ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1263.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1263/2017-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovoláních, která podali obvinění J. N. , J. T. , a obchodní společnost TEVOX, spol. s r. o. , IČ: 41602731, se sídlem Brno, Nové Sady 28, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 3 To 341/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 113/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. N., J. T. a TEVOX, spol. s r. o., odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 9 T 113/2015, byli obvinění J. N. a J. T. uznáni vinnými zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (městský soud chybně uvedl „sjednání“, ačkoli v částce č. 98 na str. 2987 Sbírky zákonů ze dne 17. 9. 2015 bylo vyhlášeno Sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskových chyb v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, obsahující změnu znění §256 tr. zákoníku ze „sjednání“ výhody na „zjednání“), a obviněná obchodní společnost TEVOX, spol. s r. o., byla uznána vinnou pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byli obvinění J. N. a J. T. odsouzeni shodně podle §256 odst. 2 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání čtyř roků, oběma obviněným městský soud dále uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v případě obviněného J. N., v zákazu účasti v orgánech veřejného zadavatele veřejné zakázky územně samosprávného celku na dobu čtyř roků a ohledně obviněného J. T. spočívající v zákazu účasti na veřejné soutěži u zakázek realizovaných na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací na dobu čtyř roků. Obviněná obchodní společnost TEVOX, spol. s r. o., byla za pomoc k trestnému činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě odsouzena podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za užití §15 odst. 1 písm. f) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“) k trestu zákazu účasti na veřejné soutěži na dobu pěti roků. Současně městský soud rozhodl o vině a trestech dalších spoluobviněných fyzických i právnických osob.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni jmenovaní i další spoluobviněné fyzické a právnické osoby. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 3 To 341/2016, řádné opravné prostředky všech odvolatelů zamítl podle §256 tr. řádu.
3. Skutek, pro který byli všichni spoluobvinění v této trestní věci odsouzeni, spočíval stručně uvedeno v tom, že nejméně od 26. 4. 2012 obviněný J. N., jako místostarosta Městské části Brno-Židenice odpovědný za správu majetku obce a bytový fond, obviněný M. H. jako člen Rady městské části Brno-Židenice a obviněný L. R. jako právník úseku tajemníka Úřadu městské části Brno-Židenice, pověřený zástupce zadavatele pro styk s uchazeči v budově úřadu a popř. jinde jako zástupci vyhlašovatele společně s obviněným J. T. v rozporu s ustanovením §18 odst. 5 část věty za středníkem zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění do účinnosti zákona č. 303/2013 Sb. (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), tedy v rozporu s požadavkem na dodržení zásady transparentnosti a rovného zacházení jakož i v rozporu s čl. II. alinea první a čl. II. odst. 2 Organizační směrnice statutárního města Brna, Městské části Brno-Židenice č. 1/2008, účinné od 1. 3. 2008, tedy interní metodiky upravující postup při zadávání veřejných zakázek, zmanipulovali zadání veřejných zakázek Městskou částí Brno-Židenice tím způsobem, že předem, skrytě a mimo rámec výběrového řízení zajišťovali předem vybraným obchodním společnostem získání veřejné zakázky včetně určení její ceny, přičemž tyto ceny ve všech případech stanovil obviněný J. T. a před podáním nabídek odsouhlasil obviněný M. H., který informoval obviněného J. N., aby v níže uvedených případech byly osloveny obviněné obchodní společnosti TEVOX, spol. s r. o., KT Bau, s. r. o., R + R eko, s. r. o., MIS-PS, s. r. o., RB Bau, s. r. o., a Stavit, s. r. o., a to prostřednictvím jejich jednatelů, společníků nebo zaměstnanců, v případě obviněné právnické osoby TEVOX, spol. s r. o., jejím jménem vystupoval obviněný J. T.; tyto obchodní společnosti obviněný J. N., na poradách starosty Městské části Brno-Židenice navrhoval oslovit, po schválení jeho návrhu nabídky příslušným obchodním společnostem rozesílal obviněný L. R., který současně relevantní podklady poskytoval obviněnému M. H., který je předával obviněnému J. T. (případně podklady byly L. R. předány přímo J. T.), který po vzájemné dohodě s oslovenými obchodními společnostmi a jejich zástupci připravil všechny nabídky, kdy každý z oslovených uchazečů o veřejnou zakázku byl předem srozuměn, zda se stane vítězem konkrétní veřejné zakázky nebo bude dělat tzv. „křoví“, tedy zda podají protinabídku vypracovanou obviněným J. T. s vyšší cenou, aby tak umožnili získání veřejné zakázky předem určené obchodní společnosti, přičemž tímto způsobem provedený výběr vítěze veřejné zakázky přinejmenším neodrážel skutečné možnosti a realitu konkurenčního boje na trhu stavebních prací, a to na vrub prostředků vynaložených Městskou částí Brno-Židenice; konkrétně se jednalo o
1) veřejnou zakázku malého rozsahu „Oprava střech bytových domů K. …, …, … v B.“ s předpokládanými náklady 1 401 804 Kč bez DPH, ve vztahu k níž dne 21. 5. 2012 obviněný J. N., na poradě starosty navrhl oslovit obviněné obchodní společnosti TEVOX, spol. s r. o., MIS-PS, s. r. o., a RB Bau, s. r. o., následně na základě vzájemné spolupráce spoluobviněných nabídky za všechny oslovené uchazeče vypracoval obviněný J. T., obviněný M. H. je odsouhlasil a obviněný J. T. zaslal zástupcům obviněných obchodních společností MIS-PS, s. r. o., a RB Bau, s. r. o., aby mohly být opatřeny razítky a podpisy, tyto nabídky dne 29. 6. 2012 vyhodnotili obvinění J. N., M. H. a L. R. jako členové hodnotící komise, jako nejvýhodnější určili nabídku obviněné TEVOX, spol. s r. o., s nabídkovou cenou 2 333 459 Kč bez DPH, přičemž s ohledem na navýšení ceny veřejné zakázky a potřeby jejího schválení radou se sešli obvinění L. R., M. H. a J. T. dne 2. 7. 2012 u J. T. na chatě, kde se dohodli, že J. T. osloví M. H., aby vypracoval odborné zdůvodnění navýšení rozpočtu, jež bylo vyhotoveno dne 7. 7. 2012 a dne 27. 7. 2012 byla uzavřena smlouva o dílo;
2) veřejnou zakázku malého rozsahu „ZUŠ D. … – II. etapa oprav projektu“ s předpokládanými náklady 220 000 Kč bez DPH, ve vztahu k níž navrhl obviněný J. N., na poradě starosty dne 21. 5. 2012 oslovit obviněné obchodní společnosti R + R eko, s. r. o., Stavit, s. r. o., a KT Bau, s. r. o., kdy následně na základě vzájemných ujednání byli zástupci oslovených stavebních společností srozuměni s tím, kdo zakázku získá a kdo bude pouze účastníkem výběrového řízení (tzv. „křoví“), jako i s tím, že rozpočty za ně vypracoval obviněný J. T., který obdržel zadávací dokumentaci na soukromé osobní schůzce v restauračním zařízení od obviněného L. R., přestože obviněná TEVOX, spol. s r. o., nebyla oslovena, a jemuž zástupci účastníků Stavit, s. r. o., a KT Bau, s. r. o., předali kompletní nabídky, aby je za ně podal na podatelnu úřadu Městské části Brno-Židenice, přičemž 2. 7. 2012 hodnotící komise ve složení obviněný J. N., obviněný L. R. a tajemník úřadu J. J. vyhodnotila jako nejvýhodnější nabídku obviněné R + R eko, s. r. o., ve výši 478 547 Kč bez DPH, s touto obchodní společností byla dne 31. 7. 2012 uzavřena smlouva o dílo, avšak zakázku ve skutečnosti realizovala obviněná obchodní společnost TEVOX, spol. s r. o., za což vítězná obchodní společnost R + R eko, s. r. o., obdržela částku 10 000 Kč;
3) veřejnou zakázku malého rozsahu „Oprava bytového domu H. v B.-Ž.“ s předpokládanými náklady 745 945 Kč bez DPH, ve vztahu k níž navrhl obviněný J. N., na poradě starosty dne 15. 10. 2012 oslovit obviněné obchodní společnosti MIS-PS, s. r. o., Stavit, s. r. o., a TEVOX, spol. s r. o., následně na základě vzájemné dohody mezi obviněným J. T. a dalšími obviněnými - zástupci obchodních společností MIS-PS, s. r. o., a Stavit, s. r. o., byli tito srozuměni s tím, že zakázku získá MIS-PS, s. r. o., obviněný J. T. osobně předal zástupcům obviněných MIS-PS, s. r. o., a Stavit, s. r. o., zadávací dokumentaci, vypracoval za ně rozpočty, na jejichž podkladě při osobní schůzce dne 9. 11. 2012 s obviněným M. H. v hotelu Maximus Resort tito obvinění sjednali ceny, o čemž byl informován také obviněný J. N., k dohodnutým cenám poté obviněný J. T. vypracoval odpovídající rozpočty, dne 13. 11. 2012 obviněný J. T. předal obviněnému T. S., zástupci obviněné MIS-PS, s. r. o., vypracovanou nabídku, již obviněný T. S. odevzdal na podatelně úřadu Městské části Brno-Židenice dne 16. 11. 2012, se zástupcem obviněné Stavit, s. r. o., se obviněný J. T. setkal dne 19. 11. 2012 proto, aby jím vypracovaná nabídka byla opatřena razítkem a podpisem, kompletní dokumentaci za obviněnou Stavit, s. r. o., a také za TEVOX, spol. s r. o., pak obviněný J. T. téhož dne doručil na úřad Městské části Brno-Židenice, následujícího dne 20. 11. 2012 se obvinění M. H., J. T. a J. N., dohodli na podrobnostech smlouvy o dílo, jež obviněný J. T. obratem telefonicky konzultoval s obviněným T. S., přičemž dne 23. 11. 2012 hodnotící komise složená ze spoluobviněných J. N., M. H. a L. R. vybrala jako nejvýhodnější nabídku předloženou MIS-PS, s. r. o. ve výši 1 020 108 Kč bez DPH a dne 28. 11 2012 a 3. 12. 2012 byla podepsána smlouva o dílo.
II. Dovolání obviněných
4. Obvinění J. N., J. T. a obchodní společnost TEVOX, spol. s r. o., (dále označována jako „obviněná TEVOX, spol. s r. o.“, event. „TEVOX, spol. s r. o.“) podali proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Svůj mimořádný opravný prostředek podal obviněný J. N. , prostřednictvím obhájce Mgr. Roberta Rotrekla. Úvodem zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, dále připomněl skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, a vyslovil přesvědčení, že nebyly naplněny veškeré její znaky. Konkrétně namítl, že objekt trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě nebyl porušen ani ohrožen. Zdůraznil, že ve výroku o vině specifikované veřejné zakázky byly zakázkami malého rozsahu, a proto je ve smyslu §18 odst. 5 tehdy účinného zákona o veřejných zakázkách, zadavatel nebyl povinen zadávat podle citovaného zákona, zadavateli zůstala pouze povinnost postupovat v souladu s pravidly ustanovení §6 tohoto zákona, tj. měla být dodržena zásada transparentnosti, rovného zacházení a zákaz diskriminace, avšak způsob a průběh veřejné zakázky malého rozsahu byl v režii zadavatele. Úřad městské části Brno-Židenice (zadavatel) upravil postup při zadávání zakázek malého rozsahu Směrnicí č. 1/2008, tak, že příslušný útvar (přesněji místostarostové nebo starosta) vybere podle svého uvážení tři uchazeče, jež navrhne na poradě starosty k oslovení k podání nabídky do veřejné zakázky malého rozsahu. Přesně takto v souladu se zmíněnou směrnicí dovolatel postupoval, resp. postupoval ještě přísněji, než směrnice ukládala, a nemohl tedy porušit zásadu rovného zacházení. Podle obviněného se soudy měly spíše zabývat otázkou, zda Směrnice č. 1/2008 neporušuje tuto zásadu, když ponechává na libovůli vedoucího příslušného útvaru, koho vybere za účelem oslovení k podání nabídky do výběrového řízení. V této souvislosti dovolatel poukázal na výpověď svědkyně I. J. z odboru interního auditu a kontroly Magistrátu města Brna, která poté, co jí byl popsán „skutečný postup“ při zadávání veřejných zakázek malého rozsahu, nespatřovala v jednání obviněného jakékoli nesrovnalosti. Pokud soudy konstatovaly, že obviněný porušil též zásadu transparentnosti, odmítl takový názor s tím, že zakázky byly malého rozsahu, a proto se při zadávání neřídily zákonem o veřejných zakázkách, navíc dotčené zakázky nikdy nebyly rozporovány Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ani Magistrátem města Brna. Podotkl také, že soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku zaměňoval dva odlišné pojmy, a to veřejnou zakázku a veřejnou soutěž, jež jsou však upraveny zcela samostatnými právními předpisy.
6. Podle názoru obviněného J. N., nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu, v této souvislosti zopakoval svou obhajobu, že nekonal nic víc, než to, k čemu byl podle citované směrnice oprávněn, tedy na poradách starosty navrhl k oslovení vždy tři určité obchodní společnosti, jež měly být vyzvány k podání nabídek do výběrového řízení. Takové jednání pak nemůže být posuzováno jako účelové, skryté, netransparentní nebo v rozporu se smyslem zadávání veřejných zakázek. Soudům na jednu stranu vytkl, že zapomněly vyjádřit, v čem spočívala zjednaná přednost nebo výhoda, na druhou stranu však v následujícím textu dovolání sám citoval soudy vyslovený názor, podle něhož měla výhoda dodavatelů spočívat v získání veřejné zakázky malého rozsahu.
7. Další výtky obviněného se vztahovaly k subjektivní stránce a k tzv. druhému úmyslu (úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu nebo také dolus coloratus – pozn. Nejvyššího soudu), kdy skutková podstata podle §256 tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit prospěch sobě nebo jinému. Dovolatel poukázal na právní teorii, podle níž je myšlena majetková škoda nebo prospěch, avšak soudy neobjasnily podstatu případné škody ani její výši a ani výši případného prospěchu, jehož prokázání obviněný odmítl s tím, že sjednaná díla byla za dohodnutou cenu skutečně provedena. Trval na požadavku, aby byla vyčíslena způsobená majetková škoda nebo získaný prospěch (popř. škoda nebo prospěch, k nimž jednání směřovalo), protože škoda nebo prospěch jsou podle dovolatele „kvalifikačními znaky“ trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Ke způsobení škody nebo opatření prospěchu by měl vést úmysl pachatele, ze soudních rozhodnutí však takový závěr nevyplývá, této otázce se nevěnovaly. Se subjektivní stránkou se soudy podle dovolatele vypořádaly také zcela nedostatečně, městský soud pouze citoval příslušné zákonné ustanovení a odvolací soud se jí nezabýval vůbec.
8. Nesprávně měly soudy obou stupňů podle obviněného posoudit naplnění znaků přísnější právní kvalifikace podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pokud podle jejich názoru dovolatel čin spáchal jako člen hodnotící komise a organizované skupiny. Hodnotící komisi specifikuje zákon o veřejných zakázkách v ustanovení §74 tak, že musí být ustanovena veřejným zadavatelem a skládat se z pěti členů. Takovému popisu hodnotící komise však skutkové okolnosti v posuzované trestní věci neodpovídají a tudíž nemohlo dojít k naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty. Účast dovolatele v organizované skupině, jak obviněný tvrdil v dovolání, nebyla prokázána, důkazy o jeho zapojení do skupiny spoluobviněných nevypovídají, odposlechy ani písemné zápisy z porad nedávají podklad pro závěry, že by byl někým z nich instruován navrhnout určité subjekty pro oslovení k podání nabídky anebo že by o tom podával někomu informace.
9. V závěru svých dovolacích námitek pak namítl, že odposlechy telefonních hovorů nebyly pořízeny v souladu se zákonem. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 18. 4. 2012, prodloužení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 18. 7. 2012 a příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 30. 7. 2012 nesplňovaly náležitosti vyžadované v §88 odst. 1, 2 tr. řádu, neboť u nich schází zdůvodnění jak maximální možné doby, na niž byly vydány, tak závěru, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak. Obviněný na podporu své argumentace citoval některá rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k tomuto důkaznímu prostředku.
10. Závěrem svého dovolání obviněný J. N., navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Obviněný J. T. , přednesl ve svém dovolání podobné námitky jako obviněný J. N. Považoval za neprokázaný úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, tvrdil, že se nezúčastnil zadávání veřejných zakázek a ani neměl vztah k obchodním společnostem osloveným v rámci zadávacího řízení, protože vykonával samostatně výdělečnou činnost. Rovněž vytkl soudům, že nestanovily minimální výši škody nebo prospěchu, k němuž měl jeho úmysl směřovat. Připomněl jím učiněný návrh provést k objasnění této scházející okolnosti důkaz znaleckým posudkem, který však zamítl jak policejní orgán, tak soud prvního stupně. Dále tvrdil, že orgány činné v trestním řízení selektovaly pouze ty ze záznamů telefonních hovorů, jež svědčily v jeho neprospěch, a jejich samotné nařízení bylo zbytečné, neboť sledovaného účelu mohlo být dosaženo jiným způsobem. Nedostatky spatřoval také v odůvodnění povolení odposlechů, které bylo strohé a není z něho patrný důvod pro jejich trvání na dobu čtyř měsíců.
12. Dále se dovolatel ohradil proti závěru, že jednal jako člen organizované skupiny. Tento znak přísnější skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě nebyl naplněn s ohledem na skutečnost, že veškeré vztahy se spoluobviněnými udržoval pouze na úrovni ve stavebnictví běžné spolupráce, nebyl nijak svázán s obviněnou TEVOX, spol. s r. o. Popřel skutková zjištění soudů, že stanovil cenu zakázek a že za jiné subjekty zpracovával nabídky a podával je za ně. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. T. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostit ho obžaloby.
13. JUDr. Tomáš Hrdlička podal dovolání za obviněnou TEVOX, spol. s r. o., jako její zmocněnec. Tato právnická osoba ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdila, že se stíhaného jednání nedopustila, měla výhrady proti vyhodnocení její trestní odpovědnosti podle §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Nesouhlasila také s právním posouzením svého jednání podle ustanovení §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť počínání ostatních obviněných právnických osob bylo kvalifikováno mírněji. Vady v nesprávném posouzení trestní odpovědnosti sahaly podle obviněné právnické osoby až do přípravného řízení, kde nebyly dostatečně objasněny okolnosti týkající se jejího zapojení na trestné činnosti např. výslechem některého ze tří jednatelů. Upozornila, že citovaný zákon byl účinný teprve krátce od 1. 1. 2012 a laická veřejnost se s ním teprve seznamovala. Námitky dále vznesla i proti odůvodnění vlastní trestní odpovědnosti, jejíž podmínky se v průběhu trestního řízení výrazně změnily. V obžalobě státní zástupce dovodil trestní odpovědnost obviněné TEVOX, spol. s r. o., poukazem na §8 odst. 1 písm. c) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, avšak městský soud ji shledal s odkazem na §8 odst. 1 písm. a) téhož zákona, aniž by změnu v právním hodnocení vysvětlil.
14. Shodně s dalšími dovolateli uplatnila obviněná TEVOX, spol. s r. o., námitky proti provedeným odposlechům, resp. odůvodnění jejich nařízení nesplňuje podmínku, že sledovaného účelu nemohlo být dosaženo jiným způsobem a že bylo třeba vyčerpat maximální možnou dobu. Dále dovolatelka nesouhlasila se skutkovými závěry učiněnými na podkladě odposlechu Jungle05 stopa 166, že jednatel TEVOX, spol. s r. o., J. T. věděl o trestném jednání svého syna - obviněného J. T. - a v dovolání předložila svůj výklad obsahu sledované komunikace mezi J. T. a T. S. Podle ní obviněný J. T. slovy „teď nad tím sedíme s otcem a ladíme to“ pouze odpovídal na dotaz obviněného T. S. týkajícímu se úhrady faktury. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně a aby byla podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěna obžaloby.
III. Vyjádření k dovoláním a replika obviněného J. N.
15. Mimořádné opravné prostředky jednotlivých dovolatelů byly zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, za něž tak učinil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Pavel Jež (dále jen „státní zástupce“), a to společným podáním. Nejprve upozornil na formální vadu všech mimořádných opravných prostředků, v nichž dovolatelé označili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Správně však podle státního zástupce měli využít dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s důvodem pod písm. g) téhož ustanovení. Obecně konstatoval, že veškerá dovolací argumentace obviněných je opakováním jejich obhajoby z řízení před soudy nižších stupňů, které se s ní řádně a věcně správně vypořádaly. Podstatná část námitek dovolatelů směřovala proti skutkovému stavu zjištěnému soudy, nebo proti rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, a nelze je proto podřadit žádnému z dovolacích důvodů. Jako příklad státní zástupce uvedl výhrady proti zákonnosti a použitelnosti odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazního prostředku. Jestliže obviněný J. N., citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v přezkumném řízení podle §314l tr. řádu, státní zástupce vyzdvihl nutnost přistupovat při posouzení zákonnosti a odůvodněnosti nařízení odposlechů ke každému případu zcela individuálně při zvážení všech rozhodných okolností. Na podporu opačného názoru na zákonnost nařízení odposlechů poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 4/2016 a 4 Pzo 12/2016 a zdůraznil, že příkazy k využití tohoto důkazního prostředku obsahovaly konkrétní skutkové okolnosti odůvodňující jejich vydání, z nichž vyplývá nenahraditelnost a důležitost v tehdejším stadiu trestního řízení.
16. V další části svého vyjádření k dovoláním se státní zástupce zabýval právními námitkami. Nejdříve se vypořádal s tvrzením obviněného J. N., ohledně jeho postavení člena hodnotící komise, o němž neměl pochybnosti s ohledem na nutnost chápání jeho postavení nikoli pouze ve smyslu zákona o veřejných zakázkách, na který dotčená trestněprávní norma neodkazuje. Stejně tak státní zástupce považoval za správné posouzení jednání tohoto obviněného jako člena organizované skupiny, který měl též povinnost řídit se příslušnými ustanoveními zákona o veřejných zakázkách. Stručně popsal zásadní skutkové okolnosti (předem se mezi oslovenými dodavateli vědělo, kdo se stane vítězem a kdo z uchazečů bude sloužit jako „křoví“, aby byla splněna formální podmínka oslovení více dodavatelů předmětu veřejné zakázky), z nichž bylo podle státního zástupce nutné dovodit jednoznačné popření zásad transparentnosti a rovného zacházení ve smyslu §6 zákona o veřejných zakázkách. Dodal, že v důsledku jednání obviněných byli ostatní soutěžitelé vyloučeni z možnosti získat takovou zakázku, byť by ji mohli dodat třeba i kvalitněji a za výhodnějších podmínek pro zadavatele. Obviněný J. N., si v dovolání stěžoval také na zaměňování pojmů veřejná zakázka a veřejná soutěž, v čemž však státní zástupce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, a ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, neshledal pochybení.
17. Obvinění považovali za chybu, pokud nebyla soudy stanovena minimální výše škody nebo prospěchu, k tomu však státní zástupce upozornil, že ani jednomu z obviněných nebylo kladeno za vinu naplnění znaků tohoto trestného činu vyjádřených v §256 odst. 2 písm. b) nebo c) tr. zákoníku, které předpokládají způsobení škody značného rozsahu nebo získání pro sebe nebo pro jiného značného prospěchu. Alternativa odpovídající ustanovení §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku totiž nevyžaduje způsobení označených následků, postačí, že k němu jednání pachatele směřovalo. Proto se státní zástupce v tomto ohledu ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i s jejich postojem k návrhu obviněného J. T. na zadání znaleckého posudku, který ani tento obviněný soudu nepředložil.
18. Podle státního zástupce soudy správně shledaly u všech obviněných úmysl opatřit jinému prospěch spočívající v tom, že veřejnou zakázku malého rozsahu získají předem vybrané právnické osoby. Stejně tak bylo prokázáno naplnění úmyslu přesahujícího objektivní stránku, přičemž se jednalo minimálně o nepřímý úmysl. Stejně tak je nepochybné, že v důsledku stíhaného jednání byl konkrétním subjektům opatřen prospěch, a to předem určenému vítězi, resp. proplacením fakturovaných cen za dodání díla, jak je popsáno ve výroku o vině, stejně jako ve formě „odměny“ za formální účast v soutěži těm dodavatelům, kteří plnili roli „křoví“.
19. Podání obviněné TEVOX, spol. s r. o., obsahovalo specifickou námitku proti naplnění trestní odpovědnosti této právnické osoby, což státní zástupce odmítl i přes jisté výhrady k omezenému zdůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů k této otázce. Připomněl, že podle soudu prvního stupně jednal obviněný J. T. jménem této právnické osoby a v jejím zájmu jako jiná osoba, která je oprávněna jednat jménem nebo za právnickou osobu ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Okolnost, že obviněný J. T. jednal v zájmu obviněné TEVOX, spol. s r. o., byla nezpochybnitelně prokázána, aniž by se s postavením obviněného J. T. v rámci obviněné TEVOX, spol. s r. o., soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jednoznačně vypořádaly. Nicméně provedené odposlechy poskytují podle státního zástupce dostatečný podklad pro závěr, že obviněný J. T. skutečně jménem této obchodní společnosti jednal, a to, jak konstatoval městský soud, jako osoba pověřená při provozování podniku určitou činností ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Jeho pověření bylo neformální zejména ve vztahu k účasti na zadávacích řízeních, k předkládání nabídek, ke komunikaci se zadavatelem apod. Nad to státní zástupce podotkl, že primárně nebylo účastnické telefonní číslo obviněného J. T. předmětem nařízených odposlechů, nařízen byl odposlech účastnického čísla přiděleného obviněné TEVOX, spol. s r. o., jež však využíval při páchání trestné činnosti právě obviněný J. T. Současně státní zástupce vyloučil, že by tento obviněný nebyl v absolutně žádném vztahu k TEVOX, spol. s r. o., jak by se mohlo jevit s ohledem na obsah dovolacích námitek, ale vystupoval v řízeních týkajících se dotčených veřejných zakázek z pověření této právnické osoby, byť neformálního, tj. bez plné moci. Jeho vedoucí role, resp. koordinační činnost mezi všemi zapojenými osobami v rámci zjištěné trestné činnosti je nezpochybnitelná, nemohl by tímto způsobem jednat ve prospěch obviněné TEVOX, spol. s r. o., aniž by některý z jejích statutárních orgánů, zde zjevně otec obviněného J. T., byl seznámen se všemi, resp. s významnými okolnostmi průběhu zadávacích řízení, v nichž tato obchodní společnosti vystupovala jako uchazeč. Obviněné TEVOX, spol. s r. o., lze proto důvodně přičítat spáchání předmětného trestného činu, protože byl spáchán jednáním osoby uvedené v §8 odst. 1 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, jak nakonec vyplývá i z veřejně dostupného živnostenského rejstříku, podle něhož měl obviněný J. T. v TEVOX, spol. s r. o., postavení zúčastněné osoby.
20. Nesrovnalost mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací spatřoval státní zástupce u obviněné TEVOX, spol. s r. o., pokud byla uznána vinnou „pouze“ pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. c) a §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli zjištěné okolnosti svědčí o spolupachatelství. Náprava tohoto pochybení by však vedla ke zhoršení postavení této obviněné, což je vyloučeno díky nutnosti dodržení zásady zákazu reformationis in peius.
21. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud všechna tři dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
22. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice všem obviněným, z nichž tohoto práva využil pouze obviněný J. N. Se závěry státního zástupce nesouhlasil, především pokud jde o tvrzené popření zásady transparentnosti a rovného zacházení v rámci konkrétního jednání všech obviněných. Pokud by tyto zásady každý zadavatel veřejné zakázky malého rozsahu musel dodržovat doslovně a důsledně, byl by povinen oslovit všechny subjekty podnikající ve stavebnictví, což by pro svou časovou i finanční náročnost v podstatě znemožnilo provádění drobných stavebních prací. Obviněný J. N., zdůraznil, že tehdy účinný zákon o veřejných zakázkách umožňoval provést u veřejných zakázek malého rozsahu neformální zadávací řízení, on přitom nevybočil z mezí daných tímto zákonem, ale postupoval v souladu s ním. Dále byl obviněný přesvědčen, že ani jeden ze soudů rozhodujících v této trestní věci nebyl oprávněn rozhodovat o tom, zda tím, že na poradách starosty navrhl oslovit určité subjekty za účelem podání nabídky, byly nebo nebyly porušeny zásady transparentnosti a rovného zacházení. Tvrdil, že k tomu je příslušný výhradně Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, což vyjádřil ve svých rozhodnutích také Nejvyšší správní soud. V dalších otázkách obviněný odkázal na obsah svého dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti dovolateli uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
24. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly, v opačném případě vede dovolání s pouze formálním odkazem na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů k odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
25. Pokud jde o dovolací důvod, všichni dovolatelé (J. N., J. T. i TEVOX, spol. s r. o.) opřeli svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
26. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
27. Takovému chápání dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově odpovídala podaná dovolání pouze v části předložených námitek, avšak Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. Na tomto místě je vhodné přisvědčit poznámce státního zástupce, již zmínil v úvodu svého vyjádření. Vzhledem k procesní situaci v dané trestní věci totiž bylo na místě, aby všichni dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí jejich odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně /§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/, přestože v řízení mu předcházejícím měl podle obviněných být dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejedná se však o takovou vadu, pro niž by bylo možné z formálních důvodů odmítnout projednání všech mimořádných opravných prostředků.
b) K dovolání obviněného J. N.
28. Obviněný J. N., tvrdil, že svým jednáním nenaplnil žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto úvodem připomíná, že tohoto trestného činu v jeho základní skutkové podstatě se dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, přičemž přísněji podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bude potrestán pachatel, který takový čin spáchá jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Ačkoli zpravidla bude pachatelem osoba, která má určité povinnosti v zadávacím řízení týkajícím se veřejné zakázky nebo při organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby, není vyloučeno, aby to byl kdokoli jiný i mimo osoby podílející se na zadávání veřejné zakázky, organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Předností je myšleno jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují některého či některé dodavatele, soutěžitele nebo účastníky před ostatními. Může to být např. u zadávacího řízení stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových nabídek jiných dodavatelů. Z hlediska zavinění je vyžadován úmysl a kromě něj zde musí být také úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl nebo také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu), přičemž ke způsobení škody ani k opatření prospěchu nemusí dojít . Trestní zákoník má na mysli způsobení majetkové škody nebo získání majetkového prospěchu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2620 a násl.).
29. Pokud se obviněný J. N., domníval, že jeho jednáním nebyl porušen ani ohrožen objekt trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, výsledky provedeného dokazování potvrzují pravý opak. Tento obviněný sice „pouze“ navrhl v průběhu porady starosty ostatním členům oslovit v zadávacích řízeních určité právnické osoby, avšak v kontextu s ostatními prokázanými skutečnostmi se jednalo o zjevné obcházení, resp. slovy soudů „popření“, zásady transparentnosti vyplývající ze zákona o veřejných zakázkách. Dotčené otázce se pečlivě věnoval jak městský soud (viz str. 182 odsuzujícího rozsudku), tak krajský soud (srov. str. 11 až 12 usnesení odvolacího soudu) a k jejich úvahám Nejvyšší soud nemá připomínky. Oba soudy připustily, že zadávací řízení pro veřejné zakázky malého rozsahu podléhalo pouze podmínce, aby se nepříčilo zásadám uvedeným v ustanovení §6 zákona o veřejných zakázkách, což však v případě veřejných zakázek popsaných ve skutkové větě pod body 1) až 3) výroku o vině dodrženo nebylo, protože postup obviněných včetně J. N., uvedené pravidlo obcházel. Zásada transparentnosti má zajistit, aby zadávání veřejných zakázek probíhalo průhledným, právně korektním a předvídatelným způsobem, je nejen podmínkou existence účinné konkurence mezi dodavateli, ale také předpokladem účelného vynakládání veřejných prostředků (viz Raus D., Neruda R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Linde Praha, a. s. 2007, str. 67). Veřejný zadavatel byl povinen dodržovat zásady zadávacího řízení ve smyslu §6 zákona o veřejných zakázkách v plném rozsahu bez ohledu na to, zda zadával veřejné zakázky nadlimitní, podlimitní nebo veřejné zakázky malého rozsahu (viz Jurčík R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 92). V trestním řízení byl v podstatě u všech třech veřejných zakázek zjištěn shodný postup zadávacího řízení provedeného po vzájemné dohodě mezi jednotlivými obviněnými. Takové okolnosti neomylně ukazují na jasné porušení zásady transparentnosti a jejího výkladu. Okruh dodavatelů, jež obviněný J. N., navrhoval na poradách starosty, byl totiž zúžen pouze na ty, kteří byli ochotni spolupracovat s ostatními dodavateli a obviněnými na zákulisním vyjednávání o budoucím předem určeném vítězi veřejné zakázky. Oslovení uchazeči o veřejnou zakázku se domlouvali na cenách, jež předloží ve svých nabídkách, jež přitom všechny vypracovával obviněný J. T. Samotní uchazeči vyhotovené a pro ně nachystané nabídky jen vytiskli, orazítkovali a opatřili příslušnými podpisy. Již před otevřením obálek s jednotlivými nabídkami tedy oslovení dodavatelé věděli, kdo z nich veřejnou zakázku získá a kdo se zadávacího řízení účastní pouze „do počtu“ (slovy soudů vystupoval v řízení jako tzv. „křoví“). Předpoklady pro soutěžní prostředí, z něhož by zadavatel mohl těžit, a které zákonná úprava předpokládá, resp. prosazuje, byly tak zcela vyloučeny. V rámci každé z předmětných veřejných zakázek malého rozsahu se tedy dva ze tří uchazečů účastnili zadávacího řízení bez opravdového zájmu o úspěch s předem určenou rolí. Všechny osoby zúčastněné na tomto koordinovaném protiprávním jednání z trestné činnosti evidentně profitovaly, ačkoli nebylo u každé z nich zjištěno přesně, komu jaké částky plynuly. Takto shrnutý průběh zadávacích řízení probíhajících k veřejným zakázkám vypsaných zadavatelem Městskou částí Brno-Židenice nepochybně odporuje zásadě transparentnosti, ale i cíli samotného zákona o veřejných zakázkách, jímž je podle Důvodové zprávy k návrhu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, zajištění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky, přičemž tohoto cíle je dosahováno zejména vytvářením podmínek pro to, aby smlouvy hrazené z veřejných prostředků byly zadavateli uzavírány při zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli. Tyto parametry však byly v projednávané věci naprosto potlačeny.
30. Konkrétní účast obviněného J. N., na trestné činnosti vyplývá z provedeného dokazování. Dovolatel byl osobou, která zodpovídala za předmětné zakázky, a v souladu s interními předpisy městské části měl tudíž oprávnění navrhnout v rámci porady starosty dodavatele k oslovení. To také právě u předmětných tří veřejných zakázek učinil, jak uvedl svědek K. B., který byl 1. místostarosta městské části (viz č. l. 1274). Rovněž svědek A. M. potvrdil, že bylo pravidlem, pokud obviněný J. N., navrhl realizaci veřejné zakázky, aby také předložil oslovené dodavatele (viz č. l. 1282). Dovolatel současně podle dalšího svědka M. Č., vedoucího odboru správy majetku (byl podřízený obviněného) určoval, které projektanty má svědek oslovit k vypracování rozpočtu pro zamýšlenou zakázku (srov. č. l. 401), např. u hlavního líčení uvedl (viz č. l. 1244), že J. N., vybral M. H. (ten byl v období let 2003 až do 2017 podle živnostenského rejstříku odpovědným zástupcem TEVOX, spol. s r. o., pro živnost „Provádění staveb, jejich změn a odstraňování“), přičemž podle tajemníka úřadu J. J. projektanti by neměli mít vazby na oslovené dodavatele (srov. č. l. 1266). Dále svědek K. B. vypověděl, že dovolatel navrhoval víceméně 5 až 6 stejných firem, mezi nimiž si pamatoval R + R eko, s. r. o., KT Bau, s. r. o., a RB Bau, s. r. o., (viz č. l. 1276). Není tudíž pochyb, že obviněný J. N., navrhoval záměrně určité stavební firmy, u nichž předpokládal garanci uzavření dohody na tom, kdo zakázku vyhraje a kdo bude plnit funkci tzv. „křoví“. Napojení dovolatele na ostatní spoluobviněné je dostatečně prokázáno obsahem záznamů telefonní komunikace. Např. je možné připomenout č. l. 314 trestního spisu, kde je zachycen hovor mezi spoluobviněnými M. H. a J. N., jemuž prvně jmenovaný sdělil, že se s ním na turnaji setká obviněný J. T. a pak mu dá „echo“. V jiném zaznamenaném telefonátu mezi obviněným J. T. a obviněným M. H. ze dne 23. 11. 2012 se mluví o schůzce, které se mají zúčastnit tito dva telefonující účastníci a také obviněný J. N., za tím účelem, aby „už řešili začátek příštího roku“ (viz č. l. 317). Dále na č. l. 316 jsou přepisy dvou krátce po sobě následujících telefonátů ze dne 20. 11. 2012, nejprve v 10:31 hod. volá obviněný M. H. obviněnému J. T., že je třeba něco doladit, musí se proto sejít a na schůzku půjde i obviněný J. N. Krátce na to v 11:50 obviněný M. H. volá obviněnému J. N., že obviněný J. T. už je tam, a obviněný J. N. říká, že za nimi dojde. Když se obviněný J. T. zlobil na obviněného M. H., protože musel napravovat jeho chyby, obviněný M. H. se ohradil, že si má stěžovat obviněnému J. N., o jehož záležitost se mělo jednat (srovnej č. l. 285 verte). Některé odposlechy dále dosvědčují spojení obviněného J. N., nejen s obviněným J. T. a lidmi z úřadu městské části, ale také se spolupracujícími dodavateli, resp. jejich zástupci. V krátkosti lze zmínit hovory z 28. 6. 2012, obviněný Z. B. (společník v obviněné RB Bau, s. r. o.) se po telefonu dotazoval obviněného M. H., jestli je v práci, že to jinak vyřídí s „J.“, který mu to pak vyřídí (č. l. 284). Téhož dne volal obviněný J. N., obviněnému Z. B. s tím, že se musí sejít, neboť „všechno je jinak“ (č. l. 284 verte). Osobně se měl obviněný J. N., nesporně stýkat také s obviněným F. R., společníkem obviněné R + R eko, s. r. o., který dne 29. 6. 2012 telefonoval obviněnému J. T., zda ten má číslo na obviněného J. N., a nemohl by mu (obviněnému J. N.) vyřídit, že obviněný F. R. má zpoždění a dojede později, „ať není nešťastnej, že je tam sám“ (č. l. 288). Není však úkolem Nejvyššího soudu opakovat soudy nižších stupňů již citované části přepisů odposlechů, jejichž obsahu a souvislostem s dalšími důkazy se obšírně věnoval soud prvního stupně, na odůvodnění jehož rozsudku lze v tomto směru zcela odkázat. Nejvyšší soud pouze považoval za vhodné reagovat na uplatněné námitky obviněného J. N., přímým odkazem na konkrétní část důkazních prostředků, jimiž jsou zcela vyvrácena jeho tvrzení o „férovém“ průběhu zadávacího řízení včetně jeho počátku, tj. fázi oslovení určitých, dohodnutých a předem vybraných uchazečů ochotných podílet se na konkrétním výběrovém řízení. Kromě toho však i z logiky věci vyplývá, že obviněný J. N., představoval nezbytný článek v řetězci na sebe navazujících protiprávních jednání, protože svými návrhy akceptovanými na poradách starosty zajistil, aby se o veřejné zakázky pod body 1), 2) a 3) výroku o vině ucházeli v rámci organizované skupiny vybraní dodavatelé: obviněné TEVOX, spol. s r. o., RB Bau, s. r. o., Stavit, s. r. o., R + R eko, s. r. o., KT Bau, s. r. o., a MIS-PS, s. r. o. Ačkoli se tedy dovolatel opakovaně i v dovolacím řízení obhajoval, že jednal v mezích zákona a jeho porušení nebo ohrožení se nedopustil, ani před Nejvyšším soudem nemohla jeho námitka obstát. Podle něj formálně nezávadné návrhy oslovit předem určené dodavatele na poradách starosty byly ve skutečnosti součástí skrytého vysoce koordinovaného trestného jednání, které se naprosto příčilo smyslu tehdy platného a účinného zákona o veřejných zakázkách a také jeho zásadě transparentnosti.
31. S výše uvedenou námitkou souvisely i výhrady obviněného proti terminologii užité soudem prvního stupně, který ve výroku o vině označil předmět soutěžení jako veřejnou zakázku, v odůvodnění však použil termín „veřejná soutěž“. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že ve své rozhodovací praxi již v minulosti opakovaně vyložil, že veřejná soutěž představuje širší pojem, zahrnuje i veřejnou zakázku, která je užším termínem, neboť veřejná soutěž je ve smyslu §256 tr. zákoníku chápána jako jakákoli soutěž, pokud splňuje základní znaky spočívající ve veřejném vyhlášení a v možnosti účasti neomezeného okruhu subjektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016). V posuzované trestní věci sice nebyla veřejná zakázka malého rozsahu vyhlašována veřejně neomezenému okruhu subjektů, avšak požadavek na náhodné oslovení určitého počtu dodavatelů by měl odrážet možnost účasti širšího okruhu stavebních firem (nikoli pouze těch záměrně předem vybraných) na veřejné zakázce malého rozsahu podobně jako je tomu u veřejného vyhlášení neurčitému počtu případných uchazečů o veřejnou zakázku. Dále je třeba si uvědomit, že ustanovení §256 tr. zákoníku není normou s odkazovací či blanketní skutkovou podstatou, neodkazuje na konkrétní mimotrestní předpis, který by bylo třeba užít nebo jehož porušením je podmíněna trestní odpovědnost pachatele. Při jejím zkoumání proto není nezbytné naplnit určitý pojem definovaný konkrétním právním předpisem, nicméně pokud jde o zákon o veřejných zakázkách, lze se dopustit uvedeného trestného činu i v souvislosti se zadáním veřejné zakázky malého rozsahu, u níž není nutné dodržet všechna pravidla definovaná zákonem o veřejných zakázkách. Jak Nejvyšší soud konstatoval v již citovaném usnesení sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, nelze bez dalšího přebírat výkladová ustanovení nebo charakteristiku určitých institutů z jiného právního předpisu, pokud je tento výslovně užívá pouze pro své vlastní potřeby. To má význam v dané trestní věci jednak ve vztahu k „veřejným zakázkám“ a jednak ve vztahu k „hodnotící komisi“. Ani jeden z uvedených pojmů nelze pro účely trestního stíhání za úmyslný trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě vykládat úzce ve smyslu zákona o veřejných zakázkách [resp. v současnosti ve smyslu zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“)], jak učinil dovolatel.
32. Jedním z alternativních znaků přísnější právní kvalifikace tohoto trestného činu uvedený v §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je podmínka, aby pachatel jednal jako člen hodnotící komise. Podle soudů byl tento kvalifikační znak u obviněného J. N., naplněn, jako i další znak této kvalifikované skutkové podstaty, který představovala okolnost, že jednal také jako člen organizované skupiny (jako členové organizované skupiny měli jednat i další dva dovolatelé J. T. a obviněná TEVOX, spol. s r. o.), což však obviněný ve svém dovolání zpochybnil. Členem hodnotící komise byla fyzická osoba a sama komise musela mít nejméně pět členů v režimu ustanovení §74 zákona o veřejných zakázkách (od 1. 10. 2016 účinný zákon o zadávání veřejných zakázek, již hovoří pouze o „komisi“, jejíž sestavení povinně předpokládá pouze u veřejných zakázek s předpokládanou hodnotou vyšší než 300 000 000 Kč, viz ustanovení §42, §44 a §119 tohoto zákona). S výkladem znaku „hodnotící komise“ ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak ho předložil dovolatel, se Nejvyšší soud neztotožnil. Soudní praxe totiž považuje i jiné komise, které nesplňují požadavky kladené na hodnotící komisi ustanovením §74 zákona o veřejných zakázkách a jejichž úkolem je vyhodnotit nejvýhodnější nabídku, za hodnotící komise ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1364/2016, vyslovil právní názor, podle něhož, je-li v rámci zadávacího řízení ohledně zakázky malého rozsahu ustanovena komise k hodnocení nabídek, jedná se o hodnotící komisi ve smyslu §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, byť nebyly dodrženy podmínky §74 zákona o veřejných zakázkách. Správnost zmíněného právního názoru ve vztahu k naplnění tohoto kvalifikačního znaku následně potvrdil i Ústavní soud svým usnesením ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17. V projednávané trestní věci je zcela nepochybně zjištěno, že obviněný J. N., se podílel na výběru uchazečů v rámci proběhnuvších zadávacích řízení společně s dalšími k tomu určenými spolupracovníky, v souladu s dohodou mezi spoluobviněnými nerespektoval, dokonce přímo porušil vnitřní pravidla obsažená v organizační směrnici Statutárního města Brna, Městské části Brno-Židenice, a také zásady transparentnosti a rovného zacházení, jimž podléhá i zadávací řízení veřejné zakázky malého rozsahu. Vnímání pojmu „hodnotící komise“ dovolatelem je proto třeba hodnotit jako nesprávné a jeho námitka v tomto směru je tudíž nedůvodná.
33. Další uplatněná výhrada obviněného J. N., se týkala naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny (kromě spáchání činu členem hodnotící komise, který byl u obviněného rovněž shledán – viz bod 32. tohoto usnesení), který je obsažen spolu s dalšími alternativními znaky v §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento pojem se sice vyskytuje v celé řadě skutkových podstat trestního zákoníku, avšak není trestněprávními předpisy přímo definován. Soudní praxe a judikatura jej blíže vymezila tak, že se musí jednat o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. rozhodnutí č. 45/1986 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), v němž lze spatřovat určitou dělbu úkolů mezi členy sdružení, v důsledku čehož se jeho činnost vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II Sb. rozh. tr. a již shora citované rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalý charakter a její jednotliví členové nemusí být do organizované skupiny výslovně akceptováni, postačí, že se pachatel fakticky včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, že všichni její členové jsou současně spolupachateli trestného činu, členy organizované skupiny mohou být také účastníci podle §24 odst. 1 tr. zákoníku anebo také blíže neztotožněné osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak pouze za předpokladu, že trestně stíhané osoby o takové osobě vědí (srov. č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr. a Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 568-569). Soudní praxe rovněž vychází z názoru, že tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech jejích členů. Postačí, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, uveřejněné pod č. T 1325 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 69, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
34. Dovolatel důrazně namítal, že jeho propojení s ostatními obviněnými nebylo prokázáno, z ničeho ani nevyplývalo, že by byl kýmkoli instruován navrhnout na poradách starosty předem vytypované stavební společnosti. Na tomto místě lze odkázat na bod 30. tohoto usnesení a doplnit tam shrnuté úvahy ve stručnosti tím, že ačkoli účast dovolatele spočívala v poměrně krátkodobém aktivním zapojení v počátcích jednotlivých zadávacích řízení trvajících však po delší dobu, nesnižuje tato okolnost nijak význam jeho jednání pro účely posouzení trestní odpovědnosti ve smyslu uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je totiž typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě mohou jevit jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, s nímž se ztotožnil Ústavní soud usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 75/16). Je vhodné na tomto místě opět zdůraznit, že bez zapojení obviněného J. N., který navrhl oslovit vytypované stavební společnosti ochotné dohodnout se mezi sebou na vítězném uchazeči a podle toho uzpůsobit po vzájemné domluvě své cenové nabídky, by spáchání dokonaného trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě bylo podstatně ztíženo nebo zcela vyloučeno. Právě jeho postavení místostarosty, pod jehož gesci spadal odbor správy majetku zodpovědný za předmětné veřejné zakázky malého rozsahu, mu umožňovalo přednostně na poradách starosty navrhnout dodavatele k oslovení, aby podali své nabídky. Svým významem tedy účast tohoto dovolatele na organizované skupině přesahuje význam účasti např. obviněných právnických osob participujících na zákulisních dohodách, neboť těch bylo více a tu, jež by se případně nemohla z nějakého důvodu ucházet o veřejnou zakázku, mohl jednoduše zastoupit jiný uchazeč, který by přistoupil na podmínky jasného „zkreslování a manipulaci“ s průběhem zadávacího řízení, což ale v případě místostarosty možné nebylo. Návrhy na poradách starosty však účast dovolatele na stíhaném jednání nebyla vyčerpána, Nejvyšší soud připomíná jeho členství v hodnotící komisi u všech tří zadávacích řízení, jak o tom bylo již zmíněno výše.
35. V další části svého dovolání namítl obviněný J. N., procesní vadu spočívající v jím tvrzené nezákonnosti pořízených odposlechů, která podle jeho přesvědčení spočívala v nedostatečném odůvodnění příkazů k jejich nařízení, popř. příkazu k prodloužení doby pro jejich trvání. Touto opakovanou výtkou obviněného se zabýval již odvolací soud, a to poměrně obsáhle na str. 8 až 10 napadeného usnesení. Krajský soud sice konstatoval jistou nedůslednost soudce Městského soudu v Brně (resp. v případě příkazu k prodloužení odposlechů soudce Krajského soudu v Brně) , pokud podrobně nezdůvodnil nařízení odposlechu na maximální možnou dobu, avšak s ohledem na dobu dvou až tří měsíců, po kterou trvalo každé zadávací řízení (tedy v souhrnu od května 2012 do prosince 2012), měl za to, že by nařízení odposlechů na kratší dobu nemělo význam a naopak jejich povolení na dobu 4 měsíců bylo nezbytné a pro objasnění trestné činnosti důvodné. Rovněž byl krajský soud toho názoru, že sledovaného účelu nebylo možno dosáhnout jinak než nařízením odposlechů, neboť obvinění se dopouštěli protiprávního jednání, pro něž je charakteristická zastřená komunikace a vysoký stupeň utajení, což vyplývalo z okolností případu a jestliže to soudce v odůvodnění příkazu výslovně neuvedl, nejednalo se o vadu způsobující nezákonnost důkazního prostředku. Po seznámení se s jednotlivými příkazy k odposlechům (k jejich prodloužení), stejně jako s předcházejícími návrhy k nařízení odposlechů státního zástupce a s podněty policejního orgánu k vydání návrhu na odposlech a záznam telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud jednoznačně souhlasil se závěry soudu druhého stupně, že dovolatelem napadené příkazy k odposlechům (či k jejich prodloužení) byly vydané a provedené v mezích trestního řádu.
36. Podle znění ustanovení §88 tr. řádu, účinného do 30. 9. 2012, tedy v době, kdy byly vydány napadené příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, mohl být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, bylo-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle §226 trestního zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 až 4 trestního zákoníku, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 trestního zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 trestního zákoníku, pletichy při veřejné dražbě podle §258 trestního zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud bylo lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nebylo možné sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené (viz odst. 1 citovaného ustanovení). Podle §88 odst. 2 tr. řádu (v témže znění) nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musel být vydán písemně a musel být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vedlo trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazovala. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musela být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud byla její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesměla být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musely být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňovaly. Policejní orgán byl povinen průběžně vyhodnocovat, zda i nadále trvají důvody, které vedly k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Pokud důvody pominuly, byl povinen odposlech a záznam telekomunikačního provozu ihned ukončit, a to i před skončením doby uvedené v odstavci 2 (§88 odst. 3 tr. řádu). Odstavec 4 téhož ustanovení umožňoval prodloužit dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to i opakovaně, vždy na dobu nejdéle čtyř měsíců, na základě vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
37. Konkrétní příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, jejichž zákonnost obviněný zpochybňoval, jsou v trestním spise založeny na č. l. 210 (ze dne 18. 4. 2012, č. j. 35-3/2012), č. l. 237 (ze dne 18. 7. 2012, č. j. 27-4/2012-0 Nt 49/2012) a č. l. 250 (ze dne 30. 7. 2012, č. j. 35-8/2012). Příkaz ze dne 18. 4. 2012 stanovil dobu pro provádění odposlechu na tři měsíce a vztahoval se jednak na soukromé telefonní číslo obviněného J. N., a jednak na telefonní účastnickou stanici č. …, která byla registrována na Úřad městské části Brno-Židenice, jejímž uživatelem měl být obviněný J. N. Avšak toto telefonní číslo, jak se později zjistilo, bylo omylem nesprávně zapsáno. Po opravě chyby byl vydán nový příkaz ze dne 30. 7. 2012, a to k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonní účastnické stanice … registrované na Úřad městské části Brno-Židenice, jejímž uživatelem již skutečně byl dovolatel. Tento příkaz ze dne 30. 7. 2012 stejně jako příkaz ze dne 18. 7. 2012, kterým se prodlužovala doba trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (telefonních čísel užívaných dovolatelem) nařízeného příkazem ze dne 18. 4. 2012, byl vydán na dobu čtyř měsíců, tedy na maximální možnou dobu povolenou zákonem. Jak zjistil Nejvyšší soud, všechny tři příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydal na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně soudce Městského soudu v Brně, resp. Krajského soudu v Brně v trestním řízení vedeném pro úmyslné zločiny zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku a podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, k jejichž stíhání Českou republiku zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva Trestněprávní úmluva o korupci, přijatá 27. 1. 1999 ve Štrasburku, vyhlášená pod č. 70/2002 Sb.m.s. Podmínky k nařízení odposlechu v trestním řízení vedeném jen pro omezený okruh trestných činů tedy splněny byly. Na dva ze tří citovaných zločinů zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí osm let, ke stíhání všech uvedených zločinů zavazuje Českou republiku shora citovaná mezinárodní smlouva, na niž bylo v odůvodnění příkazů k odposlechům výslovně poukázáno, a vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu trestní řád umožňoval výslovně ve vztahu k trestnému činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, pro nějž bylo mj. také trestní řízení vedeno. Příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vyhotoveny písemně a jejich součástí je řádné odůvodnění. Mezi zmíněnými třemi příkazy ten, který byl vydaný nejdříve (dne 18. 4. 2012), následoval krátce po získání prvotních informací k trestné činnosti od „informátora“ zadokumentovaných v úředním záznamu ze dne 20. 3. 2012, k prověřovanému druhu trestné činnosti mělo podle policejního zdroje docházet již po dobu několika let, nicméně policejní orgány se o ní dozvěděly až v dotčené době od osoby, jež si ani nepřála zveřejnit svou identitu (z odůvodnění návrhu státního zástupce na vydání příkazu k použití operativní techniky ze dne 12. 4. 2012 pak dokonce vyplývá, že případné svědectví k věci nikdo ze zaměstnanců Úřadu městské části Brno-Židenice z obav o ztrátu zaměstnání nebyl ochoten podat, viz č. l. 208). Nezávisle na trestním oznámení tedy policejní orgány opatřily při jeho prověřování vlastní poznatky o možném nezákonném jednání probíhajícím nejen při přidělování obecních bytů, ale také v oblasti zadávání veřejných zakázek malého rozsahu. Tyto poznatky předcházely vydání příkazů k odposlechům, pocházely ze spolehlivého zdroje (policejní šetření) a byly natolik přesvědčivé, že bylo možno důvodně předpokládat zjištění dalších významných skutečností právě prostřednictvím telefonních odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Jejich provedení přitom za situace neochoty informovaných osob vystupovat v procesním postavení svědků v trestním řízení zcela logicky představovalo jediný možný způsob, jak důvodné podezření o páchání takové typicky utajované trestné činnosti prošetřit a získat poznatky o osobách, které se na něm podílejí. Evidentně jiným způsobem nebylo možné zjistit bližší okolnosti týkající se způsobu zadávání veřejných zakázek malého rozsahu u Městské části Brno-Židenice, přičemž právě tuto zákonnou podmínku výslovně konstatoval soudce nařizující prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení na č. l. 238.
38. Co se týká časového úseku, po který byly odposlechy nařízeny, Nejvyšší soud nepovažoval dobu tří měsíců (příkaz ze dne 18. 4. 2012), za neopodstatněnou. Veřejné zakázky bývají zadány v zadávacím řízení většinou v průběhu několika měsíců, čemuž soudcem zvolená doba zcela odpovídá, byť tuto okolnost výslovně v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 18. 4. 2012 nekonstatoval. Pokud další dva dovolatelem zpochybněné příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu povolovaly zásah do soukromí na maximální přípustnou dobu, ani u nich Nejvyšší soud nezjistil rozpor se zákonem, neboť k této otázce poskytovaly také řádné zdůvodnění. Z obsahu příkazu vydaného dne 30. 7. 2012, jímž byl nařízen odposlech účastnické stanice registrované na Úřad městské části Brno-Židenice s uživatelem J. N., (jejíž číslo bylo nejprve v příkazu ze dne 18. 4. 2012 uvedeno v důsledku písařské chyby vadně) je zřejmé, že přepisy do té doby zaznamenaných hovorů potvrdily prvotní podezření o korupčním chování (č. l. 251). Dále z odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 18. 7. 2012, jímž byla prodloužena doba trvání opatření (původně nařízeno příkazem ze dne 18. 4. 2012) o čtyři měsíce, vyplynulo, že v blízké budoucnosti bude uskutečněna další veřejná zakázka, kterou se podezřelé osoby chystají ovlivnit tak, aby ji získala za úplatu předem domluvená obchodní společnost (č. l. 238). Vysvětlení délky trvání odposlechů bylo tedy ve všech uvedených případech dostatečné, popř. vyplývalo ze skutkových souvislostí či z obsahu trestního spisu.
39. V této souvislosti Nejvyšší soud k procesní námitce obviněného a jejího přesahu do porušení ústavně zaručených práv stručně uvádí, že ohledně této problematiky Ústavní soud např. konstatoval, že příkaz musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání určitého trestného činu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06 uveřejněný pod č. 88 ve svazku 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a důvodné podezření tedy musí předcházet vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, což se v dané trestní věci nepochybně stalo. Trestním řádem stanovený požadavek, že k vydání příkazu stačí důvodně předpokládat získání významných skutečností pro trestní řízení, naznačuje nezbytně nutnou úroveň odůvodnění příkazu podezření v tom smyslu, že podrobnosti mají být o trestné činnosti teprve zjištěny právě prostřednictvím odposlechů, přičemž soudu, resp. soudci je poskytnut relativně široký prostor pro individuální uvážení, neboť „důvodnost předpokladu“ získat významné skutečnosti pro trestní řízení nelze zpravidla vyložit objektivně verifikovatelně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). K nárokům na rozsah odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu lze vztáhnout i právní názor vyslovený v souvislosti s odůvodněním usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu trestního řízení prokázána a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu např. u obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Na podněty, návrhy a rozhodnutí orgánů činných v přípravném řízení nelze klást stejně formalizované nároky jako na rozsudky (nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08). K podstatě požadavků kladených na odůvodnění příkazů povolujících zásah do soukromí (např. odposlech) se v nedávné době vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, kde při formulování svých právních závěrů vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13. Podle Ústavního soudu mají soudy při posuzování odůvodnění takového příkazu postupovat formálně-materiálně a nikoli ryze formálně. Mají tedy zkoumat existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření (zde odposlechu), které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu. Ústavní soud opakovaně zdůraznil tzv. test ústavnosti opatření z pohledu třístupňové kontroly takového zásahu, a to v linii policejní orgán, státní zástupce, soud. Proto o (ne)zákonnosti příkazu k odposlechu lze uvažovat až po jeho kontrole ve světle příslušného podnětu k podání návrhu na příkaz k odposlechu policejního orgánu a návrhu státního zástupce, které předcházely vydání dotčeného příkazu. Takový formálně-materiální přístup k hodnocení odůvodnění zásahu do soukromí aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci M. a M. proti České republice, č. 52028/13, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, a ve věci D. proti České republice, č. 21381/11, rozsudek ze dne 14. 1. 2016.
40. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v bodě 39. tohoto usnesení, bylo nutné také v této věci v rámci kontroly ústavnosti odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přihlížet i k okolnostem případu a obsahu trestního spisu jako celku, k jednotlivým podnětům policejního orgánu k vydání návrhu na odposlech a záznam telekomunikačního provozu a k na ně navazujícím návrhům státního zástupce na vydání příkazu k použití operativní techniky – odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Např. v návrhu policejního orgánu ze dne 6. 4. 2012 založeném na č. l. 200 až 203 jsou popsány poměrně detailní informace ke způsobu páchání trestné činnosti získané od informované osoby, zejména však, že obvinění J. N., a M. H. hodlají uskutečnit nová výběrová řízení na podobném protiprávním principu a že bližší okolnosti bude možné získat jedině dotčeným zásahem do soukromí, protože případní svědci se báli o své zaměstnání a k věci odmítli poskytovat bližší údaje. Tytéž informace včetně popisu průběhu zmanipulovaných zadávacích řízení, jež se měl na úřadě několik let opakovat, obsahoval také poměrně podrobně odůvodněný návrh státního zástupce ze dne 12. 4. 2012 založený na č. l. 204 až 206. Nevyhnutelnost existence jediného možného způsobu, jak objasnit plánované trestné jednání a zjistit všechny osoby, které se na něm podílely, případně rozsah jejich účasti, vyplývá tedy také z listinných důkazů vypracovaných policejním orgánem a dozorujícím státním zástupcem. Jak již bylo shora řečeno, doba trvání zásahu do soukromí obviněných, jakož i opodstatněnost délky jeho trvání, se dají dovodit zejména z okolností případu, kdy příprava veřejné zakázky a její průběh vyžadují určitý časový prostor, který se odrážel právě v době trvání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu.
41. Pokud dovolatel požadoval přesné vyčíslení prospěchu, k jehož opatření měl směřovat úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, správně soudy tento jeho požadavek vznesený již v předcházejícím stadiu trestního řízení, odmítly. Odvolací soud v souladu s judikaturou a výkladem tohoto znaku skutkové podstaty správně konstatoval, že k dokonání činu není zákonem vyžadováno způsobení škody ani opatření prospěchu, postačí, že k němu jednání pachatele směřuje. To vyplývá z dikce skutkové podstaty podle §256 odst. 1 tr. zákoníku, který je úmyslným trestným činem ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku a podle §15 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, pokud pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednání může způsobit takové porušení a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. K úmyslnému zavinění zde navíc přistupuje ještě úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, druhý úmysl či dolus coloratus). Trestní zákoník tedy předpokládá způsobení majetkové škody nebo získání majetkového prospěchu, avšak nemusí k nim nutně dojít , pro trestní odpovědnost bude dostačující, pokud k nim směřuje pachatelovo jednání (srov. výše již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016). Minimální výše škody není u škody ani u prospěchu stanovena, ale má význam z hlediska povahy a závažnosti trestného činu pro stanovení druhu a výměry trestu (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V dané věci však způsobení škody nebo úmysl způsobit jinému škodu nebyl obviněným kladen za vinu, nebylo zjištěno, že by jednotlivé veřejné zakázky malého rozsahu „K.“, „ZUŠ D.“ nebo „H.“ někdo realizoval levněji než obviněné právnické osoby, jež tyto zakázky reálně získaly. (I když tím, že zadávací řízení neproběhlo regulérně, nelze vyloučit, že by dílo nemohlo být zhotoveno za výhodnějších podmínek pro zadavatele, zejména za nižší cenu.) Nelze ani mít jakékoli výhrady proti tomu, že soudy nepovažovaly za nutné doplnit dokazování znaleckým posudkem k okolnosti, zda byly ceny za jednotlivá díla předražené a zda tedy zadavateli vznikla škoda na jeho majetku. Kromě toho, že znak škody nebyl k trestnosti jednání potřeba, objektivně nelze předpokládat, že by příslušný znalec mohl vystihnout skutečnou cenu vzešlou ze zákonného průběhu zadávacích řízení při respektování zásad transparentnosti a rovného zacházení. Z velké části by se jednalo o odhad jak ve vztahu k výběru osloveného dodavatele, tak i jeho cenové nabídky, jakou by při skutečném zájmu o zakázku předložil. Na rozdíl od způsobení škody, o získání prospěchu pro sebe a pro jiného, který spoluobvinění svou trestnou činností sledovali, nelze mít pochyb a úvahy soudů nižších stupňů v této otázce byly správné.
42. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že pohnutka spoluobviněných se vztahovala k opatření prospěchu jinému, když zjednávali výhodnější podmínky pro vybrané dodavatele na úkor ostatních, což podložil odkazem na odposlechy. V průběhu zaznamenané telefonní komunikace se obvinění kromě jiného domlouvali také na odměnách jak pro účastníky zadávacího řízení, tak pro „vedení“ (viz str. 14 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud v tomto názoru spatřuje nepřesnost, která však nemůže mít vliv na správné posouzení viny všech dovolatelů. Jestliže z trestné činnosti profitovali evidentně všechny osoby, které se na ní různým způsobem i dílem podílely, pak lze konstatovat, že byli vedeni opatřit prospěch nejen „jinému“, ale i sobě, a to nepochybně v materiální formě, ačkoli pro účely tohoto trestního řízení nebylo nezbytné blíže určit jeho výši. Vítězný uchazeč získal kromě výhodnějších podmínek v zadávacím řízení smlouvu ke zhotovení díla, jež bylo předmětem veřejné zakázky. Samotná realizace zadaných prací či služeb s sebou nutně vždy přináší i majetkový prospěch, a totiž podnikatelský zisk zahrnutý v ceně za plnění ze smlouvy (k okolnosti, že veřejná zakázka je vždy úplatná, za předmět zakázky dodavatel obdrží platbu, v níž je obsažen i nezbytný podnikatelský zisk, a proto „prospěch“ ve smyslu tzv. druhého úmyslu musí nutně mít v takových případech i majetkový rozměr, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1066/2016, bod 71. odůvodnění). V této trestní věci musela být část z ceny díla představující tzv. čistý zisk poměrně významná, neboť ostatním uchazečům byla poskytnuta odměna za to, že přistoupili na předem sjednaný průběh zadávacího řízení a jistá částka byla odváděna i dalším osobám, které označil obviněný J. T. v odposleších jako „vedení“. Obdobně pak u veřejné zakázky popsané pod bodem 3) výroku o vině muselo být z vyplacené odměny za její dokončení vyplaceno 10 000 Kč i obviněné MIS-PS, s. r. o., jež se sice stala vítězem veřejné zakázky „H.“, ale ve skutečnosti ji realizovala další obviněná TEVOX, spol. s r. o., která zajisté musela navíc dosáhnout vlastního zisku.
43. Nejvyšší soud ve shodě soudy se nižších stupňů nemá žádné pochyby o naplnění subjektivní stránky trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě včetně úmyslu přesahujícího jeho objektivní stránku, a to v úmyslu přímém i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití přísnější trestní sazby. S ohledem na charakter zastírané trestné činnosti nebylo možné ani o jiné formě zavinění uvažovat, jak již konstatoval městský soud na str. 184 odsuzujícího rozsudku.
c) K dovolání obviněného J. T.
44. Obviněný J. T. soudům vytýkal zejména nesprávné skutkové závěry o jeho propojení s ostatními spoluobviněnými, bránil se proti jejich závěru o tom, že jednal jako člen organizované skupiny. Tvrdil, že pracoval samostatně pro subjekty, které si jej najaly, a popřel také jakoukoli spojitost s obviněnou TEVOX, spol. s r. o., v níž zastával jeho otec J. T. funkci jednatele a společníka . Dovolací soud však jeho výhrady posoudil jako nedůvodné, z větší části byly navíc skutkové povahy.
45. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že tvrzení dovolatele, jimiž se zcela distancoval od obviněné TEVOX, spol. s r. o., je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Především ze záznamů telefonických hovorů je bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný se významným způsobem podílel na stíhané trestné činnosti, včetně jeho vystupování za obviněnou TEVOX, spol. s r. o. J. T. byl jednou z hlavních postav v rámci organizované skupiny, což bylo dáno zejména tím, že byl spojujícím článkem zajišťujícím předávání informací či konkrétních pokynů mezi zadavatelem a jednotlivými uchazeči a koordinaci postupu oslovených dodavatelů v rámci jednotlivých zadávacích řízení. Ze způsobu, jakým v průběhu telefonních hovorů mluvil s ostatními, z obsahu samotných záznamů, je patrno, že byl ve skupině velmi vlivnou osobou, veškeré informace a činnosti spojené se zmanipulovanými zadávacími řízeními se soustředily právě u něj, mj. také se subjekty, s nimiž ho údajně pojil pouze pracovní vztah, jednal velmi familiérním způsobem. Např. F. R. z R + R eko, s. r. o., oslovoval „zdar F.“ a sdělil mu „…to sou průseráři jak sviňa ta banda vole kolem Ž.“ (viz č. l. 282), M. H. zase zdravil do telefonu „zdar lumpe“ (č. l. 283 verte), o L. R. pak třeba prohlásil „já ho zabiju“ (srovnej č. l. 313), apod. Obviněný J. T. vždy obdržel zadavatelovy dokumenty k zadávacím řízením, dokonce i v případě zakázky „ZUŠ D.“, ačkoli pro to neexistoval ospravedlnitelný důvod, když mezi oslovenými dodavateli nefigurovala ani obviněná TEVOX, spol. s r. o., za niž mj. vystupoval. Ve zbývajících dvou veřejných zakázkách byla sice uchazečem i tato obviněná obchodní společnost, avšak dovolatel ve všech třech zadávacích řízeních zcela proti principům zadávacího řízení vypracoval nabídky za všechny uchazeče, nejen za obviněnou TEVOX, spol. s r. o., [v hovoru z 12. 7. 2012 dovolatel obviněnému F. R. dokonce popisoval, jak jeho otci J. R. vysvětloval, že ty nabídky přece vypracoval on (J. T.) a ještě se tomu do telefonu smál, viz č. l. 293]. O tom, že tímto zákulisním způsobem vystupoval v průběhu veřejných zakázek, přitom jednal jménem obviněné TEVOX, spol. s r. o., výmluvně svědčí např. telefonát mezi dovolatelem a spoluobviněným F. R. (společník v obviněné R + R eko, s. r. o.), jehož přepis je zachycen na č. l. 292. Obviněný J. T. ujišťoval obviněného F. R., že zakázku získal (resp. obviněná R + R eko, s. r. o.), ale musí se ještě domluvit, zda to bude dělat ona jako vítěz nebo obviněný J. T., resp. TEVOX, spol. s r. o., a přes obviněnou R + R eko, s. r. o., to jen „přeletí“. Přitom ve skutečnosti dotčenou veřejnou zakázku uvedenou pod bodem 2) výroku o vině realizovala právě obviněná TEVOX, spol. s r. o., o níž dovolatel v tomto citovaném telefonním hovoru mluvil jako o sobě, tedy obviněný J. T. evidentně jednal v zájmu této obchodní společnosti v jejích obchodních záležitostech.
46. Totéž dokládá i jiný přepis telefonního odposlechu. Odvolací soud v souvislosti s objasněním vědomí jednatele a společníka obviněné TEVOX, spol. s r. o., J. T., o nezákonném průběhu zadávacích řízení a roli jmenované obchodní společnosti, zmínil záznam telekomunikačního provozu, v němž hovoří obviněný J. T. s obviněným T. S., kterému po telefonu sděluje, že „právě nad tím s otcem sedíme a ladíme to“. Nejvyšší soud dodává, že tato věta v kontextu s ostatními odposlechy pořízenými mezi obviněnými J. T. a obviněným T. S. v období od 15. 10. 2012 do 12. 11. 2012 jednak zcela nepochybně potvrzuje správnost úvah soudů o charakteru a způsobu jednání obviněného J. T. za obviněnou TEVOX, spol. s r. o., s otcem zjevně „ladili“ výši profitu subjektů zúčastněných na zákulisním vyjednávání o cenách a vítězném uchazeči veřejné zakázky, jednak vypovídá o postavení dovolatele jako spojovacího článku mezi zadavatelem (resp. obviněnými působícími na úřadu) a dodavateli. Z přepisů odposlechů na č. l. 313 až 315 vyplývá, že obviněný J. T. urgoval zaslání zadávací dokumentace k veřejné zakázce „H.“ [bod 3) výroku o vině] obviněnému T. S., který ho žádal o peníze, kterých měl nedostatek (doslova řekl, že je „úplně dead“). Na to dovolatel přislíbil zaslání peněz s tím, že mu tam „něco“ pošle, v následujícím rozhovoru se obviněný T. S. nejprve ptal co s tím, že ještě nic nedorazilo, na což obviněný J. T. reagoval již citovaným výrokem, že nad tím s otcem sedí a ladí to. Když se pak obviněný T. S. dožadoval přesnějších informací, protože by jinak vzal „jiný kšeft“, obviněný J. T. znejistěl, o čem se vlastně baví, a tázal se, zda se baví o penězích nebo o „té zakázce“. Poté se obviněný T. S. v řeči vrátil k zaslání zadávací dokumentace, o čemž ho obviněný J. T. poučil s tím, že všichni dodavatelé musí zadavateli sdělit potřebu prodloužení časového prostoru na zpracování nabídky. Řetězec navazujících hovorů je završen telefonátem z 12. 11. 2012, kde obviněný J. T. sděluje obviněnému T. S., že ten (resp. obviněná MIS-PS, s. r. o.) zakázku už vyhrál (hodnotící komise však o této veřejné zakázce oficiálně rozhodovala až 23. 11. 2012!), k čemuž obviněného T. S. ještě ujistil, že „zatlačil“, jak mohl a zařídil slušnou cenu (srovnej č. l. 315, JUNGLE 05, stopa 181).
47. Kromě odposlechů o jednání obviněného J. T. za obviněnou TEVOX, spol. s r. o., svědčí i výpovědi zástupců ostatních stavebních společností, např. obviněný D. P. (obviněná KT Bau, s. r. o.) v přípravném řízení (č. l. 416) kladl rovnítko mezi obviněnou TEVOX spol. s r. o., a otce i syna T., J. R. (obviněná R + R eko, s. r. o.) vypověděl, že v rámci spolupráce s obviněnou TEVOX, spol. s r. o., jednal jak s J. T., tak s jeho synem (č. l. 428). Dokonce v přípravném řízení sám obviněný J. T. uvedl, že v obchodní společnosti TEVOX, spol. s r. o., pracuje jako manažer (č. l. 439). V neposlední řadě je nutné upozornit také na skutečnost (zmíněnou i státním zástupcem v jeho vyjádření k dovoláním), že během vyšetřování byl nařízen odposlech telefonní účastnické stanice registrované na obviněnou TEVOX, spol. s r. o., přičemž konkrétní fyzická osoba používající toto číslo nebyla v době nařízení odposlechu známa. Až později v průběhu provádění odposlechů vyšlo najevo, že toto účastnické číslo užívá právě obviněný J. T., k němuž tudíž zástupci této obchodní společnosti měli tolik důvěry, aby mu svěřili jak její telefonní číslo, tak zařizování obchodních záležitostí, jež byly obsahem získaných záznamů telekomunikačního provozu.
48. Co se týká námitek dovolatele proti odposlechům, resp. proti odůvodnění příkazů k odposlechům, a proti zamítnutí návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem zabývajícím se případným vznikem škody, tyto se shodují s dovolací argumentací obviněného J. N. Proto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedeným výhradám odkazuje na předchozí část odůvodnění tohoto usnesení, zejména na body 35. až 42., kde se k nim poměrně podrobně vyjádřil.
d) K dovolání obviněné právnické osoby TEVOX, spol. s r. o.
49. Ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdila obviněná TEVOX, spol. s r. o., shodně s obviněným J. T., že s tímto obviněným neměla uzavřenou jakoukoli dohodu, která by jej opravňovala za ni jednat, či vystupovat v její prospěch, s čímž se již Nejvyšší soud vypořádal výše (viz body 45. až 47. tohoto usnesení). S tím spojila i svou námitku proti nesprávným právním závěrům o vlastní trestní odpovědnosti, kterou městský soud dovodil z ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, oproti obžalobě, v níž je odkaz na ustanovení §8 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Ani tyto výhrady obviněné právnické osoby však Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
50. Pokud se týká právního základu trestní odpovědnosti tohoto dovolatele, je nutné nejprve upozornit na chybnou interpretaci textu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 185. Obviněná TEVOX, spol. s r. o., totiž tvrdila, že městský soud převzal závěry obžaloby o naplnění předpokladů její trestní odpovědnosti podle §8 odst. 1 písm. c) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nepochybně není. Soud prvního stupně citoval výlučně ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob spolu s ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obchodní zákoník“), a ani slovně nevyjádřil podstatu trestní odpovědnosti odpovídající obsahu ustanovení §8 odst. 1 písm. c) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Soud prvního stupně se tedy nepřiklonil k názoru, že obviněný J. T. vykonával rozhodující vliv na řízení obviněné TEVOX, spol. s r. o., [ve smyslu §8 odst. 1 písm. c) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob], jak se domnívala obviněná obchodní společnost, která však sama v další části svého dovolání vytýkala městskému soudu odůvodnění její trestní odpovědnosti okolností, že obviněný J. T. jednal jako jiná osoba oprávněná jejím jménem nebo za ni. Takové odůvodnění však správně koresponduje jak zvolené právní normě §8 odst. 1 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, tak zjištěným skutkovým okolnostem vyplývajícím z provedeného dokazování. Nejvyšší soud souhlasí s odvolacím soudem, podle něhož byl obviněný J. T. minimálně neformálně pověřen svým otcem ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 obchodního zákoníku (kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází), aby obviněné právnické osobě prostřednictvím svých vazeb sháněl veřejné zakázky a zařizoval jejím jménem i jiné obchodní záležitosti /např. realizaci veřejné zakázky pod bodem 2) výroku o vině, jež byla zadána jinému dodavateli/. J. T. musel vědět o aktivitách svého syna, jež jsou předmětem trestního řízení, a svým třeba pouze mlčenlivým souhlasem ho v podstatě pověřil, aby tuto činnost v zájmu obviněné TEVOX, spol. s r. o., prováděl.
51. Odvolací soud k okolnosti, že jednatel a společník obviněné TEVOX, spol. s r. o., J. T. věděl o nezákonném jednání svého syna obviněného J. T., citoval pouze záznam telekomunikačního provozu, v němž obviněný J. T. uvádí „teď nad tím sedíme s otcem a ladíme to“ (viz str. 14 odůvodnění usnesení krajského soudu). Obviněná TEVOX, spol. s r. o., však tuto část odůvodnění napadla, důrazně si stěžovala, že citovaná věta byla vytržena z kontextu, pravý obsah a význam byl ten, že se jednalo o odpověď na dotaz obviněného T. S., kdy bude proplacena jím vystavená faktura za provedené práce. Účelovost takto vedené obhajoby je však zcela zřejmá, neboť v dovolání je předkládán zcela jiný kontext, než jaký vyplývá přímo z uvedeného důkazního prostředku. Záznamy odposlechů telefonních rozhovorů mezi obviněnými J. T. a T. S. těsně předcházejících a následujících probírané větě „teď nad tím sedíme s otcem a ladíme to“ jasně dokládají, že obviněný J. T. s otcem „ladili“ výši profitu subjektů zúčastněných na zákulisním vyjednávání o cenách a vítězném uchazeči veřejné zakázky (např. věděli, že „prachy jsou nějaký předschválený, záleží teďka, kolik za to budou chtít“, viz výrok obviněného J. T. v rozhovoru s obviněným T. S. na č. l. 313). Jde o konverzace zachycené na č. l. 315 až 316, jejichž obsah Nejvyšší soud poměrně podrobně vyjádřil výše v bodě 46. tohoto usnesení. O neproplacené faktuře nepadla zmínka, a to ani jakýmkoli vzdáleným náznakem. Námitka obviněné proto nemohla obstát.
52. Kromě toho, o skutečnosti, že obviněný J. T. při páchání stíhané trestné činnosti zařizoval záležitosti obchodní činnosti obviněné TEVOX, spol. s r. o., svědčí i jiné části odposlechů (např. v bodě 45. citovaný hovor s obviněným F. R. nebo dále hovor z 10. 5. 2012 na č. l. 277 verte, kde obviněný M. H. vysvětluje obviněnému J. T., že „je to vždycky jeden plus dva, třeba TEVOX a někdo“). Nejvyšší soud také již shora zmínil některá vyjádření ostatních spoluobviněných nebo svědků z přípravného řízení (viz bod 47. tohoto usnesení), z nichž je zřejmý zájem obviněného J. T. obstarat záležitosti vyhovující a prospívající TEVOX, spol. s r. o., vědomost a nejméně konkludentní souhlas jednatele obviněné J. T. o této činnosti obviněného svědčí též prostý fakt, že uživatelem telefonního čísla registrovaného na TEVOX, spol. s r. o., byl právě obviněný J. T. Odposlechy tudíž nebyly jediným důkazním prostředkem, z něhož soudy oprávněně dovodily úzké vzájemné vazby mezi těmito dvěma obviněnými.
53. Částečně se obviněná TEVOX, spol. s r. o., ohradila také proti pořízeným odposlechům, byla přesvědčená, že v trestním řízení bylo možné obstarat i jiné důkazy, resp. zjistit skutkový stav i jiným způsobem. K obdobným námitkám se dovolací soud již vyjádřil v části IV. b) týkající se dovolání obviněného J. N. a odmítl jim vyhovět. Na tomto místě dovolací soud ještě opětovně dodává, že všichni obvinění páchali utajovanou trestnou činnost, čemuž odpovídal i zvolený způsob komunikace, i do telefonu se obávali sdělit některé konkrétní informace (srovnej např. č. l. 285, kde přepis hovoru, v němž obviněný M. H. říká obviněnému J. T.: „vy se musíte potkat a ne si volat“). Nebylo pochyb, že bez pořízení odposlechů by se prověřované podezření o páchání trestného jednání nepodařilo potvrdit nebo vyvrátit.
V. Závěrečné shrnutí
54. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výhrady obviněných J. N., J. T. a TEVOX, spol. s r. o., uvedené v jejich dovoláních, jednak částečně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním, způsobu hodnocení důkazů a rozsahu dokazování, jednak ty námitky, které směřovaly proti hmotněprávnímu posouzení činu, nebyly opodstatněné, a to z důvodů shora rozvedených.
55. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadené usnesení a pouze na podkladě trestního spisu a obsahu jednotlivých mimořádných opravných prostředků podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu odmítl dovolání všech tří obviněných jako zjevně neopodstatněná. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu