ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.411.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 411/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2017 o dovolání obviněného L. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 11 To 337/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 76/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Obviněný L. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 2 T 76/2014, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (bod 1 až 6, 7 až 12 skutkové věty výroku o vině), dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 6 skutkové věty výroku o vině), přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku (bod 8a skutkové věty výroku o vině), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 7, 8a, 9, 10, 12 skutkové věty výroku o vině), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (bod 13 až 17 skutkové věty výroku o vině), kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
2) Za skutky uvedené pod body 1 až 6, 7 až 12 skutkové věty výroku o vině byl obviněný podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
3) Za trestné činy uvedené pod body 13 až 17 skutkové věty výroku o vině byl obviněný podle §205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4) Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
5) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 11 To 337/2016 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
6) Obviněný L. S. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1, písm. g), l) tr. ř. Stěžejním argumentem, který obviněný na podporu uplatněných dovolacích důvodů uvedl, je „že jak soud odvolací, tak i soud prvního stupně, věc posoudily po právní stránce nesprávně”, přičemž uvedené pochybení bylo způsobeno zejména nesprávným zjištěním skutkového stavu, které je ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení v extrémním nesouladu. Takovýto nesoulad je způsoben především použitím nepřímých důkazů, jako jsou pachové stopy, výslechy svědků či záznamy telekomunikačního provozu, které samy o sobě nejsou způsobilé vinu obviněného prokázat. Domnívá se, že na základě vyhodnocení výše uvedených důkazů není možné uznat obviněného vinným, popř. je možné předmětné jednání posoudit pouze jako trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku či §215 tr. zákoníku. Namítá, že závěry soudů nižších stupňů odporují ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V neposlední řadě zpochybňuje rovněž správnost aplikace §43 tr. zákoníku a §45 tr. zákoníku, kdy odmítá uložení dvou samostatných trestů, přičemž se s odkazem na §116 tr. zákoníku domnívá, že v konkrétním případě je možné uložit pouze společný trest. Závěrem svého podání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 11 To 337/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 2T 76/2014 zrušil a věc přikázal příslušnému soudu k novému řízení.
7) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Konstatoval, že v případě námitek týkajících se nesprávného hodnocení předmětného jednání obviněného jde o námitky, které jsou pod uplatněné dovolací důvody nepodřaditelné. Ve vztahu k dalšímu okruhu námitek souvisejících s aplikací ustanovení §43 tr. zákoníku a §45 tr. zákoníku zhodnotil státní zástupce uvedené námitky sice jako podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, avšak jako zjevně neopodstatněné, a to zejména s ohledem na ustanovení §12 odst. 11 tr. zákoníku. Z hlediska ukládání souhrnného trestu bylo pak pro závěr o správnosti uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a §314e odst. 7 tr. zákoníku významné datum 26. 2. 2013, kdy byl obviněnému doručen trestní příkaz. S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně státní zástupce vyjádřil taktéž svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
8) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
9) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
12) Nejvyšší soud rovněž uzavírá, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, jakož i rozsahu zjištění skutkového stavu, lze označit jako námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
14) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
16) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
17) Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodnění jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněného, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, popř. že měla být zvolena jiná právní kvalifikace.
18) Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů, včetně výpovědí svědků, pachových stop a modu operandi , které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého důkazu s tvrzením, že se jedná o důkaz, který není možné považovat za usvědčující, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. V souvislosti s argumentací obviněného a jeho odkazem např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 586/2012, je nutno uvést, že odkaz na uvedené rozhodnutí není přiléhavý. Z výše uvedeného (citovaného) rozhodnutí vyplývá, že vina obviněného byla založena pouze a výhradně na zajištěné pachové stopě, což se v předmětné trestní věci nestalo. V předmětné trestní věci je vina obviněného založena na uceleném řetězci nepřímých důkazů, které jsou spjaty s trestnou činností, pro kterou byl obviněný uznán vinným. Vedle zajištěných pachových stop v předmětných vozidlech např. na místě řidiče, středových konzolách vozidel, je trestná činnost prokázána rovněž způsobem provedení činu – např. za použití šroubováku (viz např. str. 20-21 rozsudku soudu prvního stupně, což je ve shodě se str. 27 u jednání pod bodem 12, které obviněný nemohl popřít, neboť byl Policií ČR s odcizeným a jím poškozeným vozidlem zadržen), výpovědí svědka D., ztotožnění telefonního čísla ... (viz str. 14, 16-17 rozsudku soudu prvního stupně) a dalšími důkazy, které ve svém rozhodnutí velmi podrobně rozvádí soud prvního stupně a následně také soud odvolací. V takovém případě se nelze dovolávat ani judikatury Ústavního soudu, např. sp. zn. IV. ÚS 1098/15, které např. v bodě 36) uvádí, že „v ýsledek metody pachové identifikace je typickým nepřímým důkazem, který potvrzuje skutečnost, že se určitá fyzická osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta, nikoli že určitá osoba přímo spáchala trestný čin. Musí tedy existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetěz důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněná. Jinak řečeno, aby důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným, osamoceným“. V předmětné trestní věci vedle pachové identifikace obviněného existovaly i další nepřímé důkazy, které ve svém souhrnu s dalšími důkazy tvořily ucelený řetězec pro závěr, že obviněný byl pachatelem trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným.
19) V souvislosti s tvrzeními uvedenými shora Nejvyšší soud uzavírá, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, jsou nepochybné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
20) Z obsahu dovolání obviněného se dále podává, že pochybení odvolacího soudu je v konkrétním případě dáno rovněž pochybením v rovině ukládání trestu, v uvedeném případě promítnuté do neuložení pouze jednoho trestu za pokračující trestný čin namísto uložených dvou trestů samostatných, a to ve vztahu ke všem bodům formulovaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
21) Nejvyšší soud k takto formulované námitce připomíná, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22) Námitka obviněného, tak svým obsahem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud ji však shledal z důvodů níže uvedených neopodstatněnou.
23) Pokračující trestný čin definuje výkladové ustanovení §116 tr. zákoníku jako takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
24) Podle §12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.
25) Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že v konkrétním případě není aplikace obviněným požadovaného hmotněprávního posouzení možná, neboť jak je konstatováno výše, uložení pouze jednoho, popř. společného trestu za pokračující trestný čin je mimo jiné možné pouze za situace, kdy nebylo pokračování přerušeno sdělením obvinění.
26) Dne 22. 2. 2013 bylo obviněnému doručeno usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., a to pro skutek formulovaný v bodě 12 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na fakt, že útoky formulované v bodě 13 až 17 byly spáchány až po datu sdělení obvinění (od 1. 3. 2013 do 29. 4. 2013), je toto datum považováno za mezník oddělující dva pokračující trestné činy obviněného, a tedy odůvodňující uložení dvou samostatných trestů. Obviněnému bylo sděleno obvinění 30. 12. 2012 (viz bod 6 výroku o vině).
27) Okamžikem spáchání trestného činu uvedeného pod body 13 (1. 3. 2013) až 17 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je přesně nezjištěná doba nejméně od 18:00 dne 29. 4. 2013 do 6:45 dne 30. 4. 2013, neboť z pohledu zjištění, že obviněný trestný čin spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin, se přihlíží k okamžiku spáchání posledního dílčího útoku pokračujícího trestného činu (ten je z hlediska hmotně právního jediným skutkem). U pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se totiž za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy bylo dokončeno jednání při posledním útoku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 495/2015).
28) Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
29) Souhrnný trest lze uložit pouze v případě vícečinného souběhu, neboť o jediném skutku, který vykazuje zároveň znaky více trestných činů, nelze rozhodnout dvěma samostatnými rozsudky. Vícečinný souběh několika trestných činů bude dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký jiný trestný čin téhož pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného ještě dříve, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud přihlížet. Rozhodující je tedy okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin, a to jeho prvního vyhlášení a nesmí jít o případ, když se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
30) Jak již správně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud (viz str. 10 a 11), v konkrétním případě tvořilo onu hranici umožňující uložení souhrnného trestu v kontextu výše uvedených informací den, kdy byl obviněnému doručen trestní příkaz ve věci Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 29/2013 (viz rozhodnutí soudu I. stupně str. 36). Ve smyslu ustanovení §314e odst. 7 tr. ř. má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému, a to i za předpokladu, že tento byl za základě obviněným podaného odporu zrušen. Pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je totiž rozhodující okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (event. doručení trestního příkazu obviněnému) soudem prvního stupně, i když byl tento rozsudek (resp. trestní příkaz) v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením obviněného, tak jako v konkrétním případě se stalo rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 5. 2013, č. j. 1 T 29/2013-99 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, č. j. 13 To 241/2013-125 (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1160/2013).
31) S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu