Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.03.2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.85.2017.1

sp. zn. 4 Tdo 85/2017 -39 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2017 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 3/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 1 T 3/2014, byl obviněný M. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (body I./1.-4.) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod II.). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně dopustil tím, že: I.) ač si byl vědom své dlouhodobě špatné finanční situace a byl tedy srozuměn s tím, že závazkům ze smluv o půjčce nemusí řádně a včas dostát 1. si v období od ledna 2009 do srpna 2009 zapůjčil od I. K., bytem B., L. ..., finanční prostředky následovně: - v přesně nezjištěné době v měsíci lednu 2009 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., v B., na ulici B. č. ..., částku ve výši 430.000 Kč, kterou přislíbil vrátit v červenci 2009, - v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2009 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., v B., na ulici B. č. ..., částku ve výši 200.000 Kč, kterou přislíbil vrátit v červenci 2009, - v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu 2009 v kanceláři firmy Variatec, spol. s r.o., v B., na ulici B. č. ..., částku ve výši 500.000 Kč, kterou přislíbil vrátit, společně s již dříve půjčenými částkami, v červenci 2009, - v přesně nezjištěné době v červenci 2009 na parkovišti na ulici L. č. ..., částku ve výši 350.000 Kč, kterou přislíbil vrátit, společně s již dříve půjčenými částkami, v září 2009, - dne 31. 8. 2009 v kanceláři firmy Variatec, spol. s r.o., v B., na ulici B. č. ..., částku ve výši 1.500.000 Kč, kterou přislíbil vrátit, společně s již dříve půjčenými částkami, dne 29. 11. 2009, a tyto prostředky ani z části neuhradil a způsobil tak poškozenému I. K. celkovou škodu ve výši 2.980.000 Kč , 2. si v Š.-K., Š. ..., dne 5. 3. 2009 zapůjčil od J. P., bytem Š.-K., Š. ..., finanční prostředky ve výši 250.000 Kč, které přislíbil vrátit do 5. 6. 2009, a tyto prostředky ve lhůtě splatnosti neuhradil, čímž způsobil poškozené J. P. škodu ve výši 250.000 Kč , přičemž po lhůtě splatnosti poškozené zaplatil částku 6.000 Kč, 3. si v B. v období roku 2008 až do 10. 6. 2009 zapůjčil od R. P., bytem B., L. ..., finanční prostředky následovně: - v přesně nezjištěné době roku 2008 až počátku roku 2009 postupně částky 550.000 Kč, 100.000 Kč, 250.000 Kč, 250.000 Kč, 100.000 Kč, 150.000 Kč, 100.000 Kč, 40.000 Kč a 1.000.000 Kč, které přislíbil vrátit do dubna 2009, - dne 7. 4. 2009 částku 1.150.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 7. 4. 2010 - dne 10. 6. 2009 částku 430.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 10. 6. 2010 a tyto prostředky ve lhůtě splatnosti neuhradil, čímž způsobil poškozenému R. P. celkovou škodu ve výši 4.120.000 Kč. 4. si v období od 2. 11. 2009 do 3. 6. 2010 zapůjčil od Ing. D. P., bytem B., B. ..., finanční prostředky následovně: - dne 2. 11. 2009 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B. č. ..., v B., částku ve výši 660.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 15. 5. 2010 s prodloužením do 30. 11. 2010, - dne 16. 12. 2009 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B. č. ..., v B., částku ve výši 1.058.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 21. 4. 2010, - dne 24. 3. 2010 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B. č. ..., v B., částku ve výši 225.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 1. 4. 2010, - dne 28. 4. 2010 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B. č. ..., v B., částku ve výši 550.000 Kč, kterou přislíbil vrátit do 12. 5. 2010 - dne 3. 6. 2010 v kanceláři firmy MaDaTech, s.r.o., na ulici B. č. ..., v B., částku ve výši 328.500 Kč, kterou přislíbil vrátit do 15. 7. 2010, a tyto prostředky ve lhůtě splatnosti neuhradil a způsobil tak poškozenému Ing. D. P. celkovou škodu ve výši 2.821.500 Kč , přičemž po lhůtě splatnosti poškozenému zaplatil 273.284 Kč a pod body I./1. – 4. tak způsobil poškozeným škodu celkem 10.171.500 Kč. II.) jako jednatel společnosti MaDaTech, s. r. o. Brno, Bráfova 9a, vědom si své dlouhodobě špatné finanční situace, jakož i špatné finanční situace uvedené společnosti a tedy srozuměn s tím, že závazku ze smlouvy o půjčce nemusí řádně a včas dostát - si v B. zapůjčil dne 29. 6. 2011 od J. V., bytem B., D. ..., částku minimálně 115.000 Kč, a zavázal se dluh uhradit do 15. 8. 2011, a tyto prostředky ve lhůtě splatnosti neuhradil, čímž způsobil poškozenému J. V. škodu ve výši 115.000 Kč , Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. P., bytem Š.-K., Š. ..., částku 244.000 Kč, J. V., bytem B., D. ..., částku 115.000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození I. K., bytem B., L. ..., a R. P., bytem B., L. ..., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. V., bytem B., D. ..., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 1 T 3/2014, podal obviněný a poškození I. K. a R. P. odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Odvolání poškozených směřovalo do výroku o odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soudu v Olomouci rozhodnutím ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný uvádí, že rozhodnutím soudu druhého stupně došlo k nesprávnému právnímu hodnocení subjektivní stránky jeho jednání, k nesprávnému hmotněprávnímu hodnocení výstupů z účetních výkazů, k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání vůči poškozeným R. P. a I. K. Dále namítá, že soudy přehlížely okolnosti svědčící v jeho prospěch, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Podle dovolatele byla nesprávně posouzena materiální stránka skutku, konkrétně principu ultima ratio. Obviněný především zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí je velmi překvapivé z pohledu předchozího rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 3 To 26/2015, kterým zrušil předchozí odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně v rámci doplnění dokazování některé pokyny soudu druhého stupně nesplnil, některé uložené povinnosti realizoval pouze povrchně a formálně. Přestože soud druhého stupně ve svém původním zrušujícím rozhodnutí velmi citlivě hodnotil některé obtížně pochopitelné okolnosti případu, tak v jeho druhém rozhodnutí převažuje myšlenkové schéma ve sporných případech postupovat v jeho neprospěch. Ohledně nesprávného právního posouzení subjektivní stránky jeho jednání a nesprávného hodnocení účetních výkazů obviněný namítá, že chybí jednak jeho srozumění s uvedením poškozených v omyl, jednak povědomí poškozených o tom, že jsou klamáni. Závěr soudů o srozumění v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je zcela povrchní. Soudy zcela nesprávně posoudily údaje z rozvahy a výsledovky společnosti MaDaTech, s. r. o., nerespektují zákonem stanovenou vyrovnanost rozvahy, tedy skutečnost, že cizím zdrojům vedeným na straně pasiv musí odpovídat aktiva, tedy hmotný majetek, pohledávky, peněžní prostředky, popř. další aktiva. V rámci hodnocení důkazů zcela nesprávně interpretují účetní výkazy, když pomíjí, že výsledek hospodaření společnosti v roce 2009 před zdaněním činil 3.384.000 Kč. Dovolatel nesouhlasí také se závěry soudu druhého stupně, že rozvaha a výsledovka jsou obtížně přezkoumatelné, aniž by soud učinil pokus přezkoumat prvotní doklady, což svědčí o tom, že posuzuje provedené důkazy v jeho neprospěch. Naopak v případě poškozených I. K. a R. P. bere jako zdroj jejich příjmu pro poskytování půjček jejich příjmy z podnikání, aniž by byly prokázány. Nebylo také vzato v úvahu, že ze strany poškozených nebyla dodržena nezbytná míra opatrnosti. V případě poškozeného V. soudy pomíjí samotné vyjádření poškozeného, že mu půjčoval peníze za situace, kdy by mu už nikdo jiný nepůjčil (obviněnému). Soudy tedy nesprávně posoudily subjektivní stránku jeho jednání. Nesprávné hmotněprávní posouzení jednání vůči poškozenému R. P. a I. K. obviněný dovozuje z toho, že pokud soudy dospěly k závěru, že poškození mu poskytli hotovostní finanční půjčky (s čímž obviněný vyjadřuje nesouhlas), tak ze strany poškozených nelze hovořit o půjčce, jednalo se o hazardní investice, při kterých si poškození museli být vědomi rizikovosti svého počínání, takže nemohli být uvedeni v omyl. Navíc ani na směnkách se termín půjčka neobjevuje. Proto má obviněný zato, že ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., se nemohlo jednat o půjčku a poškození nemohli reálně očekávat její vrácení. Dovolatel dále namítá, že soudy nižších stupňů přehlížely okolnosti svědčící v jeho prospěch, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k této námitce pak obviněný velmi podrobně cituje pasáže z rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 3 To 26/2015, kterým zrušil první odsuzující rozsudek a z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016, vše ve vyústění v závěru, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy také nehodnotily platbu ze dne 13. 5. 2009 ve výši 100.000 Kč z jeho účtu na účet poškozeného R. P. Obviněný dále uvádí, že soud druhého stupně se řádně nezabýval otázkou subsidiarity trestní represe, jejíž zvážení v předmětné věci bylo nezbytné. Zdůrazňuje, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku ochrana právních statků má probíhat především prostředky občanského a správního práva. Podle obviněného nelze poškozeným přiznat ochranu prostředky trestního práva za situace, kdy poškození půjčovali velké finanční částky bez dokladů, na dobré slovo. Vrácení půjček se poškození nedomáhali prostřednictvím občanskoprávní cesty, půjčky poskytli na spekulativní úrok a při poskytování půjček porušili zákonem stanovený limit hotovostních plateb. Poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, řešící obdobnou problematiku. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016, zrušil a uložil soudu druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil do doby rozhodnutí o podaném dovolání výkon trestu odnětí svobody. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 30. 12. 2016 sdělila, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně vyjádřila souhlas tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání obviněného, ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že podle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů, kterými byl uznán vinným a v nesprávném hmotněprávním posouzení účetních výkazů. Dále namítá, že nemohl poškozené uvést v omyl, existenci extrémního rozporu při hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod jsou částečně podřaditelné. Jedná se o námitky týkající se nemožnosti uvést poškozené v omyl a subsidiarity trestní represe. Ohledně dalších námitek obviněného, které se vztahují k subjektivní stránce jeho jednání, když namítá, že u něho není dán ani úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, lze uvést že tato argumentace navenek může vyvolávat dojem, že ji lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Subjektivní stránka se totiž týká naplnění hmotněprávních podmínek trestnosti, konkrétně otázky zavinění. Přesto lze mít zato, že vzhledem k uplatněné argumentaci obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž polemizuje s hodnocením důkazů soudem druhého stupně, konkrétně s hodnocením předložených účetních výkazů. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný tedy jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem druhého stupně (účetních výkazů a výpovědi poškozených R. P. a I. K.), když zdůrazňuje, že soudy hodnotily provedené důkazy jen v jeho neprospěch. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Bez ohledu na shora neznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol, Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Lze konstatovat, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. V dané souvislosti je třeba uvést, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. U trestného činu podvodu se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů se s otázkou zavinění obviněného řádně a náležitým způsobem vypořádaly, když dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. Soud prvního stupně se úmyslem obviněného spáchat uvedené trestné činy velmi podrobně zabýval na č. l. 15-20 svého rozhodnutí. Skutečnost, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém nedovozuje toliko z účetních výkazů, ale řady dalších provedených důkazů, které hodnotí z pohledu obhajoby obviněného (tvrzení o údajných očekávaných příjmech), kdy přihlíží k celkové majetkové situaci obviněného v rozhodném období, včetně existence dalších půjček, které měl obviněný a exekucí, které byly proti němu vedeny. Soud druhého stupně se následně otázkou naplnění subjektivní stránky rovněž zabýval, kdy se v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (viz č. l. 18 rozhodnutí), když zároveň z pohledu námitek obviněného blíže rozvedl své závěry ohledně finanční situace společnosti MadaTech, s. r. o., v rozhodném období. Zavinění obviněného v úmyslu nepřímém opírá o závěry soudu prvního stupně, tedy tyto akceptuje a jen toliko blíže rozvádí své úvahy. Jinak řečeno, soud druhého stupně nestaví závěr o jednání obviněného v úmyslu nepřímém toliko na účetních výkazech, ale i na dalších důkazech, které provedl soud prvního stupně a ze kterých dovozuje závěr o zavinění. Pokud se týká argumentace obviněného ohledně hodnocení údajů vyplývajících z účetních výkazů, jedná se jen o jinou interpretaci tohoto důkazu obviněným. Ohledně námitky obviněného, jenž uvádí, že způsob hodnocení účetních výkazů představuje nesprávné hmotněprávní posouzení, je třeba uvést, že se nejedná o otázku nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu výkladu tohoto dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž o otázku hodnocení důkazů, což nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Navíc je třeba uvést, že i pokud by se při posuzování úmyslu obviněného poškozené podvést vycházelo z výsledku hospodaření společnosti před zdaněním, tak nelze pominout, že výsledek hospodaření společnosti obviněného před zdaněním v roce 2009 činil podle obviněného 3.384.000 Kč, přičemž již v této době měl od poškozených I. K. a R. P. půjčenou částku 7.100.000 Kč a od poškozeného Ing. D. P. částku 1.718.000 Kč (půjčky v měsících listopad a prosinec 2009), takže výše jeho dluhů vůči těmto poškozeným výrazným způsobem přesahovala výsledek hospodaření společnosti obviněného. Tato skutečnost spolu s dalšími dluhy (vůči Raiffeisenbank) a dobou splatnosti uvedených půjček by odůvodňovala závěr o tom, že obviněný v době převzetí předmětných půjček od poškozených jednal s vědomím, že půjčky nebude moci ve stanovených termínech uhradit a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Proto lze mít zato, že soudy nižších stupňů se s otázkou úmyslu obviněného spáchat uvedené trestné činy řádně zabývaly a vypořádaly se s ní, když pro stručnost lze dále odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Rovněž námitka obviněného týkající se hodnocení výpovědí svědků I. K. a R. P. směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť obviněný opětovně zpochybňuje skutková zjištění soudů a způsob hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud přesto považuje za potřebné uvést, že soud prvního stupně se vzhledem k předchozímu zrušujícímu rozhodnutí jeho odsuzujícího rozsudku zabýval tím, zda poškození I. K. a R. P. mohli mít částky, které měli půjčit obviněnému k dispozici. V tomto směru provedl doplnění dokazování a následně odůvodnil na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že poškození měli uvedené finanční částky k dispozici a mohli je tedy obviněnému půjčit (blíže viz č. l. 12 a 13 rozsudku), když nevychází toliko z tvrzení poškozených, ale zejména výpovědi svědkyně J. P. a listinných důkazů (např. smlouva o prodeji nemovitosti, výpisy z účtu svědkyně J. P., přiznání k dani z příjmu). K námitce obviněného, že poškozený J. V. mu peníze půjčil, ačkoliv si byl vědom jeho nepříznivé finanční situace, ve které se nachází, je třeba uvést, že skutečnost, že poškozenému byla známa okolnost, že obviněný má určité finanční problémy, sama o sobě nebrání závěru o tom, že poškozeného podvedl. Trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podvodu není vyloučena ani za situace, že si poškozený byl vědom nepříznivého ekonomického stavu obviněného, avšak přesto s tímto vědomím vstupoval do závazkových vztahů s ním (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011). Je totiž nutno zdůraznit, že obviněný vlastnil firmu, která vyvíjela určitou činnost, což bylo poškozenému z jeho podnikatelské činnosti známo, přičemž obviněný uváděl jako důvod půjčky vyřešení reklamace bazénu s tím, že poté zakázku týkající se bazénu dokončí a bude mu uhrazena, takže poškozený mohl důvodně očekávat, že obviněný dostojí svým závazkům a že se jedná o momentální finanční problémy obviněného, které bude schopen vyřešit v přiměřené době. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že poškozený bezprostředně před půjčkou realizoval určitou zakázku pro obviněného, jenž byla uhrazena, což nepochybně posílilo důvěru poškozeného v solidní jednání obviněného. Pokud obviněný dále namítá, že v případě finančních částek, které mu měli poskytnout poškození I. K. a R. P. se nemůže jednat o půjčky ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen občanský zákoník), když poškození se chovali lehkovážně, takže je nemohl uvést v omyl, je třeba uvést, že tato argumentace je částečně podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že neuvedl nikoho v omyl, takže nenaplnil objektivní stránku trestných činů, kterými byl uznán vinným. Obviněný tedy namítá nesprávné právní posouzení skutku z hlediska naplnění zvolených skutkových podstat. Jiná je situace, pokud se týká námitky vztahující se k otázce, zda se v případě částek poskytnutých poškozenými jednalo o půjčku. Takto formulovaná námitka směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižních stupňů, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že se jednalo o půjčku, a nemůže zvolený dovolací důvod naplnit. Bez ohledu na shora naznačený závěr lze uvést následující. Smlouvu o půjčce upravoval §657 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Podle §657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu (ve věci je nutno postupovat podle občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, když půjčky byly uzavřeny před účinností nového občanského zákoníku). Pojmovými znaky smlouvy o půjčce jsou tedy přenechání věci, určených podle druhu, dočasnost přenechání a povinnost vrátit věci stejného druhu. Všechny tyto pojmové znaky byly v dané věci naplněny, když poškození přenechali určité finanční částky obviněnému na určitou dobu (dočasně) a byla sjednána povinnost peníze vrátit. Skutečnost, že smlouvy o půjčce neměly písemnou formu není podstatná, když pro uzavření smlouvy o půjčce se nevyžaduje písemná forma. Pokud obviněný namítá, že v předložených směnkách se neuvádí termín půjčka, je tato skutečnost právně bezvýznamná. Směnky byly podepsány až dodatečně, přičemž ve směnce nemusí být uveden důvod vystavení směnky. Okolnost, že si snad poškození sjednali nepřiměřené úroky nemůže mít vliv na platnost smlouvy o půjčce, když důvod neplatnosti části smlouvy o půjčce týkající se sjednaných úroků nezakládá neplatnost smlouvy (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 33 Cdo 4322/2007). Ohledně existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je potřeba konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně, když poukazuje na předchozí rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl zrušen odsuzující rozsudek a vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně se neřídil důsledně pokyny soudu druhého stupně, přičemž soud druhého stupně následně tento stav akceptoval a hodnotil provedené důkazy toliko v jeho neprospěch. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přes uvedené závěry je nutno zdůraznit, že soud druhého stupně stanovil ve svém rozhodnutí ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 3 To 26/2015, v jakém směru je třeba dokazování doplnit a které skutečnosti je nezbytné prověřit a objasnit. V souvislosti s uplatněnou argumentací, která směřuje do způsobu hodnocení provedených důkazů a jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod, na podporu závěru, že v dané věci se nejedná o extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu, je nezbytné uvést, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí nedospěl k závěru, že by poškození byli nevěrohodní a že by samotná skutečnost, že někteří poškození (I. K., R. P. a J. P.) nemají žádný písemný doklad o půjčkách, musela vést k závěru, že z jejich výpovědí nelze vycházet. Soud druhého stupně vzhledem k určitým skutečnostem, které zjistil (neexistence písemných podkladů o půjčkách, blízký vztah mezi poškozenými) uložil soudu prvního stupně, aby se zaměřil na posouzení věrohodnosti poškozených, zejména z toho pohledu, zda mohli mít k dispozici finanční prostředky ve výši, které zapůjčili obviněnému. Dále se měl soud vypořádat s tím, zda v částkách, které si měl obviněný půjčit, byly zahrnuty úroky a zabývat se listinnými důkazy, které byly ve věci opatřeny v rámci odvolacího řízení, včetně dalších případně provedených důkazů. Lze konstatovat, že soud prvního stupně splnil pokyny soudu druhého stupně a doplnil dokazování v požadovaném směru, kdy své úvahy i řádně odůvodnil (blíže viz č. l. 11-22 rozsudku). Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rozvedl i své úvahy z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání (viz č. l. 10-15 rozhodnutí), a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání. Pokud obviněný namítá, že soudy nehodnotily žádným způsobem údaje z listu poznámek, které předložil poškozený R. P. a ze kterých vyplývá, že mu měl půjčit nějaké peníze i po konfliktu z 12. 11. 2010, tak byť to soud výslovně neuvádí, vycházel z výpovědi poškozeného, který u hlavního líčení uvedl, že po konfliktu s obviněným mu již žádné půjčky neposkytl, takže se musí jednat o omyl v datech. Ohledně částky 100.000 Kč, kterou měl obviněný zaslat dne 13. 5. 2009 na účet matky poškozeného je třeba uvést, že samotný obviněný ohledně této částky nic bližšího ve své výpovědi neuvedl, když uváděl, že si peníze od poškozeného nepůjčoval, když ohledně částek, které byly prokazatelně zaslány z účtu matky poškozeného na jeho účet uváděl, že se jednalo o úhradu půjček, které poskytl poškozenému. Tato verze ovšem byla provedeným dokazováním vyvrácena, když soudy dospěly k závěru, že to byl obviněný, který si půjčoval peníze od poškozeného R. P. Lze připustit, že zaslání částky 100.000 Kč nebylo v řízení blíže objasňováno, kdy je ovšem třeba uvést, že i pokud by 100.000 Kč skutečně představovalo úhradu půjčky, což ovšem obviněný popírá, když se po celou dobu probíhajícího trestního řízení hájí tím, že si žádnou finanční částku od poškozeného nepůjčil, tak by to mělo vliv pouze na náhradu škody, pokud by byla poškozenému přiznána, když by se jednalo o úhradu části půjčky z roku 2008, která již byla splatná. V souvislosti s dalšími námitkami obviněného, které se týkají údajného rozporného hodnocení provedených důkazů lze dále pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Pokud obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s postupem soudu druhého stupně při hodnocení důkazů je třeba opětovně zdůraznit, že v řízení o dovolání není úkolem Nejvyššího soudu znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat a hodnotit provedené důkazy a následně vyvozovat vlastní skutkové závěry. Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a sám o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Jak již bylo naznačeno lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitku týkající se uvedení poškozených v omyl. Obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí na takovém majetku škodu nikoliv nepatrnou. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně se podává, že naplnění objektivní stránky žalovaných trestných činů spatřoval v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, tedy škodu nad 5.000.000 Kč (bod I. 1) a 4) rozsudku) a dále měl ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu, tedy škodu nad 50.000 Kč (bod II. rozsudku). Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním. Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že při posuzování skutečnosti zda obviněný poškozené uváděl v omyl, nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, je nezbytné a nutné jeho výpověď hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností. Jak již bylo naznačeno soud prvního stupně, byť to přímo explicitně ve svém rozhodnutí neuvádí, dospěl k závěru, že obviněný uvedl poškozené v omyl (viz č. l. 20 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, a rozvedl své úvahy ohledně uvedení poškozených v omyl, kdy následně výslovně uvedl, že obviněný poškozené uvedl v omyl (viz č. l. 14-15 rozhodnutí). Při posuzování naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívajícího v uvádění poškozených v omyl je třeba zdůraznit, že obviněný poškozeným předstíral, že je úspěšným podnikatelem, což nepochybně podporovala skutečnost, že jezdil drahým autem (viz výpověď svědka I. K.), tvrdil, že má řadu zakázek, že peníze potřebuje do svého podnikání, přičemž sliboval vrácení půjček v poměrně krátkém termínu, čímž nepochybně vyvolával dojem, že se jedná skutečně o přechodný nedostatek finančních prostředků. Zároveň poškozeným zatajil skutečný stav své společnosti, že finanční situace společnosti není dobrá, skutečnost, že má další jisté nesplacené závazky, kdy o jeho finančních problémech svědčí i okolnost, že od roku 2007 si musel opakovaně půjčovat peníze od svědka P. N., kdy poslední půjčku v roce 2008 svědkovi uhradil zápočtem. Obviněný při uvádění poškozených v omyl nepochybně využil i skutečnosti, že se s poškozenými znal dlouhou dobu, kdy někteří z poškozených k němu měli výrazně blízký vztah (poškození I. K., R. P. a J. P.), přičemž i v minulosti si od některých půjčil určité částky, které vrátil, takže v nich vyvolal pocit, že skutečně má jen určité přechodné problémy s podnikáním, které jako v minulosti bez větších problému zvládne. Proto je třeba mít zato, že uplatněná námitka je zjevně neopodstatněná. Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že trestní právo nemá sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“ V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně se společenskou škodlivostí jednání obviněného výslovně nezabýval, což ovšem nelze považovat za pochybení, neboť soud není povinen odůvodňovat vždy subsidiarity trestní represe, pokud má zato, že v dané věci není důvod pro použití tohoto ustanovení. Soud druhého stupně se otázkou subsidiarity trestní represe výslovně zabýval, když obviněný v rámci podaného odvolání namítal zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž své úvahy i rozvedl (viz str. 15-16 rozhodnutí soudu druhého stupně). Ze strany obviněného se tedy jedná o opakovaní argumentace, kterou již uplatnil před soudem druhého stupně a se kterou se soud řádně vypořádal. Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.H.BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Bez ohledu na shora naznačenou argumentaci je možno zdůraznit, že při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout skutečnost, že obviněný se dopustil dvou trestných činů, dobu páchání trestné činnosti, která přesahuje několika roků a výši způsobené škody, která přesáhla částku 10.000.000 Kč. Nelze také pominout skutečnost, že obviněný využil důvěryhodnosti osob, které k němu měly určitý pozitivní vztah, což nepochybně ovlivnilo míru jejich opatrnosti. Proto lze mít zato, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tvrzení obviněného, jenž uplatnil v souvislosti s námitkou subsidiarity trestní represe, a které spočívá v tom, že věc měla být řešena prostřednictvím civilního řízení a nikoliv prostředky trestního práva, když záležitost má soukromoprávní povahu, lze uvést následující. Je třeba uvést, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost není vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí sp. zn. ÚS III. 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého „je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli „negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz - zde je chápán jako korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin.“ Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. V tomto směru lze odkázat na úvahy obsažené v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí, kdy vzhledem k osobě obviněného je v dané věci nutno uplatnit reparační a preventivní funkci trestního práva. Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, je neodpovídající, když se jednalo o nedodržení patřičné míry opatrnosti ze strany banky, tedy instituce, která má patřičný odborný aparát a lze tedy od ní požadovat větší míru opatrnosti než od fyzických osob. Nejvyšší soud v souvislosti s uplatněnou argumentací obviněného považuje za nutné zdůraznit, že za nedodržení nezbytné míry opatrnosti je třeba považovat takovou situaci, kdy osoba půjčující peníze při poskytování půjčky neprojeví žádnou alespoň minimální obezřetnost, tedy nezjistí si či nemá o osobě, které peníze půjčuje, o jeho finanční situaci alespoň minimální údaje, kdy ovšem po poškozených nelze žádat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. zpronevěry. Pokud se jedná o nesplnění podmínky minimální obezřetnosti může se jednat např. o situaci, kdy osoba půjčuje větší finanční hotovost úplně cizí osobě, o které nic bližšího neví, nezjistí si o ní alespoň základní informace týkající se jeho stavu, postavení a finanční situace, nezajímá se o důvod půjčky a možnosti její úhrady, kdy lze připustit, že co se bude myslet větší finanční hotovostí je závislé i na majetkové situaci osoby poskytující půjčku. Obecně ovšem platí, že čím bude předmětem půjčky větší částka, tím vyšší míru obezřetnosti by měla osoba, která si peníze půjčuje projevit. V dané věci při posuzování skutečnosti, zda poškození projevili alespoň minimální obezřetnost nelze pominout, že poškození obviněného znali dlouhou dobu, přičemž poškozený R. P. s obviněným dříve spolupracoval, poškozená J. P. obviněného znala jako kamaráda svých synů, a ostatním poškozeným bylo známo, že obviněný v minulosti podnikal. Pro poškozené tedy nebyl obviněný cizí osobou, kdy od některých poškozených si obviněný půjčoval různé částky již dříve, které vrátil, byť někdy s určitou časovou prodlevou. Právě tyto skutečnosti spolu s faktem, že obviněný vystupoval jako osoba, která podniká, kdy i prokazatelně vlastnil firmu, která vyvíjela určitou činnost, a okolností, že obviněný naznačoval, že má jen momentální finanční nedostatek, přičemž i uváděl důvody půjček, a peníze se zavázal vrátit v přiměřeném časovém úseku od jejich zapůjčení, podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že poškození projevili potřebnou minimální míru obezřetnosti při uzavírání předmětných půjček. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve věci nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když může být naplněn v předmětné věci jen prostřednictvím některého z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a)-k) tr. ř. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Pokud obviněný v rámci podaného dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon trestu uloženého rozsudkem soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Namístě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 28. 3. 2017 JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu Zpracovala: JUDr. Marta Ondrušová