ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.872.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 872/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání obviněné L. L. , roz. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 To 662/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 65 T 41/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná L. L. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 65 T 41/2016, uznána vinnou, že
dne 15. 12. 2014 kolem 16.45 hodin za tmy na neosvětleném úseku silnice II. třídy č. 459 ve směru od L. do K., okres B., řídila osobní motorové vozidlo zn. Fiat Doblo, majitele Z. F., v rozporu s §4 písm. a), b), §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, nepřizpůsobila povahu jízdy situaci v provozu, když jela za před ní jedoucím vozidlem zn. Ford Mondeo, řízeným M. K., které mělo zapnuty pouze potkávací světlomety, tohoto se rozhodla před pravotočivou zatáčkou předjet, ačkoli v dané chvíli její světlomety mířily vlevo mimo pozemní komunikaci, tudíž neosvětlovaly místo, kam se vozovka stáčela a kam obviněná hodlala vozidlo předjet, navzdory tomu, že obviněná neměla dostatečný rozhled nutný k bezpečnému předjetí vozidla zn. Ford Mondeo a zařazení se před něj, v mírné pravotočivé zatáčce jej začala předjíždět, avšak po vyjetí ze zatáčky v levém jízdním pruhu zaregistrovala chodkyni E. F. vedoucí jízdní kolo při okraji komunikace, přes intenzivní brzdění ji levou přední částí vozidla srazila a odhodila vlevo za krajnici, přičemž E. F. utrpěla zhmoždění mozku a plic, zlomeninu obratle S1 a výběžků obratlů L3 a L4 vpravo, zlomeninu dolního raménka kosti stydké vlevo, horního raménka kosti stydké vpravo, mnohočetné zlomeniny dolního raménka vpravo, luxaci kostrče, rozsáhlou tržnou ránu v oblasti vaginy a konečníku, zlomeniny horního konce holenní kosti vlevo i vpravo bez dislokace, poškození podélných vazů na pravém i levém koleni a traumaticko-hemoragický šok, což si vyžádalo hospitalizaci ve FN Ostrava do 18. 12. 2014, v SZZ Krnov do 2. 1. 2015, na odděleních ošetřovatelské péče ve Městě Albrechticích a ve Dvorcích do 31. 7. 2015.
2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil jí podle §147 odst. 2 tr. zákoníku jednak trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, jednak podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost zaplatit poškozeným nemajetkovou újmu v penězích, a to Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Ostrava, pobočce pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, se sídlem Sokolská třída 1/267, Ostrava – Moravská Ostrava, IČ: 41197518, částku ve výši 410 749 Kč, a E. F. (dále převážně jen „poškozená“), bytem Domov důchodců, K. n. V., Ž., částku ve výši 287 409,97 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou E. F. se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 To 662/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou, že
dne 15. 12. 2014 kolem 16.45 hodin za tmy na neosvětleném úseku silnice II. třídy č. 459 ve směru od L. do K., okres B., řídila osobní motorové vozidlo zn. Fiat Doblo, majitele Z. F., v rozporu s §4 písm. a), b), §17 odst. 5 písm. a), b), c), §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, nepřizpůsobila povahu jízdy zejména rychlost situaci v provozu, když jela za před ní jedoucím vozidlem zn. Ford Mondeo, řízeným M. K., které mělo zapnuty pouze potkávací světlomety, tohoto se rozhodla před pravotočivou zatáčkou předjet, ačkoli v dané chvíli její světlomety mířily vlevo mimo pozemní komunikaci, tudíž neosvětlovaly místo, kam se vozovka stáčela a kam obviněná hodlala vozidlo předjet, navzdory tomu, že obviněná neměla dostatečný rozhled nutný k bezpečnému předjetí vozidla zn. Ford Mondeo a zařazení se před něj, v mírné pravotočivé zatáčce jej začala předjíždět, avšak po vyjetí ze zatáčky v levém jízdním pruhu zaregistrovala chodkyni E. F. vedoucí jízdní kolo při okraji komunikace, která v tmavém nekontrastním oblečení ztížila svou rozpoznatelnost, tím porušila ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu, takže přes intenzivní brzdění chodkyni levou přední částí vozidla srazila a odhodila vlevo za krajnici, přičemž E. F. utrpěla zhmoždění mozku a plic, zlomeninu obratle S1 a výběžků obratlů L3 a L4 vpravo, zlomeninu dolního raménka kosti stydké vlevo, horního raménka kosti stydké vpravo, mnohočetné zlomeniny dolního raménka vpravo, luxaci kostrče, rozsáhlou tržnou ránu v oblasti vaginy a konečníku, zlomeniny horního konce holenní kosti vlevo i vpravo bez dislokace, poškození podélných vazů na pravém i levém koleni a traumaticko-hemoragický šok, což si vyžádalo hospitalizaci ve FN Ostrava do 18. 12. 2014, v SZZ Krnov do 2. 1. 2015, na odděleních ošetřovatelské péče ve Městě Albrechticích a ve Dvorcích do 31. 7. 2015.
4. Takto popsané jednání obviněné (s úpravami, jak výše zvýrazněno) odvolací soud právně kvalifikoval shodně jako soud prvního stupně, tj. jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a uložil jí podle §147 odst. 2 tr. zákoníku nově jednak trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, jednak podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost zaplatit poškozeným nemajetkovou újmu v penězích, a to Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Ostrava, pobočce pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, se sídlem Sokolská třída 1/267, Ostrava – Moravská Ostrava, IČ: 41197518, částku ve výši 328 599 Kč, a E. F., bytem Domov důchodců, K. n. V., Ž., částku ve výši 180 179 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal uvedené poškozené se zbytkem jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích a s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Petra Konečného proti němu podala dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Nesprávnost hmotněprávního posouzení dovolatelka spatřovala v tom, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně ve svém druhém odsuzujícím rozhodnutí po původním rozhodnutí o zproštění) se nesprávným a nedostatečným způsobem vypořádal zejména s tím, zda byly z její strany skutečně naplněny všechny znaky skutkové podstaty, pokud jde o objektivní stránku, ale i subjektivní stránku, a dále též nedostatečně posoudil otázku příčinné souvislosti a zavinění poškozené, které bylo po stránce právní jedinou rozhodující příčinou nehody. Současně namítla, že úvahy a závěry soudu v napadeném rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování, a je tedy dán extrémní rozpor skutkových závěrů soudu s provedenými důkazy. Vyslovila rovněž názor, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s některými základními zásadami trestního řízení, zejména se zásadou in dubio pro reo a ultima ratio.
7. V podrobnostech obviněná poukázala na to, že soud prvního stupně, ač ji původně obžaloby zprostil, bez jakékoli změny v důkazní situaci po rozhodnutí odvolacího soudu (v návaznosti na jeho právní názor) změnil náhled na celou věc. Na základě jejího odvolání do tohoto v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně pak rozhodl soud odvolací rovněž svým v pořadí druhým rozhodnutím, kterým sice byla daná věc znovu přehodnocena (taktéž beze změny důkazní situace) patrně v její prospěch, avšak vzhledem k tomu, že nehodu nezavinila, není ani toto přehodnocení pro ni dostačující. Dále uvedla, že její údajné porušení řidičských povinností je naprosto zveličeno, zatímco porušení povinností poškozenou je zcela bagatelizováno; byla to přitom poškozená, která tlačila neosvětlené a ani odrazkami nevybavené jízdní kolo (s taškami je překrývajícími), potmě po neosvětlené cestě v oblečení bez reflexních prvků, takže byla pro všechny „neviditelná“ (což navíc umocnilo, že se zastavovala, pokud viděla vozidla). Tvrdila, že i za takové situace (podle znalce) reagovala poměrně velmi rychle, když poškozenou rozpoznala, neboť se řádně věnovala řízení vozidla a situaci před sebou, přičemž ani povolenou rychlost danou předpisy v daném místě nepřekročila. Vyjádřila přesvědčení, že soud nesprávně vyhodnotil povinnost poškozené vedoucí jízdní kolo na pozemní komunikaci mít toto kolo vybavené v souladu s předpisy; v tomto směru označila za absurdní, že by poškozená měla mít takto vybavené kolo pouze v případě, že na něm jede, a jakmile sesedne, tak už nemusí mít výbavu naprosto žádnou. Jestliže pak poškozená vedla nevybavené jízdní kolo po straně, na které by se mohla pohybovat jen s kolem splňujícím předpisy, tak celou nehodu zavinila.
8. Dovolatelka vyslovila názor, že její případ má judikaturní charakter, tj. zda vůbec je možné vést jízdní kolo nesplňující předpisy po silnici a na které straně komunikace, navíc za snížené viditelnosti, a dále, zda skutečně nesplnění předpisového vybavení kola nemá žádný nebo jen zanedbatelný vliv na příčiny vzniku dopravní nehody (byť ze znaleckého posudku vyplývá něco jiného). Upozornila na to, že soud v napadeném rozhodnutí nerozlišoval v případě poškozené vedoucí jízdní kolo ochranné reflexní prvky chodce od povinné výbavy jízdního kola jako vozidla; povinná výbava jízdního kola odrazkami je přitom dána v předpisech i v případě, že jízdní kolo je vedeno, a pro případ jízdy na něm je pak povinná výbava a její užití ještě přísnější. Poškozená neměla jízdní kolo vybaveno podle předpisů, resp. vůbec, a ještě na kolo zavěsila tašky způsobem, jak to činí tzv. bezdomovci, a přesto užila jízdní kolo v provozu a vedla je na takové straně, jako by se jednalo skutečně o jízdní kolo splňující předpisy; v této souvislosti poukázala na to, že znalec opakovaně potvrdil, že mělo-li by kolo výbavu podle předpisů, a tato nebyla zakryta, k nehodě by nedošlo. Zdůraznila také, že chodec vedoucí jízdní kolo ověšené velkými taškami vytváří nesrovnatelně jinou (širší) překážku než chodec bez kola, popř. chodec vedoucí jízdní kolo bez tašek. Je pak otázkou, zda je možné předvídat na komunikaci nejen chodce, ale i chodce vedoucího jízdní kolo zcela nevybavené podle předpisů či dokonce chodce vedoucího nevybavené jízdní kolo ověšené taškami, a to tak, že je vede způsobem, že výrazně zasahuje do vozovky svým tělem (navíc bez jakýchkoli reflexních prvků), jak tomu bylo v posuzovaném případě.
9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněná konstatovala, že celý případ je účelově jednostranně hodnocen v neprospěch řidiče motorového vozidla, a naopak porušení povinností chodkyně vedoucí nevybavené jízdní kolo je bagatelizováno, a to v prvním rozhodnutí odvolacího soudu zcela a ve druhém (napadeném) rozhodnutí z 80%. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že znalecký posudek, včetně doplnění a výslechů znalce, byl odvolacím soudem interpretován rozdílně, než jak to učinil soud prvního stupně, a to takovým způsobem v její neprospěch, že je dán extrémní rozpor skutkových závěrů soudu s provedenými důkazy; podobný přístup odvolacího soudu je zjevný i při účelové interpretaci výpovědi svědka M. K., když namísto aplikace zásady in dubio pro reo soud tuto vykládá účelově v její neprospěch, neboť z ní nevyplynulo a ani nemohlo vyplynout, že by hodlala „usilovně předjíždět“, když jmenovaný svědek naopak potvrdil, že předjížděla až v místě, kde to sám i se spolujezdkyní očekával. Konečně zdůraznila, že v dané věci došlo opakovaně k přehodnocení právního posouzení, aniž by došlo ke změně důkazní situace, a odvolací soud svým druhým rozhodnutím zrušil a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by sám provedl odpovídající důkazy, které by k takovému procesnímu postupu opravňovaly. V posuzovaném případě bylo tudíž porušeno i právo na spravedlivý proces.
10. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 To 662/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci před oběma soudy nižších instancí a obsahu dovolání obviněné předně uvedla, že její dovolací námitky jsou shodné s těmi, které uplatnila v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení, a rovněž s těmi, jež vtělila do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi podrobně zabývaly soudy obou stupňů.
12. Státní zástupkyně přisvědčila odvolacímu soudu, pokud tento shledal, že poškozená byla v pozici osoby vedoucí jízdní kolo, v době dopravní nehody neměla povinnost užívat ochranné reflexní prvky, nicméně z hlediska osobní bezpečnosti osoby pohybující se na okraji komunikace v prostředí mezi stromy (byť tyto byly označeny bílou čarou) zhodnotil její spoluzavinění na následku v podobě jejího zranění podílem 20%. Poškozená totiž byla jako účastník silničního provozu chodkyní vedoucí jízdní kolo, a tedy v souladu s §53 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), užila pravé krajnice vozovky, a nelze jí vytýkat porušení pravidel silničního provozu, vyjma právě nedostatečného zabezpečení své vlastní osoby. Toto spoluzavinění, jakož i skutečnost, že kolo poškozené nebylo žádným způsobem osvětleno, však nemohlo způsobit, resp. přerušit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a následkem v podobě způsobení újmy na jejím zdraví. Obviněná naproti tomu porušila dvě základní důležité povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu, neboť neměla započít s předjížděním v zatáčce, byť mírné, kdy jela rychlostí nepovolenou a snažila se předjet automobil svědka M. K., který uvedl, že se snažila jej předjet, nebylo kudy, byla tma a nic nebylo vidět. Na straně obviněné tedy byl evidentní nebezpečný manévr v nevhodných dopravních i povětrnostních podmínkách, a tato svým jednáním porušila ustanovení §4 písm. a), b), §17 odst. 5 písm. a), b), c) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že právní kvalifikace jednání obviněné je tak zcela přiléhavá, a jí tvrzený dovolací důvod naplněn nebyl.
13. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
14. Okresní soud v Bruntále zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 10. 7. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
17. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Z tohoto pohledu některé námitky, jež obviněná ve svém podání uplatnila, nejsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné. Jednalo se o výhrady, kterými soudu druhého stupně (a potažmo i soudu prvního stupně) vytkla, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo účelově a v její neprospěch hodnotil jednak znalecký posudek, včetně doplnění a výslechů znalce, a dále výpověď svědka M. K., což založilo extrémní rozpor skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, a je tudíž zřejmé, že obviněná v této části svého podání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
19. Jestliže přitom obviněná vyslovila názor, že soudy obou stupňů při hodnocení výše zmíněných důkazů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a hodnotily je účelově v její neprospěch, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
21. Zásadní pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 7 a 8 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ve stěžejní části i po doplnění dokazování a následném zpřesnění znění skutkové věty ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. zejména jeho strany 6 až 8). Nejvyšší soud nemá nic zásadního, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí vytkl (to až na výjimky níže uvedené, které se však celkové správnosti napadených rozhodnutí nedotkly).
22. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
23. Dovolatelka však k citovanému dovolacímu důvodu rozvedla i další argumentaci, spočívající na tvrzení, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně ve svém druhém odsuzujícím rozhodnutí po původním rozhodnutí o zproštění obviněné obžaloby) se nesprávným a nedostatečným způsobem vypořádal s tím, zda jejím jednáním byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokud jde o objektivní stránku, ale i subjektivní stránku, a dále též nedostatečně posoudil otázky příčinné souvislosti a zavinění poškozené. Konkrétně pak namítla, že údajné porušení povinností z její strany je naprosto zveličeno, zatímco porušení povinností poškozenou je zcela bagatelizováno, přičemž v tomto ohledu tvrdila, že nehodu nezavinila, neboť se řádně věnovala řízení vozidla, nepřekročila rychlost povolenou v daném místě a reagovala v nastalé situaci poměrně rychle, a že naopak nehodu zavinila poškozená, když v oblečení bez reflexních prvků vedla nevybavené jízdní kolo po straně, na které by se mohla pohybovat jen s kolem splňujícím předpisy, navíc ověšené taškami tak, že je překrývaly, a s tímto se i během chůze zastavovala. Vzhledem k těmto skutečnostem vyjádřila nesouhlas s hodnocením příčinné souvislosti a s právním posouzením skutku.
24. Takové výhrady obviněné sice lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné (i když s určitou mírou tolerance v případě jejich konkretizace, neboť tyto konkrétní námitky zčásti představovaly její verzi skutkového děje, resp. skutkových okolností odlišnou od skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů), Nejvyšší soud však současně shledal (ve shodě s přiléhavým vyjádřením státní zástupkyně), že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
25. Přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Uvedený trestný čin lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky této skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu §112 tr. zákoníku. Těžká újma na zdraví je upravena v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami: je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2002 pod č. T 279).
26. Spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
27. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 4. 1966, sp. zn. 9 Tz 11/66, publikované pod č. 31/1966 Sb. rozh. tr., a ze dne 24. 1. 1963, sp. zn. 8 Tz 30/62, publikované pod č. 39/1963 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí nedbalost [srov. §17 písm. b) tr. zákoníku]. Vzhledem k tomu, že musí jít o porušení důležité povinnosti, nelze v porušení každého dopravního předpisu spatřovat „porušení důležité povinnosti, která pro řidiče vyplývá z jeho povolání nebo mu je uložena podle zákona“ ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71, publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; lze uvést jen některé typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. Především jde o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále o nepřiměřeně rychlou jízdu, hlavně v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru, předjíždění v místech, kde je to zakázáno, porušení předpisů o zastavení nebo zmírnění rychlosti jízdy za situace vytvořené vjezdem na silnici s předností v jízdě, na železniční přejezd, do nepřehledné zatáčky apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1559 až 1561 a s. 1564 až 1565).
28. V dané věci je pro posouzení jednání obviněné takovým zákonem upravujícím mimo jiné povinnosti řidiče zákon o silničním provozu. Podle jeho ustanovení §4 písm. a) při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně , aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle písmene b) shodného ustanovení je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Podle §17 odst. 5 citovaného zákona řidič nesmí předjíždět (mimo jiné), nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí [písm. a)], jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet [písm. b)], jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích [písm. c)]. Podle §18 odst. 1 uvedeného zákona rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled . Podle odst. 3 tohoto ustanovení řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti 3500 kg (což bylo i vozidlo řízené obviněnou) a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod. Podle §2 písm. j) tohoto zákona chodec je i osoba, která vede jízdní kolo , a podle jeho §53 odst. 7 osoba vedoucí jízdní kolo nebo moped smí užít chodníku, jen neohrozí-li ostatní chodce; jinak musí užít pravé krajnice nebo pravého okraje vozovky .
29. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace daného skutku použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací, je správná a zákonná. Jednání obviněné, která (stručně shrnuto) za tmy na neosvětleném úseku silnice II. třídy řídila osobní motorové vozidlo a nepřizpůsobila své chování, zejména rychlost jízdy situaci v silničním provozu , když jela za vozidlem, které mělo zapnuty pouze potkávací světlomety, a tohoto se rozhodla před pravotočivou zatáčkou předjet, ačkoli v dané chvíli její světlomety mířily vlevo mimo pozemní komunikaci, tudíž neosvětlovaly místo, kam se vozovka stáčela a kam hodlala vozidlo předjet, a navzdory tomu, že neměla dostatečný rozhled nutný k bezpečnému předjetí vozidla a zařazení se před něj , v mírné pravotočivé zatáčce jej začala předjíždět, a přes intenzivní brzdění levou přední částí vozidla srazila chodkyni – poškozenou vedoucí jízdní kolo v protisměru při pravém okraji vozovky a odhodila ji za krajnici, přičemž poškozená utrpěla závažná zranění představující těžkou újmu na zdraví a vyžadující následné několikaměsíční léčení, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty daného přečinu, včetně subjektivní stránky a příčinné souvislosti.
30. Z uvedených skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně (a rovněž v rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud pouze upravil znění skutkové věty nalézacího soudu, jak bylo výše zmíněno) a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (jež soudy učinily na podkladě zejména znaleckého posudku, včetně jeho doplňků a výslechů znalce Ing. Ivana Krejsy, znalce z oboru doprava, ekonomika a strojírenství, a dále výpovědi svědka M. K., řidiče vozidla jedoucího před obviněnou) je nepochybné, že obviněná za tmy, aniž měla před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí (tj. v okamžiku započetí předjíždějícího manévru nebyl viditelný celý úsek), a aniž se mohla bezpečně zařadit před vozidlo, které hodlala předjet, jela sice povolenou rychlostí (86 km/hod.), která však byla rychlostí o 4 – 14 km/hod. vyšší, než byla rychlost v daném místě přiměřená rozhledu na potkávací světlomety (77 km/hod.), a započala předjíždět před ní jedoucí vozidlo, v důsledku čehož levou přední částí svého vozidla srazila poškozenou.
31. V tomto směru je jen nutno poopravit nepřesnou argumentaci odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí sice správně poukázal na potřebu rozlišení mezi nejvyšší povolenou rychlostí a přiměřenou rychlostí (srov. jeho stranu 7 dole), aby ovšem hned vzápětí chybně uvedl, že obviněná jela rychlostí nepovolenou (srov. tamtéž na stranu 8 uprostřed). Z protokolu o nehodě v silničním provozu (srov. č. l. 2 a násl. spisu) i ze zmiňovaného znaleckého posudku (srov. jeho stranu 19; č. l. 140 spisu) je totiž evidentní, že v místě dopravní nehody žádná dopravní značka omezující rychlost jízdy umístěna není, takže pokud obviněná řídila vozidlo rychlostí 86 km/hod., jak oba soudy zjistily ze znaleckého posudku (srov. jeho stranu 21; č. l. 142 spisu), pak i odvolací soud měl dovodit, že obviněná se pohybovala s vozidlem rychlostí povolenou (srov. výše citovaný §18 odst. 3 zákona o silničním provozu).
32. To však nic nemění na (především) správném závěru obou soudů nižších instancí, že obviněná při předjíždění v daném úseku řídila vozidlo rychlostí (86 km/hod.), která byla nepřiměřená dané situaci (za tmy a při použití tzv. potkávacích či tlumených světlometů neměla pro takový manévr náležitý rozhled). Nejvyšší soud má dokonce pochybnosti o správnosti závěru znaleckého posudku, že za dané situace byla přiměřenou rychlostí pro vozidlo obviněné rychlost 77 km/hod. (srov. jeho stranu 23; č. l. 144 spisu), zvláště když znalec k tomuto výpočtu dodal, že pokud by obviněná takovou rychlostí jela, pak by – i při včasné reakci – před chodkyní nezastavila a narazila by do ní rychlostí 38 km/hod. (srov. tamtéž). Pokud by totiž obviněná měla dodržet požadavek zakotvený v §18 odst. 1 zákona o silničním provozu ( jet jen takovou rychlostí, aby byla schopna zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled) , pak v místě střetu vozidla s poškozenou již měla mít rychlost nulovou.
33. Obviněná ve svém dovolání nepřiměřeně akcentuje nedostatečné vybavení jízdního kola poškozené a domáhá se dokonce rozhodnutí dovolacího soudu, které by mělo mít judikaturní význam. Zcela přitom přehlíží nejen to, že poškozená byla osobou vedoucí jízdní kolo, takže musela užít (a také užila) pravé krajnice nebo pravého okraje vozovky (shora §53 odst. 7 zákona o silničním provozu), ale především to, že svým vozidlem srazila samotnou poškozenou, nikoliv její jízdní kolo (k jeho odhození došlo až následně po nárazu do těla poškozené). Je sice faktem, že poškozená nebyla v době nehody nejvhodněji oblečena (tmavé barvy jejího oblečení nepochybně ztěžovaly obviněné její včasné rozpoznání), nicméně podle tehdy platné a účinné právní úpravy (oproti současné právní úpravě) neměla povinnost užívat ochranné reflexní prvky. Ostatně i k těmto okolnostem odvolací soud přihlédl, když shledal spoluzavinění poškozené na následku dopravní nehody, které vyjádřil 20% (srov. stranu 8 uprostřed odůvodnění jeho rozsudku).
34. Zjištěné jednání obviněné je pak v příčinné souvislosti s následkem, který nastal v podobě střetu s poškozenou a jejím zraněním v jeho důsledku. Oblečení poškozené, stejně jako vybavenost jejího kola, které vedla, nebyly příčinou nehody, tou bylo v převážné míře právě jednání obviněné; jak uvedl znalec, obviněná se rozhodla předjíždět za situace, „kdy nebylo vidět, nevěděla, co se děje před vozidlem Mondeo, v době zahájení toho manévru předjížděním z technického hlediska, když to vezmeme od otočení volantem, tak neměla úplný výhled … z přiměřené rychlosti, kdyby ji viděla a rozpoznala v té vzdálenosti ze 60, 70 m, by ještě zastavila“ (viz strany 6 a 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
35. Dovolatelka ve svém podání dále namítla, že napadená rozhodnutí jsou rozporná se zásadou ultima ratio. K takto formulované výhradě je třeba uvést, že vzhledem k její nekonkrétnosti není zřejmé, v čem obviněná tvrzený rozpor spatřovala, zvláště pokud svou výše uvedenou stěžejní dovolací argumentací zpochybňovala, že by jejím jednáním vůbec byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Aplikace zmíněného principu, resp. zásady subsidiarity trestní represe obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, jejímž prostřednictvím je definován, totiž přichází v úvahu v případě naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.
36. Podle citovaného zákonného ustanovení lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
37. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
38. Obviněná, jak bylo shora zmíněno, nespecifikovala, z jakého důvodu má být dána jí namítaná rozpornost napadených rozhodnutí soudů obou stupňů s citovanou zásadou, proto se Nejvyšší soud takto nekonkrétní výhradou nemohl podrobněji ve vztahu k posuzovanému případu zabývat. Nad rámec podaného dovolání však považuje za vhodné uvést, že jednání obviněné, jež porušila dvě důležité povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu a v důsledku toho způsobila jiné osobě těžkou újmu na zdraví, výše vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a trestněprávní odpovědnost obviněné a trestněprávní následky z této pro ni vyplývající byly zcela namístě.
39. Konečně dovolatelka v rámci jí tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkla odvolacímu soudu, že svým v pořadí druhým rozhodnutím zrušil a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by sám provedl odpovídající důkazy, které by k tomuto procesnímu postupu opravňovaly.
40. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že taková argumentace přímo nesměřuje proti právnímu posouzení zjištěného jednání, jak označený dovolací důvod předpokládá, neboť se dotýká postupu při zjišťování skutkových okolností (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.). Ovšem vzhledem k tomu, že obviněná uvedenou vadu vytkla při současném konstatování porušení práva na spravedlivý proces v návaznosti na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů s provedenými důkazy, Nejvyšší soud ji s jistou mírou tolerance považoval za relevantně uplatněnou.
41. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
42. Citované zákonné ustanovení je limitem pro vlastní meritorní rozhodování věci odvolacím soudem, a stanoví tedy rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje, a nezbytnou míru zachování prvků kasace. Odvolací soud by měl zpravidla rozhodnout ve věci sám, pokud nejde o doplňování skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, že by si vyžádalo obsáhlé a zároveň obtížně proveditelné dokazování a že by tím odvolací soud vlastně nahrazoval činnost soudu prvního stupně [§258 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Odvolací soud by měl rozhodnout sám rozsudkem tam, kde může učinit nové rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, popřípadě skutkového stavu, který byl na základě důkazů provedených přímo před odvolacím soudem doplněn nebo změněn . Respektuje se zde odlišné postavení soudů obou stupňů, přičemž těžištěm vytváření skutkového stavu zůstává i nadále soud prvního stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (§2 odst. 11, 12 tr. ř.). Odvolací soud je však povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání. Výsledkem doplnění dokazování před odvolacím soudem může být buďto závěr o takových nedostatcích skutkových zjištění, že je nutno napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 4 To 928/2001, publikované pod č. 2/2003 Sb. rozh. tr.), nebo častěji odstranění těchto nedostatků tak, aby se doplněná skutková zjištění mohla stát podkladem pro jiné, ale rovněž meritorní rozhodnutí odvolacího soudu. Vytváření skutkového stavu je tím vlastně rozloženo a svěřeno soudům obou stupňů, a pohled odvolacího soudu tedy není jen úzce kasační. Na rozdíl od dřívější právní úpravy má k tomu odvolací soud dostatečné procesní prostředky, které přesně vymezeným způsobem zajišťují respektování výsledků řízení před soudem prvního stupně a jejich provázání a skloubení s výsledky jeho vlastní činnosti v druhém stupni (§263 odst. 5, 6 a 7 tr. ř.).
43. Úprava rozhodování odvolacího soudu výslovně stanoví, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jde o limity, které odvolací soud nesmí jinak překročit. Odvolací soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy a měnil-li by skutkový stav zjištěný před soudem prvního stupně jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Pokud by chtěl změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy znovu , přičemž by však měl svou činnost zaměřit jen na důkazy, které mají stěžejní význam; nestačí jen formální zopakování některých, zejména listinných důkazů, z nichž nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2002 pod č. T 281). Originální provedení důkazů před odvolacím soudem přichází v úvahu tehdy, jestliže soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl v hlavním líčení proto, že je opomněl provést nebo je nepovažoval za potřebné, anebo o nich nevěděl a návrh na jejich provedení byl učiněn až v podaném odvolání v souladu se zásadou úplné apelace nebo až ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění ve smyslu zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny (a to buď originálně, tj. které byly dosud neprovedené, nebo které byly provedeny znovu) ve veřejném zasedání před odvolacím soudem.
44. Ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání. Přes výše zmíněnou zásadu bezprostřednosti odvolací soud však tyto důkazy nehodnotí izolovaně, nýbrž musí navazovat při jejich hodnocení na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, tak jak ho provedl soud prvního stupně. I když jsou tedy skutková zjištění, v nichž se odvolací soud odchyluje od napadeného rozsudku, výsledkem provádění důkazů a jejich hodnocení především odvolacího soudu ve veřejném zasedání, nemohou být odtržena od dokazování a hodnocení ostatních důkazů provedeného soudem prvního stupně v hlavním líčení. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a obviněný by neměl být vystavován nejistotě ze změny svého postavení bez možnosti brojit proti novému rozhodnutí řádným opravným prostředkem. Navíc je zde odvolací soud limitován i tím, aby nečinil tzv. překvapivá rozhodnutí, jimiž by byl obviněný omezen v právu na obhajobu, pokud neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu a právní kvalifikace (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/1999, a též nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2002). Zjistí-li odvolací soud skutečnosti, které jen nedoplňují skutkový stav věci, ale podstatně ho mění, vrátí zpravidla věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to i tehdy, když se pokusil sám doplnit skutková zjištění provedením důkazů ve veřejném zasedání (§263 odst. 6 tr. ř.).
45. Pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn vytvářet skutkový stav věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům ještě přihlédnout. Jestliže totiž odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale sám hodnotí provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, nemůže jen z tohoto důvodu zrušit napadený rozsudek a znovu rozhodnout bez toho, že by předtím zopakoval důkazy bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však odvolací soud musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nenahrazovalo by to činnost a poslání soudu prvního stupně, a proto v takových případech zpravidla musí odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud přitom může jen upozornit soud prvního stupně, v kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však udělovat závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.).
46. V dané věci odvolací soud svým v pořadí druhým rozhodnutím zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. Podle písm. b) citovaného zákonného ustanovení odvolací soud zruší napadený rozsudek pro jeho vady, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Podle písm. e) shodného zákonného ustanovení odvolací soud zruší napadený rozsudek, je-li uložený trest v přezkoumávané části rozsudku nepřiměřený, a podle písm. f) tohoto zákonného ustanovení tak učiní, je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku nesprávné.
47. Odvolací soud přitom v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování o výslech znalce Ing. Ivana Krejsy, a to „pro důslednější objasnění rozhodných skutečností pro řádné posouzení věci“ (jak uvedl na straně 6 svého rozsudku). Po takto doplněném důkazním řízení pak upřesnil skutkovou větu výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, resp. ji doplnil v tom směru, že jednak obviněná v rozporu s §18 odst. 1 zákona o silničním provozu nepřizpůsobila zejména rychlost jízdy situaci v provozu, a dále že poškozená, která v tmavém nekontrastním oblečení ztížila svou rozpoznatelnost, porušila ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu (přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil spoluzavinění poškozené na následku v podobě jejího zranění výší 20%, což se pak promítlo i do výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích s tím, že tato byla odpovídajícím způsobem snížena jak vůči poškozené E. F., tak vůči poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky). Současně pak obviněné nově uložil trest odnětí svobody v nižší výměře, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu kratšího trvání. Rovněž je vhodné doplnit, že daný skutek přitom právně kvalifikoval shodně jako soud prvního stupně.
48. Za této situace a při aplikaci výše rozvedených zákonných a teoretických východisek na posuzovanou problematiku je zřejmé, že soud druhého stupně postupoval v souladu s ustanoveními §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř., a tudíž i námitku dovolatelky, že tento soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by provedl odpovídající důkazy, je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.
49. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněné je opakováním její obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
50. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněné bylo přiléhavě právně kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Proto její dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu