ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.152.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 152/2017-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2017 o dovolání, které podal obviněný R. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 61 To 307/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 75/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 2 T 75/2015 , byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 12. 2014, č. j. 38 T 159/2014-1241, a to v bodě I. výroku o vině, ve výroku o trestu za trestnou činnost popsanou v bodě I. výroku o vině a ve výroku o náhradě škody. Následně obvodní soud znovu rozhodl tak, že obviněného R. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznal vinným v bodě I./1-69 jednak pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodě II./1-9 jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodě III. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v bodě IV./1-2 pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě V. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Za toto jednání obviněného odsoudil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání čtyř let a současně podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, a to čtyř demontážních dílů k vytažení autorádia, kladívka a šroubováku, které byly zajištěny ve věci vedené Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 38 T 159/2014. Současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výroky o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 3. 2014, č. j. 51 T 38/2014-31, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 46 T 46/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 7 To 321/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu v rozsudku určeným poškozeným a současně podle §229 odst. 2 tr. ř. specifikované poškozené odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s uplatněnými nároky i zbývající vyjmenované poškozené.
2. O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 61 To 307/2016 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Citované usnesení městského soudu, napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Hromka, Ph. D. dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. Obviněný namítá, že ačkoli vznášel pochybnosti stran správnosti zjištění o výši způsobených škod, ani jeden ze soudů nepřistoupil k jím navrženým důkazům za účelem odstranění důvodných pochybností, a to bez věcně adekvátního posouzení. Na nedostatky v kvalitě zjištění, pokud jde o výši způsobené škody, upozorňoval od okamžiku, kdy se součástí spisu stal rozsudek Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 38 T 159/2014, kde ve vztahu k dalším 21 dílčím útokům téže pokračující trestné činnosti (rozbití skleněné výplně předních dveří vozidel či překonání zámku šroubovákem) byla vyčíslena škoda ve výši přibližně 500 Kč, což nekoresponduje s průměrnou škodou (částkou 27.000 Kč) zjištěnou ve vztahu ke zbývajícím 55 dílčím útokům podle znaleckého posudku Ing. Strouhala, přestože útočil stále stejným způsobem na vozidla stejných značek a obdobné hodnoty. Za účelem vysvětlení důvodu, proč průměrná škoda na vozidle určená Ing. Strouhalem je 34 násobně vyšší než průměrně způsobená škoda na vozidlech, která se stala předmětem posouzení Okresním soudem pro Prahu-východ, navrhl doplnění dokazování výslechem znalce a rozšířením znaleckého úkolu. Nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů tyto jeho návrhy zamítly, aniž by svůj postup věcně adekvátně odůvodnily. Nepřijímá formalistický argument soudů, podle něhož sám závěry Ing. Strouhala přijal. Nepovažuje ani za dostatečné vysvětlení odvolacího soudu, který poukazoval na rozdíly ve stáří (tím i hodnotě) vozidel. Důvodné pochybnosti o správnosti zjištění výše škod poškozením nutně podle jeho názoru vzbuzují pochybnosti, i pokud jde o výši škod způsobených odcizením vozidel, neboť i zde je rozdíl více než čtyřnásobný. Situace zde nastalá nabývá podle jeho přesvědčení rozměru tzv. opomenutého důkazu (odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/04, II. ÚS 802/02).
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) sdělil, že se soudy s návrhem obviněného na doplnění dokazování vypořádaly, zejména odvolací soud se jím zabýval podrobněji na str. 22-23 usnesení. K argumentaci odvolacího soudu vznesl jedinou výhradu, nepodstatnou pro toto trestní řízení, tj. že také vozidla zn. Škoda jsou vozidly z koncernu VW, neboť automobilka Škoda auto, a. s., zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 332, IČ: 00 17 70 41, je členem koncernu Volkswagen. Jinak se s argumentací odvolacího soudu plně ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Odvolacím soudem byla věcně adekvátně odůvodněna nadbytečnost navrhovaného důkazu, právo dovolatele na spravedlivý proces tvrzeným způsobem porušeno nebylo. V tomto směru proto není dán důvod k výjimečné nápravě takové vady cestou dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu poznamenal, že dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s výší způsobené škody pouze v obecné rovině, aniž by uvedl, jakou konkrétní škodu na kterém konkrétním vozidle považuje z jakých důvodů za nadsazenou. Bez takové konkretizace by znalci ani nebylo možno položit smysluplnou otázku, neboť podle jeho názoru nelze očekávat, že by na dotaz, zda je jeho posudek obecně správný, obecně odpověděl, že není. Navíc ani zákonodárce v ustanoveních §105 a násl. tr. ř. nepředpokládá, že by bylo možno zpochybnit znalecký posudek v jedné trestní věci odborným vyjádřením v jiné trestní věci. Státní zástupce míní, že pokud měl dovolatel pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, nic mu nebránilo předložit vlastní znalecký posudek podle §110a tr. ř. Teprve z případného rozporu těchto dvou posudků by mohla vzejít pochybnost o výši způsobené škody. Považuje však za podstatné, že způsob výpočtu výše způsobené škody je otázkou hodnocení provedených důkazů a nikoliv otázkou právního posouzení skutku. Takový výpočet by mohl dovolatel zpochybnit, pouze pokud by poukázal na konkrétní vady takového výpočtu a pokud by byl shledán extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním k výši škody a skutkovým zjištěním výše škody. Nic takového však dovolatel neuvádí. Namísto konkrétních námitek proti konkrétním škodám se omezil na to, že se mu zdá, že škoda podle znaleckého posudku v projednávané trestní věci je nějak vysoká, neboť podle odborného vyjádření v jiné jeho trestní věci způsobil obdobným vykrádáním automobilů škody nižší. Takovou obecnou úvahu nepovažuje za konkrétní námitku extrémního rozporu.
7. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. – k tomu viz bod 18.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení
15. S ohledem na obsahové vymezení obviněným uplatněného dovolacího důvodu a vlastní argumentaci, o niž důvodnost svého mimořádného opravného prostředku opírá, je nezbytné konstatovat, že dovolatel nevznáší jedinou hmotně právní námitku, jež by měla svědčit o nesprávnosti právního posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Je tomu tak proto, že neuvádí nic, co by mělo svědčit o vadnosti hmotně právní subsumpce (podřazení) skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod příslušná ustanovení trestního zákoníku.
16. Obviněný ve skutečnosti základem svého dovolání činí tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění soudů v otázce výše škody (tj. otázce skutkové). Ta má mít svůj původ v nesprávnosti odborných závěrů (neodpovídající výši škody) zpracovaného znaleckého posudku. Tuto nesprávnost dovolatel dovozuje z údajné (extrémní? – 34násobný rozdíl) rozpornosti namítaných odborných závěrů znalce (vztahujících se k ohodnocení následků způsobených obviněným v části útoků pokračujících trestných činů) v porovnání s výsledky zhodnocení výše škody odborným vyjádřením u dalších dílčích útoků (u nichž byly skutkové závěry převzaty v důsledku aplikace §45 tr. zákoníku). Naplnění uplatněného dovolacího důvodu buduje dovolatel na tvrzení o existenci nesouladu skutkových zjištění (daného neúplností nezbytného dokazování) s reálným stavem věci a zejména na existenci tzv. opomenutého důkazu, tj. skutečnosti, která svědčí o zásahu do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy práva na spravedlivý proces.
17. K takto uplatněným námitkám je třeba v obecnosti uvést, že v případě jejich věcně opodstatněného uplatnění (v případě prvé, pokud by tvrzená skutková nesprávnost nabyla rozměru tzv. extrémního nesouladu skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů) by byly způsobilé přivodit obviněným požadovanou kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, a to v důsledku postavení Nejvyššího soudu vyplývajícího z čl. 90 a čl. 92 Ústavy, resp. úkolu, který s tímto postavením souvisí. V posuzované věci však k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného neshledává dovolací soud zákonných předpokladů.
18. Extrémním nesouladem, který zakládá důvod procesní reakce dovolacího soudu, se ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem rozumí situace, kdy by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
19. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
20. Problematika tzv. opomenutých důkazů je rovněž vyložena nálezy Ústavního soudu, jenž v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno."
21. V návaznosti na právě uvedené je nezbytné připomenout rovněž to, že k přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno postupem podle §265i odst. 3 tr. ř. může Nejvyšší soud přistoupit tehdy, je-li uplatněný dovolací důvod konkrétně vznesenými námitkami naplněn. K přezkumu rozhodnutí (a též řízení napadené části předcházející) dochází v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Stejné podmínky nutno uplatnit na případy, kdy argumentace dovolatele jím uplatněný důvod dovolání má naplnit v důsledku tvrzeného porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
22. Obviněný námitku tzv. extrémního nesouladu neuplatnil a svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů stran výše škody, kterou způsobil jak formou poškození, tak formou odcizení věcí vznesl způsobem, který nemůže přezkum ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. založit. Opětovně se připomíná, že přezkum je vázán na opodstatněné naplnění uplatněného dovolacího důvodu v konkrétní argumentaci dovolatele. Otázky skutkové a procesní jsou při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpravidla vně pozornosti dovolacího soudu (výjimku představují případy vyložené rozhodnutími Ústavního soudu). Obviněný svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů uplatnil způsobem pro dovolací soud zcela neakceptovatelný, tj. formou tzv. zprůměrování výsledků ( „… všechny tyto případné dílčí rozdíly mohou mít velmi omezenou váhu, pokud se zjištěné výsledky zprůměrují, jak tomu za účelem lepší demonstrace učinil..“ ), aby mohl uzavřít, že „čtyřiatřicetinásobný rozdíl v hodnotě poškození zjištěného v průměru o jedno vozidlo je zcela nepochopitelný“.
23. Ve shodě s posouzením dovolání státním zástupcem musí dovolací soud konstatovat, že obviněný neuplatňuje konkrétně zhodnotitelnou námitku, a to již proto, že z jeho podání nelze ani zjistit, jak k tvrzenému (34) násobku rozdílu posouzení škod vzniklých poškozením dospěl. V bodě 13 svého dovolání totiž tvrdí, že „průměrná výše na jednom vozidle způsobené škody poškozením… zjištěná v řízení před Okresním soudem Praha-východ v částce 500,- Kč naprosto kontrastuje s průměrnou škodou zjištěnou ve vztahu ke zbývajícím 55 dílčím útokům…, totiž částkou 27 tisíc Kč…“, což je rozdíl ve výši 54 násobku. Navíc se touto argumentací uchyluje k popření toho, co ústy svého obhájce požadoval, když se tento seznamoval dne 2. 4. 2015 s obsahem spisového materiálu, tj. nutnosti důsledného zjištění a posouzení každého jednotlivého případu (viz záznam č. l. 3121: „… aby se držel zásady, že každý skutek je třeba posuzovat individuálně…“ ). Způsob, který dovolatel zvolil, nemůže vést ke zpochybnění správnosti závěrů znaleckého posudku. O jeho správnosti by mohly vzniknout pochybnosti pouze za situace doložení případu, že zcela srovnatelné věci byly z hlediska jejich ohodnocení, resp. škody na nich způsobené, posouzeny se zcela extrémně odlišným výsledkem. Nic takového dovolání obviněného neobsahuje.
24. Tvrzení dovolatele o tom, že jeho důkazní návrh byl zamítnut bez věcně adekvátního odůvodnění, je toliko výrazem jeho hodnocení, jemuž nelze přisvědčit. Nejvyšší soud sdílí hodnocení státního zástupce, jenž poukázal na to, že odvolací soud se k dané otázce vyslovil způsobem dostatečným. Aniž by bylo nezbytné v celém rozsahu detailně opakovat, co na str. 22-23 odvolacího usnesení soud druhého stupně uvedl, je možno konstatovat, že vcelku přesvědčivým způsobem vyložil, proč o správnosti odborných závěrů znaleckého posudku nevznikají pochybnosti, které by odůvodňovaly další doplnění dokazování, včetně vyhovění důkaznímu návrhu obviněného. Vrátí-li se dovolací soud ke způsobu argumentace obviněného, vycházející z upřednostněného „zprůměrovaného“ posouzení výsledků ohodnocení škod způsobených poškozením vozidel podle odborného vyjádření v konfrontaci se skutkovými zjištěními obsaženými ve výroku rozsudku, pak je zjevné, že tento způsob, jímž by měla být správnost znaleckého posudku zpochybněna, je zcela neakceptovatelný. Dovolatel totiž pomíjí zjištění, podle nichž v rozhodující části případů, o které svou argumentaci opírá, vnikl do vozidel pomocí šroubováku, jímž překonal uzamčení dveří. Zjevně tak svůj výpočet (škoda cca 500,- Kč) buduje i na započtení případů, u nichž škoda na poškození není součástí skutkových zjištění (viz body 1, 12, 13, 24, 27, 29, 57, 59, 60, 62, 63, 66, 67, 68), neboť v případech, kdy do vozidla vnikl rozbitím okénka, nebyla škoda v částce 500,- Kč vyčíslena (částka 1500,- Kč v bodech 18, 22, 52, částka 1336,- Kč bod 44, částka 1300,- Kč bod 69). I tato zjištění svědčí o nedůvodnosti tvrzení dovolatele, že soudy jeho důkaznímu návrhu nevyhověly bez adekvátního odůvodnění.
25. Protože v řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, je nutno dospět k závěru, že obviněný (jenž žádnou hmotně právní námitku neuplatil) své dovolání opřel o skutečnosti, jež nenaplňují nejen důvod dovolání deklarovaný, nýbrž i žádný jiný důvod dovolání upravený §265b tr. ř.
26. Uvedené konstatování ústí do závěru, že obviněný se vznesenou argumentací se zaměřením jím zvoleného dovolacího důvodu obsahově rozešel. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b.
27. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu