ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1496.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1496/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněného J. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 8 To 248/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 10 T 5/2017, byl obviněný J. Z. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 28. 2. 2016 v době od 02.05 do 04.30 hodin v B., v budově Policie České republiky, Městské ředitelství B. na ulici B., v místnosti č. 131, v době výkonu služby při provádění administrativních úkonů, fyzicky napadl poškozeného M. B., který byl v té době omezen na osobní svobodě podle §76 odst. 1 tr. ř., tím, že ho nejméně čtyřikrát udeřil otevřenou dlaní do pravé i levé strany hlavy, svým jednáním mu způsobil protržení bubínku pravého ucha s přechodnou nedoslýchavostí na pravé ucho, a v důsledku tohoto zranění byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně čtyř týdnů, přičemž obviněný jednal v rozporu s §9 a §11 písm. a) zákona č. 273/2008, o Policii České republiky.
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 8 To 248/2017, odvolání obviněného J. Z. podané proti shora uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž shrnul dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí, s nimiž vyjádřil svůj nesouhlas, který založil na přesvědčení o existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy. Soudu prvního stupně vytýkal, že při hodnocení některých provedených důkazů vybíral pouze ty skutečnosti, které svědčily v jeho neprospěch, a bagatelizoval ty, jež by mu mohly prospívat. Tvrdil, že soudem prvního stupně učiněný skutkový závěr nebyl v posuzované věci jediným, který se nabízel, neboť bylo možné při dodržení zásad hodnocení důkazů dospět i k závěru opačnému. Pokud soud prvního stupně přehlížel skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného, postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zatížil své rozhodnutí existencí tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces.
5. Za zásadní pochybení obviněný označil hodnocení výpovědi poškozeného M. B., jehož považoval za klíčového svědka, protože soud o jeho výpověď opřel své závěry o vině. Podle obviněného je však hodnocení této výpovědi jako věrohodné a konzistentní v extrémním nesouladu s obsahem jednotlivých tvrzení, která obsahují řadu rozporů, jež nelze bagatelizovat jen s poukazem na opilost poškozeného, jak to učinil soud. Tyto nejasnosti se přitom týkají i průběhu samotného napadení a vzniklého zranění, o kterém poškozený jako osoba bez medicínského vzdělání od počátku s několika osobami hovořil jako o „prasklém bubínku“, ačkoli k určení diagnózy došlo až po jeho propuštění ze zadržení. Výpověď poškozeného je v rozporu i s dalšími důkazy, zejména s výpovědí lékařky Z. Z. a policistů přítomných v době údajného činu na služebně, kteří o žádném zranění poškozeného nic neuváděli. Pokud soud prvního stupně za této situace uvěřil poškozenému, jehož výpověď označil za věrohodnou a přesvědčivou, porušil zásadu in dubio pro reo.
6. Výhrady obviněný vznesl i proti způsobu hodnocení výpovědi P. Č., který se měl v předmětné době nacházet v téže výslechové místnosti jako poškozený a obviněný, jenž odmítl, že by v jeho přítomnosti došlo k jakémukoli napadení poškozeného, avšak soud vyložil obsah této výpovědi v neprospěch obviněného, neboť z ní dovodil, že k napadení poškozeného nedošlo.
7. Obviněný za identickou považoval i situaci u svědků z řad policistů vykonávajících službu v celách předběžného zadržení a v případě protokolů tam sepsaných, protože tito svědci potvrdili, že si poškozený na žádné bolesti ucha nestěžoval a nežádal ani přivolání lékaře. Dovolatel se ohradil rovněž proti hodnocení výpovědi Z. Z., lékařky, která prováděla vyšetření poškozeného před jeho umístěním na cele předběžného zadržení a která uvedla, že si nepamatuje, že by si poškozený při tomto vyšetření stěžoval na bolest ucha či nedoslýchavost, anebo že by jí sdělil, že byl napaden policistou. V takovém případě by jej odeslala na posouzení k odbornému lékaři. Podle obviněného soud rozpory ve výpovědi poškozeného v tomto směru též nesprávně vyhodnotil a považoval je za nepodstatné, ačkoli se nabízí i možnost vyložit si je tak, že jmenovaná lékařka naopak usvědčuje poškozeného ze lži. Poukázal též na výpověď a závěry znalce z oboru zdravotnictví, podle něhož zranění poškozeného nevylučovalo několikahodinovou procházku v parku s tím, že navíc ani není schopen přesněji časově vymezit vznik tohoto zranění. Obviněný má za to, že závěry znalce lze vyložit i tak, že ke zranění poškozeného mohlo dojít až po propuštění poškozeného ze zadržení. Soud prvního stupně tedy nehodnotil provedené důkazy zákonem předpokládaným způsobem podle §2 odst. 5 tr. ř., a nezjistil tak skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
8. Vůči usnesení odvolacího soudu obviněný namítal, že jeho odvolání, v němž uváděl všechny výše tvrzené skutečnosti, zamítl, ačkoli pro takový postup nebyly splněny všechny zákonné podmínky, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na skutkových závěrech, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud odvolací soud namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně zamítl odvolání, zatížil své rozhodnutí stejnou vadou jako nalézací soud.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 8 To 248/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 10 T 5/2017, a věc vrátil Městskému soudu v Brně s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle nějž dovolání obviněného neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesprávnost hmotněprávního posouzení. Podstatou jeho dovolání je polemika s hodnocením důkazů soudy a vlastní způsob jejich posouzení, při němž odmítal veškerá pro závěr o jeho vině relevantní skutková zjištění učiněná soudy a prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které poškozeného vůbec fyzicky nenapadl a žádné zranění mu nezpůsobil. Nešlo o obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, požadoval, aby zejména výpověď poškozeného M. B. byla hodnocena podle jeho představ.
11. Státní zástupce konstatoval, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí logicky přijatelným způsobem vysvětlily, proč i přes některé obviněným namítané skutečnosti z této výpovědi vycházely jako z usvědčujícího důkazu. Pod deklarovaný dovolací důvod nespadal ani odkaz na zásadu in dubio pro reo , neboť jde o zásadu práva procesního, nikoli práva hmotného, jejíž aplikace navíc v dané věci nepřicházela v úvahu.
12. Protože dovolací námitky obviněného směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění, neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. K formálním náležitostem dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení podrobeno věcnému přezkumu.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že spočívá ve třech různých okolnostech, z nichž první zahrnuje situaci, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání oprávněná osoba nepodala opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení), nebo jestliže odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (§253 odst. 4 tr. ř.), a dále jestliže řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou tyto zmíněné důvody, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Na základě obsahu spisu, obviněným v dovolání vymezených argumentů a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a na základě tohoto přezkumu dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti, proto jej podle §256 tr. ř. zamítl. V důsledku tohoto postupu, když odvolací soud neodmítl odvolání obviněného z formálních důvodů, jak předpokládají první ze dvou uvedených alternativ podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podal proto, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledal důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který své dovolání též opřel.
17. Dovolání opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu proto nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Jde tedy o důvod, který slouží k nápravě právních vad.
18. Prostřednictvím označeného důvodu lze vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Podle uvedeného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních není možné zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
21. Uvedená zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku z výše vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K výhradám obviněného
22. Z obsahu podaného dovolání plyne, že v něm nejsou uplatněny žádné námitky právní povahy, tedy takové, které by směřovaly proti neprávnosti použité právní kvalifikace nebo proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale dovolání je postaveno a tvrzení obviněného, že skutek nespáchal, protože zranění poškozenému nezpůsobil. Svou argumentaci obviněný soustředil zásadně proti tomu, že učiněná skutková zjištění, jak jsou ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsána, jsou v extrémním nesouladu, za který obviněný považoval způsob, jakým soudy obou stupňů posuzovaly a hodnotily důkazy ve věci provedené. Obviněný tedy své námitky zaměřil proti procesu dokazování, v němž spatřoval porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozpor se zásadou in dubio pro reo .
23. Z takto podaného dovolání, v němž obviněný tvrdil, že popsaný čin nespáchal, že výpověď poškozeného je vnitřně rozporná a nevěrohodná, Nejvyšší soud nebyl pro výhradně skutkovou povahu těchto námitek z obecného vymezení důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen správnost učiněných skutkových zjištění zkoumat, avšak pro vyloučení namítaného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a zejména stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.) posuzoval, zda soudy v rámci dokazování dostály všem svým povinnostem ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
24. Na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, zejména jejich odůvodnění, je patrné, v jakém rozsahu soudy dokazování provedly, i to, jakým způsobem se s jednotlivými důkazy vypořádaly. Ve stručnosti lze poukázat na to, že soud prvního stupně vycházel nejenom z výpovědi poškozeného a obviněného, ale též z výpovědí svědků slyšených v průběhu hlavního líčení i přípravného řízení [P. Č. (č. l. 440 až 443), J. V. (č. l. 443), Z. Z. (č. l. 100), I. K. (č. l. 70), S. G. (č. l. 75), P. P. (č. l. 82) M. J. (č. l. 79), K. P. (č. l. 444 až 446), P. Š. (č. l. 95)] a listinných důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jehož zpracovatel MUDr. Milan Votava byl rovněž vyslechnut při hlavním líčení (č. l. 285 až 308, 472 až 475)], znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie (č. l. 328 až 349), lékařských zpráv (č. l. 40 až 41, 268), protokolu o lékařské prohlídce ze dne 28. 2. 2016 (č. l. 143), protokolu o umístění do cely, protokolu o rekognici (č. l. 123 až 134) a dalších. Z uvedeného plyne, že soud prvního stupně se zabýval obhajobou obviněného poté, co provedl všechny ve věci se nabízející důkazy, a rozvedl, o které důkazy své skutkové závěry opřel a jak je hodnotil.
25. K námitkám obviněného je třeba rovněž uvést, že soud prvního stupně se sice opíral o tvrzení, která učinil poškozený, avšak jeho výpověď akceptoval až poté, co ji hodnotil a posuzoval v kontextu s dalšími ve věci učiněnými výpověďmi, přičemž vycházel též z dalších zjištěných okolností, za nichž k celé události došlo. Je třeba zdůraznit, že podstatné závěry, které mohl soud učinit o průběhu útoku, mimo citované výpovědi, vystavěl na závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného MUDr. Milanem Votavou, který, ač nedokázal přesněji v řádech hodin určit vznik zranění, konstatoval, že úder otevřenou dlaní, tzv. facka, na stranu hlavy do oblasti ucha může zjištěné zranění způsobit. Soud rovněž vycházel i z protokolu o umístění poškozeného M. B. do cely předběžného zadržení, v němž je údaj o bolesti ucha zaznamenán. Přitom policista S. G., který tuto poznámku do protokolu zanesl, se k ní při svém výslechu nedokázal blíže vyjádřit. Soud rovněž bral do úvahy i svědectví P. Š., jenž byl v cele předběžného zadržení společně s obviněným, kterému si obviněný na bolest ucha opakovaně stěžoval, říkal, že na něj špatně slyší, a rovněž uváděl, že ho udeřil policista. Takto provedené důkazy soud prvního stupně popsal ve svém rozsudku na stranách 3 až 6, kde se zabýval jejich obsahem. Jejich hodnocení se detailně věnoval na stranách 6 až 9, kde rozvedl, jak tyto důkazy posuzoval, včetně věrohodnosti poškozeného, a následně vysvětlil, jaké právní závěry z nich dovodil.
26. Odvolací soud na podkladě odvolání obviněného podaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně zkoumal uplatněné námitky (obdobné těm, jež nyní jako dovolatel uplatnil v dovolání a které uváděl již i v řízení před soudem prvního stupně), a shledal soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění správnými a v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Poté, co rozebral obviněným uplatněné námitky a srozumitelně a logicky, především s poukazem na časový sled událostí předmětného dne podávající se z jednotlivých svědeckých výpovědí v návaznosti na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vysvětlil, proč je nepovažoval za opodstatněné, přičemž se neopomenul zabývat ani obecnou a specifickou věrohodností poškozeného (srov. strany 2 a 3 napadeného usnesení).
V. Závěr Nejvyššího soudu
27. K takto provedenému dokazování považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že soudy v potřebném rozměru zkoumaly všechny rozhodné skutečnosti, a to zejména se zaměřením na to, zda výsledky všech důkazů svědčí pro závěr, že se obviněný činu, jak byl ve výroku odsuzujícího rozsudku popsán, skutečně dopustil a zda poškozeným tvrzený mechanismus vzniku zranění je z lékařského hlediska přijatelný. Podle obsahu spisu i způsobu, jak soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jednotlivé skutečnosti posuzovaly, je zřejmé, že se s konkrétními ve věci provedenými důkazy vypořádaly způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.
28. Soudy dostály účelu dokazování a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soudy shromážděné důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Byly si vědomy rámce dokazování a vycházely i z důkazů nepřímých, jež sice nedokazovaly přímo vinu obviněného, ale prokazovaly skutečnosti, z nichž bylo možné na jeho vinu usuzovat. Vzhledem k tomu, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti, je na soudech, aby se této povinnosti zhostily se vší důkladností a zodpovědností, což soudy v přezkoumávané věci učinily a svým povinnostem dostály. Odůvodnění rozhodnutí jsou opřená o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, což nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06, nebo ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
29. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, především ve výpovědi samotného poškozeného, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněného se soud prvního stupně důsledně zabýval věrohodností svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch (srov. poslední odstavec na straně 6 a první odstavec na straně 7 rozsudku soudu prvního stupně, kde soud shrnul pravdivě a objektivně obsah jednotlivých důkazů bez ohledu na to, zda svědčily poškozenému či obviněnému).
30. Rovněž je třeba též poznamenat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11).
31. Po přezkoumání všech námitek obviněného Nejvyšší soud neshledal v procesním postupu, na nějž poukázal výše, vady, a zjistil, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
32. S přihlédnutím k výše uvedenému lze na závěr souhrnně konstatovat, že soudy zjistily skutkový stav věci, který je soudem prvního stupně popsán v přezkoumávaném rozsudku, v němž není extrémní nesoulad ani jiná pochybení, jak obviněný v podaném dovolání namítal. Skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
33. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádná porušení pravidel spravedlivého procesu, a to ani obviněným zmíněného principu in dubio pro reo , neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 a §134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily.
34. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani nebyla porušena pravidla spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu