. že nebyl vyloučen jen náhodný dotyk penisu poškozeného, ačkoli z provedených důkazů bylo zjištěno, že pohlavní úd nezl. poškozenému mačkal, a to opakovaně, a právě v návaznosti na takové jednání sám onanoval. Zbylou část jeho námitek vztahujících se ke skutku 3) lze považovat podle státního zástupce z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní, avšak neopodstatněnou. Učiněná skutková zjištění jednoznačně prokazují, že obviněný prováděl jednání popsané v bodě 3) v době, kdy nezletilý syn spal, tedy že zneužil jeho bezbrannosti. Státní zástupce nepochybuje o závěru, že tímto jednáním obviněný naplnil znaky pohlavního styku v tom smyslu, jak je má na mysli ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku, že se ho dopustil vůči dítěti mladšímu 15 let, což ve svém souhrnu odůvodňuje i právní kvalifikaci popsaného jednání podle §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný poukazem na tenkou hranici mezi znásilněním a pohlavním zneužitím naznačil, že by snad s ohledem na nižší intenzitu jednání mohla přicházet v úvahu kvalifikace jeho jednání jen jako trestného činu pohlavního zneužití, zjevně pominul tu okolnost, že čin spáchal za využití spánku nezletilého poškozeného, a tedy zneužil jeho bezbrannosti.
Na základě shora specifikovaných skutečností proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Dodal, že nedůvodná je pak i žádost obviněného o přerušení výkonu trestu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu především zjistil, že námitky deklarované v dovolání tvořily obhajobu obviněného uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, totožně pak byly formulovány i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování neúspěšně vedené a důkazy vyvrácené obhajoby, se kterou se již v dostatečném rozsahu vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit takové výhrady, jimiž obviněný s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zpochybňuje provedené důkazy a polemizuje s nimi (tj. zejména tvrdí, že pohlavního údu poškozeného se pouze dotýkal, příp. že nebyl vyloučen jen náhodný dotyk penisu poškozeného), namítá nevěrohodnost svědkyně M. B. st., vytýká nerespektování zásady in dubio pro reo či tvrdí, že dokazování nelze považovat za dostatečné, neboť příslušné soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Takové námitky je třeba považovat za námitky skutkového charakteru, které se týkají úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat jedině v případě, dojde-li k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. V posuzované věci se ale příslušné soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Závěr nalézacího i odvolacího soudu o vině obviněného má v provedených důkazech jednoznačnou oporu, resp. o vině obviněného nejsou na základě provedených důkazů žádné pochybnosti.
Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Zmíněné dovolací námitky obviněného totiž vychází primárně z vlastní odlišné interpretace skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě takto zkonstruované verze obviněný dovozuje existenci extrémního nesouladu, čímž však naprosto vybočil z mezí poskytnutých mu dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle Nejvyššího soudu průběh dokazování před soudy obou stupňů nenesl znaky libovůle, naopak dokazování ve věci dovolatele poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy soudy I. i II. stupně náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly ke svým skutkovým závěrům a podrobně rozvedly též svou argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které dovolatel zpochybňuje ve svém mimořádném opravném prostředku. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud obhajobu a výpověď obviněného považovaly za účelovou a nadto vyvrácenou provedenými důkazy svědčícími o její nevěrohodnosti. V souhrnu tedy nelze souhlasit s obviněným, že soudy obou stupňů pochybily při objasňování skutkového stavu věci, přičemž jeho nesouhlas s učiněnými skutkovými závěry a konečným vyzněním meritorního rozhodnutí nelze zaměňovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Výtka obviněného o existenci tzv. opomenutých důkazů, odůvodněná odmítnutím jím navrhovaných důkazů, zejména jeho opakovaného výslechu, není svou povahou námitkou hmotněprávního charakteru. Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být v řízení před obecnými soudy dána účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil existenci tzv. opomenutých důkazů, soudy obou stupňů totiž návrh obviněného na doplnění dokazování řádně vyhodnotily z hlediska jeho potřebnosti a přínosu do stavu již provedených skutkových zjištění, a rozhodly, že další důkazy by byly z hlediska zjištění nových a podstatných okolností případu nadbytečné. Skutkový stav věci již byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy, byl náležitě stabilizován a přínos obviněným navrhovaných důkazů by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Argumentace obviněného o „vágnosti“ odůvodnění tohoto závěru odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí, je vyjádřením jeho negativního postoje k tomuto závěru soudu, avšak nemůže zpochybnit správnost tohoto závěru. Byl-li obviněný v průběhu trestního řízení celkem pětkrát vyslechnut, je třeba přisvědčit závěru o nadbytečnosti jeho dalšího výslechu, a charakter opomenutého důkazu nelze tomuto návrhu přiznat.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podřadit pouze tu námitku obviněného, jíž zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání popsaného pod bodem 3) výroku rozsudku, které bylo právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebyla náležitě prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto zločinu ve formě úmyslného zavinění. Nejvyšší soud neshledal tuto námitku opodstatněnou.
Trestného činu znásilnění podle ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Kvalifikovaná skutková podstata odstavce 3 písm. a) tr. zákoníku dopadá na případy, kdy pachatel spáchá daný čin na dítěti mladším čtrnácti let.
Pod pojem „pohlavní styk“ lze vedle soulože spočívající ve spojení pohlavních orgánů muže a ženy podřadit i různé další sexuální aktivity směřující k pohlavnímu uspokojení pachatele. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, zasouvání prstů či jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek, erotické masáže, apod. Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele, přičemž nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1651 s.).
Pro zneužití bezbrannosti ve smyslu §185 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného. Není přitom podstatné, zda je poškozená osoba v takovém stavu bezbrannosti relativně trvale nebo se dostala do stavu bezbrannosti v důsledku svého tělesného nebo psychického stavu nebo zásahem jiné osoby než pachatele bez dorozumění s ním. V takovém stavu se nachází člověk, který je např. v bezvědomí, v mdlobách nebo v silném obluzení alkoholem, při němž zcela nevnímá situaci kolem sebe, v hypnotickém spánku, v umělém spánku nebo hlubokém spánku pod vlivem drog, které ho zcela zbavily vlády nad sebou samým, anebo v obdobném stavu způsobeném chorobou apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, s. 1839, 1840).
V posuzovaném případě bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný osahával, byť přes oděv, pohlavní úd poškozeného nezletilého „Y. Y.“*) a tohoto jednání se dopustil v přímém úmyslu pod pohnutkou svého sexuálního uspokojení, kdy během osahávání poškozeného sám masturboval a následně ejakuloval. Nadto zneužil situace, že dítě spalo, a nebylo schopné jakkoli aktivně ovlivnit jednání obviněného, který v této situaci využil a zneužil jeho bezbrannosti. Obviněný v průběhu trestního řízení, vědom si toho, že byl při činu přistižen matkou poškozeného dítěte, připustil, že sahal poškozenému na přirození, situaci se však snažil vysvětlit tím, že mu ruka do oblasti chlapcova pohlavního orgánu sjela jen omylem či mimoděk, že se tedy poškozeného nedotýkal proto, aby uspokojil svůj sexuální pud, byť činnosti, tedy hlazení a sebeuspokojování, probíhaly současně. Takto vykonstruované obhajobě soud neuvěřil, zejména při existenci ostatních provedených důkazů, jak je ostatně podrobně rozvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud ve shodě s názorem rozhodujících soudů obou stupňů, nenabyl pochybnosti, že obviněný za účelem svého sexuálního vzrušení opakovaně mačkal penis poškozeného v době, kdy ten spal, a přitom si sám třel svůj pohlavní úd až do ejakulace, se dopustil protiprávního zaviněného jednání naplňujícího všechny znaky pohlavního styku v tom smyslu, jak vyplývají z ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že sexuální útok byl veden vůči dítěti mladšímu 15 let, je odůvodněná i kvalifikace takového jednání podle §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud ještě pro úplnost k odkazu obviněného „na tenkou hranici mezi znásilněním a pohlavním zneužitím“ konstatuje, že kvalifikovat posuzované protiprávní jednání obviněného pouze jako trestný čin pohlavního zneužití nepřipadá v úvahu, neboť obviněný zneužil bezbrannosti poškozeného, čímž naplnil jeden ze znaků zločinu znásilnění. Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 275/2013 je proto z pohledu konkrétně posuzovaných skutečností zcela nepatřičný.
Nejvyšší soud nepřiznal důvodnost názoru obviněného, že učiněný výrok o náhradě nemajetkové újmy je nesprávný. Nalézací soud a posléze i odvolací soud rozhodly o náhradě nemajetkové újmy v penězích pouze ve vztahu k poškozené „X. X.“*) ve výši 25.000 Kč a při určení důvodnosti a výše materiálního zadostiučinění správně vycházely z volního uvážení s přihlédnutím k §2956 občanského zákoníku. Výrok o náhradě škody je založen na zjištění, že u jmenované poškozené došlo k závažnému zásahu do jejích práv, neboť byla po delší dobu vystavována sexuálním atakům ze strany obviněného, které se dle přibrané znalkyně odrazily zejména v jejím negativním postoji k sexu, velmi nízkém sebevědomí a problémech v kolektivu. Je tak dána příčinná souvislost mezi skutkem, jímž obviněný spáchal trestný čin, a vzniklou škodou. Toto konstatování činí Nejvyšší soud nad rámec svých povinností stanovených mu v dovolacím řízení, neboť obviněný v dovolání nijak nekonkretizoval, v čem by mělo být rozhodnutí o náhradě škody nesprávné z hlediska aplikace hmotného práva, tj. neuvedl, které hmotněprávní ustanovení týkající se náhrady škody bylo podle jeho názoru porušeno. Není povinností Nejvyššího soudu domýšlet případnou dovolací argumentaci za obviněného, k tomu je ze zákona povolán jeho obhájce.
Nejvyšší soud uzavírá, že v průběhu trestního řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný I. B. svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat pokračujícího zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Skutky byly náležitě objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím, jež jsou z hlediska stanovení jeho druhu a výměry rozhodné. Řízení před odvolacím soudem není zatíženo žádnou vadou, která by vyžadovala zásah Nejvyššího soudu, jeho rozhodnutí je zákonné, logicky odůvodněné a pro jeho správnost plně akceptované Nejvyšším soudem.
Z těchto důvodů činí Nejvyšší soud závěr, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného I. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení Nejvyšší soud důvody pro přerušení výkonu trestu obviněného neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.