ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.86.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 86/2017-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 7 To 185/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 67/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 24 T 67/2015, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným [ ad 1) ] zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a [ ad 2 ] zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
„1) dne 7. 8. 2014 kolem 16:00 hodin v D., ulici K., před vjezdem do areálu firmy Dokom Final, s. r. o., proti vůli poškozené M. H., ji natlačil do osobního vozidla zn. Škoda Octavia a odvezl ji do autodílny v D., S. č. p. …, kde ji opakovaně udeřil pěstí do obličeje, srazil k zemi, bil jí hlavou o zem a pěstí do hlavy, chytil jí a požadoval, aby mu sdělila, kam schovala peněženku, kterou předtím měla odcizit zákaznici v dílně, vyhrožoval jí uříznutím hlavy a prstů, načež jí přiložil zapnutý pneumatický karboflex za krk a následně k prstům ruky, kterou jí držel, přičemž jí způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a omezení na běžném způsobu života do 1 týdne.
2) dne 17. 1. 2015 kolem 12:00 hodin v D., ulici V., před prodejnou pekařství č. p. …, vytáhl neustanovený stříbrný bubínkový revolver, který přiložil k ústům poškozeného V. V., opakovaně jej udeřil do nosu, a to i tzv. hlavičkou, vyhrožoval mu zabitím, pokud nevrátí dluh ve výši 1.000,- Kč, dále ho chytil pod krkem do kravaty a opakovaně jej bil pažbou revolveru do hlavy, způsobil mu zlomeninu a zhmoždění nosu, zranění si vyžádalo lékařské ošetření a vyřazení z běžného způsobu života po dobu nejméně 1 týdne,
téhož dne kolem 13:00 hodin v D., ulici S. č. p. …, v autodílně, přiložil blíže nezjištěnou pistoli na břicho těhotné M. M., která se přišla zeptat na předchozí napadení jejího bratra V. V., strčil do ní rukou tak, že upadla na zem a poté, kdy společně s R. K., utíkali z dílny, mířil na ně pistolí a vyhrožoval jim zastřelením, vzbudil u nich obavu, že své výhrůžky naplní“.
2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 7.830,- Kč.
3. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl zproštěn návrhu na potrestání pro skutek, v němž byl podaným návrhem spatřován přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 7 To 185/2016. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání jmenované poškozené zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit této poškozené škodu způsobenou trestným činem v částce 15.263,- Kč. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (všem výrokům) podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
6. V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutky popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byly nesprávně právně kvalifikovány jako shora uvedené trestné činy a že je nelze kvalifikovat jako zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť nebyla řádně prokázána jejich subjektivní stránka ani skutkový stav ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Následně vyjádřil výhrady vůči názoru odvolacího soudu, že všechny důkazy popsané na str. 10 a 11 dovoláním napadeného usnesení tvoří ucelený logický řetězec vedoucí k závěru o vině obviněného a že důvody, pro které soud prvního stupně nevyslechl svědky navrhované obhajobou, tj. svědky B., B., T., H. a S., odpovídají tomu, že již byl proveden dostatek důkazů pro posouzení věci. Nelze totiž podle jeho slov přehlédnout, že jmenovaní svědci jsou osobami bezúhonnými, svědek H. (zaměstnanec Policie ČR) měl informace jak o něm (obviněném), tak o svědcích, na základě jejichž výpovědí bylo rozhodnuto, přičemž tito (usvědčující) svědci jsou osobami zneužívajícími omamné a psychotropní látky. Nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu ohledně odmítnutí doplnění dokazování znaleckými posudky z oboru psychologie týkajícími se svědků H. a V. Připomněl přitom důvody tohoto, jím navrhovaného, doplnění dokazování, a to, že svědek V. V. soustavně užívá omamné a psychotropní látky (kouří marihuanu v množství několika gramů denně) a svědkyně M. H. užívala omamné a psychotropní látky a v současnosti se léčí na psychiatrii pro schizofrenii, přičemž lékařská zpráva MUDr. S. je pro posouzení věrohodnosti její výpovědi zcela nepostačující. Dovolatel vedle toho akcentoval také rozpory ve výpovědích svědků H. a M. a uváděl v konkrétnostech, co tito svědci měli uvést. Dodal, že soudy nevyhověly ani jeho návrhu na doplnění dokazování přepisem oznámení na linku 158, popř. záznamem o tomto oznámení z roku 2014, ač to mělo objasnit motiv svědka V. k jeho výpovědi. Podle jeho mínění se jedná (ve shora uvedených případech) o důkazy opomenuté. Namítl rovněž, že soud prvního stupně bagatelizoval rozpory ve výpovědích svědků svědčících ve prospěch obžaloby a na druhé straně zdůrazňoval rozpory ve výpovědích svědků, kteří vypovídali v jeho (obviněného) prospěch, přičemž odvolací soud toto ponechal bez povšimnutí. Poznamenal ještě, že hodnocení jeho osoby soudem druhého stupně jako osoby se sklony k násilné trestné činnosti a k řešení případných problémů naprosto nevhodnými způsoby nemá oporu v provedeném dokazování.
7. Dále obviněný upozornil na to, že v případě skutku týkajícího se poškozené H. bylo jeho trestní stíhání zahájeno pro přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž však nikdy nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace na zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Bylo tak porušeno jeho právo na obhajobu a zásada, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
8. Obviněný shrnul, že nebylo dostatečně prokázáno, že by došlo k naplnění skutkové podstaty trestných činů, kterými byl uznán vinným, a to zejména pokud jde o zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu jej ani nelze zavázat k povinnosti nahradit škodu. Připomněl pak ještě nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal ve veřejném zasedání rozsudek, jímž podle §265k odst. 1 tr. ř. zruší napadený rozsudek soudu druhého stupně i jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodne tak, že jej podle §226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby pro shora popsané skutky a trestné činy.
10. V době svého rozhodování neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 7 To 185/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. K uvedenému je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného označené jako „Žádost o zrušení rozsudku Okresního soudu v Děčíně“, datované dnem 8. 1. 2017, nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, tedy nebylo vypracováno obhájcem, není s ním (ani s jeho přílohami) možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
14. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. (druhá alternativa) . Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. Tvrzení obviněného, že skutky popsané v rozsudku soudu prvního stupně byly nesprávně právně kvalifikovány jako tam uvedené trestné činy a že je nelze kvalifikovat jako zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť nebyla řádně prokázána subjektivní stránka výše zmíněných trestných činů, by se zdánlivě mohla jevit jako podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný však tato svá tvrzení založil, jak je zřejmé z kontextu celého odůvodnění dovolání, na zpochybňování procesního postupu soudů nižších stupňů při objasňování dané věci a jimi zjištěného skutkového stavu [to ostatně potvrzuje i závěrečný návrh dovolání, jímž se obviněný domáhá zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek (skutky), pro nějž (něž) je obžalovaný stíhán]. Nikterak relevantně nespecifikoval hmotně právní důvody, pro které by předmětné skutky neměly naplňovat znaky trestných činů. Za relevantní argumentaci nelze považovat námitku, že nebyla řádně prokázána subjektivní stránka výše zmíněných trestných činů. Tato námitka svojí podstatou rovněž směřuje proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (arg. „nebyla prokázána“), navíc je zřejmé, že nebyla blíže (konkrétně) vyložena ve vazbě na tato skutková zjištění. K tomu je třeba připomenout , že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby za obviněného domýšlel jeho blíže nekonkretizovanou dovolací argumentaci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Nutno tedy konstatovat, že uvedené obecné námitky nelze ani formálně podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Pouze stručně tak lze poznamenat, že skutky, tak jak jsou popsány v rozsudku soudu prvního stupně, vykazují znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, přičemž je z nich i subjektivní stránka ve formě úmyslného zavinění dostatečně patrná.
20. V souvislosti s tím je nutno konstatovat, že všechny konkrétní námitky uplatněné v podaném dovolání směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění a dále pochybení spočívající v neupozornění na změnu právní kvalifikace prvního skutku. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že se souzených skutků nedopustil). Právě z těchto skutkových a procesních námitek pak dovozuje své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení dané věci.
21. Je tudíž možno shrnout, že obviněný de facto nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 1, 5, 6 tr. ř. a v porušení práva na obhajobu. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
22. Výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
23. V nyní souzené věci však žádný z výše vymezených případů extrémního nesouladu (rozporu) není dán, neboť závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný se dopustil shora popsaných skutků, se opírá o výpovědi poškozených H., V. a M., které jsou podpořeny dalšími provedenými důkazy (zejména výpověďmi svědků M., G., P., K. a T.). Za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědí poškozených jakožto přímých usvědčujících důkazů podpořených také dalšími, a to i přímými, důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Dlužno dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
24. V kontextu shora uvedeného je třeba uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ostatně skutečnost, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy provedené v dané věci povrchně a nedostatečně, je zřejmá i z faktu, že obviněného zprostil podle §226 písm. c) tr. ř. návrhu na potrestání pro skutek popsaný ve výroku jeho rozsudku. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
25. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
26. K námitce obviněného vytýkající neprovedení více důkazů (zejména výslechů jím navržených osob a vypracování znaleckých posudků z oboru psychologie) je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
27. V dané věci soudy nižších stupňů sice neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy, z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, tedy dovodily, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Odvolací soud přitom explicitně vyložil důvody, pro které nebylo některým důkazním návrhům obviněného vyhověno, a v tomto smyslu také napravil nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně. Postupoval tak v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „ [i] kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti“. Lze pak konstatovat, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
28. Dovolatel též namítl porušení jeho práva na obhajobu a zásady zákonnosti z důvodu, že jeho trestní stíhání v případě prvního skutku bylo zahájeno pro přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, následně však stran tohoto skutku nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace na zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
29. Rovněž s touto námitkou se náležitě a přiléhavě vypořádal již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 106/98, učinil závěr, že v daném směru nedošlo k porušení práva na obhajobu, které by bylo důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Také Nejvyšší soud konstatuje, že za situace, kdy se obviněný seznámil s podanou obžalobou, v níž byl uvedený skutek kvalifikován mj. jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, měl právo a možnost na tuto právní kvalifikaci reagovat v rámci své obhajoby již v řízení před soudem prvního stupně, takže ani v daném směru nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, tedy k porušení práva obviněného na obhajobu a zásady, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
30. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozoval vadnost právního posouzení skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní.
31. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněn ani v jeho druhé alternativě.
32. Závěrem lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
33. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu