ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.755.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 755/2016-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. února 2017 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných R. M. , M. P. , a JUDr. J. V. , která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 1 To 53/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 T 1/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. M. a JUDr. J. V. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 47 T 1/2008, byl v bodě ad 1) výroku o vině obviněný R. M., uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku, a obvinění M. P. a JUDr. J. V. účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k tomuto zločinu R. M. jako hlavního pachatele. V bodě ad 2) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně byl pak obviněný JUDr. J. V. sám uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění R. M. a M. P. byli za uvedený zločin odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let. Za uvedený zločin a přečin byl obviněný JUDr. J. V. soudem I. stupně odsouzen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody rovněž na 5 let. Všichni tři obvinění byli k výkonu uloženého trestu odnětí svobody zařazeni podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Trestná činnost obviněných podle výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, spočívala v bodě ad 1) v tom, že obvinění R. M., M. P. a JUDr. J. V. v období od 1. 9. 2006 do 25. 10. 2006 ve F.-M. a jinde, obviněný R. M., jako jednatel obchodní společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., IČ: 277 63 676, se sídlem Frýdek-Místek, ul. Radniční č. 1245,
společně s M. P. a JUDr. J. V., kteří jej, jako osobu neznalou problematiky, vedli a instruovali tak, aby byl zajištěn plynulý tok plateb, dokladů, jakož i doprava pořizované komodity, vědomi si povinností vyplývajících pro společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., z povolení Celního ředitelství Ostrava pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně, vydaného dne 24. 5. 2006 pod č. j. 2647-04-1401-23, s vědomím, že společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., překračuje roční množství dovezených vybraných výrobků stanovené v tomto povolení, které bylo stanoveno u benzínu automobilového ročním objemem ve výši 500 000 litrů a u nafty motorové ročním objemem ve výši 611 000 litrů a dále vědomi si i skutečnosti, že objem dovezené komodity rovněž přesáhl zajištění spotřební daně, které bylo poskytnuto pouze ve výši 1 000 000 Kč, a se záměrem dosáhnout takto zkrácení daně ke škodě českého státu, v 254 případech realizovali dovozy 2 325 121 litrů benzínu, sazebního zařazení KN 27101145 a 5 721 975 litrů motorové nafty, sazebního zařazení KN 27101941 z daňového skladu společnosti TOTAL Deutschland GmbH Schuetzenstr. 25, D-10117 Berlín, expozitura TOTAL Deutschland GmbH Tanklager Hartmannsdorf, Chemnitzer Strasse 38a, D-09232 Hartmannsdorf ve Spolkové republice Německo na území České republiky, kde byly pohonné hmoty uvedeny do volného daňového oběhu mimo kontrolu správce daně a následně prodány odběratelům v České republice, přičemž obviněný R. M. v rozporu s povinností, uloženou mu pro tento případ podle §22 odst. 14 zák. č. 353/2003 Sb., tuto změnu v objemu dovozů neoznámil prostřednictvím příslušného celního úřadu Celnímu ředitelství Ostrava, ani podle §22 odst. 8 zák. č. 353/2003 Sb. neprovedl doplnění poskytnutého zajištění daně, a v 221 případech navíc v rozporu s povinností uloženou mu podle §26 odst. 8 zák. č. 353/2003 Sb. nepředložil místně příslušnému Celnímu úřadu ve Frýdku-Místku nejpozději následující pracovní den po ukončení dopravy vyhotovení 3. a 4. dílu dokladu AAD s vědomím, že takto vznikla obchodní společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., daňová povinnost dle §9 odst. 3 písm. f) a povinnost podat daňové přiznání a zaplatit spotřební daň nejpozději následující první pracovní den, přičemž taková daňová přiznání nepodal a daň ve výši 73 379 704 Kč neodvedl, a v souladu s prvotním záměrem zkrátit daň pak ve dnech od 19. 9. 2006 do 3. 10. 2006, tedy v období zvýšeného zájmu správce daně o společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., vyvedl z majetku společnosti finanční prostředky ve výši nejméně 48 717 860,55 Kč a blíže nezjištěným způsobem dalších 159 075 €, které nahradil bezcennými akciemi obchodní společnosti Beseda Holding, a.s., a dále bez jakékoliv protihodnoty ještě vyvedl z majetku této společnosti další finanční prostředky, a to dne 20. 9. 2006 ve výši 27 046 444,56 Kč a 1 493 555,44 Kč a ve dnech 21. 9. 2006 a 22. 9. 2006 v celkové výši 1 280 000 Kč, načež jako jediný společník rozhodl dne 12. 10. 2006 o vstupu spol. MR-ECOLOGY, s.r.o., do likvidace a jmenování likvidátora a i když společně s tímto likvidátorem podal dne 25. 10. 2006 daňové přiznání ke spotřební dani za měsíc září 2006 původně ke všem dovozům realizovaným v tomto zdaňovacím období, fakticky se však vztahující pouze ke zbývajícím 33 dovozům pohonných hmot, u kterých nebyly porušeny podmínky dopravy v podmíněném osvobození od daně, zakládajících povinnost k úhradě spotřební daně ve výši 11 083 409 Kč a dne 24. 10. 2006 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2006 ve výši 67 535 835 Kč, k úhradě takto přiznané daně nedošlo a v souladu se záměrem obžalovaných ani dojít nemohlo, čímž obvinění českému státu způsobili za vzájemné součinnosti škodu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2006 ve výši 67 535 835 Kč a škodu na spotřební dani za zdaňovací období měsíce září 2006 ve výši 84 463 113 Kč, poníženou o složené zajištění daně, přeplatek a přijatou platbu na 78 095 954 Kč.
Jednání samotného obviněného JUDr. J. V. v bodě ad 2) výroku o vině spočívalo v tom, že v období od 6. 3. 2006 do 14. 6. 2006 v O., jako policejní rada služebně zařazený na 14. oddělení Inspekce ministra vnitra v Olomouci, vědom si skutečnosti, že takto nečiní v rámci plnění svých služebních povinností, ale přinejmenším ve svůj prospěch, když takto získané informace nebyly veřejně přístupné, za použití svých uživatelských oprávnění a přiděleného loginu jv207913, získaných z titulu zastávané funkce u Inspekce ministra vnitra, záměrně vstupoval do informačního systému Policie ČR a Ministerstva vnitra ČR vedeného v elektronické podobě a umožňujícího zjišťovat osobní údaje zájmových osob a úkony činěné vůči těmto osobám ze strany Policie ČR a zde
a) dne 6. 3. 2006 v době od 11.50 hodin do 11.51 hodin opakovaně lustroval osobu J. F.,
b) dne 4. 4. 2006 v době od 07.29 hodin do 07.45 hodin, dne 7. 4. 2006 v době od 06.54 hodin do 06.55 hodin, dne 12. 4. 2006 v 10.36 hodin, dne 3. 7. 2006 v době od 09.23 hodin do 09.24 hodin a dne 12. 7. 2006 v 10.19 hodin opakovaně lustroval osobu L. M.,
c) dne 7. 4. 2006 v době od 06.52 hodin do 06.57 hodin opakovaně lustroval osobu P. S.,
d) dne 14. 6. 2006 v době od 08.08 hodin do 08.11 hodin opakovaně lustroval osoby s příjmením F., F.,
čímž porušil ustanovení §42g odst. 4 zák. č. 283/1991 Sb. a pokyn ředitele Inspekce ministra vnitra č. 29/2005.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali všichni obvinění odvolání proti výroku o vině i trestu, a státní zástupce v jejich neprospěch pouze proti výroku o uložených trestech, které u všech tří obviněných považoval za nepřiměřeně mírné. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 1 To 53/2014, k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o trestech uložených obviněným. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení sám nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému R. M. trest odnětí svobody v trvání 6 let, obviněnému M. P. v trvání 6,5 roku, přičemž obviněnému R. M. byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání a výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti v oblasti nákupu, prodeje a skladování pohonných hmot, a to v trvání 7 roků Podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému JUDr. J. V. nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Všichni obvinění byli k výkonu uloženého trestu zařazeni podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání všech tří obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali všichni obvinění řádně a včas dovolání, která byla Nejvyššímu soudu předložena k rozhodnutí dne 27. 5. 2016.
Obviněný R. M. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že si vědom, že tento dovolací důvod nepostihuje námitky proti nesprávnému hodnocení důkazů, ale v jeho případě, že je toto hodnocení v extrémním nesouladu s obsahem spisu a tak hodnocení důkazů pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze. Namítá, že nebyla prokázána jeho vůle od počátku nehradit daně, naopak společnost, že měla dostatečné finanční prostředky k úhradě a plnění daňových povinností, plnila své závazky vůči zahraničním subjektům a měla i nárok na vrácení těchto prostředků od nich, a tyto prostředky získané k úhradě daně od zahraničních subjektů měly původ ve společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., když sloužily jako součást platby za pohonné hmoty (PHM). Ustanovení §240 tr. zákoníku, že nesankcionuje pouhé neodvedení daně, ale její zkrácení, kterým není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, nebo když nebyla zatajena žádná podstatná skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti. Nezaplacení nezkrácené daně, že lze řešit ve vykonávacím exekučním řízení nebo penalizací povinného daňového subjektu. Jak obviněný uvedl, chápe zájem státu na vybrání daně. Že se tak ale neděje, není důsledkem toho, že on daň nezaplatil, jde podle jeho názoru spíše o otázku politickou a o fungování státu, jaké vytváří podmínky pro to, aby občané nezatížení státem v míře nezbytně nutné mohli plnit své povinnosti a rozvíjet své podnikání. Právě v jeho případě, že neadekvátní zásah státu způsobil danou situaci a měl za následek i to, že jeho podnikání nepokračovalo. Obviněný dále zrekapituloval z výroku o vině vyplývající skutečnosti, že krajský i vrchní soud dovodily jeho zločinný úmysl z toho, že si měl být vědom povinností vyplývajících pro společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., z povolení Celního ředitelství Ostrava, že tato společnost překračuje roční množství dovezených vybraných výrobků stanovených v tomto povolení, že objem dovezené komodity přesáhl zajištění daně poskytnuté pouze ve výši 1 000 000 Kč, že v rozporu s §22 odst. 14 zák. č. 353/2003 Sb. tuto změnu v objemu dovozu neoznámil Celnímu ředitelství Ostrava, že neprovedl doplnění poskytnutého zajištění daně a nepředložil podle §26 odst. 8 zák. č. 252/3/2003 Sb. Celnímu úřadu ve Frýdku-Místku následující pracovní den po ukončení dopravy vyhotovení třetího a čtvrtého dílu dokladu AAD s vědomím, že takto vznikla daňová povinnost podat daňové přiznání a zaplatit spotřební daň, přičemž taková daňová přiznání nepodal a daň nejpozději následný pracovní den neodvedl. K tomu obviněný uvedl, že i kdyby připustil soulad těchto závěrů se skutečností, tak v důsledku tohoto jeho jednání nedošlo k nevyměření daně nebo k nesprávnému vyměření daně, protože den následující po vydání daňových výměrů podal daňová přiznání, výše daně v těchto přiznáních byla v podstatě shodná s výší daně uvedené v daňových výměrech a nedošlo tak k nevyměření daně nebo k nesprávnému vyměření daně. Poukázal také na obsah výpovědi vedoucího oddělení správy spotřebních daní Celního úřadu ve Frýdku-Místku svědka Ing. R. W. na str. 21 rozsudku soudu I. stupně, z které dovodil, že celní úřad o celé problematice věděl a toleroval ji. Závěr odvolacího soudu o založení společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., cíleně proto, aby došlo k vyvádění finančních prostředků, považuje za spekulativní.
Obviněný R. M. rovněž namítl, že ze skutkové věty rozsudku soudu I. stupně nevyplývá, že by někoho uváděl v omyl, využil něčího omylu či některé skutečnosti zatajoval a v důsledku toho nedošlo k vyměření daně nebo k nesprávnému vyměření daně. K znaleckému posudku Vysoké školy ekonomické v Praze, Institutu oceňování majetku, k posouzení výše neuhrazené spotřební daně, obviněný uvedl, že ani tento znalecký posudek neodstranil pochybnosti a jen potvrdil, že daňové přiznání bylo podáno za měsíc září 2006 dne 25. 10. 2006 za všechny dovozy realizované v tomto měsíci a bylo podáno i daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH). Pokud bylo v znaleckém posudku uvedeno, že za měsíc září jsou v daňovém přiznání snížena dovezená množství PHM i přiznané daně, obviněný namítá, že původní daňové přiznání mělo uvedenou částku 84 938 162 Kč (pozn. tedy, jak uvedl shora, výše daně v těchto přiznáních byla v podstatě shodná s výší daně uvedené v daňových výměrech), k opravě tohoto daňového přiznání došlo z podnětu celního úřadu, a to pouze na základě podkladů, které sám dodal finančnímu úřadu. Obviněný R. M. proto namítá, že celní úřad jako správce daně (pozn. spotřební) měl všechny informace důležité pro vyměření daně, ať už z daňových přiznání nebo z úřední povinnosti, porušování norem daňového práva tak nemělo za následek nesprávné vyměření daně a úvahy o ztížené kontrole považuje za zavádějící.
Obviněný R. M. rovněž namítl, že tzv. vyvádění prostředků uvedené ve skutku nenaplňuje znaky skutkové podstaty krácení daně, ale mohlo by naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, k čemuž by ale bylo nutné další dokazování k prokázání zejména subjektivní stránky, neboť daně měly být hrazeny z další činnosti společnosti, která však byla státem znemožněna. Jestliže totiž podle soudu obvinění vyvedli finanční prostředky v době, kdy správce daně začal vymáhat plnění povinnosti daňového subjektu, jde podle něj o poškození věřitele a nikoli o krácení daně. Tvrdí přitom, že nebýt zásahu státu, činnost společnosti mohla pokračovat a tato by na další daně mohla vydělat. V závěru dovolání pak uvedl, že není dána příčinná souvislost mezi porušováním norem mimotrestních a nesprávným, neúplným nebo žádným vyměřením daně, nejde tak o trestný čin zkrácení daně, a k posouzení subjektivní stránky jiného trestného činu poškození věřitele nebylo vedeno dokazování. V doplnění dovolání obviněný R. M. provedl výklad Směrnice rady 2008/118/ES, upravující spotřební daně na úrovni evropského společenství, a dovodil z ní závěr, že nemohl být veden snahou dosáhnout zkrácení daně ke škodě českého státu. Svou dovolací argumentaci pak doplnil také v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, kterou označil i jako doplnění dovolání. K jednotlivým částem vyjádření státního zástupce podrobně vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že jeho argumenty nemají oporu v provedených důkazech, společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., při jednání s celníky uvedla jako odběratele společnost Nabeol, s.r.o., celníci od samého počátku také věděli o cestě PHM k tomuto konečnému odběrateli (distributorovi) a myslel si, že je vše v pořádku, když nic nenamítali, takže tvrzení o nemožnosti zjistit konečného „dodavatele“ (pozn. správně „odběratele“) považuje za zmateční a zavádějící, přičemž bylo na celnících aby od společnosti Nabeol, s.r.o., vyžadovali označení konečného odběratele a nebylo to povinností společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o. Tato společnost, že byla zdravou společností schopnou generovat měsíčně zisk cca 12 milionů Kč, a tedy byla schopna uhradit jakékoliv daně, setrval na tom, že společnost řídil sám a vymyká se podle něj veškeré logice, aby JUDr. J. V., v té době zkušený vysoký důstojník policie s třicetiletou praxí, jeho i společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., vedl k páchání trestné činnosti a zaměstnáním ve firmě ohrozil trestně právně i své blízké rodinné příslušníky. Celní orgány, že od počátku věděly o veškeré činnosti této společnosti a právě celníci mu radili při dovozu PHM, zajištění daně bylo prováděno a vzhledem k dostatku finančních prostředků byl předpoklad jeho doplnění v potřebné výši, což by se stalo, nebýt necitlivého a hysterického postupu celního úřadu při odebírání licence. Pozdní dodávání dokladů, že pak bylo s vědomím celních orgánů a problém s dodržením 24 hodinové lhůty k dodání dokladů byl právě na jejich radu řešen přesunutím ukončení dovozu PHM na celnice přímo za hranicemi ČR. Namítá dále, že vyváděním majetku ze společnosti se soudy nezabývaly, nemohl tak využít svého práva na obhajobu, ale spotřební daň byla následně beze zbytku uhrazena z finančních prostředků společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., které byly deponovány u dodavatele PHM, společnosti TOTAL DEUTSCHLAND, Ltd., přičemž o 2,3 milionů EUR deponovaných v Rakousku u společnosti FREQUENZ PLUS, Ltd., společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., přišla a propadly ve prospěch této společnosti, neboť je bez důkazů nebyla schopna vydobýt zpět v důsledku bezprecedentního zabavení účetnictví celními orgány. K argumentaci státního zástupce o vyvádění finančních prostředků a tzv. postoupení pohledávek pak obviněný R. M. popsal tok plateb, na základě čehož dovodil, že nešlo o vyvádění finančních prostředků ale o předplatbu za zboží, které mělo být dodáno a platby byly pouze formálně špatně nazvány jako postoupení pohledávky, když o žádnou pohledávku nešlo. Za viníka celého stavu tak považuje celní orgány a společnost poslal do likvidace proto, že mu to nařizoval obchodní zákoník.
Ohledně nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, k argumentaci státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním, pak obviněný R. M. uvedl, že státní zástupce zakrývá nezákonný postup při jejich nařízení, když mu musí být známo, že dané ustanovení trestního řádu bylo novelizováno cca rok před jejich nařízením dne 24. 4. 2006, a to upřesněním právě té jeho části, na kterou obvinění poukazují. Poukázal na chybějící odůvodnění skutku v příkazu k odposlechu, když není rozepsán způsob, jakým mělo ke krácení daní docházet a zejména důvodnost podezření z páchání trestné činnosti. Shodně jako obviněný JUDr. J. V. (viz níže), také namítá nařízení odposlechů vůči neznámým osobám jménem J., R. a M., ač obvinění používali tzv. „paušál“ mobilního operátora a bylo tak možné zjistit i jejich příjmení a bydliště. Přitom v době nařízení odposlechů, že ještě ani žádnou činnost neprováděli a neměli tedy žádnou povinnost odvést daň, když společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., první litr PHM dovezla až v červenci 2006. Nemohli tak být podezřelí ze spáchání trestného činu krácení daně a jeho příprava není trestná. Obviněný přitom obecně souhlasí s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že lze použít odposlechy i v jiné trestní věci, ale za nezákonné považuje, že v tomto případě byly odposlechy nařízeny podle §88 odst. 1 tr. ř. na osoby v této trestní věci (pozn. nyní projednávané) a pak bylo předstíráno, že jsou použity podle §88 odst. 6 tr. ř. z jiné trestní věci, aby „se zakryl šlendrián činnosti státních zastupitelství“.
Obviněný R. M. proto navrhl, aby byl dovoláním napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. P. v dovolání také uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na extrémní nesoulad, a to „mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu“, když podle judikatury Ústavního soudu je nutno přihlédnout i k tomu, zda daný skutek byl skutečně prokázán. Namítá proto, že je přinejmenším sporné, zda byl daný skutek ohledně něj skutečně prokázán, když soudy obou stupňů považují za stěžejní usvědčující důkaz odposlechy, které byly provedeny v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009. Za velmi strohé a obecné považuje odůvodnění rozhodnutí soudů, když nespecifikují, které hovory se týkají předmětné trestné činnosti a jaké konkrétní skutečnosti ve vztahu k němu prokazují. Řádné vyhodnocení odposlechů tak považuje za zásadní podmínku pro posouzení, zda skutečně došlo k naplnění všech znaků účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, na zločinu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Uvedl také, že je nesporné, že odposlechy byly pořízeny v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, týkající se obviněných L. M., K. T., J. F., N. T. a M. P. (pozn. M. P. je obviněný jako organizátor i v této nyní projednávané trestní věci týkající se obdobného jednání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 T 1/2008), a z opatrnosti uplatňuje i námitku jejich procesní nepoužitelnosti.
Obviněný M. P. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. na potřebnou dobu odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody.
Obviněný JUDr. J. V. také uplatnil v dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání ze dne 12. 11. 2015 pak následně opakovaně doplňoval. Nesprávné právní posouzení skutků uvedených pod body ad 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně spatřuje v použité právní kvalifikaci a namítá, že skutkové věty neobsahují vyjádření všech okolností touto právní kvalifikací vyžadovaných a nejedná se o trestné činy. Odcitoval konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zabývajícími se tzv. extrémním nesouladem, který umožňuje v dovolacím řízení v rámci uvedeného důvodu dovolání zásah i do skutkových zjištění soudů a v souvislosti s tím považuje skutkový stav za nedostatečně zjištěný a pouze domnělý. Uvedl také kritické vyjádření původního předsedy senátu JUDr. M. Studničky k podané obžalobě, z kterého vycházel i při novém projednání věci jiným senátem, když souhlasil s přečtením původním senátem provedených důkazů v přesvědčení, že na základě podané obžaloby nelze vynést odsuzující rozsudek. Měl za to, že nový senát je stejného názoru.
Ohledně jednání v bodě ad 1) výroku o vině obviněný JUDr. J. V. uvedl, že při dané právní kvalifikaci jako účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) k §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, není ve skutku uvedena a nebyla ani zjištěna žádná skutková okolnost spočívající v tom, že by byla v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň než vyměřena být měla, že by k vyměření daně vůbec nedošlo a nikdo ani nepředstíral za daňový subjekt v rozporu se skutečností nižší daňovou povinnost nebo že takovou povinnost nemá. Namítá proto, že popis skutku neobsahuje skutečnosti naplňující zákonné znaky skutkové podstaty, jíž byl uznán vinným hlavní pachatel a ani skutečnosti popisující jeho jednání jako organizátora. Soud I. stupně, že ani ve skutku nepopsal, že by kdokoli příslušné výkazy či podklady pro stanovení povinných plateb zfalšoval, nepořídil, úmyslně zkreslil či nevedl anebo zatajil určitou daňovou povinnost. Sám, že nikdy nikoho nenaváděl a neinstruoval k páchání trestné činnosti popsané ve skutku, považuje to také za neprokázané, přičemž není nic trestného na zajištění plynulého toku plateb, dokladů a dopravy pořizovaných komodit, jak je uvedeno ve skutku. Pokud je ve skutku uvedeno, že obvinění si byli vědomi, že společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., překračuje roční množství dovezených vybraných výrobků a přesáhla zajištění spotřební daně, toto skutkové zjištění popírá s tím, že neměl o tom žádnou povědomost a nemohl ji mít ani podle provedených důkazů, když bylo důkazy doloženo, že se s obviněným R. M. setkával náhodně, vůbec ne ve smyslu fungování společnosti, mezi schůzkami či telefonáty byly i několikadenní až týdenní prodlevy, stěžejní svědci jej buď vůbec neznaly, nebo jen z titulu jakéhosi přátelství s R. M., rozhodně ale ne z titulu jakékoli obchodní spolupráce. Vědomí překročení zajištění spotřební daně, ať již bylo či nebylo, že pak ani nezakládá zákonné znaky skutkové podstaty podle §240 tr. zákoníku. Obviněný JUDr. J. V. také namítl, že ve výroku rozsudku uvedené zjištění o uvedení pohonných hmot do volného daňového oběhu mimo kontrolu správce, je v přímém rozporu s výsledky dokazování, žádné jednání společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., že nebylo mimo kontrolu správce daně, protože tento o změně objemu dovozu po celou dobu věděl a také svědek Ing. R. W., jako představitel správce daně, k dotazu v hlavním líčení uvedl, že mu není známo nic o tom, že by společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., zatajila nějaké zboží nebo něco nepřiznala ke zdanění. Zejména ohledně vědomosti správce daně o objemu dováženého zboží, kterou považuje pro rozhodnutí o vině za zásadní, a ohledně závěrů vyvozených o jeho podílu jako organizátora z odposlechů, namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Pokud jde o zjištění soudů o uvedení pohonných hmot do volného daňového oběhu mimo kontrolu správce daně, obviněný poukázal také na argumentaci odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí, že obviněným šlo o intenzivní a účinnou snahu bránit správci daně v kontrole jednotlivých dovozů, což je podle něj v příkrém rozporu zejména s protokoly sepsanými správcem daně s daňovým subjektem, a také s výpověďmi pracovníků správce daně, kteří potvrdili, že daňový subjekt nikdy žádné zboží nezatajil, ani neupravoval listiny o zboží s cílem zatajit objem před správcem daně. Obviněný JUDr. J. V. nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu, že obviněný R. M. byl tzv. bílým koněm a má za to, že to odporuje provedeným důkazům.
V další části dovolání pak uvedl námitky proti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které byly nařízeny Okresním soudem ve Frýdku Místku ve dnech 21. 4. a 7. 6. 2006 a bylo o ně požádáno ihned po zahájení úkonů trestního řízení dne 19. 4. 2006. Tyto odposlechy nepovažuje za řádně nařízené, a proto nejsou jako důkaz použitelné v trestním řízení. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který k použitelnosti odposlechů uvedl, že forma příkazů k odposlechu není překážkou jejich použití jako důkazu v tomto trestním řízení, pokud odpovídala zákonným požadavkům v době jejich vydání. Obviněný JUDr. J. V. se naopak domnívá, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/2006 (pozn. ze dne 23. 5. 2007; v souvislosti s odposlechy poukázal v jiné části dovolání také na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01) se vztahují ke znění §88 tr. ř. účinného v době vydání daných příkazů k odposlechu a mají zpětnou vazbu až do data kdy nastala účinnost zákona podle kterého byl příkaz učiněn. Za nepravdivé označil obviněný také tvrzení soudu, že odposlechy byly nařízeny v jiné trestní věci, protože příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán jmenovitě na obviněné v této trestní věci, když byli označeni pouze křestními jmény R., J. a M. jako dosud neustanovené osoby, s telefonními čísly, které používají. Následně se stejným odůvodněním, že byly po dobu 6 měsíců vydávány další příkazy, přičemž po celou tuto dobu je orgány činné v trestním řízení neztotožnily, ač používali tzv. paušální čísla a jejich identifikace tak byla možná. V době vydání daných příkazů k odposlechu, že navíc žádnou motorovou naftu nebo benzín nedováželi a nemohli tak ani být podezřelí z trestného činu, pro který byli obžalovaní a pokud by se k jeho spáchání připravovali, tak to není trestné. Obviněný také uvedl, že odposlechy byly nařízeny podle §88 odst. 1 tr. ř. ve věci sp. zn. 47 T 1/2008 (pozn. tato nyní projednávaná trestní věc) a v jiné trestní věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, byly použity podle §88 odst. 6 tr. ř., což dokládá příkaz k odposlechu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 4. 2006, založený v trestním spise. V té době, že firma MR-ECOLOGY, s.r.o., neměla povinnost odvádět spotřební daň nebo DPH, úkony trestního řízení byly zahájeny dne 19. 4. 2006 a hned bylo požádáno o povolení odposlechů, ač firma v tomto období neměla ani povolení cokoliv dovážet. Domněnku Celního úřadu Plzeň, že nelze považovat za usvědčující důkaz, když se navíc jedná o záznamy, které nebyly čteny u hlavního líčení, nebyly jako důkaz navrženy v obžalobě a obvinění k nim nemohli zaujmout stanovisko, čímž bylo porušeno jejich právo na obhajobu.
K otázce použitelnosti odposlechů jako důkazu obviněný JUDr. J. V. pak poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, zabývající se postupem při vydávání příkazu k odposlechu, které již bylo v době vydání rozsudku dne 20. 2. 2013 známé a namítl, že soud přesto záznam a odposlech telekomunikačního provozu vydaný nezákonným způsobem uznal za použitelný a porušil tak jeho základní práva a svobody zaručené Ústavou ČR.
Obviněný JUDr. J. V. za nepoužitelný jako důkaz označil také úřední záznam ze dne 14. 3. 2006 (pozn. správně 2007, č. l. 1408, sv. č. 6 tr. spisu) pořízený policejním orgánem, kterým odvolací soud argumentuje na str. 23 rozsudku, když tento nebyl „přednesen“, nebyl jako důkaz uveden v obžalobě, nebyli slyšeni policisté, kteří jej pořídili a obvinění k němu ani nemohli zaujmout stanovisko, čímž bylo porušeno jejich právo na obhajobu. Tento záznam, že ale stejně neprokazuje jeho vinu, když se jedná pouze o soupis hovorů, které mezi sebou vedou osoby v přátelském vztahu, nelze považovat za trestné, že s obviněným R. M. komunikovali a sdělovali mu pokyny pro vyřízení vstupních formalit pro povolení k dovozům, ale nikdy ho nenabádali, aby krátil či jinak upravoval daně. Naopak je z hovorů i dalších důkazů zřejmé, že při případných dotazech obviněného R. M. mu jako přítel s právním vzděláním vždy radil, aby jednal s celníky nebo si přibral k jednání advokáta a aby vše plnil podle zákona.
Obviněný JUDr. J. V. pak poukázal také na platební výměr vydaný Celním úřadem Frýdek-Místek pod č. j. 4145/07-046100-024, ze dne 18. 6. 2007, který přiložil k II. doplnění své repliky k vyjádření státního zástupce k dovolání (pozn. tento platební výměr je založen již ve sv. č. 5 na č. l. 1140 tr. spisu). Protože podle tohoto výměru bylo k částce dlužné spotřební daně připočteno také dlužné penále, s odkazem na judikaturu ohledně daňového penále (Nejvyšší správní soud sp. zn. 4 Afs 210/2014, věc ESLP ze dne 20. 5. 2014, č. 11828/11-Nykänen proti Finsku), které má trestní povahu a jeho cílem je potrestání dané osoby, vytýká odvolacímu soudu, že úplně ignoroval uvedená rozhodnutí. S ohledem na zásadu „ne bis in idem“ proto namítá nepřípustnost trestního stíhání.
K výroku o vině ad 2) rozsudku soudu I. stupně obviněný JUDr. J. V. v dovolání shledává naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že skutková věta, ani ve spojitosti s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně, neobsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných pro právní kvalifikaci daného jednání jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně pak namítl, že nebylo tvrzeno ani prokázáno jakou škodu měl způsobit nebo jaký neoprávněný prospěch z toho měl on nebo jiná osoba. Oba soudy, že se nezabývaly ani otázkou nebezpečnosti jeho jednání pro společnost a zda je stupeň společenské škodlivosti takového stupně, aby se jednalo o trestný čin. Dále namítá „příkrý rozpor“ skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy, když považuje za prokázané, že ve všech případech byly lustrace prováděny plně v souladu s Pokynem ředitele Inspekce ministra vnitra (dále jen IMV) č. 29/2005, což potvrdil ve své výpovědi před soudem také zpracovatel tohoto pokynu, ředitel IMV plk. JUDr. M. B., který na dotaz obhájců uvedl, že jeho postup byl zákonný. Odvolací soud, že vytvořil ohledně důvodů lustrace osoby svědka L. M. zcela novou, důkazy nepodloženou teorii, která je v rozporu i s teorií soudu I. stupně. Citoval části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s kterými nesouhlasí a odvolacímu soudu vytkl, že zcela pominul jeho obhajobu, že uvedený svědek byl pro IMV zájmovou osobou, podezřelou z podílu na trestné činnosti při vývozu finančních prostředků přes Egypt, což včetně lustrace svědkovy přítelkyně P. S. dokládá výpověď svědka F. F. Všechny dané osoby, že byly lustrovány z důvodu operativní činnosti, pro účely zákonnosti lustrace byl výstupem úřední záznam o provedené lustraci, jak ukládá uvedený Pokyn ředitele IMV a zákon č. 283/1991 Sb., a tímto záznamem jsou jeho záznamy v tzv. poznatkové základně, provedené jako důkaz. Tento jeho postup, že byl potvrzen svědky teoreticky i prakticky znalými dané problematiky, soud podle jeho názoru tuto problematiku evidentně nezná, jeho názory nevychází z praxe a nejsou ničím podloženy. Ve vztahu ke spolupráci s Útvarem zpravodajských služeb a informací obviněný JUDr. J. V. poukázal na ustanovení §11, §12 a §18 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, a to s tím, že činnost upravenou v těchto ustanoveních mu potvrdili svědci ve svém záznamu, který byl soudu I. stupně předán při jednání.
Obviněný JUDr. J. V., který Nejvyššímu soudu zaslal dodatečně také řadu různých obsáhlých podání označených jako dovolání, doplnění dovolání, replika k vyjádření státního zástupce a doplnění dovolání, postupně činil také různé návrhy na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tyto lze shrnout tak, že navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání jej sám zprostil obžaloby. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí. V replice k vyjádření státní zástupkyně k jeho dovolání, kterou opakovaně doplňoval o kopie různých rozhodnutí soudů a dalších písemností vztahujících se obsahově k jeho námitkám, pak v podstatě opakoval svoji argumentaci z dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že stěžejní námitka obviněného R. M., kterou zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku, spočívá na argumentaci, že se ho nemohl dopustit, pokud spotřební daň i DPH za společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., řádně přiznal. K tomu státní zástupkyně uvedla, že není podstatné pouze to, zda došlo k podání daňového přiznání, ale také zjištění, zda existovala skutečná vůle pachatele již v průběhu uskutečňování zdanitelných plnění posléze daň nejen přiznat, ale také uhradit. V případě obviněného J. M. ale považuje za prokázané, že taková vůle od počátku u něj nebyla a jednal od počátku v přímém úmyslu zkrátit stát na spotřební dani i DPH. K tomu uvedla skutkové okolnosti případu, které považuje za určující pro rozkrytí záměrů v rámci podnikání společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., a s ohledem na které považuje podání daňového přiznání za bezvýznamné, když v době jeho podání již byly ze společnosti vyvedeny finanční prostředky, které mohly k úhradě daně sloužit. Souhrn všech skutkových okolností uvedených ve výroku o vině, tak podle státní zástupkyně vede k závěru, že daná společnost byla založena skutečně cíleně jen proto, aby došlo k vyvádění finančních prostředků tvořících předmět daně.
Námitky obviněného P. P. pak podle státní zástupkyně nelze subsumovat pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jimi zpochybňuje důkazy, na základě kterých byl uznán vinným, především odposlechy telefonních hovorů, které považuje za získané procesně nepřípustným způsobem. K těm státní zástupkyně uvedla, že zákonnost úkonů trestního řízení je třeba posuzovat podle procesního předpisu účinného v době provedení úkonu, a pokud byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden v souladu se zákonem, nemohou následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřený a provedený důkaz. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou obviněného P. P., že nebyla prokázána míra jeho účasti na trestné činnosti, přičemž uvedla podrobně konkrétní data a obsah telefonických hovorů, které jej usvědčují.
Jednání obviněných J. M. i P. P., jímž byli uznáni vinnými, proto státní zástupkyně považuje za prokázané i správně právně kvalifikované a navrhla, aby dovolání obviněného P. P. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného J. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného JUDr. J. V. státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že veškeré jeho výtky k právnímu posouzení skutku v bodě 1) výroku o vině, jsou zjevně neopodstatněné. Poukázala na dvě zásadní fáze, jimiž společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., prošla a které v zásadě korespondují s kvartály plátce DPH, jímž společnost byla. Společnost vznikla v druhém kvartálu, kdy v této první fázi obviněný R. M. zjišťoval, jak jednat s úřady a v této fázi se také zásadním způsobem na trestné činnosti podílel obviněný JUDr. J. V., který J. M., jež se v této době stal jediným jednatelem uvedené společnosti, jako osoba bez jakékoliv zkušenosti v obchodování s minerálními oleji v mezinárodním měřítku, orientoval v problematice a podílel se na vytvoření personálního zázemí společnosti. Ve druhé fázi, která proběhla ve třetím kvartálu plátce DPH, se rozeběhla samotná obchodní činnost společnosti, která v předchozím období nevyvíjela v podstatě žádné obchodní aktivity. Společnost se stala plátcem DPH na počátku července, začala dovážet minerální oleje, a to zpočátku v rámci povolených objemů, přičemž za červenec řádně podala daňové přiznání v srpnu, spotřební daň řádně odvedla, ale již v této době byly významně překračovány limity povolených objemů a nebyly plněny zákonné povinnosti v podobě odevzdávání tzv. AAD dokladů v zákonných termínech a na to navazující platby spotřební daně, z čehož logicky vyplynula neschopnost správce daně včas a zcela přesně určit výši spotřební daně. Požadované doklady byly správci daně předloženy úmyslně opožděně, takže ten začal vyvíjet aktivity vůči společnosti, směřující k dozajištění daně, když ještě předtím byly počátkem září navezeny do republiky další miliony litrů benzínu a nafty, kdy v tomto období byla spolupráce společnosti se správcem daně velmi liknavá, aby bylo zabráněno zjištění skutečné výše daně s cílem navézt co největší množství minerálních olejů a získat čas, než bude odebráno povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských států v režimu podmíněného osvobození od daně. Ke konci září pak bylo opět formálně podáno daňové přiznání ke spotřební dani za srpen, kdy je však zřejmé, že u dovozů, které překročily povolený objem, měla být daň zaplacena následující pracovní den po podání AAD dokladů. Tyto ale včas dodány nebyly a nebyla tak zaplacena ani daň. V polovině září přitom správce daně vydal zajišťovací příkaz, kterým reagoval na nedostatečné zajištění spotřební daně za zboží navezené v srpnu, od počátku jednání se správcem daně ale docházelo k vyvádění finančních prostředků ze společnosti (záměrně nakupovala bezcenné cenné papíry a postupovala pohledávky společnosti, byly vybírány peníze v hotovosti, aniž to prošlo účetnictvím), která do té doby disponovala dostatečnými prostředky k dozajištění daně, a 26. září došlo k odejmutí povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských států v režimu podmíněného osvobození od daně, přičemž v této době již společnost nedisponovala téměř žádnými finančními prostředky. V říjnu pak společnost vstoupila do likvidace a formálně podala daňové přiznání ke spotřební dani za září, kdy tato byla ve skutečnosti splatná již dříve, tedy každý následující pracovní den po jednotlivých dovozech, resp. doložení dokumentů AAD a dále bylo podáno daňové přiznání k DPH za třetí kvartál, když ale v této době již společnost nedisponovala žádným majetkem. S poukazem na obsah odposlechů státní zástupkyně uvedla, že u obviněného JUDr. J. V. nešlo o pouhé právní rady obviněnému R. M. jako kamarádovi, ale o instrukce směřující k tomu, aby společnost vytvořila tzv. nelegální zisk, kterým byl ze společnosti vyveden nedoplatek na daních. K námitce obviněného JUDr. J. V., že spotřební daň byla uhrazena z prostředků MR-ECOLOGY, s.r.o., neboť prostředky TOTAL Deutschlad byly prostředky z jejího majetku, státní zástupkyně podrobně popsala způsob plateb mezi společnostmi včetně zprostředkovatele společnosti Frequenz Plus, jejímž majetkem se staly zálohy placené společností MR-ECOLOGY, s.r.o., na budoucí dodávky a uvedla, že úhrada nedoplatku z ručitelského závazku nebrání trestní odpovědnosti pachatelů, jejichž cílem bylo zkrátit daň.
Podrobně se pak vyjádřila také k námitkám obviněného ohledně přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným v bodě 2) výroku o vině. Jeho prospěch shledává v tom, že mu lustrace umožnily získat informace o osobách spjatých s ním a s uskutečňovanou trestnou činností, a mohl sledovat, zda již došlo k případnému odhalení nějaké její části u osob napojených na něj a k zapojení policejních orgánů do rozkrývání trestné činnosti. Odsouzení za tento přečin podle státní zástupkyně není ani v kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, když zdůraznila zejména skutečnost, že obviněný JUDr. J. V. se skutku dopustil jako policejní rada IMV.
Státní zástupkyně pak ve vyjádření k dovolání obviněného JUDr. J. V. konstatovala, že se obviněný dopustil daného jednání, jímž byl uznán vinným a vyplývá to jednoznačně z provedených důkazů. Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného JUDr. J. V. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který uplatnili všichni tři obvinění, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obvinění v dovolání uplatnili z velké části shodné námitky, jimiž se již zabýval a vypořádal soud I. stupně a v rámci řízení o jejich odvoláních jim nepřisvědčil ani soud odvolací. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že obvinění svými námitkami proti skutkovým zjištěním obsahově nenaplnili uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění M. P. a R. M., mimo přečtení svých písemně připravených výpovědí, k trestné činnosti nic neuvedli a v hlavním líčení všichni tři obvinění využili svého práva nevypovídat. Svoji obhajobu proto založili především na zpochybňování provedených důkazů svědčících o jejich vině, které sami hodnotí odlišně od závěrů soudů s tím, že jejich vinu bez pochybností neprokazují.
Z obsahu dovolání obviněných je zřejmé, že v dovoláním napadených bodech výroku o vině popírají skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy soud ve věci provedl, resp. neprovedl, jak provedené důkazy soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením obsahu odposlechů) polemizují, dokazování považují za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňují zcela nebo v podstatné části za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je zásadně oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považují obvinění. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi obviněnými namítanými skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítají obvinění. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Soud I. stupně se ke všem rozhodným skutečnostem obsaženým ve výroku o vině dostatečně vyjádřil v odůvodnění rozsudku, podrobně uvedl jednotlivé důkazy, jasně uvedl úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil a dostatečně také odůvodnil, proč považuje na základě těchto důkazů vinu obviněných za spolehlivě prokázanou. S tímto odůvodněním a závěry soudu I. stupně ohledně viny, potvrzenými soudem odvolacím, se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Bylo by tedy zcela nadbytečné znovu opakovat argumentaci nižších soudů, protože touto jejich obhajobou se již soudy obou stupňů zabývaly a správně vypořádaly. Proto Nejvyšší soud zcela odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, přičemž pouze na doplnění se níže vyjádří k podstatným skutkovým námitkám obviněných.
Byť jsou námitky obviněných proti použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (dále též jen „odposlech“) jako důkazu procesní povahy, a tedy nespadají pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je nemohl zcela pominout, a to z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu, když je třeba připomenout, že důkaz ve formě odposlechů telefonických hovorů oba soudy považovaly za stěžejní, ale pouze ve vztahu k obviněným JUDr. J. V. a M. P. Ohledně obviněného R. M. se nejedná o jediný nebo rozhodující důkaz o vině, jak tomu bylo ve věci řešené Ústavním soudem v nálezu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06 (pozn. jak je uvedeno v jeho odůvodnění, „stěžovatel byl odsouzen především na základě záznamu odposlechu telekomunikačního provozu jeho mobilní telefonní stanice“ ) . Jiná důkazní situace je v této nyní řešené trestní věci, kde existuje řada výpovědí svědků a také listinných důkazů uvedených v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, které dostatečně objasňují okolnosti samotného založení společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., konkrétní způsob jednání obviněného R. M. a činnost této společnosti porušující podmínky dovozu daných komodit v režimu podmíněného osvobození od daně v rozporu se zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, jsou zmapovány jednotlivé přepravy na které byly vydány platební výměry, objasněny okolnosti a časové souvislosti postoupení pohledávek, nákupu cenných papírů i výběru finanční hotovosti, z listinných důkazů (např. protokol o ústním jednání) vyplývá snaha správce daně komunikovat s daňovým subjektem, atd. Jak uvedl soud I. stupně, spisový materiál obsahuje celou řadu důkazů, které jsou výsledky odposlechů (pozn. pouze) doplňovány. Z uvedených důvodů se nejprve Nejvyšší soud zabýval otázkou zákonnosti odposlechů.
Soud I. stupně se otázkou použitelnosti odposlechů podrobně zabýval na str. 30 a 31 odůvodnění rozsudku a dospěl k závěru, že odposlechy byly nařízeny v jiné trestní věci v souladu s tehdy platnou právní úpravou a jsou použitelné jako důkaz také v této trestní věci. S tímto závěrem se plně ztotožnil také soud odvolací a žádné pochybení soudů nižších stupňů ohledně zákonnosti nařízení a použitelnosti odposlechů neshledává ani Nejvyšší soud. Lze podotknout, že zákonnost daných odposlechů byla předmětem přezkumu také v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, ve které byly nařízeny, odposlechy byly shledány za pořízené v souladu se zákonem a staly se podkladem hodnotících úvah i rozhodnutí soudu také v této jiné trestní věci.
Obviněný JUDr. J. V. již v řízení před soudem I. stupně namítal nezákonnost nařízení odposlechů telefonních hovorů (viz např. sv. č. 19, č. l. 4736 a násl. tr. spisu – „návrh na neprovedení přehrání odposlechů a přečtení záznamů o odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazu v trestním řízení“, který byl Krajskému soudu v Ostravě doručen dne 13. 10. 2009). Již od počátku namítal, že nesplňují zákonné obsahové požadavky odůvodnění podle ustanovení §88 odst. 2 tr. ř., a nešlo o neznámé osoby, když jejich totožnost byla známá a jednoznačně dohledatelná. Obdobné námitky k odposlechům uplatnil také obviněný R. M.
Obviněný JUDr. J. V. konkrétně namítá proti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které byly nařízeny Okresním soudem ve Frýdku-Místku ve dnech 21. 4. a 7. 6. 2006 (viz sv. č. 6, č. l. 1567 a 1572 tr. spisu 47 T 1/2008), že bylo o ně požádáno ihned po zahájení úkonů trestního řízení dne 19. 4. 2006. Jak ale vyplývá ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. (sv. č. 1, č. l. 4 tr. spisu 47 T 1/2008), ohledně skutku, jenž je předmětem této trestní věci byly úkony trestního řízení zahájeny až 22. 12. 2006 (ČTS: OKFK-17/6-2006), a to pro podezření, že R. M. jako jednatel společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zákona. Stalo se tak na základě podnětu Celního úřadu Frýdek-Místek ze dne 29. 9. 2006. Trestní stíhání pak bylo Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, pobočka v Ostravě, zahájeno dne 24. 4. 2007 (sv. č. 1, č. l. 43, 49 a 85 tr. spisu 47 T 1/2006) podle §160 odst. 1 tr. ř. pro daný skutek a uvedený trestný čin, ohledně obviněných R. M., J. P. a také JUDr. J. V. (ohledně posledně jmenovaného též pro jednání v bodě ad 2 rozsudku, kde byly podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení Inspekcí MV dne 26. 10. 2006).
Obvinění JUDr. J. V. a R. M. shodně namítají, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl nařízen podle §88 odst. 1 tr. ř. v této nyní projednávané trestní věci (pozn. sp. zn. 47 T 1/2008) a nejedná se o jejich použití z jiné trestní věci podle §88 odst. 6 tr. ř., jak uvedly soudy. Podle obviněného JUDr. J. V. to má dokládat příkaz k odposlechu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 4. 2006, založený v trestním spise (viz sv. č. 6, č. l. 1567 tr. spisu). Naproti tomu obviněný M. P. v tomto směru neshledává žádný problém a považuje naopak za nesporné, že předmětné odposlechy byly pořízeny v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009. Pokud obviněný JUDr. J. V. v souvislosti s výše uvedenou námitkou poukazuje na to, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu (nařízen Okresním soudem ve Frýdku-Místku ve dnech 21. 4. a 7. 6. 2006) bylo požádáno ihned po zahájení úkonů trestního řízení dne 19. 4. 2006, pomíjí skutečnost, že se jednalo o úkony a řízení ve věci podezření z jiné, časově předcházející daňové trestné činnosti. Tato jiná trestní věc je vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, a Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout podrobněji podstatu trestné činnosti v této jiné věci, kde odposlechy byly shledány soudem za opatřené v souladu se zákonem. Tato jiná věc se týká obviněných L. M. a K. T. jako pachatelů zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a J. F. a M. P. jako jejich spolupachatelů tohoto zločinu (pozn. tentýž M. P., který byl pravomocně odsouzen jako organizátor v této nyní řešené věci KS v Ostravě sp. zn. 47 T 1/2008), kterého se všichni jako spolupachatelé dopustili tím, že obvinění L. M. a K. T. jako jednatelé obchodních společností RUDY-ECOL, s.r.o., a KT ECO CAPITAL, s.r.o., v první polovině roku 2006 nakoupili a dovezli na území ČR v režimu podmíněného osvobození od daně z Rakouské republiky pohonné hmoty, a to konkrétně 15.309.940 litrů motorové nafty a 3.294.077 litrů benzínu Natural, a ačkoliv si byli vědomi povinnosti vyplývající pro jejich společnosti ze zvláštního „Povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“, se záměrem vyhnout se přiznání a odvedení daně a dosáhnout takto zkrácení daně ke škodě českého státu, přičemž s výjimkou jediné přepravy ve všech ostatních 596 případech dopravu těchto vybraných výrobků ukončili v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o spotřebních daních, kdy věděli, že průvodní doklady jsou opatřeny otiskem padělaného razítka Celního úřadu ve Valašském Meziříčí a smyšlenými evidenčními čísly, čímž vytvořili pro odesílatele zboží zdání řádně ukončené dopravy pod kontrolou správce daně. Ve shodě se svým záměrem ve stanovených lhůtách ani později nepodali přiznání ke spotřební dani za příslušná měsíční zdaňovací období a takto dovezené pohonné hmoty prodali do volného oběhu dalším odběratelům v ČR, čímž způsobili škodu na spotřební dani ve výši 190 046 632 Kč. Rovněž nepodali v souvislosti s těmito dovozy a zdanitelnými plněními příslušná daňová přiznání za daňová období I. až III. čtvrtletí roku 2006 správci daně, čímž způsobili škodu na DPH ve výši nejméně 80 040 235 Kč, takže zkrácením daňových povinností způsobili českému státu celkovou škodu ve výši nejméně 270 086 867 Kč. Obvinění J. F. a M. P. jsou v této jiné trestní věci stíháni za jednání, že ve stejném období, ačkoliv si byli vědomi shora uvedených skutečností a trestné činnosti obviněných L. M. a K. T., na plynulou činnost obou společností dohlíželi. V současné době je stav řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009 takový, že obvinění byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 30 T 5/2009, a ohledně obviněného L. M. nabyl rozsudek právní moci, když tento vzal odvolání zpět. Uvedený rozsudek je pravomocný také ohledně obviněného K. T., který odvolání nepodal, a pravomocný je i ohledně obviněné N. T., jejíž odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto podle §256 tr. ř. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 1 To 17/2016. Z důvodu neustálých problémů se zajištěním účasti obviněného M. P. u hlavního líčení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, byla věc tohoto obviněného vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání pod sp. zn. 45 T 1/2016 a doposud, po zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem, nebylo ohledně obviněného M. P. soudem I. stupně nově rozhodnuto. Vrchní soud v Olomouci pak z důvodu nemožnosti konat veřejné zasedání ohledně odvolání obviněného J. F. pro jeho zdravotní problémy, vyloučil věc tohoto obviněného k samostatnému projednání pod sp. zn. 1 To 17/2016 a doposud rovněž nebylo rozhodnuto.
Že se nemohlo jednat o odposlechy v této nyní projednávané trestní věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 T 1/2008, a to také v souvislosti s dovozem benzinu a nafty, tentokrát z Německa prostřednictvím firmy v Rakouské republice, a páchané až v následném období od 1. 9. 2006 do 25. 10. 2006 hlavním pachatelem obviněným R. M., jako jednatelem společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., je tak již z výše uvedeného zcela zřejmé. Na přehlížení této skutečnosti je přitom založena námitka obviněných JUDr. J. V. a R. M. , že v době vydání daných příkazů k odposlechu žádnou motorovou naftu nebo benzín nedováželi a nemohli tak ani být podezřelí z trestného činu, pro který byli obžalovaní a pokud by se k jeho spáchání připravovali, tak to není trestné. Že se předmětem odposlechů v jiné trestní věci stala také telefonní čísla užívaná těmito obviněnými, nebylo dáno tím, že orgány činné v přípravném řízení snad předpokládaly budoucí jejich možnou trestnou činnost (viz námitka o beztrestnosti přípravy). Důvod byl zcela prostý, spočíval v jisté personální propojenosti obou případu obdobné trestné činnosti a obviněnému JUDr. J. V. je tento důvod velmi dobře znám. Také on totiž určitým způsobem figuroval již v případě trestné činnosti páchané v období od 28. 2. 2006 do 21. 7. 2006 v souvislosti s dovozem benzínu a nafty ze zahraničí osobami L. M. a K. T., jako jednateli obchodních společností RUDY-ECOL, s.r.o., a KT ECO CAPITAL, s.r.o., nyní vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, ve které sám vystupuje v postavení svědka a spoluobviněný M. P. v postavení spolupachatele na této trestné činnosti společně s J. F. Pokud obvinění JUDr. J. V. a R. M. namítají nezákonnost nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu m. j. proto, že nešlo o neznámé osoby, když jejich totožnost byla známá a jednoznačně dohledatelná, hodnotí věc „ex post“. Obviněný JUDr. J. V. pak vychází také ze své znalosti obou případů od počátku, která je daná mírou jeho působení již v prvním případu dané trestné činnosti, a následně i jeho přímého zapojení v nyní projednávané věci již nikoliv pouze jako svědka, ale společně s obviněným M. P. jako organizátora. Takové znalosti a poznatky ale na počátku řízení, při žádosti o něj a při vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu příslušné orgány neměly, když z žádosti příslušného celního orgánu ze dne 19. 4. 2006 (viz sv. č. 6, č. l. 1564 tr. spisu) je zřejmé, že vede trestní řízení ve věci podezření z nezákonného uvádění vybraných výrobků do volného daňového oběhu v tuzemsku dosud neustanovenou skupinou osob, přičemž se mu podařilo ustanovit mobilní telefonní stanice v používání osob nazývaných „K., R., J., R., M. a J.“, které mají být v telefonickém styku s dalšími osobami při nelegálních obchodech s vybranými výrobky. Pokud se jednalo o podezření z nezákonného uvádění vybraných výrobků do volného daňového oběhu v tuzemsku, je zřejmé, že taková trestná činnost již probíhala v době od 28. 2. 2006 do 21. 7. 2006, a to rovněž v souvislosti s dovozem PHM ze zahraničí v režimu podmíněného osvobození od daně, a byla páchána osobami L. M. a K. T., jako jednateli obchodních společností RUDY-ECOL, s.r.o., a KT ECO CAPITAL, s.r.o., a to se spolupachateli J. F. a M. P., kdy tato jiná trestní věc je nyní vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009. Neznalost totožnosti uživatele konkrétního telefonního čísla přitom na samém počátku trestního řízení není nijak výjimečná, zákon s ní již také výslovně počítá (pozn. od účinnosti zák. č. 177/2008 Sb., dnem 1. 7. 2008), a i podle nyní účinného znění ustanovení §88 odst. 2 tr. ř. musí být v příkazu k odposlechu uvedena osoba uživatele „pokud je její totožnost známá“.
Proto je také bez významu námitka obviněných JUDr. J. V. a R. M. , že v době vydání daných příkazů k odposlechu žádnou motorovou naftu nebo benzín nedováželi a nemohli tak ani být podezřelí z trestného činu, pro který byli obžalovaní a pokud by se k jeho spáchání připravovali, tak to není trestné.
Z výše uvedeného vyplývá nedůvodnost také námitky obviněných JUDr. J. V. a R. M. o nezákonnosti nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu proto, že podle jejich názoru nesplňují zákonné obsahové požadavky odůvodnění podle ustanovení §88 odst. 2 tr. ř. V souvislosti s tím Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce JUDr. J. V. , pokud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že forma příkazů k odposlechu není překážkou jejich použití jako důkazu v tomto trestním řízení, pokud odpovídala zákonným požadavkům v době jejich vydání. Již soud I. stupně na str. 30 rozsudku uvedl, že příkazy k odposlechu odpovídaly zákonným požadavkům vyplývajícím z ustanovení §88 tr. ř. ve znění účinném v roce 2006 a stěžejní právní názor byl publikován až po nařízení odposlechů, a to v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06.
V souvislosti s námitkou procesní nepoužitelností odposlechů z důvodu vadnosti příkazů k odposlechu také obviněný JUDr. J. V. poukazuje na tento nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06. Uvedený nález ve vztahu k ustanovení §88 tr. ř. vymezil podmínky, podle kterých „soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán ve vztahu k určité osobě, proti níž se již trestní stíhání pro dané trestné činy vede, nebo vůči níž je důvodné podezření, že se takových trestných činů dopustila. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá. Pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze důvodné podezření dovozovat, nepostačuje k nařízení odposlechů, neboť totiž nepostačuje ani k zahájení řízení k objasnění a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle §158 tr. ř. Může tedy být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost, a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Pokud tato skutečnost nevyplývá ze zjištění, že se jedná o majitele telefonní stanice, musí být zdůvodněno na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má v držení a že ji skutečně používá, nebo ji v minulosti v nikoliv nepodstatné míře používala, a že tak bude s vysokou pravděpodobností činit i v budoucnu. Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, a z čeho je to vyvozováno“. Tyto závěry Ústavní soud dovodil z tehdy účinného znění §88 tr. ř., podle kterého soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu „musí být písemný a odůvodněný“, čímž nově vymezil a konkretizoval požadavky na obsah jeho odůvodnění.
Pokud se obviněný JUDr. J. V. naopak domnívá, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06 se vztahují ke znění §88 tr. ř. účinnému v době vydání daných příkazů k odposlechu, když podle něj mají zpětnou vazbu až do data, kdy nastala účinnost zákona, podle kterého byl příkaz učiněn, jedná se o názor, s nímž se Nejvyšší soud neztotožnil. Zásadně platí, v podstatě již soudem I. stupně uvedené, že zákonnost procesních úkonů se posuzuje podle právní úpravy účinné v době, kdy byly úkony učiněny, resp. v době jejich vydání. K této námitce lze odkázat na Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 , které se sice týká jiného úkonu a jiné situace, ale jasně vymezuje tzv. intertemporální účinky nálezu, které lze zobecnit tak, že se odvíjí ex nunc (pozn. od nynějška bez zpětné působnosti), a nosné důvody nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení daného úkonu bylo nařízeno před publikací nálezu v souladu s tehdy platným a účinným zněním trestního řádu. Pro tuto nyní projednávanou trestní věc to tedy znamená, že pokud Ústavní soud v konkrétní trestní věci interpretací tehdy účinného znění §88 odst. 2 tr. ř. upřesnil požadavky na obsah odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, což se následně projevilo také v novelizaci tohoto zákonného ustanovení, neznamená to automaticky nezákonnost všech takovýchto příkazů vydaných v době předcházející danému rozhodnutí Ústavního soudu. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit ani související námitce obviněného JUDr. J. V., pokud k otázce použitelnosti odposlechu jako důkazu poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, zabývajícího se obsahovými náležitostmi příkazu k odposlechu s tím, že toto usnesení již bylo v době vydání rozsudku dne 20. 2. 2013 známé, soud přesto záznam a odposlech telekomunikačního provozu vydaný nezákonným způsobem uznal za použitelný a porušil tak jeho základní práva a svobody zaručené Ústavou ČR. Lze jen upřesnit, že obviněným namítaným usnesením ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, Nejvyšší soud pro nedostatečné odůvodnění vyslovil porušení zákona v ustanovení §88 odst. 1 , 2 tr. ř., ve znění účinném do 30. 9. 2012, k němuž došlo příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným okresním soudem dne 18. 8. 2010. V této nyní projednávané trestní věci ale obviněný JUDr. J. V. napadá, s odkazem na pozdější judikaturu, příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané Okresním soudem ve Frýdku-Místku již ve dnech 21. 4. 2006 a 7. 6. 2006.
Stejný názor uvedl také Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle procesního předpisu (trestního řádu) účinného v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden v souladu se zákonem, nemohou následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřený a provedený důkaz, který z tohoto důvodu nelze provést v řízení před soudem, neboť pro přípustnost užití záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazu je rozhodující, zda k tomuto odposlechu a pořízení záznamu o něm byly v době jeho provádění splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení §88 tr. řádu.
Znění ustanovení §88 odst. 2 tr. ř., v době vydání daných příkazů k odposlechu v dubnu 2006 bylo následovné: „Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Opis příkazu soudce bez odkladu zašle státnímu zástupci. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky“.
Současné znění §88 odst. 2 tr. ř., které bylo zavedeno zákonem č. 177/2008 Sb., s účinností od 1. 7. 2008, zní: „Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se bezodkladně doručí policejnímu orgánu. V přípravném řízení opis příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce bezodkladně zašle státnímu zástupci.“
Nelze tedy pro rozpor se skutečností přisvědčit námitce obviněného R. M. , že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zakrývá nezákonný postup při nařízení odposlechů, když mu podle tohoto obviněného musí být známo, že dané ustanovení trestního řádu bylo novelizováno asi rok před jejich nařízením, a to upřesněním právě té jeho části, na kterou obvinění poukazují. Ostatně tento obviněný uvedenou námitku ani sám nijak blíže nekonkretizoval, tedy neuvedl, o jakou novelu zákona ji opírá a omezil se pouze na uvedené obecné tvrzení.
Nejvyšší soud obecně k této problematice dodává, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je v případech závažné trestné činnosti, která je prováděna sofistikovaně a skrytě právě za účelem zamezení jejího odhalení, často podstatným a obsahově těžko zpochybnitelným důkazem. V takovém případě je prostředkem, který by mohl umožnit obviněným vyhnout se trestní odpovědnosti, zejména snížení důkazní hodnoty odposlechu nebo přímo jeho odstranění jako důkazu, a to tvrzením o nezákonném vydání příkazu k odposlechu a v důsledku toho jeho nepoužitelnosti jako důkazu v řízení před soudem. Stalo se proto pravidlem, že obhajoba obviněných je založena právě na zpochybňování formálních podmínek pro vydání příkazu k odposlechu, nebo na zpochybňování jeho obsahových náležitostí uvedených v ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř. (případně §88a tr. ř., údaje o telekomunikačním provozu). V zájmu zachování zásad spravedlivého procesu je nutno trvat na tom, aby orgány činné v přípravném řízení, včetně soudce příslušného podle §26 tr. ř. k vydání příkazu k odposlechu, důsledně respektovaly zákonné podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a požadavky na jeho odůvodnění. V opačném případě se státní zástupce, jako strana v řízení před soudem, vystavuje nebezpečí důkazní nouze, neprokázání svých tvrzení v obžalobě a zmaření výsledků zpravidla rozsáhlé, pracovně i časově náročné činnosti příslušných orgánů činných v přípravném řízení. V případě námitek nedostatečného odůvodnění příkazu k odposlechu, ale soud při posuzování otázky zákonnosti odposlechu, nemůže sklouznout k přepjatému formalizmu a posuzovat zákonnost nařízení odposlechu pouze podle obsahu jeho odůvodnění, aniž by při pochybnostech o důvodnosti vydání příkazu k odposlechu přihlédl také k indiciím a konkrétním skutečnostem, vyplývajícím z obsahu návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu, resp. známým v době jeho podání. Důvodnost vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, by tedy měla být posuzována nejen formálně, ale také materiálně.
Obdobný závěr uvedl Nejvyšší soud již ve svém výše zmíněném usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (pozn. potvrzeno nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13), kde v souvislosti s posuzováním zákonnosti příkazu k domovní prohlídce a neodkladnosti úkonu uvedl, že „soud před vydáním příkazu k domovní prohlídce ( §83 odst. 1 tr. ř.) je povinen bedlivě zkoumat, zda v posuzované věci jsou pro nařízení domovní prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, které je v odůvodnění příkazu povinen náležitě a zřetelně vyložit. Jestliže je příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu prověřování podezřelého, nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání stěžovatele, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, popř. to uvést v protokolu o domovní prohlídce ( §160 odst. 4 tr. řádu), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. V případě, že takové zdůvodnění příkaz nebo protokol neobsahuje lze odstranit nedostatek formálních podmínek příkazu nebo protokolu (tedy i o neodkladném úkonu), v dalším řízení, a to např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly (v postavení svědka). Smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je totiž zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti – byť je vadou řízení – nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu“.
Obviněný JUDr. J. V. za nepoužitelný jako důkaz označil také úřední záznam ze dne 14. 3. 2007 (sv. č. 6, č. l. 1408 tr. spisu) pořízený policejním orgánem, kterým odvolací soud argumentuje na str. 23 rozsudku, když tento podle něj nebyl „přednesen“, nebyl jako důkaz uveden v obžalobě, nebyli slyšeni policisté, kteří jej pořídili a obvinění k němu ani nemohli zaujmout stanovisko, čímž mělo být porušeno jejich právo na obhajobu. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že je zcela bez významu, zda tento důkaz byl navržen v obžalobě. Pokud tím, že tento důkaz nebyl „přednesen“ míní obviněný, že nebyl proveden jako důkaz soudem, což lze dovodit z jeho argumentace, že k tomuto úřednímu záznamu obvinění nemohli zaujmout stanovisko, tak je toto tvrzení v rozporu se skutečností. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2009 (sv. č. 19, č. l. 4718 tr. spisu) je zřejmé, že tento úřední záznam byl přečten jako listinný důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř., žádný z obviněných k tomu neměl připomínky, resp. nevyužil svého práva vyjádřit se k důkazu, a tedy ani nenavrhoval výslech jeho zpracovatelů. Lze přisvědčit názoru obviněného JUDr. J. V., že tento záznam samotný neprokazuje jeho vinu. Pouze ale v případě, že je posuzován izolovaně, tedy nikoliv ve vztahu k důkazům dalším. Z obsahu přepisu telekomunikačního provozu mezi ním a dalšími účastníky, jak je obsažen ve sv. č. 6 na č. l. 1409 až 1531 tr. spisu, vyplývá, že se nejedná pouze o soupis hovorů, které mezi sebou vedou osoby v přátelském vztahu, jak tvrdí tento obviněný. Lze souhlasit také s argumentací JUDr. J. V., že z odposlechů nevyplývá, že by obviněného R. M. výslovně nabádali, aby krátil či jinak upravoval daně a také nelze považovat za trestné pouze to, že s obviněným R. M. komunikovali. Lze také souhlasit s argumentací JUDr. J. V., že při dotazech obviněného R. M. mu jako přítel s právním vzděláním radil, aby jednal s celníky nebo si přibral k jednání advokáta. Namítá-li však obviněný JUDr. J. V. v dovolání, že bylo důkazy doloženo, že se s obviněným R. M. setkával náhodně, vůbec ne ve smyslu fungování společnosti, je toto jeho tvrzení v přímém rozporu s provedenými důkazy a zejména pak s obsahem jejich konkrétní telefonické komunikace. Pokud samotné sdělování pokynů k vyřízení vstupních formalit pro povolení k dovozům obviněnému R. M., prezentuje obviněný JUDr. J. V. pouze jako přátelskou výpomoc osoby s právním vzděláním, nasvědčuje to nevěrohodnosti výpovědi obviněného R. M., že společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., založil a řídil sám a pouze případné nejasnosti mu vysvětlovali m. j. spoluobvinění M. P. a JUDr. J. V. Toto „vysvětlování nejasností“ ale ve skutečnosti bylo sdělováním pokynů, které již svědčí o určitém řízení obviněného R. M. a organizování jeho činnosti. Že tomu tak skutečně bylo, pak zcela jednoznačně vyplývá z odposlechu jejich telefonického hovoru např. dne 6. 8. 2006, kdy R. M. volá JUDr. J. V., a tento jeho činnost jednoznačně organizuje, když mu na jeho dotaz říká, že není nic nového, ať nikomu nevolá a čeká. Dne 15. 8. 2006 v telefonickém hovoru zase R. M. vyčítá pozdní příchod a dává mu pokyny, za jakými osobami má zajít (viz vyhodnocení záznamu telekomunikačního provozu sv. č. 6, č. l. 1491 a 1493 tr. spisu). Také z odposlechu jejich telefonického hovoru např. dne 17. 9. 2006, kdy opět R. M. volá JUDr. J. V., je zřejmé, že mu JUDr. J. V. v podstatě nařizuje, že druhý den v 6 hodin ráno musí být v O. a v 9 hodin v Rakousku, načež se jej obviněný R. M. ptá, proč tak brzy ráno (sv. č. 6, č. l. 1510 tr. spisu). O podřízené pozici obviněného R. M. a jeho využití jako tzv. bílého koně, nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti a dovolacím námitkám obviněných ani v tomto směru nepřisvědčil. Zcela jasně to ostatně vyplývá ze záznamu telefonického hovoru dne 8. 9. 2006, kdy obviněný JUDr. J. V. v souvislosti s jednáním s celním úřadem a problémy ohledně placení záloh na spotřební daň sděluje Bc. L. K., aby „stáhl R.“ a šlo se tam s právníkem (sv. č. 6, č. l. 1507 tr. spisu). V dalším hovoru dne 13. 9. 2006 pak obviněný JUDr. J. V. telefonicky sděluje Bc. L. K., že již na něj čeká Mgr. K. Stříbrný (pozn. advokát). V telefonickém hovoru dne 13. 10. 2006 JUDr. J. V. přímo hovoří o tom, že R. M. již nesmí dělat další rozhodnutí (sv. č. 6, č. l. 1525 tr. spisu). Z výpovědi svědka Ing. R. K., zástupce ředitele Celního úřadu ve Frýdku-Místku, je pak zřejmé, že na počátku jednali s R. M. jako jednatelem společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., pak došlo k překročení povoleného množství dovozu PHM, zajištění přestalo pokrývat jeho výši, vyzývali společnost k navýšení zajištění daně a v dalším období již společnost zastupoval Mgr. K. Stříbrný. To potvrzuje skutečnost, že na zásah obviněného JUDr. J. V. byl obviněný R. M. vyřazen z dalšího jednání s celním úřadem a byl v podřízené roli.
Stejně tak Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného JUDr. J. V. ohledně zjištění soudu, že si obvinění byli vědomi, že společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., překračuje roční množství dovezených vybraných výrobků a přesáhla zajištění spotřební daně. Toto skutkové zjištění obviněný popírá s tím, že neměl o tom žádnou povědomost a nemohl ji mít ani podle provedených důkazů. Také tato námitka je ale v přímém rozporu s provedenými důkazy. Informovanost obviněného JUDr. J. V. o uvedených skutečnostech vyplývá např. ze záznamu telefonického hovoru dne 8. 9. 2006, kdy svědek Bc. L. K., k dotazu obviněného JUDr. J. V., proč mají platit spotřební daň, tomuto sděluje, že porušují povolení (sv. č. 6, č. l. 1507 tr. spisu). Dne 19. 9. 2006 výše zmíněný advokát Mgr. K. Stříbrný pak obviněnému JUDr. J. V. sděluje, že byl celním úřadem informován o vydání zajišťovacího protokolu (pozn. správně „příkazu) na společnost MR-ECOLOGY, s.r.o. (sv. č. 6, č. l. 1511 tr. spisu), přičemž i z dalších jejich hovorů v následném období je zřejmé, že se obviněný JUDr. J. V. opakovaně dotazoval Mgr. K. Stříbrného na to, co je nového a sjednávali si schůzky. Zajišťovací příkaz CÚ Frýdek-Místek ze dne 18. 9. 2006, na složení jistoty 29 661 247 Kč, byl Mgr. K. Stříbrnému doručen dne 23. 9. 2006, ale sekretářce MR-ECOLOGY, s.r.o., M. Ch., švagrové obviněného JUDr. J. V., která ve společnosti pracovala na jeho doporučení, byl osobně doručen hned v den jeho vydání, tedy 18. 9. 2006 (viz sv. č. 10, č. l. 2540 tr. spisu). V telefonickém hovoru dne 23. 10. 2006 obviněný JUDr. J. V., když je mu jinou osobou sdělováno, že byl na poště vyzvednut zajišťovací příkaz „z celnice“, na toto sdělení reaguje odpovědí, aby mu to do telefonu vůbec nebylo sdělováno (sv. č. 6, č. l. 1528 tr. spisu). V souvislosti s tím lze poukázat na vyjádření samotného obviněného JUDr. J. V., že R. M. dával rady i ohledně zajištění daní a někdy v srpnu nebo září 2006, že mu tento obviněný sdělil, že se snaží zvýšit svůj zisk navyšováním objemu dovozů, navýšit cenu pohonných hmot a z takto získaného příjmu uhradit dlužné daně (viz str. 10 a 11 rozsudku krajského soudu). I když toto vyjádření má zřejmě sloužit jako potvrzení úmyslu obviněného R. M. platit daně, potvrzuje to současně vědomost obviněného JUDr. J. V. o tom, že společnost navyšuje dovozy, ale řádně daně neplatí.
Nejvyšší soud tak shledal jako správný závěr soudů nižších stupňů o použitelnosti daných odposlechů v této trestní věci jako důkazu. Z jejich obsahu pak vyplývají skutečnosti, z kterých lze v souvislosti s dalšími důkazy učinit spolehlivý a nezvratný závěr o organizátorské roli obviněných M. P. a JUDr. J. V. ve vztahu k trestné činnosti hlavního pachatele, obviněného R. M.
Z hlediska způsobu vzájemné telefonické komunikace mezi obviněnými lze nad rámec zmínit skutečnosti vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Ostravě v jiné, již výše zmíněné obdobné trestní věci (viz str. 37 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 30 T 5/2009, který již nabyl právní moci ohledně L. M., K. T. a N. T.; řízení proti obviněným M. P. a J. F. doposud není pravomocně skončeno, když ohledně nich došlo postupně k vyloučení věci k samostatnému projednání). V uvedené jiné trestní věci je M. P. rovněž v postavení obviněného, ale JUDr. J. V. vystupuje v pozici svědka. Z výše uvedené části odůvodnění rozsudku v této jiné trestní věci vyplývají skutečnosti svědčící o používání tzv. kryptovaných telefonů. V souladu s tím je (vedle SMS komunikace osob obviněných v této jiné trestní věci se svědkem JUDr. J. V. ) záznam telefonického hovoru spadající časově do období této nyní v řízení o dovolání projednávané trestné činnosti, tedy ze dne 18. 9. 2006, ve kterém obviněný M. P. (volající) žádá obviněného JUDr. J. V. (volaný), aby „mu zavolal tím druhým“. Na používání i dalších telefonů, které odposlouchávány nebyly, poukázal také soud I. stupně na str. 39 odůvodnění rozsudku sp. zn. 47 T 1/2008. Protože odposlechy byly pořízeny v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, ve které je výše uvedený stav řízení, lze poznamenat, že i když Vrchní soud v Olomouci v této jiné trestní věci zrušil první odsuzující rozsudek krajského soudu usnesením ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 1 To 89/2013, tak se tak stalo z jiných důvodů, ale jednoznačně odmítl námitky obviněných proti nepoužitelnosti odposlechů z formálních důvodů (viz str. 20 uvedeného usnesení).
Obviněný JUDr. J. V. sice ve svém dovolání také uvedl, že odposlechy telefonických hovorů stejně nic z trestné činnosti neprokazují, což ale zjevně kontrastuje s jeho úsilím vynakládaným v průběhu celého trestního stíhání k tomu, aby tyto odposlechy nebyly jako důkaz v řízení použity. Námitky, jimiž prosazuje procesní nepoužitelnost odposlechů, jsou také podstatnou součástí obsahu jeho dovolání. S ohledem na obsah těchto odposlechů je zřejmé, že si je obviněný JUDr. J. V. významu tohoto důkazu k prokázání jeho viny velmi dobře vědom. Sám podal ústavní stížnost, když mu nebyla poskytnuta informace o nařízeném odposlechu podle §88 odst. 8 tr. ř., ale tato byla pro opožděnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1278/16. O přezkoumání zákonnosti odposlechů požádaly Nejvyšší soud svým návrhem podle §314l tr. ř. také manželka a dcery obviněného JUDr. J. V. Nejvyšší soud ale zjistil, že nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu, a proto usnesením ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 4 Pzo 17/2016, návrh odmítl.
Skutkové povahy a tedy nespadající pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je také námitka obviněného JUDr. J. V., že zjištění soudu o uvedení pohonných hmot do volného daňového oběhu mimo kontrolu správce daně, je v přímém rozporu s výsledky dokazování, když podle jeho názoru žádné jednání společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., nebylo mimo kontrolu správce daně, protože tento o změně objemu dovozu po celou dobu věděl a také svědek Ing. R. W., že jako představitel správce daně, k dotazu v hlavním líčení uvedl, že mu není známo nic o tom, že by společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., zatajila nějaké zboží nebo něco nepřiznala ke zdanění.
Ve věci je nesporné, že předmětné dovozy benzínu a nafty byly obviněným R. M. jako jednatelem společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., prováděny z daňového skladu společnosti TOTAL Deutschland GmbH ve Spolkové republice Německo na území České republiky, kde podle závěrů soudu I. stupně byly uvedeny do volného daňového oběhu mimo kontrolu správce daně a následně prodány. Namítá-li obviněný JUDr. J. V., že zjištění soudu o uvedení pohonných hmot do volného daňového oběhu mimo kontrolu správce daně, je v přímém rozporu s výsledky dokazování, je nedůvodnost této námitky zřejmá již z tehdy účinného znění zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Podle §25 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona (Doprava vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy), vybrané výrobky lze v režimu podmíněného osvobození od daně dopravovat mezi členskými státy pouze s průvodním dokladem, pokud vybrané výrobky jsou dopravovány z daňového skladu umístěného v jiném členském státě provozovateli daňového skladu, oprávněnému příjemci nebo daňovému zástupci, jimž bylo vydáno povolení na daňovém území České republiky. Podle §25 odst. 5 písm. b) uvedeného zákona, vybrané výrobky musí být bezodkladně přijaty do daňového skladu, oprávněným příjemcem nebo daňovým zástupcem na daňovém území České republiky. Podle §25 odst. 6 uvedeného zákona, přijetím dopravovaných vybraných výrobků v přijímajícím daňovém skladu a jejich umístěním v tomto daňovém skladu nebo přijetím dopravovaných vybraných výrobků oprávněným příjemcem nebo daňovým zástupcem, je doprava mezi členskými státy ukončena. Podle výpovědi svědka J. Ř., jednatele společnosti Nabeol, s.r.o., tato společnost ale nebyla celním skladem, obchodovala však s pohonnými hmotami, které nakupovala od společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., a to za ceny obvyklé, včetně spotřební daně a DPH. Účelem citovaných ustanovení zákona, nebo uvádění místa dovozu v dokladech předkládaných celnímu úřadu, je právě zachování možnosti řádné kontroly správce daně nad vybranými výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně, kdy efektivnost a aktuálnost kontroly mají zajišťovat i krátké lhůty (následující pracovní den) pro předkládání dokladů AAD (pozn. Administrative Accompanying Document – průvodní doklad pro dopravu vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně) k potvrzení a k tzv. uzavření dopravy v režimu podmíněného osvobození od daně. Z výpovědi vedoucího oddělení správy spotřebních daní Celního úřadu ve Frýdku-Místku, svědka Ing. R. W., pak sice vyplývá, že pokud dovozce nemá celní sklad, může zboží dovážet na libovolné místo v ČR, které ale musí být uvedeno v průvodním dokladu AAD a pokud toto místo uvedeno není, předpokládá se, že je zboží dodáváno do sídla firmy. Jak ale vypověděl svědek Ing. R. W., doklady AAD byly společností MR-ECOLOGY, s.r.o., resp. obviněným R. M. předkládány opožděně, místo dodání zboží v nich uvedeno nebylo a bylo zjištěno, že zboží nebylo dopravováno ani do místa sídla této společnosti, takže celní správa nemohla účinně provádět kontrolu přepravy zboží. Z výpovědi tohoto svědka, ale také z výpovědi dalších svědků zejména z řad pracovníků celního úřadu (Ing. R. K., E. M.), je tak naopak zřejmé maření možnosti řádné kontroly správci daně obviněným R. M., a uvádění dováženého zboží (PHM) do volného daňového oběhu mimo kontrolu správce daně, který se rozhodné skutečnosti dozvídal až dodatečně. V důsledku porušování povinností, nemožnosti zjednání nápravy a soustavného pokračování v dovozu, bylo nakonec rozhodnutím Celního ředitelství Ostrava ze dne 26. 9. 2006, povolení k dovozu vybraných výrobků společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., odejmuto, a to právě z důvodu překročení povoleného množství dovozu vybraných výrobků, když skutečně dovezené množství těchto výrobků mnohonásobně přesáhlo složené zajištění spotřební daně (viz sv. č. 10, č. l. 2541 tr. spisu). Soud I. stupně k tomu správně uvedl, že společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., porušováním svých povinností naprosto znemožnila správci daně v reálném čase sledovat její obchodní aktivity v dovozu zboží v režimu podmíněného osvobození od daně. Není proto ani podstatné, že tato společnost následně všechny dovozy zboží nezatajila a uvedla je také v daňovém přiznání za měsíc září 2006 ke spotřební dani, podaném dne 25. 10. 2006 (pozn. k DPH podáno dne 24. 10. 2006), a zejména pak v době, kdy společnost již byla v likvidaci a neměla žádný majetek. Jak uvedl soud I. stupně na str. 29 rozsudku, ze závěru znaleckého posudku také vyplývá, že za měsíc září jsou dovezená množství PHM snížena a tím je snížena i přiznaná výše daně a za červenec až září 2006 byla spotřební daň snížena o 58 260 000 Kč.
Z podstatné části skutkové povahy jsou také námitky obviněného JUDr. J. V. ohledně jednání uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině. Odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pouze námitky, že skutková věta, ani ve spojitosti s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně, neobsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných pro právní kvalifikaci daného jednání jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně pak, že nebylo tvrzeno ani prokázáno jakou škodu měl způsobit nebo jaký neoprávněný prospěch z toho měl on nebo jiná osoba. Jako souvisící s posuzováním trestnosti jednání z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, pak spadá pod uplatněný důvod dovolání také námitka obviněného JUDr. J. V., že se soudy nezabývaly otázkou nebezpečnosti jeho jednání pro společnost a zda je stupeň společenské škodlivosti takového stupně, aby se jednalo o trestný čin.
IV.
Z výše uvedeného vyplývá, že obvinění JUDr. J. V. a R. M. uvedli v dovolání také námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu jejich dovolání je ale zřejmé, že i tyto hmotně právní námitky vychází do značné míry zejména ze skutkových námitek o neprokázání jejich jednání, které ale Nejvyšší soud neshledal důvodnými. Při posuzování těchto námitek proti právnímu posouzení skutku proto Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně uvedených ve výroku o vině rozsudku.
Jako hmotně právní, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil Nejvyšší soud předně obecně formulovanou námitku obviněného JUDr. J. V. proti právní kvalifikaci jeho jednání v obou bodech výroku o vině, ohledně kterých namítá, že skutkové věty neobsahují vyjádření všech okolností vyžadovaných danou právní kvalifikací a nejedná se o trestné činy. Ohledně jednání uvedeného v bodě ad 1) výroku o vině pak konkrétně namítá, že při dané právní kvalifikaci jako účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) k §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, není ve skutku uvedena žádná skutková okolnost spočívající v tom, že by byla v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň než vyměřena být měla, že by k vyměření daně vůbec nedošlo a nikdo ani nepředstíral za daňový subjekt v rozporu se skutečností nižší daňovou povinnost nebo že takovou povinnost nemá, že by kdokoli příslušné výkazy či podklady pro stanovení povinných plateb zfalšoval, nepořídil, úmyslně zkreslil či nevedl anebo zatajil určitou daňovou povinnost. Namítá proto, že popis skutku neobsahuje skutečnosti naplňující zákonné znaky skutkové podstaty, jíž byl uznán vinným hlavní pachatel a ani skutečnosti popisující jeho jednání jako organizátora.
V dovolání obviněného R. M. odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jeho námitka zpochybňující právní posouzení skutku rovněž tím, že v důsledku jeho jednání uvedeného ve výroku o vině nedošlo k nevyměření daně nebo k nesprávnému vyměření daně, protože den následující po vydání daňových výměrů podal daňová přiznání a výše daně v těchto přiznáních byla v podstatě shodná s výší daně uvedené v daňových výměrech. Uplatnil tak v podstatě stejnou námitku proti právnímu posouzení skutku ad 1) výroku o vině, jako obviněný JUDr. J. V.
Uvedené námitky obviněných proti právnímu posouzení skutku jsou, stejně jako proti skutkovým zjištěním, opakováním jejich obhajoby v průběhu celého trestního stíhání, přičemž již soud I. stupně se s nimi vypořádal způsobem, s kterým se ztotožnil i soud odvolací, když shodné námitky byly obsahem také jejich odvolání. Závěry soudů za správné považuje také Nejvyšší soud, když neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Totéž platí i o závěrech soudu I. stupně ohledně právní kvalifikace jednání obviněných JUDr. J. V. a R. M., jak jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku, s kterými se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto zcela na ně odkazuje.
Je zřejmé, že obvinění JUDr. J. V. a R. M. možnost právního posouzení jednání jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, od kterého se pak odvíjí účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k tomuto zločinu, zakládají na přesvědčení, že se nemůže jednat o zkrácení daně, pokud došlo k vyměření daně a tato nebyla v rozporu se zákonem vyměřena nižší než vyměřena být měla, ani nikdo nepředstíral v rozporu se skutečností nižší daňovou povinnost nebo, že takovou povinnost daňový subjekt nemá. Tyto námitky obviněných sice vychází z obecně platné judikatury soudů ohledně formy jednání naplňujícího znak „zkrátí daň“, objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Zcela ale pomíjí skutková zjištění, na základě kterých soud I. stupně rozhodl o jejich vině. Konkrétně skutečnost, že soud I. stupně rozhodl o vině tzv. hlavního pachatele, obviněného R. M., na základě skutkových zjištění, že zrealizoval zjištěné dovozy benzínu a nafty, ač si byl vědom povinností vyplývajících z povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných zemí v režimu podmíněného osvobození od daně (pozn. odklad povinnosti přiznat, vyměřit a zaplatit daň do dne uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu), překračování povoleného ročního množství dovezených vybraných výrobků a také překročení zajištění spotřební daně, a porušil tak ve výroku o vině uvedená konkrétní ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, z kterých mu vyplývala povinnost oznámit změnu v objemu dovozů, doplnit poskytnuté zajištění daně, předložit nejpozději následující pracovní den po ukončení dopravy příslušnému celnímu úřadu doklady AAD, podat daňové přiznání a zaplatit spotřební daň nejpozději následující pracovní den. Namítá-li tedy obviněný R. M., že podal daňová přiznání den následující po vydání daňových výměrů (pozn. ve skutečnosti byla podána až likvidátorem společnosti) a výše daně v těchto přiznáních byla v podstatě shodná s výší daně uvedené v daňových výměrech (pozn. správně platebních výměrech), jen tím potvrzuje správnost zjištění soudu I. stupně o porušování daných povinností a nepodávání daňových přiznání tak, jak byl podle zákona povinen. Obviněný R. M. tak, ač mu povinnost přiznat a zaplatit daň vyplývala přímo ze zákona, tyto své povinnosti neplnil a reagoval až na opatření celního orgánu, ač jej tento upozorňoval na nedostatky a usiloval o jejich odstranění (podrobně viz argumentace soudu I. stupně na str. 35 rozsudku, s odkazem na protokol o ústním jednání dne 13. 9. 2006; sv. 11, č. l. 2700 tr. spisu). Takovéto jednání v rozporu se zákonnou povinností je nejen pouhým nepodáním daňového přiznání, ale také zatajením zdanitelného plnění, a tedy zkrácením daně, zvláště pak za situace, kterou soud I. stupně podrobně popsal na str. 37 rozsudku s tím, že se nejednalo o pouhé neodvedení daně. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, že přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu ke spotřební dani spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani při současném zatajení zdanitelného plnění, přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem spotřební daně.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného R. M., že celní úřad věděl o celé situaci a jeho postup toleroval, čímž se v podstatě snaží přenést vinu za vzniklou situaci a nezaplacení daně na příslušný celní orgán. Celá situace ale byla výhradně důsledkem jeho jednání. Reakce celního orgánu na porušování podmínek režimu podmíněného osvobození od daně, v souladu se zákonem včas zabránila v konečném důsledku zkrácení daně v ještě větším rozsahu. Nejde tedy o situaci, že by zaplacení daně z další činnosti společnosti bylo znemožněno celním úřadem nebo státem, jak obviněný R. M. namítá. Tvrzení o zaplacení daně z další činnosti společnosti je pouhou výmluvou ve světle skutečnosti, že tak nečinil v době, kdy měl ze zákona povinnost tak činit (podat daňové přiznání a zaplatit spotřební daň nejpozději následující pracovní den), ale neučinil tak ani později, kdy měl možnost zaplatit daň na základě platebních výměrů vystavených správcem daně. Naopak učinil vše, aby daň nezaplatil, když veškeré peněžní prostředky, které mohly sloužit k její úhradě, ze společnosti odčerpal a společnost pak poslal do likvidace (nákup bezcenných akcií společnosti Beseda Holding, postoupení pohledávek za společností NABEOL, s.r.o. na společnost D., s.r.o., výběr hotovosti v pokladně společnosti D., s.r.o., ve výši 1 000 000 €). Tímto jednáním jednoznačně potvrdil svůj počáteční úmysl zkrátit daň, protože i jednání je projevem vůle. Proto je bez významu a také v rozporu se skutečností argumentace obviněného R. M., že v důsledku jeho jednání uvedeného ve výroku o vině nedošlo k nevyměření daně nebo k nesprávnému vyměření daně, když den následující po vydání daňových výměrů podal daňová přiznání a výše daně v těchto přiznáních byla v podstatě shodná s výší daně uvedené v daňových výměrech (pozn. správně platební výměry; vydány dne 24. 10. 2006; viz sv. č. 16, č. l. 4027 a 4030 tr. spisu). Obviněný totiž poukazuje pouze na přiznání daně, učiněné opožděně dodatečně až v době, kdy její uhrazení již vzhledem k výše uvedenému zjevně nepřicházelo v úvahu. Lze poukázat na závěry znaleckého posudku (Ostravská znalecká, a.s., viz str. 28 rozsudku soudu I. stupně), že daňový subjekt MR-ECOLOGY, s.r.o., opakovaně porušoval zákonnou povinnost přiznat a zaplatit daň první den po vzniku skutečnosti zakládající tuto povinnost, a také na závěry dalšího znaleckého posudku (Institut oceňování majetku VŠE v Praze, citovaný na str. 29 až 30 rozsudku soudu I. stupně) ohledně snížení přiznané spotřební daně. Jak uvedl již odvolací soud, vzhledem k soustavnému porušování podmínek dovozu a nedostatečnému zajištění daně, když společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., byla opakovaně na tyto nedostatky upozorňována, správce daně přistoupil k zadržení dokladů AAD. To vyústilo až k rozhodnutí o odejmutí povolení oprávněného příjemce pro opakované přijímaní vybraných výrobků dne 26. 9. 2006 a dne 24. 10. 2006 byly ve vztahu k neukončeným přepravám vydány platební výměry.
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani námitce obviněného R. M., že tzv. vyvádění prostředků uvedené ve skutku nenaplňuje znaky skutkové podstaty krácení daně, ale mohlo by podle něj naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Toto jeho jednání (tzv. vyvádění prostředků) naopak rovněž vyvrací jeho argumentaci v dovolání, že nebyla prokázána jeho vůle od počátku nehradit daně. Pokud také tvrdí, že společnost měla dostatečné finanční prostředky k úhradě a plnění daňových povinností, právě tímto jejich vyvedením prokázal, že finanční prostředky, které měla společnost k dispozici, k úhradě daně určeny nebyly a měl jednoznačně vůli daň neplatit.
Nevyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného R. M. , že ze skutkové věty rozsudku soudu I. stupně nevyplývá, že by někoho uváděl v omyl nebo využil něčího omylu. Všechny jeho námitky proti právnímu posouzení skutku, se opírají o judikaturu ohledně podmínek spáchání zkrácení daně zejména aktivním jednáním pachatele (nezfalšoval, nezkreslil, atp.). Trestného činu podle §240 tr. zákoníku se ale pachatel může dopustit i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (viz §112 tr. zákoníku) a zákonné povinnosti, které obviněný R. M. záměrně neplnil, jsou ve výroku o vině jasně popsány. Jak bylo již výše uvedeno, obviněný R. M., ač mu povinnost přiznat a zaplatit daň vyplývala přímo ze zákona, tyto své povinnosti neplnil. Takovéto jednání v rozporu se zákonnou povinností je nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelného plnění, a tedy zkrácením daně (viz výše). Zjevně neopodstatněná, a v přímém rozporu se soudem zjištěným jednáním, je proto i námitka obviněného R. M., že ustanovení §240 tr. zákoníku nesankcionuje pouhé neodvedení daně, ale její zkrácení, kterým není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena a nebyla ani zatajena žádná podstatná skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti. Toto tvrzení ale zcela pomíjí základní skutečnost, že obviněný R. M. činil vše až dodatečně na základě nikoliv vlastní aktivity, ale aktivity správce daně a jím vydaných platebních výměrů. Obviněný tak řádně a v souladu se zákonnou povinností příslušnou platbu ne správně ale vůbec nevypočetl, vůbec ji ani nepřiznal a zatajil tak podstatnou skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti. Že tak učinil (konkrétně až likvidátor společnosti) dodatečně pod tlakem správce daně, není významné, zvláště pak za situace, když předtím obviněný R. M. učinil vše, aby daň nezaplatil, veškeré peněžní prostředky, které mohly sloužit k její úhradě ze společnosti odčerpal a společnost pak „poslal“ do likvidace. Uvedené platí i o stejných námitkách obviněného JUDr. J. V. proti právnímu posouzení skutku, jako organizátora trestné činnosti spoluobviněného hlavního pachatele R. M., jimiž v podstatě vystupuje na obhajobu tohoto spoluobviněného s vědomím akcesority účastenství, tedy závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele.
Oba obvinění, tedy JUDr. J. V. i R. M., přitom vznáší své námitky také selektivně, kdy pouze určitou část jednání popsanou ve výroku o vině vytrhávají ze souvislosti a tuto pak samostatně hodnotí jako jednání beztrestné. Taková je např. námitka JUDr. J. V., že vědomí překročení zajištění spotřební daně, ať již bylo či nebylo, nezakládá zákonné znaky skutkové podstaty podle §240 tr. zákoníku, nebo námitka obviněného R. M., že tzv. vyvádění prostředků uvedené ve skutku nenaplňuje znaky skutkové podstaty krácení daně. Jejich jednání je při právním posuzování ale nutno posuzovat jako celek, při uvážení všech jeho souvislostí a okolností případu.
Obviněný R. M. také namítá, že společnost měla dostatečné finanční prostředky k úhradě a plnění daňových povinností, plnila své závazky vůči zahraničním subjektům a měla i nárok na vrácení těchto prostředků od nich, přičemž tyto prostředky získané k úhradě daně od zahraničních subjektů měly původ ve společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., když sloužily jako součást platby za pohonné hmoty (dále též jen PHM). Nijak tím ale nevysvětluje, když společnost měla dostatečné finanční prostředky k úhradě a plnění daňových povinností, proč společnost, resp. obviněný R. M. jako její jednatel, tyto povinnosti neplnil, proč při enormním zvýšení dovozu PHM a překročení zajištění spotřební daně na výzvy celního úřadu neprovedl odpovídající navýšení zajištění daně, nereagoval na jeho výzvy, proč obviněný R. M. neoznámil navyšování dovozů a v souvislosti s tím v souladu s ustanovením §26 odst. 8 a §9 odst. 3 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, nepředkládal řádně doklady AAD, nepodával daňová přiznání a spotřební daň neplatil. Naopak v době, kdy celní úřad začal činit kroky k vymožení úhrady této daně, namísto jejího alespoň dodatečného uhrazení vybral z účtu značnou finanční částku v hotovosti, kterou použil k neznámému účelu, ač tvrdí, že daně chtěl platit, a dalším způsobem popsaným ve výroku o vině vyvedl z majetku společnosti další značné finanční prostředky v řádu desítek milionů korun, čímž záměrně způsobil, že společnost nebyla způsobilá splnit své daňové povinnosti. Důvodem tohoto jeho postupu bylo vyhnout se plnění daňové povinnosti a daň nezaplatit, tedy zkrátit daň ve smyslu ustanovení §240 tr. zákoníku. Plnění závazků vůči zahraničním subjektům bylo jen nutnou podmínkou k dosažení tohoto jeho cíle a nijak nesvědčí ve prospěch obviněného R. M. Proto je zjevně neopodstatněná také námitka obviněného R. M., která odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že není dána příčinná souvislost mezi porušováním norem mimotrestních a nesprávným, neúplným nebo žádným vyměřením daně a nejde tak o trestný čin zkrácení daně. Obviněný touto námitkou opět selektivně vytrhává ze souvislosti pouze porušování mimotrestních norem, ač toto porušování bylo pouze dílčí součástí celého jeho jednání, jímž byl uznán vinným a mezi tímto jednáním a zkrácením daně je jednoznačná příčinná souvislost.
V doplnění dovolání obviněný R. M. provedl výklad Směrnice Rady 2008/118/ES, upravující spotřební daně na úrovni evropského společenství, a dovodil z ní závěr, že nemohl být veden snahou dosáhnout zkrácení daně ke škodě českého státu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tato Směrnice ze dne 16. 12. 2008 se nevztahuje na jednání obviněného R. M., jehož se dopustil v září a říjnu 2006, tedy víc než dva roky před vydáním uvedené Směrnice. Namítá-li tedy obviněný, že přeprava vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, byla v souladu s čl. 18 odst. 1, 2 uvedené Směrnice u všech přeprav zajištěna prostřednictvím odesílajícího daňového skladu, u kterého dle požadavku tohoto odesílajícího skladu daň zajistil, je tato námitka nepřesná. Otázky držení, pohybu a kontroly výrobků podléhajících spotřební dani, byly v dané době upraveny Směrnicí Rady 92/12/EHS, ze dne 25. 2. 1992 (pozn. zrušena Směrnicí rady 2008/118/ES, ze dne 16. 12. 2008). Podmínky zajištění ale obě směrnice upravují v zásadě stejně a již v době činu také zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, umožňoval zajištění spotřební daně prostřednictvím odesílajícího daňového skladu na základě ručitelského závazku.
Podle ustanovení §22 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (ve znění účinném do 31. 12. 2006), oprávněný příjemce může vybrané výrobky opakovaně přijímat v režimu podmíněného osvobození od daně jen na základě povolení vydaného celním ředitelstvím na návrh podaný prostřednictvím celního úřadu, přičemž v návrhu na vydání povolení musí být mj. uveden předpokládaný roční objem vybraných výrobků přijímaných v režimu podmíněného osvobození od daně a sdělení o způsobu zajištění daně, přičemž navrhovatel je povinen na výzvu celního úřadu nebo celního ředitelství uvést a doložit další údaje potřebné pro správu daní. Celní ředitelství stanoví výši zajištění daně a vydá povolení opakovaně přijímat vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně, zajistí-li navrhovatel daň (pozn. celní úřad použije zajištění daně na úhradu daně, pokud daň není zaplacena v zákonné lhůtě její splatnosti). Oprávněný příjemce je přitom podle §22 odst. 14 uvedeného zákona povinen oznámit prostřednictvím celního úřadu celnímu ředitelství každou změnu údajů uvedených v povolení do 15 kalendářních dní ode dne jejího vzniku. Jak vyplývá z návrhu společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., ze dne 11. 4. 2006 (viz sv. č. 10, č. l. 2534 tr. spisu), na vydání povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků, podanou jednatelem obviněným R. M. u Celního úřadu Frýdek-Místek, odd. spotřebních daní, obviněný sdělil předpokládaný roční objem vybraných výrobků na 611 000 litrů motorové nafty a 500 000 litrů benzinu Natural, a způsob zajištění předpokládané spotřební daně v celkové výši 12 000 000 Kč tím, že složí 1 000 000 Kč na účet určený celním úřadem. Celní ředitelství Ostrava pak v takto navrženém rozsahu vydalo dne 24. 5. 2006 povolení pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně (sv. č. 10, č. l. 2538 tr. spisu), jak je to uvedeno i ve výroku o vině. Obviněný R. M. podmínky tohoto povolení začal porušovat a současně neplnil svoji výše uvedenou oznamovací povinnost podle §22 odst. 14 ani povinnost přiznat a zaplatit vzniklou daň podle §9 odst. 3 písm. f) výše uvedeného zákona, což je také uvedeno ve výroku o vině ad 1) rozsudku. Výslovně i na tato ustanovení zákona a povinnosti z nich vyplývající, byl přitom upozorněn již ve výše uvedeném povolení Celního ředitelství Ostrava a byl si jich tak plně vědom. Protože Celní úřad Frýdek-Místek zjistil, že v období srpna až do 18. 9. 2006 společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., značně překračuje povolené limity dovozu PHM a je ohroženo vybrání spotřební daně, vydal uvedeného dne k zajištění této daně tzv. zajišťovací příkaz na částku 29 661 247 Kč a následně dne 26. 9. 2006 rozhodlo Celní ředitelství Ostrava o odejmutí povolení oprávněného příjemce pro opakované přijímání vybraných výrobků (viz sv. č. 10, č. l. 2540 a 2541 tr. spisu).
Není sporu o tom, že plátcem daně byla společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., jejímž jednatelem byl obviněný R. M. Je také zřejmé, že spotřební daň byla primárně zajištěna finanční částkou, kterou v souladu s povolením složila společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., aniž by ale následně v souvislosti s překračováním povoleného ročního objemu dovážených vybraných výrobků toto zajištění daně odpovídajícím způsobem navýšila. U všech přeprav byla pak daň zajištěna také prostřednictvím zahraničního odesílajícího daňového skladu na základě akcesorického a subsidiárního ručitelského závazku, kdy celní úřad vyzve ručitele ke splnění ručitelského závazku, pokud není daň zaplacena v zákonné lhůtě její splatnosti a výzva dlužníkovi k zaplacení daně a jejího příslušenství byla marná. Obviněný R. M. tak svým jednáním povinnost společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., zaplatit daň, přenesl na ručitele. Namítá-li obviněný R. M., že s ohledem na zajištění daně nemohl být veden snahou dosáhnout zkrácení daně ke škodě českého státu, je tato námitka zjevně neopodstatněná. K tomu v doplnění dovolání obviněný R. M. provedl výklad Směrnice Rady 2008/118/ES, upravující spotřební daně na úrovni evropského společenství, a dovodil z ní závěr, že nemohl být veden snahou dosáhnout zkrácení daně ke škodě českého státu. K této námitce bylo již výše uvedeno, že tato směrnice ze dne 16. 12. 2008 se nevztahuje na jednání obviněného R. M., jehož se dopustil v září a říjnu 2006, tedy víc než dva roky před vydáním uvedené Směrnice.
V souvislosti s uvedenou směrnicí považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na její výklad uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, čj. 6 Afs 48/2015, že „unijní harmonizace spotřebních daní reagovala na zánik hraničních kontrol mezi členskými státy EU. Povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit tak zásadně vzniká až ve státě spotřeby zboží. Krom dalších aspektů unijní právní úprava tedy musela upravit režim, který by umožňoval obchod se zbožím zatíženým spotřební daní v případech, kdy ještě nevznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, a současně by bránil riziku daňových úniků. Za tím účelem Směrnice Rady 92/12/EHS , o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani zakotvila režim s podmíněným osvobozením od daně, jím se rozumí daňový režim používaný při výrobě, zpracování, skladování a přepravě výrobků podmíněně osvobozených od spotřební daně [čl. 4 písm. c) směrnice]. V rámci tohoto režimu je omezený okruh subjektů oprávněn s vybranými výrobky nakládat, aniž by jim vznikla povinnost spotřební daň přiznat a bezprostředně zaplatit. Povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit je tak podmíněně odložena zásadně až do okamžiku uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu. Vedle této funkce usnadňující volný pohyb vybraných výrobků má režim s podmíněným osvobozením od daně ještě další funkci spočívající v zabránění daňovým únikům. Režim s podmíněným osvobozením od daně současně funguje jako určitá daňová pojistka, neboť rizika spojená s přepravou uvnitř EU jsou kryta jistotou (resp. zajištění daně v terminologii zákona o spotřebních daních) poskytnutou v souladu s čl. 15 odst. 3 směrnice (srov. též §21 a §24 odst. 2 zákona o spotřebních daních)“.
Již odvolací soud ale na str. 24 dovoláním napadeného rozsudku uvedl, že „pokud obžalovaní tvrdí, že ve vztahu ke spotřební dani nemohlo dojít k žádné škodě, protože nezaplacená spotřební daň byla kryta jak kaucí složenou v České republice, tak kaucí složenou v zahraničí, pak je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které v kontextu s ručitelským závazkem uvádí, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby lze spáchat i tím, že zboží zařazené do celního režimu tranzitu a určené k vývozu do jiného státu pachatel úmyslně nevyvezl, ponechal ho na území České republiky a nakládal s ním v rozporu s režimem tranzitu, pokud příslušnému celnímu úřadu tuto skutečnost zatajil a znemožnil mu tak vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Na tom nemění nic ani skutečnost, že celní dluh byl v takovém případě zajištěn ručením, protože trestný čin je dokonán již předtím, než dojde k případnému plnění z ručitelského závazku, které lze považovat pouze za následnou úhradu škody způsobené celním dluhem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 280/2004)“.
Lze odkázat také na již výše zmíněné rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, který uvedl v usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, že „trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona, stejně tak i přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, lze nejen ve vztahu k dani z přidané hodnoty, ale rovněž tak i ke spotřební dani spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění, přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem spotřební daně. V takovém případě správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce daně. Z těchto důvodů je třeba takový případ právně kvalifikovat jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku“.
Jak Nejvyšší soud uvedl v již rovněž výše zmíněném usnesení ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 280/2004, „ručení, jako individuální zajištění celního dluhu, je specifický nástroj celního zákona, který nesouvisí s trestní odpovědností za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona (pozn. nyní §240 tr. zákoníku). Tento trestný čin byl dokonán v okamžiku, kdy zboží, určené k vývozu, nebylo vyvezeno a bylo s ním nakládáno v rozporu s režimem tranzitu. Z tohoto důvodu realizace individuálního zajištění dluhu ze strany ručitele nemohla ovlivnit trestní odpovědnost obviněného, protože trestný čin byl již předtím dokonán. Šlo by pouze o následnou úhradu celního dluhu. Úmysl obviněného nevyvést deklarované zboží do zahraničí a tím se vyhnout zaplacení cla a daně, lze dovodit z jeho jednání“.
Výše uvedené závěry o dokonání trestného činu platí i v případě jednání obviněného R. M. Jeho námitka, že s ohledem na zajištění daně nemohl být veden snahou dosáhnout zkrácení daně ke škodě českého státu, je tak zjevně neopodstatněná a bez významu je i námitka, že prostředky získané k úhradě daně od zahraničních subjektů měly původ ve společnosti MR-ECOLOGY, s.r.o., když sloužily jako součást platby za PHM. Tyto peněžní prostředky totiž společnost získala protiprávním prodejem dovezených PHM v tuzemsku v rozporu s daným povolením, a to včetně částky odpovídající příslušné dani, když tato nebyla řádně přiznána a zaplacena v České republice.
Jako neodpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil Nejvyšší soud námitku obviněného JUDr. J. V. , kterou namítá nepřípustnost trestního stíhání a porušení zásady „ne bis in idem“. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 210/2014 (pozn. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 11. 2015), a na v době rozhodování soudů v této trestní věci již známý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále též jen ESLP) ze dne 20. 5. 2014, ve věci č. 11828/11-Nykänen proti Finsku (pozn. jednalo se o případ, kdy stěžovateli byla na základě daňové kontroly dodatečně vyměřena daň a také předepsáno penále, později byl odsouzen za stejné jednání kvalifikované jako trestný čin zkrácení daně). V uvedeném rozhodnutí ESLP k povaze penále uvedl, že byť není daňové penále ve vnitrostátním právu klasifikováno jako trest ve smyslu trestního práva, jeho uložení má trestní povahu, protože jeho účelem není náhrada zkrácené daně, ale potrestání dané osoby s cílem odradit ji od dalšího podobného jednání v budoucnu.
Tato námitka obviněného JUDr. J. V. o nepřípustnosti trestního stíhání, vedle toho, že neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, je také bez významu k jeho osobě jako účastníka na trestné činnosti hlavního pachatele spoluobviněného R. M. Obviněný R. M. tuto námitku v dovolání neuplatnil. Nepřípustnost trestního stíhání lze namítat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který ale žádný z obviněných v dovolání neuplatnil. Tato námitka obviněného JUDr. J. V. proto nezakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání. Pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, které se i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zabývá řešením otázky, že uložení daňového penále v daňovém řízení v souvislosti s doměřením daně, a v souvislosti s tím také odsouzení v trestním řízení za trestný čin zkrácení daně, neznamená vždy porušení zásady ne bis in idem.
Pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání také Nejvyšší soud uvádí, že podstata účastenství vychází ze zásady akcesority účastenství, tj. závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Posouzení jednání účastníka na trestném činu je tedy závislé na trestní odpovědnosti hlavního pachatele potud, že musí být prokázán úmyslný trestný čin, jehož se hlavní pachatel dopustil, ale z hlediska akcesority účastenství není rozhodné, zda za takový čin byl skutečně odsouzen, neboť okolnost vylučující trestní odpovědnost hlavního pachatele má význam pouze ve vztahu k jeho osobě a nevylučuje trestnost účastníka (např. promlčení trestního stíhání, účinná lítost), protože obecné způsoby zániku trestnosti se vážou jen k určité osobě. Trestnosti účastníka není tedy na překážku, jsou-li na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti.
Zásada „ne bis in idem“ je v čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezena tak, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Podle judikatury ESLP může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Pachatelem v daném případě je obviněný R. M. a nikoliv obviněný JUDr. J. V., který je organizátorem jeho trestného činu. K porušení zásady „ne bis in idem“ ale ani dojít nemohlo, protože předmětný platební výměr (ze dne 18. 6. 2007, č. j. 4145/07-046100-024; sv. č. 5, č. l. 1140 tr. spisu), v němž bylo k dlužné dani připočteno i dlužné penále, byl vystaven nikoliv přímo pro obviněného R. M., ani pro společnost MR-ECOLOGY, s.r.o., která v té době již byla také v likvidaci, ale pro společnost TOTAL Deutschland GmbH, jako solidárního dlužníka.
Převážně skutkové povahy jsou také námitky obviněného JUDr. J. V. ohledně jednání uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině, když namítá „příkrý rozpor“ skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy a považuje naopak za prokázané, že ve všech případech byly lustrace prováděny plně v souladu s Pokynem ředitele IMV č. 29/2005. Také zpracovatel tohoto pokynu, ředitel IMV plk. JUDr. M. B., že na dotaz obhájců označil jeho postup za zákonný. Výhradě skutkové povahy je také námitka, že odvolací soud vytvořil ohledně důvodů lustrace osoby svědka L. M. zcela novou, důkazy nepodloženou teorii, která je v rozporu i s teorií soudu I. stupně. K tomu polemizuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, nesouhlasí s jeho argumentací a odvolacímu soudu vytýká nezohlednění jeho obhajoby, že svědek L. M. byl pro IMV zájmovou osobou, podezřelou z podílu na trestné činnosti při vývozu finančních prostředků přes Egypt, což podle něj, včetně lustrace přítelkyně tohoto svědka P. S., dokládá výpověď svědka F. F. Všechny dané osoby, že byly lustrovány z důvodu operativní činnosti, pro účely zákonnosti lustrace byl výstupem úřední záznam o provedené lustraci, jak ukládá uvedený Pokyn ředitele IMV a zákon č. 283/1991 Sb., a tímto záznamem jsou jeho záznamy v tzv. poznatkové základně.
Nejvyšší soud konstatuje, že všechny tyto námitky jsou prosazováním obhajoby obviněného JUDr. J. V. ohledně jednání uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině, kterou ale již soudy obou stupňů považovaly za odporující provedeným důkazům, a tedy za vyvrácenou. Se závěry nižších soudů se Nejvyšší soud ztotožnil. K tomu lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 25), kde uvedl, že „lustrace svědka F. nevyplývá z pracovní náplně a zákonné činnosti obžalovaného jako policisty, který se se svědkem F. stýkal v rámci společenských aktivit, ale i v rámci jeho trestněprávních aktivit, jak vyplývá z pořízených odposlechů, a potřeboval tedy zjistit, zda na něj nejsou již napojeny orgány policie. Využitelnost informací, které mohly být zjištěny od svědka F., jehož obžalovaný JUDr. J. V. popsal jako nevědomého informátora, pro služební činnost obžalovaného byla vyvrácena, když navíc pozice nevědomého informátora byla dle svědka JUDr. M. B. v rámci Policie ČR vyloučena. Odvolací soud má tedy stejně jako nalézací soud za to, že předmětné lustrace nebyly provedeny v rámci plnění služebních povinností obžalovaného JUDr. J. V., ale naopak zcela kontraproduktivně, o čemž svědčí i výpověď svědka JUDr. M. B., který v letech 2004 až 2006 pracoval jako ředitel Inspekce ministra vnitra (IMV). Ten uvedl, že obžalovaný nemohl vykonávat žádné úkony za jiné složky policie, a to včetně lustrací, když obžalovaný uváděl poznatky v kauze R. K., v rámci níž údajně tyto lustrace prováděl. Tuto věc však šetřil specializovaný útvar ÚZSI, který byl schopen si lustrace provést sám“ .
Obviněný JUDr. J. V. přesto i v dovolání opět namítá, že všechny dané osoby byly lustrovány z důvodu operativní činnosti, a jeho postup v souladu s pokynem ředitele IMV a zákonem č. 283/1991 Sb., že byl potvrzen svědky teoreticky i prakticky znalými dané problematiky, kterou ale soudy neznají. Jeho dovolací námitky tak v rozporu s uplatněným důvodem dovolání vychází z jiného hodnocení důkazů a z jiných skutkových závěrů, než ke kterým dospěl již soud I. stupně. Pouze na doplnění Nejvyšší soud poukazuje na okolnosti tohoto jednání, kdy obviněný JUDr. J. V. vstupoval do informačního systému Policie ČR a Ministerstva vnitra ČR vedeného v elektronické podobě a umožňujícího zjišťovat nejen osobní údaje zájmových osob ale zejména také úkony činěné vůči těmto osobám ze strany Policie ČR. Dne 6. 3. 2006 opakovaně lustroval osobu J. F., který byl známým v této věci spoluobviněného M. P., a je v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, dosud nepravomocně odsouzen (Vrchní soud v Olomouci vyloučil věc odvolání J. F. k samostatnému projednání pod sp. zn. 1 To 61/2016) jako spolupachatel trestné činnosti spáchané v době od 28. 2. 2006 do 21. 7. 2006 rovněž v souvislosti s dovozem PHM v režimu podmíněného osvobození od daně ze zahraničí , páchané vedle něj spolupachateli L. M. a K. T., jako jednateli obchodních společností RUDY-ECOL, s.r.o., a KT ECO CAPITAL, s.r.o., a která měla být spáchaná také s uvedeným M. P., který měl být organizátorem jejich trestné činnosti (Krajský soud v Ostravě z věci sp. zn. 30 T 5/2009, věc M. P. vyloučil k samostatnému projednání pod sp. zn. 45 T 1/2016). Obviněný JUDr. J. V. ve své výpovědi uvedl, že J. F. byl jeho nevědomý informátor, kterého vedl pod krycím názvem „H.“. V rozporu s tím je ale uvedeno v úředním záznamu obviněného, ve spise jím vedeném pod tímto označením (příloha č. 2 tr. spisu, č. l. 2), že se takto označená osoba sama dostavila s nabídkou spolupráce s IMV za ním v jeho bydlišti již dne 3. 3. 2006.
Ve dnech 4. 4. 2006, 7. 4. 2006, 12. 4. 2006, 3. 7. 2006 a dne 12. 7. 2006, pak opakovaně lustroval osobu výše jmenovaného, spolupachatele již pravomocně odsouzeného v jiné trestní věci L. M., a dne 7. 4. 2006 opakovaně lustroval osobu tehdejší přítelkyně L. M. P. S. Počátek těchto lustrací L. M. a následně i P. S. bezprostředně navazuje na útěk L. M. dne 2. 4. 2006 do zahraničí i s jeho přítelkyní P. S., který souvisel s jeho obavami o život v souvislosti s trestnou činností projednávanou ve výše zmíněné trestní věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009. Je zde tedy nezpochybnitelná úzká personální propojenost pachatelů v obou trestních věcech vedených u Krajského soudu v Ostravě, která je umocňována skutečností, že v této nyní projednávané trestní věci sp. zn. 47 T 1/2008, byl společně s obviněným JUDr. J. V. jako organizátor trestné činnosti obviněného R. M., páchané v období od 1. 9. 2006 do 25. 10. 2006, pravomocně odsouzen také obviněný M. P., který je trestně stíhán jako spolupachatel J. F. v již zmíněné jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, ohledně kterých ale řízení doposud nebylo pravomocně ukončeno. Pokud pak dne 14. 6. 2006 obviněný JUDr. J. V. opakovaně lustroval osoby s příjmením F., F., činil tak na žádost jiné osoby.
Z námitek obviněného JUDr. J. V. ohledně jednání uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině, odpovídá svojí hmotněprávní povahou uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně zcela obecná námitka, že skutková věta, ani ve spojitosti s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně, neobsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných pro právní kvalifikaci daného jednání jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S jistou mírou tolerance pak lze za hmotněprávní považovat také námitku, že se soudy nezabývaly otázkou nebezpečnosti jeho jednání pro společnost a zda je stupeň společenské škodlivosti takového stupně, aby se jednalo o trestný čin.
Obviněný JUDr. J. V. první z těchto námitek konkretizoval tak, že nebylo tvrzeno ani prokázáno jakou škodu měl způsobit nebo jaký neoprávněný prospěch z toho měl on nebo jiná osoba. Skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ale nevyžaduje, aby pachatel způsobil jinému škodu nebo skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Tento přečin spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na řádném a zákonném působení orgánů veřejné moci a na činnosti jejich pracovníků v souladu s jim svěřenými pravomocemi a v mezích těchto pravomocí. Objektivní stránka této skutkové podstaty spočívá v jednání speciálního subjektu (úřední osoby, viz §127 tr. zákoníku), která v kvalifikovaném úmyslu jiného poškodit, nebo sebe nebo jiného zvýhodnit, vykonává svou pravomoc v rozporu s právním předpisem. Postačí tedy, aby pachatel jednal v tomto úmyslu, aniž by způsobil jinému škodu nebo opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, což je znakem až kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Námitka obviněného JUDr. J. V., že skutková věta rozsudku soudu I. stupně neobsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných pro právní kvalifikaci daného jednání jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterou konkretizoval tak, že nebylo tvrzeno ani prokázáno jakou škodu měl způsobit, nebo jaký neoprávněný prospěch z toho měl on nebo jiná osoba, je proto zjevně neopodstatněná. Již soud I. stupně přitom uvedl, že osobu J. F. lustroval ve svém osobním zájmu a poznatkovou základnu „H.“ účelově zřídil pro ospravedlnění lustrace. To ostatně potvrzují i některé úřední záznamy obviněného JUDr. J. V. v tomto spise, které jasně vyznívají jako vytváření alibi (viz příloha č. 2 tr. spisu, č. l. 4, 6, 16 a 17). Jeho prospěch spočíval také v tom, že lustracemi získával informace o osobách spjatých s ním a s uskutečňovanou trestnou činností, a mohl sledovat, zda již došlo k případnému odhalení u osob zapojených do trestné činnosti.
Pokud jde o námitku, že se soudy nezabývaly otázkou nebezpečnosti jednání pro společnost a zda je stupeň společenské škodlivosti takového stupně, aby se jednalo o trestný čin, je předně nutno uvést, že jednání obviněného JUDr. J. V. bylo právně posouzeno podle trestního zákoníku, který již opustil předchozím trestním zákonem (zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon zrušený zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010) upravený tzv. materiální znak skutkové podstaty trestného činu, spočívající v existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti činu. Proto je bez významu z tohoto materiálního pojetí trestného činu vycházející námitka, že se soudy nezabývaly otázkou nebezpečnosti jednání pro společnost a zda je stupeň společenské škodlivosti takového stupně, aby se jednalo o trestný čin. Podle trestního zákoníku je totiž trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně ( §13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“). Pokud obviněný JUDr. J. V. poukázal na stupeň společenské škodlivosti jeho jednání, lze to s jistou mírou tolerance vyložit i tak, že namítá neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání, jímž byl uznán vinným, a to i jako policista, který je úřední osobou, je ale nutno považovat za natolik společensky škodlivé, že je nezbytné na takovéto jednání aplikovat trestně právní normy. Nejedná se tedy o méně závažné trestné činy a použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe nepřichází v úvahu. I tato námitka obviněného JUDr. J. V. je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatná část námitek obviněných byla zaměřena na zpochybnění skutkových zjištění soudů, přičemž u obviněného M. P. to byly veškeré jeho námitky, a proto neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání. Protože ve věci Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání shledal Nejvyšší soud u obviněných R. M. a JUDr. J. V. zjevně neopodstatněnými, bylo o dovoláních rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k tomu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu