ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.36.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 36/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. března 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného K. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 6 To 52/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 29 T 9/2015, byl obviněný K. J. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že dne 2. 9. 2014 kolem 19:45 hodin v O., na S. ulici, před domem č. ..., přistoupil zezadu k poškozené M. L., kterou zezadu chytil loktem své levé ruky pod krkem, řekl jí, aby mu dala svou kabelku, kterou měla pověšenou přes pravé rameno, poté, co si ji M. L. přestala přidržovat rukou, jí kabelku strhl z ramene a M. L. povalil na zem, z místa pak utekl, při útěku kabelku včetně peněženky prohledal, a když zjistil, že se zde nenachází finanční prostředky a zaregistroval, že ho pronásledují další osoby, vyhodil z peněženky doklady a další věci, odhodil rovněž peněženku a kabelku a uprchl, M. L. v důsledku vedeného útoku utrpěla zhmoždění krční páteře, kontuzi obou kolenních kloubů, tedy zranění, které vyžaduje delší léčení v trvání minimálně 14 dnů a posttraumatickou stresovou poruchu, která si vyžádala pracovní neschopnost od 13. 11. 2014 do 31. 1. 2015, psychoterapeutickou péči a po určitou dobu též léčbu antidepresivy a ještě ke dni znaleckého vyšetření, tzn. ke dni 6. 2. 2015 se u ní posttraumatická stresová porucha projevovala emoční labilitou, zvýšenou úzkostí a úlekovou reaktivitou, pohotovostí k nepříznivé situační anticipaci, poruchami spánku, vyhýbáním se situacím, které připomínají předmětnou událost a dalšími zdravotními problémy.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a poškozená. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 6 To 52/2016, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byla poškozená podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nově rozhodl o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Podle §256 tr. ř. zamítl dovolání obviněného K. J.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku, přestože byl v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud podle obviněného nesprávně posoudil skutečnost, že nebyly a nejsou naplněny znaky tvořící skutkovou podstatu předmětného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy nebyly naplněny znaky, že užil násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakož i nebyl naplněn znak, že by jinému činem způsobil těžkou újmu na zdraví. Poukázal v této souvislosti na obsah své výpovědi a na skutečnost, že se k trestné činnosti doznal. Má za to, že se žádného násilí vůči poškozené nedopustil. Vše se seběhlo velice rychle a on poté, co k ní zezadu přiběhl, strhl jí kabelku z ramene a odběhl pryč. Zdůrazňuje, že ani z výpovědi poškozené, není bez důvodných pochybností jasné, zda při stržení kabelky bylo či nebylo vůči ní užito násilí. Poškozená uvedla, že ji pachatel chytil zezadu do tzv. kravaty a teprve poté po ní chtěl kabelku. Následně ale uvádí, že to bylo skoro současně. Podle obviněného nelze tedy jednoznačně bez důvodných pochybností uzavřít, zda bylo vůči poškozené užito násilí před tím, než se zmocnil její kabelky anebo až následně, co se kabelky zmocnil, a to tak, že ji poškozené strhl z ramene a utekl pryč. Podle obviněného násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a musí směřovat vůči osobě poškozeného. Zdůraznil, že podle ustálené teorie neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu §173 tr. zákoníku, ale je krádeží podle §205 tr. zákoníku. Soudy se podle obviněného dostatečně nevypořádaly ani se závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, a to ohledně otázky vzniku a přítomnosti posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Závěry znalců sice vznik a přítomnost posttraumatické stresové poruchy konstatují, avšak podle obviněného zcela pomíjejí faktory, které mohly vznik a rozvoj této poruchy ovlivnit. Obviněný zejména poukázal na to, že poškozená pracuje jako ostraha objektu, kdy tuto práci vykonávala i krátkou dobu po skutku, a to i noční služby a poukázal i na svévolné vysazení léků bez konzultace s psychologem. Nebylo tak podle obviněného bez důvodných pochybností zjištěno, zda byl vznik posttraumatické stresové poruchy ovlivněn pouze jeho jednáním, či zda k němu mohl přispět i jiný výše uvedený faktor. Obviněný rovněž vyjádřil přesvědčení, že se soudy dostatečně nevypořádaly s důkazy, které v průběhu řízení navrhl, když pouze konstatovaly, že jsou nadbytečné. Jedná se o revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie. Obviněný má za to, že v průběhu řízení nebyly objasňovány okolnosti svědčící v jeho prospěch. Uvedl, že důkazy musí být soudy správně, tj. skutečnosti odpovídajícím způsobem reprodukovány, interpretovány, bez jakékoliv deformace v procesu hodnocení. V této souvislosti poukázal na závěry vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 398/97, k problematice tzv. extrémního rozporu. Má za to, že rozhodnutí o jeho vině není postaveno na bázi tzv. praktické jistoty. Po pečlivém, objektivním a nestranném hodnocení všech dostupných důkazů není podle obviněného možno dojít k závěru, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu popsaného v rozsudku nalézacího soudu. Obviněný má za to, že v jeho případě bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že jeho podstatou je toliko nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními, která učinil jak nalézací, tak i odvolací soud, přičemž obviněný opakuje námitky uplatněné v odvolání, se kterými se podle státního zástupce dostatečně vypořádal odvolací soud. Státní zástupce odkázal na argumentaci soudů uvedenou v odůvodnění jejich rozhodnutí a ztotožnil se s ní. Obviněný podle něj pouze předestírá svou verzi skutkového stavu, aniž by uvedl konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Pokud se domáhá zásady in dubio pro reo, konstatoval, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní. Má za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Ohledně neprovedení důkazu revizním posudkem souhlasil stejně jako soudy s tím, že v dané věci šlo o důkaz nadbytečný. Poukázal dále na výpověď obviněného v hlavním líčení dne 5. 11. 2015, kde tento mimo jiné výslovně doznal, že před činem vypil asi litr a půl vína a že si „zhruba pamatuje“, že poškozené ohledně kabelky řekl, aby „mu ji vydala“. Jeho současná obhajoba, že poškozené pouze strhl kabelku, je podle státního zástupce s touto výpovědí v rozporu, neboť kdyby poškozené kabelku pouze strhl, neměl by žádný důvod s ní komunikovat – vyzývat ji k vydání kabelky. Státní zástupce uzavřel, že nekonzistentní a nevěrohodná obhajoba obviněného stojí proti neměnné výpovědi zcela věrohodné poškozené. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 249 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když v dovolání poukazuje na nález Ústavního soudu zabývající se problematikou tzv. extrémního rozporu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedeným nálezem Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor). Jako hmotněprávní shledal Nejvyšší soud námitky obviněného, že nejsou naplněny znaky tvořící skutkovou podstatu předmětného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, že užil násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakož i nebyl naplněn znak, že by jinému činem způsobil těžkou újmu na zdraví, ačkoli obviněný také tyto obecně hmotněprávní námitky postavil na argumentech, kterými pomíjí skutkový stav zjištěný soudy a skutečnost, že jeho obhajoba byla soudy zcela vyvrácena, trvajíc na své verzi průběhu skutkového děje.
Obviněný v dovolání především namítá, že se trestného jednání nedopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě. Opětovně také v dovolání nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, přičemž má za to, že se na poškozené žádného násilí nedopustil, neboť se k ní pouze zezadu přiblížil, strhl jí kabelku z pravého ramene a odběhl. Je přesvědčen, že z výpovědí jeho ani poškozené nelze dospět k závěru, že by se dopustil vůči ní násilí. Nesouhlasí také s tím, že soudy nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 398/97, namítá extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním a má za to, že mělo být v jeho věci užito zásady in dubio pro reo.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný těmito námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy krajský a vrchní soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V tomto případě ale nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal namítaný extrémní rozpor. Je zřejmé, že nalézací soud provedl celou řadu důkazů, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil. Skutečnost, že se skutek stal tak jak je popsán ve skutkové větě byla prokázána především výpovědí poškozené, kterou soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního řízení vypovídala podrobně, logicky a neměně o průběhu útoku. Především podrobně popisovala své pocity z předmětného dne, kdy již dopředu cítila, že je obviněným následována, předem měla obavy a přidržovala svou kabelku, najednou cítila, jak ji obviněný chytil zezadu levou rukou pod krkem do kravaty a slyšela výzvu k vydání kabelky. Kabelku podle své výpovědi po tomto jednání obviněného uvolnila a obviněný jí stáhl z jejího ramene, přičemž ji stále držel pod krkem, pravou rukou ji shodil na zem a s kabelkou odběhl. Pravdivost a věrohodnost její výpovědi byla potvrzena dalšími ve věci provedenými důkazy, které soudy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (listinné důkazy – lékařské zprávy, protokol o ohledání místa činu, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, výpovědi svědků a znalců). Soudy se podrobně zabývaly také výpovědí obviněného, jehož verzi o průběhu skutkového děje (bez užití násilí) shledaly nevěrohodnou, v rozporu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Pokud soudy hodnotily údaje poškozené jako věrohodné a vzájemně se doplňující s dalšími provedenými důkazy, nelze tomu nic vytknout, zejména ne nějakou nelogičnost, zkreslení či jiné vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Zdravotní stav poškozené pak nepochybně vyplývá také z lékařských zpráv a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Z lékařských zpráv založených ve spise a provedených jako důkaz je zřejmé, že ohledně mechanismu vzniku zranění jsou v souladu s výpovědí poškozené. Ze znaleckého posudku je pak jednoznačné, že v důsledku jednání obviněného vůči poškozené došlo u ní ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, která se v následující době rozvíjela, a která vedla k zásadnímu omezení kvality života poškozené. Výpověďmi znalců v hlavním líčení bylo vyvráceno, že by za vznikem této poruchy na zdraví poškozené stál jiný faktor, zejména zátěžové zaměstnání poškozené, jak se snažil obviněný namítat již v řízení před soudem I. stupně, když poškozená primárně žádnou psychickou poruchou netrpěla. Rovněž poškozenou vysazená medikace (jak namítá obviněný) neměla podle znalců vliv na vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené, když medikace má vliv toliko na subjektivní vnímání příznaků již vzniklé poruchy. Obsáhle se soudy ve svých rozhodnutích zabývaly rovněž návrhem obviněného na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie na osobu poškozené, k jehož vypracování však neshledaly splněné podmínky (str. 8 – 9 rozhodnutí soudu I. stupně, str. 7 rozhodnutí soudu II. stupně), přičemž dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů shledaly provedení takového důkazu nadbytečným. Pečlivě a podrobně soudy hodnotily veškeré ve věci provedené důkazy, a to jak jednotlivě tak v souvislosti s ostatními důkazy. Své hodnotící úvahy jsou pak obsáhle rozvedeny v odůvodněních jejich rozhodnutí. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů uvěřil výpovědím poškozené a proč považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou. Nejvyšší soud nemá důvod na skutkových závěrech soudů cokoli měnit.
Ohledně namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takový případ se v uvedené věci jedná, kdy požadavek obviněného na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem považoval soud za nadbytečný ve světle již provedených důkazů, když navíc měl k dispozici znalecký posudek znalců MUDr. T. Nováka a Mgr. K. Vinklárkové (č. l. 88 a násl. tr. spisu), jež neměl důvod zpochybňovat.
Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.
S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Jak již bylo výše uvedeno, jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil Nejvyšší soud pouze námitky obviněného, že nejsou naplněny znaky tvořící skutkovou podstatu předmětného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, že užil násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakož i podle něj nebyl naplněn znak, že by jinému činem způsobil těžkou újmu na zdraví. S ohledem na shora uvedené shledal Nejvyšší soud tyto námitky zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku obviněného, že se vůči poškozené nedopustil žádného násilí a jeho jednání mělo být posouzeno jako krádež, je zřejmé, že jde o námitku navazující na obhajobu obviněného (se kterou se již zabývaly oba soudy), která byla založena na tvrzení, že kabelku pouze strhl z ramene poškozené, poté co se k ní přiblížil, načež s ní utekl. V tomto ohledu je námitka obviněného ohledně nedostatku zákonného znaku „násilí“ ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku vyvozována z jiné verze skutkového stavu, než jak byl zjištěn oběma soudy. Pokud jde o to, že mělo jeho jednání být posouzeno jako trestný čin krádeže Nejvyšší soud uvádí, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podstatou přečinu krádeže je podle §205 odst. 1 tr. zákoníku to, že pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní.
Základní rozdíl mezi oběma uvedenými trestnými činy je dán znakem „násilí“ nebo znakem „pohrůžky bezprostředního násilí“ u trestného činu loupeže. Jestliže násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí byly prostředkem k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci, jedná se o trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli o trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku. Násilím se rozumí vynaložení fyzické síly, která je použita k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že skutkový stav, který zjistily soudy, vykazuje znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Posoudit skutek jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je vyloučeno, neboť prostředkem k tomu, aby se obviněný zmocnil kabelky, bylo násilí použité proti poškozené. Zjištění soudů, že obviněný se přiblížil k poškozené zezadu, chytil ji levou rukou kolem krku do tzv. kravaty a požadoval vydání kabelky, která si kabelku držela, avšak z obavy z obviněného její sevření povolila a obviněný tuto kabelku poškozené z ramene strhl a utekl, ukazuje na to, že jednání obviněného proti poškozené evidentně záleželo v užití násilí. Je zjevné, že násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozené, směřovalo proti její osobě a evidentně předcházelo zmocnění se kabelky. Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
Zjevně neopodstatněná je také pouze obecně vznesená námitka, podle které obviněný nezpůsobil poškozené těžkou újmu na zdraví. Podle skutkových zjištění soudů, která Nejvyšší soud považuje za správná, v příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo u poškozené ke vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy.
Ve stručnosti je třeba připomenout, že těžkého ublížení na zdraví se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, která je definována v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku jako vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, přičemž v citovaném ustanovení trestního zákoníku pod písm. a)-i) jsou pak taxativně vymezeny i její jednotlivé typy. Trestní zákoník tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Jednak vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a jednak újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z těchto taxativně uvedených typů. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Doba, po kterou trval tento vážný stav je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1177). Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající duševní onemocnění (viz rozhodnutí č. 9/1981/II Sb. rozh. tr. a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud s ohledem na shora stručně rozvedená teoretická východiska konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (zejména však soudu prvého stupně na str. 11) je zcela zřejmé, že posttraumatická stresová porucha, kterou poškozená v důsledku jednání obviněného utrpěla (tato újma tedy byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného), naplňuje zákonné znaky těžké újmy na zdraví u poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (delší dobu trvající poruchy zdraví), resp. §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky tomuto dovolacímu důvodu odpovídající, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Jelikož nebyl ve věci naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání bylo proto posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu