ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.292.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 292/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání obviněného mladistvého „PETRKLÍČE“ *)proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 Tmo 23/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „PETRKLÍČE“ odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, soudu pro mládež, ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 3 Tm 5/2016, byl mladistvý „PETRKLÍČ“ (dále „mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným proviněním znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že
1) v přesněji nezjištěné době v květnu nebo v červnu 2015 v B. v ulici P. ve společných prostorách pod schodištěm v suterénu panelového domu využil mentální zaostalosti poškozeného „TULIPÁNA“ *), kterému svlékl tepláky a trenky a nařídil mu, ať si na něho sedne, načež na něm na křesle, které se v té době v suterénu uvedeného domu nacházelo, proti jeho vůli vykonal anální pohlavní styk, během kterého poškozeného na sobě rukama přidržoval, a který poškozený slovně odmítal, přičemž žádal, aby ho nechal být, a tohoto jednání se dopustil, ač věděl, že je poškozený mladší osmnácti let, a to vzhledem k tomu, že se spolu přátelili a pravidelně se stýkali,
2) v přesněji nezjištěné době počátkem června 2015 v odpoledních hodinách v B. v ulici P. v bydlišti poškozeného v obývacím pokoji využil mentální zaostalosti poškozeného „TULIPÁNA“, sám se svlékl a svlékl i poškozeného, následně uchopil poškozeného zezadu za ramena, stlačil ho silou před sebe do kleku na podlahu a proti jeho vůli na něm vykonal anální pohlavní styk, což poškozený slovně odmítal a opakovaně žádal, aby ho nechal být, a poté, co si poškozený sám lehl na záda na gauč, tak nad ním masturboval a ejakuloval mu na břicho,
tohoto jednání se dopustil, ač věděl, že je poškozený mladší osmnácti let, a to vzhledem k tomu, že se spolu přátelili a pravidelně se stýkali.
2. Za toto provinění byl mladistvý odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.
3. Krajský soud v Hradci Králové, soud pro mládež, jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 Tmo 23/2016, odvolání mladistvého podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení podal mladistvý prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu vytýkal, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jestliže soudy toliko na základě výpovědí poškozeného, jeho matky a sestry, které však neuvedly ani konkrétní datum, kdy mělo dojít k útoku popsanému pod bodem 2), vzaly za prokázané, že se skutky udály za popsaných okolností. Mladistvý rovněž poukázal na nevěrohodnost výpovědi matky poškozeného projevující se její nejistotou při určení data skutku. Soudy však nebraly do úvahy, že její tvrzení mladistvý vyvrátil důkazy dokládajícími, že se v daný okamžik na daném místě nemohl nacházet, a nesprávně tuto jeho obhajobu považovaly za účelovou, aniž by se s ní ve vztahu k tvrzení svědkyně vypořádaly.
5. Vedle těchto argumentů mladistvý vytýkal vadnost výroku, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, protože soud nesplnil podmínky pro řádné objasnění jeho duševního stavu. Závěr soudů o nutnosti tohoto ochranného opatření plyne ze znaleckého posudku, jenž byl neobjektivní, neboť nebylo na návrh mladistvého opakováno sexuologické vyšetření a nebylo prokázáno, že u něj jde o sexuální deviaci. Mladistvý se neztotožnil s tím, že by se u něj rozvíjela uvedená choroba či patologická sexuální agresivita a že by byl jeho pobyt na svobodě bez uloženého ochranného léčení sexuologického v ústavní formě nebezpečný. Považoval za nesprávné, že znalci své závěry o jeho deviaci opřeli o jedinou předestřenou epizodu, aniž by zkoumali ostatní okolnosti u mladistvého existující, mimo jiné, že je závislý na své rodině, žije pod výchovným dohledem matky a širší rodiny, a pokud je s ním jednáno laskavým, ale důsledným způsobem, lze korigovat jeho chování.
6. V uvedených souvislostech mladistvý poukázal na nedostatky ve znaleckém posouzení a namítal, že vyšetření trvalo dlouhou dobu a soudy nepovažovaly za nutné nařídit opakované vyšetření, tím nedodržely podmínky §2 odst. 5, 6 tr. ř. Mladistvý vznesl výhrady proti ústavní formě léčby, neboť podle něj by postačovalo sexuologické léčení v ambulanci [tím, bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“)], když pro takový závěr ve znaleckém posudku potřebné zdůvodnění chybí, přičemž nebylo možné vycházet jen ze zjištění, že nemá náhled na svoji poruchu při neadekvátní struktuře osobnosti. Nesprávně také soudy z dalších jeho postojů dovodily, že se chová neadekvátně. Okresnímu soudu vytkl, že převzal závěry znalců, kteří řádně nutnost ústavní formy léčby nevysvětlili, a proto ho označil za nepodložený potřebnými zjištěními, zejména ze způsobu dosavadního způsobu jeho života, v čemž spatřoval porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, na něž odkázal.
7. V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 12 Tmo 23/2016, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která dosavadní argumentaci mladistvého považovala za korespondující s jeho stávající obhajobou. Ke skutkovým zjištěním a prokázané vině uvedla, že soudy nepochybily, pokud mladistvého uznaly vinným, neboť objasnily dílčí útoky i to, za jakých okolností se jich mladistvý dopustil. K závěrům o duševním stavu mladistvého založeným na znaleckém posudku rozvedla, že prokázaly u mladistvého od puberty se rozvíjející sexuální deviaci, a to patologickou sexuální agresivitu, což uložení ochranného sexuologického léčení ve formě ústavní odůvodňuje. Námitkami shodně uplatněnými se v předchozích stadiích trestního řízení náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry státní zástupkyně považovala za logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování.
9. Státní zástupkyně též zdůraznila, že se mladistvý v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval otázkami skutkovými, neboť soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Shledala však, že skutkové závěry soudu byly náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a použitá právní kvalifikace byla přiléhavá. Protože podle ní byla povaha námitek mladistvého primárně skutková a jako taková nevyhovuje žádnému ze zákonných důvodů dovolání, zvláště za situace, kdy soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velmi podrobně rozebraly důkazní situaci a své rozhodnutí pečlivě odůvodnily, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
10. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci mladistvého k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání o podaném dovolání neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež (dále „Nejvyšší soud“) poté, co shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že dovolání splňuje i další formální požadavky vymezené v §265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř. korespondují s jejich zákonným vymezením.
IV. Další podmínky pro přezkum dovolání
12. Dovolatelem uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j), g), l) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v označených zákonných ustanoveních vymezené jen tehdy, jestliže splňují zákonem stanovené podmínky, což je základní předpoklad pro to, aby Nejvyšší soud mohl dovolání přezkoumat, neboť jen dovolání relevantně opřené o některý z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř. je způsobilé založit přezkum napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího dovolacím soudem.
13. Mladistvý své dovolání opřel o uvedené důvody, a přestože každý z nich slouží k nápravě jiných vad přezkoumávaných rozhodnutí, neodlišil či nekonkretizoval, vůči jakým výrokům jimi směřuje. Protože v textu dovolání není potřebný podklad pro náležité rozdělení těchto důvodů na konkrétní pasáže přezkoumávaných rozhodnutí, eventuálně jde jen o kusé úvahy, Nejvyššímu soudu nezbylo než vycházet z kontextu vytýkaných nedostatků a dovodil, že mladistvý v zásadě všemi třemi označenými důvody brojil zejména proti výroku o uloženém ochranném léčení. Lze proto co do rozsahu přezkoumání napadeného rozhodnutí uvést, že z obsahu podaného dovolání neplyne, že by mladistvý vytýkal nedostatky ve výroku o vině nebo výroku o trestu, protože žádnou takovou výslovnou argumentaci přezkoumávané dovolání neobsahuje, vyjma lakonicky formulované výhrady, že soudy své závěry o spáchání popsaných skutků učinily toliko na základě výpovědí poškozeného, jeho matky a sestry, ačkoli tyto si nebyly schopny vybavit ani datum, kdy k předmětným událostem mělo dojít. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda byl výrok o uložení ochranného léčení učiněn v souladu se zákonem.
14. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že mladistvý použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání mladistvého považoval za nedůvodné i přesto, že předcházející řízení bylo zatíženo vadami zakládajícími dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., na něž mladistvý rovněž odkázal.
15. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, což s ohledem na výrok o uloženém ochranném léčení znamená splnění podmínek §99 tr. zákoníku. I v případě těchto námitek platí obecné pravidlo, že pouze formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Rovněž ve vztahu k výroku o ochranném opatření důvodem dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, z něhož se učiněný právní závěr odvíjí, protože v případě splnění podmínek pro uložení ochranného opatření jde o jiné hmotněprávní posouzení, které navazuje na skutková zjištění vyjádřená nejen ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění, ale i na důkazy podložený podklad prokazující, že výsledky provedeného dokazování jsou dostatečné pro právní závěry vedoucí k uložení ochranného léčení a v jaké formě [srov. přiměřeně srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1045/2013, aj.].
16. I pro přezkoumání správnosti jiného hmotněprávního posouzení ve vztahu ke splnění podmínek pro uložení ochranného léčení platí zásada, že obecná definice stanovená zákonem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť i v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděné argumenty jsou či nikoliv dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], avšak i v takovém případě může dojít k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, a je tedy založen na nesplnění zákonem vymezených podmínek pro uložení ochranného opatření, mezi něž patří i ochranné léčení. Nesplnění podmínek může spočívat v porušení jakéhokoliv hlediska či kritéria vymezeného v ustanovení §99 odst. 1 až 7 tr. zákoníku.
18. S ohledem na projednávanou věc je možné prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat, že při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy nižších stupňů, nebyly splněny zákonné (hmotněprávní) podmínky pro uložení ochranného léčení uvedené v §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, a to zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud nemůže přihlížet k námitkám směřujícím proti správnosti skutkových zjištění soudů nebo jimi provedeného dokazování, avšak kromě případu, kdyby shledal porušení pravidel spravedlivého procesu, zejména při existenci extrémního nesouladu mezi sutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010).
V. K námitkám proti porušení zásad spravedlivého procesu
19. Pokud mladistvý v podaném dovolání brojil proti obsahu výpovědí vyslýchaných svědků, zásadám vymezeným v uvedených dovolacích důvodech nevyhověl. Nedostál jim ani těmi námitkami, kterými poukazoval na nedostatky znaleckého posudku o svém duševním stavu, protože vytýkal vady, které na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j), l), ale ani na jiný z důvodů zakotvených v §265b tr. ř. nedopadají. Důvodem je, že mladistvý jimi primárně namítal nedostatky v procesním postupu soudů v rámci dokazování, porušení pravidel spravedlivého procesu, či deformaci důkazů a zčásti i existenci tzv. opomenutých důkazů, které vázal převážně na způsob a rozsah znaleckého zkoumání jeho duševního stavu a následný způsob hodnocení znaleckého posudku soudy. Protože tyto námitky nekorespondují s žádným z dovolacích důvodů, nebyly ani způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Nejvyšší soud i přes tyto zásady a mimo jiné i proto, že prokázání provinění kladené mladistvému za vinu je východiskem pro další závěry směřujícími k uložení ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v návaznosti na obsah znaleckého posudku, připomíná, že soudy učiněná skutková zjištění vzešla z procesu, který netrpí žádnými procesními nedostatky, a to ani v podobě mladistvým vytýkaných tzv. opomenutých důkazů a deformace důkazů. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudy obou stupňů dodržely všechny zákonem předepsané podmínky pro řádné objasnění věci ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nalézací soud provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností, které byly podstatné pro řádné objasnění trestného jednání, jímž by mladistvý uznán vinným. Především je třeba zdůraznit, že kromě výpovědí poškozeného a jeho rodinných příslušnic, které osobně oba mladistvé přistihly ve svém bytě nahé, soud vycházel též z úředního záznamu o podaném vysvětlení Mgr. H. K., speciální psycholožky, jíž se poškozený se svými sexuálními kontakty s mladistvým obviněným svěřil, jakož i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie se specializací pedopsychologie, zpracovaného na osobu poškozeného. Všechny provedené důkazy přitom soud hodnotil nejen jednotlivě, ale především v jejich vzájemném souhrnu a v souvislostech, které z nich vyplývaly, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, což koresponduje se zákonnými požadavky zakotvenými v §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně mladistvým tvrzené skutečnosti (v zásadě shodné s těmi, jež uplatnil i v nyní podaném dovolání) nepominul, ale hodnotil je s ohledem na všechny provedené důkazy, a zcela logicky vysvětlil, z jakých důvodů jeho obhajobu nepovažoval za věrohodnou, a naopak proč výpovědím poškozeného, jeho matky a sestry uvěřil. Skutkový stav, který byl na podkladě toho procesu soudem utvořen, je zcela v souladu s pravidly, které postup soudu určují nejen na podkladě ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale nevybočuje ani z pravidel, která ovládají zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Provedené důkazy a jejich obsah soud prvního stupně shrnul na stranách 2 až 4 svého rozsudku, konkrétní argumenty a úvahy týkající se jejich hodnocení a na jejich základě učiněných skutkových zjištění rozvedl na stranách 4 až 5 téhož rozsudku.
21. Správnost soudem prvního stupně učiněných skutkových i z nich vyvozených právních závěrů potvrdil také odvolací soud, který neopomenul reagovat ani na obhajobou předkládané návrhy na doplnění dokazování, když zejména na straně 6 svého usnesení vysvětlil, proč těmto návrhům týkajícím se výlučně požadavku na opakování phalopletysmografického vyšetření (dále „PPG vyšetření“) nevyhověl.
22. Vady procesní povahy nebyly zjištěny ani při zpracování znaleckého posudku na duševní stav mladistvého, při němž byly dodrženy podmínky v §58 odst. 1 z. s. m., podle něhož k vyšetření duševního stavu mladistvého se přibere znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a znalec z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii.
23. Z obsahu napadených rozhodnutí a spisu lze připomenout, že orgány činné v trestním řízení již v přípravném řízení za účelem posouzení duševního stavu mladistvého přibraly v souladu s §58 odst. 1 z. s. m. dva znalce, a to MUDr. Františka Čiháka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací psychiatrie včetně psychiatrie dětské a psychiatrické sexuologie, a PhDr. Magdalenu Datkovou, znalkyni z oboru zdravotnictví, zdravotnická odvětví různá se specializací klinická psychologie a dětská psychologie, a současně bylo MUDr. Františku Čihákovi povoleno přibrat jako konzultanta znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Želmíru Herrovou (č. l. 95 až 97). Soud prvního stupně nejenom, že své závěry o nutnosti uložit mladistvému ochranné léčení opřel o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie se specializací na dětskou psychiatrii a dětskou psychologii, zpracovaný výše jmenovanými znalci, založený na č. l. 99 až 115 spisu, ale znalce rovněž vyslechl (č. l. 256 verte až 258). Tento důkaz posuzoval v souladu s dalšími ve věci učiněnými zjištěními a konfrontoval jej i s jinými provedenými důkazy.
24. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností, a to ani v podobě deformovaných důkazů ani porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ani §125, resp. §134 tr. ř., případně v §58 odst. 1 z. s. m., a tudíž ani porušení zásad souvisejících se spravedlivým procesem zakotveným v článku 6 odst. 1 Úmluvy.
VI. K námitkám proti ochrannému léčení
25. Jestliže mladistvý vytýkal nesprávnost ochranného sexuologického léčení, jakož i to, že mu bylo uloženo ve formě ústavní proto, že se tak stalo v rozporu s podmínkami, za nichž mu ho bylo možné uložit, je třeba uvést, že takto vznesené argumenty korespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který se vztahuje na rozhodnutí o uložení ochranného opatření, mezi něž patří i ochranné léčení, které je, jak vyplývá z §21 odst. 2 z. s. m., i u mladistvých upraveno v §99 tr. zákoníku, neboť zákon o soudnictví ve věcech mládeže neobsahuje žádnou speciální úpravu. Podle výroku přezkoumávaného rozsudku bylo ochranné léčení sexuologické mladistvému uloženo podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě ústavní (odkaz na §99 odst. 4 tr. zákoníku chybí).
26. Pro posouzení dodržení podmínek je ve smyslu §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodné, že jde o fakultativní možnost uložení ochranného léčení v případě, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku musí být splněny společně obě podmínky v tomto ustanovení uvedené, a to jednak existence duševní poruchy u pachatele trestného činu a jednak nebezpečnost jeho pobytu na svobodě (přiměřeně též rozhodnutí č. 5/2000 Sb. rozh. tr.). Obě tato hlediska musejí být prokázána výsledky provedeného dokazování. Závěr o tom, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, musí vyplynout zejména z příslušného znaleckého posudku, neboť je to v každém jednotlivém případě znalec, kdo z odborného hlediska vymezí povahu a symptomy duševní poruchy, avšak jedině soud na podkladě znaleckého zkoumání posuzuje odborné závěry znalce při následném rozhodování o tom, zda jde o duševní poruchu ve smyslu §123 tr. zákoníku a zda jsou splněny všechny podmínky §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení, jakého druhu a v jaké formě [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 42/2014 (uveřejněné pod č. 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
27. Pro určení formy léčení, tedy ústavní nebo ambulantní, podle §99 odst. 4 tr. zákoníku platí, že ji soud uloží podle povahy nemoci a léčebných možností.
28. Vzhledem k tomu, že mladistvý v dovolání vyvracel správnost uvedeného výroku v celém jeho rozsahu a brojil v zásadě proti splnění všech zákonných podmínek, protože popíral, že by trpěl uvedenou duševní poruchou, v níž trestný čin spáchal, a nesouhlasil ani s tím, že by jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný, je vhodné uvést, že duševní poruchou se podle §123 tr. zákoníku rozumí mimo jiné i duševní poruchy vyvolané duševní nemocí, což je definice platná i pro mladistvé.
29. K nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě je v obecné rovině nutné zkoumat nejenom povahu jednání, které vykazuje v daném případě znaky provinění, ale závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Pobyt takové osoby na svobodě musí být nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem i pro budoucnost. Tato podmínka je splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že mladistvý, který spáchal provinění, by mohl pod vlivem duševní poruchy spáchat znovu, případně i závažnější, útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1159; též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68 (uveřejněné pod č. 59/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
30. Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Ambulantní forma ochranného léčení přichází do úvahy zejména u těch osob, u nichž vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě [přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71 (uveřejněné pod č. 30/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], což je v případech, kdy je nebezpečí, které u léčené osoby hrozí, odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno i touto formou. Pokud tyto podmínky splněny nejsou, je nutné přistoupit k nařízení ústavní formy ochranného léčení.
31. V posuzované věci soud prvního stupně shledal na základě znaleckého posudku vypracovaného na duševní stav mladistvého, že se u mladistvého od puberty probíhá rozvoj sexuální deviace, patologické sexuální agresivity, v současné době mladistvý trpí neurotickými psychickými potížemi. Zjištěná sexuální deviace měla podstatný vliv na ovládací schopnosti mladistvého v době páchání trestné činnosti, jeho rozpoznávací schopnosti nebyly nijak negativně ovlivněny. Mladistvý je identifikován mužsky, heterosexuálně orientovaný, ale v preferovaných aktivitách je výrazně vyjádřena agresivní složka, potřeba objekt ovládat (viz strana 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a na straně 6 svého rozhodnutí uvedl, že znalecký posudek byl zpracován fundovanými znalci, kteří stav mladistvého objasnili v potřebném rozsahu a za využití vyšetření, která byla v daných souvislostech vhodná. Poukázal na správnost nejen závěru o nutnosti uložení ochranného sexuologického léčení, ale i jeho ústavní formy, a to se zřetelem na benevolentnost prostředí, v němž se mladistvý dosud nacházel a dosavadní nekázeň mladistvého.
32. Nejvyšší soud v uvedených závěrech soudů obou stupňů neshledal žádné nedostatky v úvahách jak o nutnosti uložit ochranné léčení, protože shledal splněnými podmínky stanovené §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak ani o nezbytnosti ústavní formy podle kritérií §99 odst. 4 tr. zákoníku. Pro úplnost dodává, že soudy se uvedeným zákonným podmínkám nezpronevěřily.
33. Znaleckým posudkem byla dostatečně zjištěna a vysvětlena existence sexuální deviace, která je ve smyslu §123 tr. zákoníku duševní poruchou, byla v době činu u mladistvého přítomna a z části ovlivnila jeho čin, protože měla podstatný vliv na jeho ovládací schopnosti při plném zachování schopností rozpoznávacích. Mladistvý není schopen svoji sexualitu dostatečně kontrolovat a regulovat její agresivní složku, která je vyjádřena v preferovaných aktivitách, je u něj zřetelná potřeba objekt ovládnout, znehybnit, přičemž věk ani pohlaví objektu není rozhodující. Pobyt mladistvého na svobodě je v důsledku popsaných zjištění nebezpečný vzhledem k typu sexuální deviace a chybějícímu náhledu na vlastní poruchu a nekvalitní strukturu osobnosti. Význam má v tomto smyslu i porucha osobnosti, aktivity a pozornosti (srov. č. l. 112 až 115).
34. K ústavní formě ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 4 tr. zákoníku soudy rovněž dostatečně objasnily všechny potřebné skutečnosti, k nimž lze poukázat na výpovědi znalců MUDr. Františka Čiháka a MUDr. Želmíry Herrové v hlavním líčení dne 9. 8. 2016, kde MUDr. František Čihák zdůraznil nutnost ústavní formy ochranného sexuologického léčení, neboť jakákoli ambulantní forma léčení by nemohla být účinná, a to především pro absenci náhledu mladistvého na svou poruchu a neuvědomování si její nebezpečnosti (č. l. 257, 258). V té souvislosti lze respektovat i závěr soudu prvního stupně, že i s ohledem na neukázněný přístup mladistvého k plnění školní docházky existuje reálný předpoklad, že by ani ambulantní léčbu neprováděl, když navíc u něj je nezbytná léčba intenzivnějšího charakteru, jakož i kontrola jeho chování v průběhu léčby. Pokud se s léčbou vypořádá a bude ji dodržovat, bude moci být posléze změněna z formy ústavní na ambulantní (viz stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně).
35. Nejvyšší soud tak má v přezkoumávané věci za to, že soudy se náležitě vypořádaly nejen se způsobem zjištění duševní poruchy u mladistvého [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1970, sp. zn. 3 Tz 9/70 (uveřejněné pod č. 35/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], ale i s otázkou jeho možné nebezpečnosti při ponechání na svobodě [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 394/2015, též nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425)]. Jde o osobu, která se potýká se závažnými, zejména sexuálně orientovanými problémy, prioritně vyplývajícími z jeho duševní poruchy – sexuální deviace, patologické sexuální agresivity, pro jejíž zdárné léčení je nezbytné vytvořit určitý pevný režim, jemuž se mladistvý bude muset podrobit, což však nelze očekávat od léčení ambulantního, které předpokládá určitou ukázněnost a odpovědný přístup pachatele (mladistvého) pramenící z jeho realistického náhledu na svůj zdravotní, psychický problém, jenž u mladistvého zcela absentuje a vzhledem k strukturální poruše osobnosti jej u něho nelze ani očekávat.
36. V závěru je možné jen zdůraznit, že soudy nepochybily ani při posuzování obecné zásady přiměřenosti ochranných opatření (mezi něž ochranné léčení patří) ve smyslu §96 tr. zákoníku, podle něhož nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného trestného činu (zde činu jinak trestného) a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. V této konkrétní projednávané věci Nejvyšší soud shledal i proporcionalitu mezi zájmem na ochraně společnosti a osobní svobodou člověka, protože nebezpečí, které při ponechání mladistvého na svobodě hrozí, převažuje nad újmou, kterou utrpí v důsledku výkonu ústavní ochranné léčby, při níž lze navíc očekávat zlepšení i jeho psychického stavu, byť za cenu dočasné ztráty osobní svobody, jejíž délka se bude odvíjet primárně od přístupu samotného mladistvého k indikované léčbě a s ní souvisejících omezení a opatření (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02).
37. Nejvyšší soud na základě tohoto postupu soudů obou stupňů, z nichž je patrné, že soudy nerezignovaly na žádnou povinnost, kterou měly z hledisek výše uvedených respektovat jak po stránce hmotněprávní, tak i procesněprávní, shledal, že tyto dostály všem požadavkům na pečlivé uvážení všeho, co má vliv na spravedlivé a zákonné posouzení otázek zákonem i rozhodovací praxí soudů zdůrazněných z hlediska uvážlivého rozhodnutí o ochranném léčení ve formě ústavní.
38. Protože Nejvyšší soud z výše rozvedených důvodů shledal závěry soudů obou stupňů na základě výsledků provedeného dokazování správnými, rozhodl tak, že dovolání mladistvého jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.