ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.47.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 47/2017-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání obviněného O. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 5 To 390/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 111/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 25 T 111/2015, byl obviněný O. S. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 18. 2. 2015 kolem 0.30 hod. v ulici P. na parkovišti před domem v Ch. požadoval po kolemjdoucím P. S. peníze, a když mu jmenovaný odpověděl, že peníze nemá, začal zvyšovat hlas a opakovaně říkal „tys mi nerozuměl, máš nějaké prachy?“, a když poškozený pokračoval v rychlejší chůzi, kopl jej dvakrát do zad pod lopatky a následně poté, co se poškozený otočil, si obviněný svlékl bundu a čepici, poškozeného chytil za ramena, odhodil jej na kapotu zaparkovaného vozidla, v dalším útočení mu poškozený zamezil tím, že obviněného udeřil pěstí do obličeje, kopl nártem nohy a utekl.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 5 To 390/2015, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný O. S. podal prostřednictvím obhájce proti uvedenému usnesení odvolacího soudu dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřoval naplněný tím, že provedeným dokazováním nebyly odstraněny rozpory mimo jiné o tom, zda měl poškozený při incidentu strach, aby obviněnému neublížil, a že se nebál o svůj život, zejména, že při rekognici obviněného nepoznal. Obviněný poukázal i na popis, útočníka, který poškozený uvedl při telefonátu na linku 158 dne 18. 2. 2015, v němž shledával nepřesnosti, a za podstatné považoval i to, že poškozený vypovídal, že při události měli být přítomni dva muži, jeden měl poškozenému stát v cestě, druhý za ním běžet a chtít ho mlátit. Popsal i obuv, kterou obviněný na nohou neměl.
5. K svlečenému a nalezenému oblečení obviněný uvedl, že se pod vlivem alkoholu svléká vždy, a nikoliv proto, aby se pral. Podle obviněného nebylo ani přes doplněné dokazování objasněno, kdo poškozeného o peníze žádal a zda se skutek stal tak, jak byl poškozeným popisován.
6. Obviněný poukázal i na výpověď přítelkyně poškozeného P. K., která uvedla, že poškozený měl po příchodu k ní do bytu celou botu a nohu od krve, což svědčí o tom, že poškozený musel obviněného kopat velmi intenzivně. Výpověď poškozeného obviněný považoval za nevěrohodnou, pokud tvrdil, že sám nemohl ihned zavolat, protože měl vybitý mobil, neboť chtěl spíš získat čas na rozmyšlenou, jak celou událost popíše policii, a tvrdil, že zranění, které poškozený utrpěl, neodpovídají jím uvedenému popisu událostí, protože krev na oblečení poškozeného i výpověď svědka T. K. podporují verzi události, jak ji vylíčil obviněný. Obviněný neměl potřebu od poškozeného požadovat peníze, neboť jej finančně podporovala jeho matka J. S.
7. Vzhledem k tomu, že nebyly uvedené rozpory a nedostatky odstraněny, a není prokázáno, jak se událost odehrála, když se obviněný uvedeného činu nedopustil, považoval za nesprávnou i použitou právní kvalifikaci. Jednalo se pouze o výtržnictví mezi ním a poškozeným, kdy při absenci kamerového záznamu, není najisto postaveno, kdo vypověděl pravdu. V té souvislosti obviněný zmínil chování poškozeného v průběhu řízení před soudem, k němuž byl předveden policií nebo se nedostavil, a pro jeho absenci bylo veřejné zasedání nejméně čtyřikrát odročeno, což též výrazně snižuje věrohodnost jeho výpovědi.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 25 T 111/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 5 To 390/2015, a přikázal věc Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání.
9. K podanému dovolání bylo ze strany Nejvyššího státního zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sděleno, že se k němu po seznámení s jeho obsahem a dostupným spisovým materiálem Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a důvody dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
13. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
14. Na podkladě obsahu spisu a uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud shledal, že obviněný vznesl výhrady brojící výhradně proti provedenému dokazování.
15. Jestliže obviněný v rámci uvedených skutkových výhrad jen zcela obecně poukazoval na nesprávnost použité právní kvalifikace, činil tak až druhotně, neboť tento nedostatek odvozoval od toho, že se skutku, jak byl soudy zjištěn, nedopustil. Obviněný proto pouze formálně poukázal na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, což nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
16. Obviněný, jenž zásadně tvrdil, že se skutku tak, jak byl soudy zjištěn, nedopustil, proto nevytýkal vady právní v souladu se zákonnými požadavky vymezenými §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť žádné jím uváděné pochybení netkví v hmotněprávní problematice, jak zmíněný důvod požaduje. Vzhledem k tomu, že obviněný namítal jiné skutečnosti, než které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, Nejvyšší soud nemohl na jejich podkladě správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat. I přes tento závěr, lze jen pro úplnost zmínit, že v postupu soudů nižších stupňů nezjistil žádné nelogičnosti ani libovůli při hodnocení důkazů, a zejména výpovědi poškozeného věnovaly patřičnou pozornost.
17. Nejvyšší soud především k výhradě obviněného o tom, že jsou rozpory ve výpovědi poškozeného a že jej jako pachatele při rekognici nepoznal (viz protokol na č. l. 54 až 58), pro úplnost uvádí, že soudy se touto okolností dostatečně zabývaly, a bez toho, aby poškozený obviněného poznal, měly dostatek podkladů pro závěr o tom, že je obviněný pachatelem předmětného činu.
18. Ve vztahu k uvedené námitce obviněného je vhodné z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí připomenout, že soud prvního stupně pro své závěry vycházel nejenom z výpovědi poškozeného, ale také z dalších důkazů ve věci zajištěných, především vzal v úvahu výsledky odborné expertízy z oboru kriminalistika, odvětví genetika, podle nichž na stopě č. 3 zajištěné na místě činu byl stěr z tkaničky pravé boty poškozeného shodný se vzorkem DNA obviněného (č. l. 78). Kromě toho soud vycházel i z dalších důkazů [záznamu telefonického hovoru na linku 158 (č. l. 81 až 85), výpovědi svědkyně P. K., a již zmíněného odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika (č. l. 77 až 78)], z nichž vyplynulo, že osobou, se kterou se poškozený dostal do fyzického střetu, a kterou, jak sám uvedl, kopl svou botou do obličeje, byl právě obviněný. Soud hodnotil i výpověď svědka T. K. a nepřehlédl ani to, že obviněný odmítl u lékaře, kam byl po incidentu dopraven, oznámit, jak se mu úraz stal. Všechny výše uvedené úvahy a závěry soud prvního stupně rozvedl na stranách 6 a 7 svého rozsudku.
19. Odvolací soud v přezkoumávaném usnesení považoval k obdobným výhradám obviněného dokazování za provedené v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., přesto, že dokazování doplnil výslechem svědkyně J. S. a poškozeného. Podle odvolacího soudu tak nalézací soud učinil na základě provedeného dokazování správná skutková zjištění, když se také náležitým způsobem vypořádal s uplatněnou obhajobou obviněného, kterou považoval za nedůvodnou. Pochybení nespatřoval ani v tom, když základ skutkových zjištění vystavěl na výpovědi poškozeného, u nichž se dostatečně zabýval i drobnými nepřesnostmi, což sám odvolací soud posoudil se zřetelem na vlastní výslech poškozeného učiněný při veřejném zasedání.
20. Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného k těmto postupům soudů obou stupňů, v nichž nezjistil podstatné nedostatky, považuje za vhodné připomenout, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně přihlížely ke své povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000), a že v této věci byly nároky na odůvodnění zvýrazněny především proto, že si provedené důkazy vzájemně odporovaly (např. výpověď matky obviněného a poškozených) a šlo i o rodinné příslušníky. Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů (viz nález ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Proto i v této věci byla věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření důkazů, které obviněného usvědčovaly. Soudy měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
21. Po posouzení uvedených souvislostí plynoucích z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud jen připomíná, že jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
22. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu