ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1352.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1352/2017-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněného L. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 6 To 13/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 47 T 3/2016, byl obviněný L. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za nějž byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a o vině a trestu již zemřelého spoluobviněného R. K.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného L. N. rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 6 To 13/2017, uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku na stejném skutkovém základě jako soud prvního stupně, pouze s tou změnou, že upravil výši způsobené škody, tedy že
obviněný L. N. jako jediný jednatel společnosti EKJZ elektromontáže, s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Varšavská 715/36 (dále „společnost EKJZ“), po předchozí vzájemné dohodě se zemřelým obviněným R. K., jakožto jediným společníkem této společnosti, pod záminkou provozování taxislužby pro hotely, uzavřel dne 23. 4. 2015 podle pokynů obviněného R. K. v kanceláři společnosti All 4 Flying, s. r. o., v P., P. (dále „společnost All 4 Flying“) rámcovou smlouvu č. 20150002 o podmínkách operativního leasingu motorových vozidel, včetně Přílohy č. 3, a poté dne 28. 4. 2015 na témže místě uzavřel čtrnáct Leasingových smluv – full service na odběr 12 vozů tov. zn. Audi A4 Avant 2.0 TDI a dva na 2 vozy tov. zn. Audi A4 Hatchback 2.0 TDI, a ke každé složil akontaci na každé vozidlo ve výši dvou měsíčních splátek, tedy částku celkem 623.876 Kč, kterou mu postupně předem předal spoluobviněný R. K. stejně jako razítko společnosti EKJZ, prostřednictvím dohodnutých řidičů P. V., a O. V., kteří v době od 28. 4. 2015 do 15. 5. 2015, po sepsání předávacího protokolu a převzetí všech vozidel obviněným L. N. tato převezli ze skladů společnosti All 4 Flying v P. a K. D. u B. na blíže nezjištěné parkoviště v P. – H., kde je podle pokynů obviněného R. K. předali společně s doklady a klíčky od vozidel další dosud neztotožněné osobě, následně obviněný R. K. nechal všechna odebraná vozidla vyvézt do zahraničí, kdy v tuzemsku byla policií České republiky zajištěna pouze dvě z nich, čtyři vozidla byla zadržena v Maďarsku, jedno v Rumunsku, a sedm vozidel bylo vyvezeno na Ukrajinu, a tohoto jednání se obviněný L. N. dopustil přesto, že od počátku věděl, že nebude hradit další leasingové splátky k vozidlům, a ani tak nečinil, čímž vlastníku vozidel poškozené společnosti Unileasing, s. r. o., se sídlem v Klatovech, Randova č. p. 214 (dále „společnost Unileasing“), způsobil škodu v celkové výši 10.708.924 Kč, a tímto způsobem odebral celkem 14 vozidel, která jsou popsána pod body 1. až 14. ve výroku tohoto rozsudku s přesným označením vozidla, číslem leasingové smlouvy, doby leasingu, výší měsíčních splátek včetně DPH, datem převzetí vozidla, výše uhrazené akontace s označením státu, do něhož bylo vyvezeno.
3. Za uvedený zločin obviněnému odvolací soud uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zatupování na základě plné moci na dobu pěti roků. Rovněž rozhodl o náhradě škody.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože skutek, jímž byl uznán vinným, není trestným činem, neboť znaky jeho skutkové podstaty nenaplnil, a ve výroku o vině nejsou uvedeny skutkové okolnosti dokládající úmyslné zavinění, a škoda byla chybně vyčíslena.
5. Obviněný poukázal na to, že byl spoluobviněnými R. K. a O. V., ale i chováním všech ostatních zúčastněných (F. B., M. Če. a T. L.) utvrzován, že smlouvy musí podepsat, ale že celá transakce je zcela legální z obchodního hlediska, a je i všestranně výhodná. Neposlal objednávku na 20 aut do společnosti All 4 Flying, ale byl to M. Č., ani nepřipravoval rámcovou smlouvu nebo jednotlivé leasingové smlouvy, které již byly jednostranně připraveny ze strany pronajímatele společnosti All 4 Flying.
6. Rovněž obviněný zdůraznil, že nemohl ani svým vzhledem ani vystupováním ostatní účastníky při jednání jakkoliv mystifikovat, uvést v omyl, neboť tito zřejmě od počátku věděli, že je jednatelem pouze formálně, protože obchod byl původně připraven bez účasti společnosti EKJZ, specifikaci sjednával svědek M. Č., jenž se o dovolateli zmiňoval jako o člověku, který tomu moc nerozuměl, a svědek J. Ch. zastupující společnost ARCHER ESHERIDAN, s. r. o., která vybrala za účelem sjednání automobilů společnost All 4 Flying, a jenž obviněného popsal jako „nosiče vody“. Byl to tedy obviněný, kdo se stal obětí promyšleného podvodu.
7. Proti závěru odvolacího soudu, že se o vozy po uzavření smluv nezajímal, obviněný namítal, že se jednalo o smlouvy s relativně krátkou dobou pronájmu (šest měsíců) a menším množstvím splátek (šest), přičemž jedna třetina závazku společnosti EKJZ byla uhrazena ihned při předání pronájmu, a proto se domníval, že nebude pro R. K. problém se zaplacením dalších dvou třetin závazku. Navíc jako jednatel společnosti EKJZ na sebe nepřevzal povinnosti z leasingové smlouvy, neboť vystupoval jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným, a bylo zcela na společnosti All 4 Flying, aby si vozidla odebrala zpět, k čemuž v důsledku krádeže vozidel společnosti EKJZ a jejich vyvezení na Ukrajinu nedošlo. K tomu obviněný nikdy pokyn nedal. Pokud odvolací soud vycházel pro závěr o jeho vině z toho, jak se choval po činu, že byl nervózní a často podnapilý, nezastíral, že má dlouhodobé problémy s nadměrným požíváním alkoholu. Nebylo proto možné, aby z této skutečnosti bylo dovozováno, že si byl vědom, že se dopouští nezákonného jednání.
8. Na podkladě těchto výhrad obviněný vyjádřil názor, že svým činem nikoho neuvedl v omyl, neboť tomu bylo právě naopak. Odmítl, že by měl z činu jakýkoliv finanční prospěch, neboť se nijak neobohatil ani žádnou škodu na cizím majetku nezpůsobil. Jedna třetina splátek byla uhrazena a předmět pronájmu byl společnosti EKJZ ukraden, na čemž se však obviněný nepodílel a neměl o tom ani žádné povědomí.
9. Výhrady vyjádřil obviněný i proti závěrům soudů o subjektivní stránce, s níž se neztotožnil, protože se domníval, že bude jednat pouze formálně, a nebyl informován o skutečném kriminálním záměru ostatních, a ani nedal žádný pokyn k převozu vozidel do zahraničí. Za situace, kdy u činu, který mu je kladen za vinu, chybí subjektivní stránka, jako jedna ze zákonných podmínek trestnosti, neboť nebyla věrohodným způsobem prokázána, nemůže dojít k naplnění formálních znaků stíhaného trestného činu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 502/2000, a ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05).
10. V dovolání obviněný vznesl výhrady i proti výroku o náhradě škody s argumentem, že při stanovení výše škody bylo třeba respektovat hodnotu, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoliv obohacení pachatele. Poukázal na to, že vlastníkem vozidel byla společnost Unileasing, nikoliv společnost All 4 Flying, která byla v pořadí až druhým nájemcem a současně pronajímatelem vozidel společnosti EKJZ. Výsledná způsobená škoda byla na základě podaného odvolání vypočtena odvolacím soudem na částku 10.708.924 Kč, ačkoliv sedm ze čtrnácti vozidel bylo nalezeno a vráceno. Majetek společnosti Unileasing byl tak reálně zmenšen o hodnotu nevrácených vozidel ve výši 4.779.224 Kč. K těmto závěrům obviněný uvedl, že rozsah škody způsobené trestným činem podvodu je důležitým kritériem pro stanovení společenské škodlivosti činu a jeho závažnosti, a od tohoto se odvíjí stanovení druhu trestu a rovněž jeho výměry, když soud přihlíží k povaze a závažnosti trestného činu. Zde tak výslednou způsobenou škodou byla škoda značná, nikoliv škoda velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku.
11. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 6 To 13/2017, a dále rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 47 T 3/2016, a věc mu podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil k dalšímu řízení.
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která námitky dovolatele, jimiž brojil proti posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, považovala za založené na výhradách ke způsobu vyhodnocení provedených důkazů, což dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. I přesto ve stručnosti zdůraznila správnost závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť aktivně vystupoval při podpisu příslušných smluv, předával peníze na úhradu prvních leasingových splátek a kontroloval přebíraná vozidla. Obhajobu obviněného, že o zločinném záměru jiných osob nevěděl a stal se sám obětí jejich podvodného jednání, shledala ryze účelovou. Další námitky, byť jím označený důvod naplňují, nepovažovala za důvodné, protože obviněný jednal po předchozí dohodě se spoluobviněným R. K., se záminkou provozování taxislužby pro hotely, ač od počátku věděl, že nájemce, za kterého v postavení statutárního orgánu jednal, nebude hradit další leasingové splátky, a svým jednáním tak úmyslně způsobil škodu ve výši 10.708.924 Kč, a naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
13. Podle státní zástupkyně se výroku o náhradě škody v dovolání vyjádřené námitky vůbec netýkaly, protože dovolatel zpochybnil výši škody, která však odpovídá hlediskům §137 tr. zákoníku, protože byla stanovena s ohledem na cenu, za kterou se vozidla, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodávala. V té souvislosti je významný rozsudek odvolacího soudu, jenž právě ve vztahu k výši škody rozhodnutí soudu prvního stupně důsledně přezkoumal a zjištěnou vadu napravil. Ohledně rozsahu způsobené škody odkázala na rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr., podle kterého, došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení věci poškozenému má význam toliko při rozhodování soudu v adhezním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 4 Tz 29/2002). Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno právnímu zástupci obviněného, jenž tvrdil, že se dovoláním nedomáhal revize skutkových zjištění učiněných soudy. Ohradil se proti tomu, že jen na základě svého vzdělání a předchozích zkušeností musel vědět o všech rozhodujících okolnostech posuzované věci. Znovu upozornil na krátkodobý charakter předmětných leasingových smluv a odmítl, že by od počátku věděl, že další (již jen čtyři zbývající) leasingové splátky nebudou uhrazeny. Uvedl také, že se sám skoro půl roku snaží získat informace, které by mohly přispět k objasnění skutečností spojených s činností a fungováním společnosti All 4 Flying, a to účetní závěrky za období 2012 až 2015. Poukázal i na článek 90 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a tedy i Nejvyšší soud může ve výjimečných případech zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších soudů.
III. K formálním náležitostem dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto bylo nutné, aby Nejvyšší soud posoudil, zda obviněným uplatněné argumenty dopadají na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smyslem dovolání obviněného nebylo vytýkat nedostatky v provedeném dokazování anebo vady v procesních postupech soudů (jak zmínila ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství státní zástupkyně), protože obviněný žádné takové konkrétní námitky výslovně v dovolání neuvedl, ale odmítal přijmout za správné právní úvahy, které odvolací soud a před jeho rozhodnutím i soud prvního stupně podle výsledků provedeného dokazování učinily, a to v závěrech, že uvedl jiného v omyl, že jednal zaviněně a že způsobil vzniklou škodu. Těmito výhradami obviněný jím označený dovolací důvod naplnil, protože v souladu s ním vytýkal vady právní, které podle něj vyplývaly z nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, neboť měl za to, že byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
17. Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání podal v souladu s podmínkami stanovenými zákonem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda je toto dovolání důvodné, a to na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního i druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], jenž byl shora ve zjednodušené podobě uveden, a který vyplynul z výsledků provedeného dokazování, které jsou podrobně rozvedeny na stranách 22 až 27, rozsudku soudu prvního stupně, na něž Nejvyšší soud ve stručnosti pro jejich správnost jen odkazuje.
IV. K jednotlivým výhradám obviněného
a) K nedostatkům v objektivní stránce
18. K objektivní stránce, kterou obviněný v dovolání vytýkal, je vhodné uvést, že soudy obou stupňů již na obdobné námitky obviněného v předchozích stadiích trestního řízení reagovaly, a otázkou, zda u obviněného došlo k naplnění podvodného jednání, zkoumaly. Lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, v němž soud uvedl své úvahy o právním závěru, že obviněný uváděl při uzavírání předmětných leasingových smluv své obchodní partnery v omyl, protože se zřetelem na jeho postavení, odborné zkušenosti i okolnosti, za nichž došlo k uzavření předmětných kontraktů, uváděl jiné nepravdivé skutečnosti. Právě s ohledem na schopnost obviněného vystupovat přesvědčivě a sebevědomě se mu s obviněným R. K. společným jednáním podařilo v poškozených, respektive u fyzických osob oprávněných je zastupovat a za ně jednat, vyvolat představu o tom, že předmětná vozidla budou pronajata za účelem poskytování taxislužeb pro síť hotelů, a splátky budou řádně hrazeny. O reálném důvodu, že vozidla byla odebrána proto, aby byla prodána v zahraničí, tyto osoby nevěděly, přestože takový záměr od počátku oba obvinění měli včetně toho, že další leasingové splátky nebudou hrazeny, a že vše slouží jen k tomu, aby byla vozidla vylákána a vyvezena mimo území České republiky za účelem jejich prodeje a následného získání profitu z prodeje takto uskutečněného (v podrobnostech srov. strany 27 až 29 rozsudku soudu prvního stupně).
19. Odvolací soud, byť sám ve věci rozhodl, na těchto závěrech soudu prvního stupně nic neměnil a plně se s nimi ztotožnil (strana 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu).
20. Nejvyšší soud považuje k námitkám obviněného za nutné uvést, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
21. Pokud obviněný brojil proti tomu, že by uvedl osoby, s nimiž uzavíral kontrakty na vozidla, jichž se leasingy týkaly, v omyl, je vhodné z mínit, že o ten se jedná, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, anebo když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2049). Zásadně je tedy omylem rozpor mezi představou a skutečností.
22. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000 (uveřejněné pod č. 5/2002-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
23. V přezkoumávané věci obviněný čin spáchal jako jednatel společnosti EKJZ, a tedy jako statutární orgán společnosti s ručením omezením podle §194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních korporacích (dále jen „zákon č. 90/2012 Sb.“). Jednateli přísluší obchodní vedení společnosti (§195 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb.) a podle §196 citovaného zákona nikdo není oprávněn udělovat jednateli pokyny týkající se obchodního vedení; tím není dotčen §51 odst. 1 cit. zákona, podle kterého pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.
24. Obviněný v pozici jednatele, byl proto povinen sám zjistit a posoudit správnost a důvodnost všech kroků, které za uvedenou společnost činil. O podvodnosti celého případu však svědčí právě mimo jiné i to, že obviněný za uvedenou společnost byl v roli „jednatele“ jen proto, aby mohl být uvedený trestný čin spáchán, o čemž svědčí mimo jiné právě i to, že „byl ujišťován, že je vše v naprostém pořádku“. Pokud by své postavení jednatele vykonával v souladu s povinnostmi, které mu z tohoto postavení vyplývaly, jednal by podle vlastní vůle a sám by zajistil či ověřil všechny rozhodné skutečnosti tak, aby společnost, jíž zastupoval, spojená s trestnou činností vyvaroval.
25. Obviněný byl přitom osobou po profesní stránce k výkonu takového postavení ve společnosti dostatečně odborně vybaven, vystudoval vysokou školu v Leningradě (zaměření historie; viz č. l. 81), v letech 1980 až 1986 se věnoval vyššímu „inženýringu“, ovládá ruštinu a angličtinu. V minulosti již funkci statutárního orgánu vykonával např. ve společnosti Solutions Trans, s. r. o. (č. l. 741). Jedná se proto o osobu opakovaně vystupující ve vedení obchodní společnosti a přiměřeně vzdělanou, s reprezentativním způsobem vystupování. I z těchto důvodů je proto zřejmé, že právě tyto jeho schopnosti byly důvodem proto, proč mu byla uvedená funkce svěřena, neboť jak bylo zjištěno, měl vzbudit dojem serióznosti a důvěryhodnosti společnosti EKJZ, jejímž jednatelem se stal teprve dne 10. 11. 2014 (č. l. 539). Odměna za jednatelství byla podle jeho výpovědi při hlavním líčení sjednána tak, že v případě, že by společnost vydělávala, dostal by následně z takto vydělaných prostředků provizi. Když se stal jednatelem, žádné dokumenty, z nichž by plynuly podmínky, za kterých bude taxislužba realizována, mu předány nebyly, např. pro jaké hotely bude provozována, nebo kdo bude fyzicky tuto činnost vykonávat. Ostatně ani obviněný sám se o tento předmět údajné činnosti blíže nezajímal (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně či č. l. 740 až 749).
26. Soudy na podvodné jednání obviněného zcela správně usuzovaly ze všech zjištěných skutečností. Podstatný je především důvod, kterým obvinění svou snahu získat větší množství automobilů podložili. Jednalo se o čtrnáct luxusních osobních automobilů, jež obvinění vylákali v krátké době od 23. 4. 2015, kdy uzavřeli rámcovou smlouvu o podmínkách operativního leasingu, dále dne 28. 4. 2015, sjednali čtrnáct leasingových smluv a převzali první automobily, až do 15. 5. 2015, kdy převzali poslední vozidla. Aby tato transakce nebyla podezřelá, činili tak pod záminkou provozování taxi služby pro hotely (na základě rámcové smlouvy č. 20150002 o podmínkách operativního leasingu viz č. l. 296 až 306).
27. Pro posouzení naplnění znaku omylu v tomto případě je podstatné, že obvinění v době, kdy se uvedenou záminkou zaštiťovali, neměli sjednány žádné konkrétní podklady ani vytvořeny reálné podmínky proto, že zmiňovaná taxislužba bude jimi provozována. Nepodnikali totiž žádné kroky k tomu, aby mohl být jejich údajný záměr považován za pravdivý, např., aby nebyly určeny osoby, které jako obsluha údajných taxi vozidel budou jezdit, nebylo pronajato ani stanoveno místo, kde budou tato vozidla parkována, nebyla sjednána žádná kontaktní čísla proto, aby vozidla mohla být k jízdám pronajímána, neexistoval ani seznam hotelů, pro něž údajně měla být tato taxi služba realizována. Veškeré podklady pro to, aby šlo o pravdivý důvod, chyběly. Není proto pochyb o tom, že je správný závěr soudů, že jde o smyšlený záměr, jehož cílem bylo vylákání těchto vozidel k tomu, aby poté, co obvinění vozidla podvodně získaná převezmou, byla následně vyvezena do zahraničí.
28. Na základě všech těchto skutečností, je nutné výhradu obviněného, že není osobou, která by se dopustila po objektivní stránce trestného činu podvodu, považovat za nedůvodnou, protože soudy v potřebné míře objasnily a vysvětlily skutečnosti významné pro závěr, že obviněný vystupoval jako jednatel společnosti EKJZ, která jeho prostřednictvím vylákala čtrnáct automobilů, byl tím, kdo obchodní partnery při sjednávání smluv uvedl v omyl.
b) K námitkám proti subjektivní stránce
29. Soudy učiněné závěry ve vztahu k subjektivní stránce jsou rovněž správné, neboť je pro ně i dostatečný skutkový podklad ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně, kde vyjádřil, že obviněný…„po předchozí vzájemné dohodě se zemřelým R. K., jakožto jediným společníkem této společnosti, pod záminkou provozování taxislužby pro hotely, uzavřel dne 23. 4. 2015 podle pokynů obviněného R. K. v kanceláři společnosti All 4 Flying rámcovou smlouvu č. 20150002 o podmínkách operativního leasingu…. po sepsání předávacího protokolu a převzetí všech vozidel obviněným L. N., tato převezli ze skladů společnosti All 4 Flying, kde je podle pokynů obviněného R. K. předali společně s doklady a klíčky od vozidel další dosud neztotožněné osobě, následně R. K. k nechal všechna odebraná vozidla vyvézt do zahraničí“.
30. Takto učiněná skutková zjištění v potřebné míře svědčí o tom, že obviněný L. N. jednal v úmyslu přímém. Pro tento závěr vycházely soudy zejména ze všech zjištěných skutečností, z postojů obviněného jeho roli v celém trestném jednání, na které byly napojeny i další osoby, jak soud prvního stupně správně usuzoval (viz strana 25 jeho rozsudku). Zdůraznil mimo jiné i dosažené vzdělání obviněného, jeho praktické zkušenosti s výkonem funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Správně soudy usuzovaly i z postoje obviněného, který ač měl významnou funkci v rámci společnosti, za níž nesel konkrétní odpovědnost, se stavěl do zcela pasivní role (strana 29 rozsudku soudu prvního stupně). Tyto závěry podpořil rovněž i odvolací soud (viz strany 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu).
31. Nejvyšší soud k těmto závěrům soudů, které jsou logické a mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jen pro úplnost doplňuje, že soudy na zavinění obviněného usuzovaly ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Zejména své úvahy opřely o chování obviněného i jeho společníků, a jejich závěr o zavinění je podložen výsledky dokazování z nichž logicky vyplynul [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1971), srov. též zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
32. Soudy správně shledaly, že obviněný musel vzhledem ke svému postavení, znalostem a vystupování mít vědomost o tom, že automobily nebudou užity k provozování taxislužby, neboť žádný takový skutečný obchodní záměr u společnosti EKJZ neexistoval. Přitom obviněný sám zcela v duchu závěru soudů o tom, že se jednalo o podvodné jednání, vypovídal, a i jeho obhajoba o podvodném záměru, o kterém věděl, svědčila. Zmiňoval se totiž o tom, že se seznámil s obviněným R. K. přes jemu neznámého člověka, ale až za půl roku byl spoluobviněným vyzván ke spolupráci. I přesto, že mu bylo řečeno, že vozidla budou jezdit pro hotely, žádný hotel nevystupoval jako smluvní strana listinných důkazů v řízení provedených (srov. seznam ve věci provedených listinných důkazů na stranách 17 až 22 rozsudku soudu prvního stupně s příslušnými č. l. spisu). Ač uváděl, že údajně měla být provozována taxislužba, nebyl zjištěn ani žádný písemný návrh projektu provozování taxislužby, ani hotely, pro něž by měla fungovat. Vůbec nehovořil o tom, že měl údaje o řidičích, kteří měli vozidla obsluhovat, ani jiné podklady naznačující, že provozování taxislužby mělo po uzavření smluv a převzetí automobilů reálně probíhat. I podle obviněného bylo jeho jediným úkolem, v němž také aktivně jednal, vystupovat při sjednávání rámcové smlouvy, podepsat smlouvy a převzít vozidla. Třebaže uvedené kroky směřující k vylákání vozidel činil v pozici jednatele, jak rovněž sám uvedl, „nebyly mu předány žádné související náležitosti ani dokumenty“. O tom, že věděl, že jeho role spočívala jen v tom, aby zajistil vylákání vozidel, svědčí i jeho sdělení, že „po podpisu leasingových smluv se už dál nic nedělo“. Je tedy zřejmé, že obviněný mimo jiné se zřetelem na své předchozí obchodní zkušenosti, roli, jakou měl, věděl o tom, že jde o podvod, že vozidla nebudou sloužit k tomu, účelu, který on sám předstíral, a věděl i to, že vozidla budou převezena do ciziny. V této souvislosti nebylo významné, do jaké míry byl informován o konkrétní realizace jejich zpeněžení v jednotlivých zemích, kam byly transportovány, protože k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku v případě uzavírání tzv. leasingových smluv je významné i to, že pachatel již v době uzavírání této smlouvy uvedl nepravdivé údaje, ačkoliv věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy. V přezkoumávané věci obviněný jako jednatel, věděl, že společnost R. K. nemá dostatek finančních prostředků pro to, aby byly splátky hrazeny. Jeho obhajoba, že si myslel, že předmětná společnost finanční prostředky má, byla vyvrácena, a to s ohledem na všechny výše rozvedené a soudy zjištěné skutečnosti. Obviněný věděl o tom, že smlouvy v této věci byly uzavřeny jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu, čímž uváděl pronajímatele v omyl. Čin zde byl dokonán převzetím předmětu leasingu pachatelem, jenž se tímto způsobem obohatil na úkor leasingové společnosti [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 194/2001 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2002 Sb.)].
33. Protože se oba soudy otázkou zavinění obviněného zabývaly, Nejvyšší soud jejich závěry považoval za správné. Nepochybily, jestliže shledaly, že obviněný jednal v přímém úmyslu, neboť záměrně uvedl nepravdivé údaje, jestliže tvrdil, že budou vozidla sloužit k provozování taxislužby, ač tato skutečnost byla nepravdivá, jakož i to, že budou spláceny řádně jednotlivé splátky, přestože mu bylo známo, že vozidla budou prodána do ciziny. Takové závěry jsou v souladu s podmínkami §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
34. Nejvyšší soud na základě všech těchto úvah a závěrů shledal výhrady obviněného proti subjektivní stránce za nedůvodné.
c) K námitkám proti výši škody
35. Jestliže obviněný v dovolání brojil proti výroku o náhradě škody, pak je třeba uvést, že jeho výhrady jsou v tomto směru nepřesné, protože k výroku o náhradě škody, jímž bylo rozhodnutí podle §229 odst. 1 tr. ř. tak, že byla poškozená společnost odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, se námitky obviněného v zásadě vůbec nevztahovaly.
36. Podle obsahu podaného dovolání však Nejvyšší soud shledal, že zřejmě obviněný napadl způsob, jakým byla škoda ve výroku o vině určena, a proto je vhodné k této problematice uvést, že soudy obou stupňů pro své závěry o stanovení výše škody vycházely z odborného vyjádření z oboru ekonomie, ceny a odhady motorových vozidel č. 9/2016, č. j. KRPA-213845-238/TČ-2015-000074, vypracované Ing. Tomášem Strouhalem (č. l. 366 až 399), podle kterého byla hodnota všech vozidel stanovena částkou v celkové výši 11.332.800 Kč včetně DPH (strany 27 a 28 rozsudku soudu prvního stupně). Podle jeho obsahu byla cena stanovená na základě ve spise doložených parametrů (data registrace jednotlivých vozidel, jejich výbava, kilometrický výkon, aj.), a to se započtením amortizace. Zdůraznit je třeba i to, že škoda byla způsobena leasingové společnosti, neboť ta společnosti, jejímž jednatelem byl obviněný, předmětná vozidla pronajala. A vůči ní také čin obviněných směřoval. Škoda proto nevznikla majiteli vozidel, jak v dovolání tvrdil obviněný.
37. Odvolací soud, jenž uvedený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával na podkladě odvolání obviněného, zjistil, že soud prvního stupně od částky vyčíslené v odborném vyjádření neodečetl částku 623.876 Kč představující souhrnnou částku za uhrazenou akontaci u všech vozidel, a proto toto pochybení ve svém kasačním rozhodnutí napravil a konečnou škodu způsobenou jednáním obviněného stanovil ve výši 10.708.924 Kč (strana 6 rozsudku odvolacího soudu).
38. Nejvyšší soud k tomuto postup soudů uvádí, že koresponduje s pravidly stanovenými pro určení výše škody ve smyslu §137 tr. zákoníku, podle kterého pro účely trestního řízení se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu, obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo z uvedení v předešlý stav. U tohoto ustanovení lze jazykovým, logickým i systematickým výkladem dospět k závěru, že je koncipováno tak, že vyjadřuje tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení věci v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle svého volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii, resp. mezi prvním kritériem ve vztahu k dalším dvěma, existuje určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, když výši škody tímto způsobem nelze zjistit, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, tzn. hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. Tato dvě hlediska jsou tak pouze subsidiární ve vztahu k hledisku ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, publikovaný pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení §137 tr. zákoníku bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává.
39. Jak bylo výše uvedeno, soudy pro určení výše škody na základě odborného vyjádření vycházely z hodnoty vozidel k datu, kdy byla převzata obviněným, což je v souladu s tím, že čin byl v této době dokonán [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 194/2001 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2002 Sb.)]. Takto bylo postupováno při respektu k §137 tr. zákoníku věta první. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávané věci došlo k podvodnému vylákání peněz od poškozeného a tím byl tento čin dokonán, bylo správně pro závěr o výši škody vycházeno z celé vylákané peněžité částky bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
40. Nejvyšší soud z uvedených shledal, že zejména odvolací soud se zabýval výší způsobené škody, když oba soudy zkoumaly na základě zjištěných skutečností výši škody a v souladu s hledisky pro její stanovení její výši ve smyslu §137 tr. zákoníku určily. Námitkám obviněného, jenž vůči výroku o vině v tomto směru vznášel výhrady, proto nemohlo být vyhověno.
V. Závěr
41. Nejvyšší soud, jenž shora uvedeným způsobem přezkoumal jednotlivé výhrady obviněného, dospěl k závěru, že soudy se v dostatečné míře vypořádaly jak s objektivní stránkou činu obviněnému kladenému za vinu, tak správně usuzovaly na jeho úmyslné zavinění, a rovněž i výši škody stanovily správně. Nebylo tudíž možné obviněnému přisvědčit, že by nešlo o znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný naplnil znaky nejen základní skutkové podstaty tohoto zločinu, ale s ohledem na výši škody byla správně určena i kvalifikovaná podstata, když byl dostatečně a správně zjištěn kvalifikační znak škody velkého rozsahu, protože škoda přesáhla hranici 5.000.000 Kč (viz §138 tr. zákoníku). Jestliže obviněný při těchto závěrech jen velice stručně a formálně namítl, že se nejedná o čin společensky škodlivý, je při uvedeném rozsahu trestné činnosti tato jeho námitka zcela nepřípadná [srov. blíže Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].
42. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu