ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.13.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 13/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2018 dovolání, které podal obviněný N. V. Q. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 11 To 16/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 14/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. V. Q. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 50 T 14/2016, byl N. V. Q. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Dále bylo rozhodnuto o zabrání věcí a jiných majetkových hodnot.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby od počátku roku 2016 do 26. 4. 2016 do 20:00 hodin v nemovitosti na adrese Š. n. v H., okres T., v místnosti s palandou v přízemí vedle prostor zařízených jako herna s názvem „H. – B. N.“ na trubkách rozvodů ve výšce 220 cm měl uloženy 2 sáčky s obsahem 18,35 g sušeného rostlinného materiálu z rostliny konopí obsahujícího celkem 0,4 g čistého ∆9-tetrahydrokanabinolu, a jeden sáček s obsahem 12,2 g pervitinu (metamfetaminu) o čistotě 9 %, obsahující 1,1 g báze metamfetaminu, ačkoliv sám drogy neužívá, a dále od přesně nezjištěného dne v dubnu 2016 do 26. 4. 2016 do 20:00 hodin v místnosti s kotlem nacházející se za místností s palandou v přízemí uvedeného domu, zařízené jako kuchyň, měl uložen plastový kbelík obsahující 11 013 kusů tablet bílé barvy léčiva Cirrus, polystyrenovou bednu s 917 kusy vyloupaných platíček od léku Cirrus a plastový pytel s 386 kusy vyloupaných platíček od léku Cirrus, dále v prvním patře v předsíni, z níž se vstupuje do dvou bytů nacházejících se vlevo i vpravo, měl uloženo 9 originálně zabalených plastových dóz s nápisem „Hydroxid sodný“, 6 lahví originálně zabalených s nápisem „Kyselina chlorovodíková“, 37 originálně zabalených dóz s nápisem „Hydroxid sodný“, 5 lahví s nápisem „Kyselina chlorovodíková 31%“, 4 plastové dózy obsahujících červený fosfor, tedy pomocné látky nezbytné k izolaci pseudoefedrinu z tabletoviny a výrobě hydrochloridu metamfetaminu (pervitinu) z prekurzoru pseudoefedrinu Nagaiho metodou (tzv. „českou cestou“), dále gumové rukavice, 5 tub s Ph papírky, 2 teploměry, 6 kruhů na vaření, 2 odměrky, 6 tyčí, 6 stojanových desek, 6 kovových svorek, 8 plastových pytlů s 7 637,8 g látky dymethilsulfon sloužící k ředění pervitinu, černou tašku s obsahem 11 184 kusů tablet léčiva Cirrus, plastový kbelík s práškem bílé barvy obsahujícím pseudoefedrin, plastové sáčky, digitální váhu, černý elektrický mlýnek a 3 plastové dózy s červeným fosforem, přičemž každá z celkem 22 197 kusů zajištěných tablet léčiva Cirrus obsahuje 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, což odpovídá obsahu 2 663,64 g hydrochloridu pseudoefedrinu ve všech tabletách, a z tohoto množství hydrochloridu pseudoefedrinu lze fakticky při započítání ztrát při vlastní reakci vyrobit minimálně 1 569,49 g hydrochloridu metamfetaminu, přičemž takto jednal i přesto, že metamfetamin je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a dále je zařazen do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), a pseudoefedrin je uveden jako prekursor v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 219/2009 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013, a v nařízení Rady (ES) č. 111/2005, a dále je zařazen jako prekursor do tabulky 1 Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami č. 462/1991 Sb., a konopí je uvedeno jako omamná látka v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013, o seznamech návykových látek, sušená drť rostliny konopí – marihuana – obsahuje psychotropní látku ∆9-tetrahydrokanabinol (∆9THC), která je uvedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a k jakémukoliv zacházení či nakládání s uvedenou omamnou a psychotropní látkou neměl povolení dle uvedeného zákona.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 11 To 16/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a nově obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Patrika Bauera dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že došlo k zásadnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Skutkový stav si protiřečí s provedeným dokazováním a má přímý dopad na otázku viny, tedy na hmotněprávní stránku věci. Jedním z klíčových důkazů, kterými chtěl dovolatel prokázat svou nevinu, byl návrh výslechu svědka G. S., který byl přítomen vykládce věcí a jejich umístění v domě v H. Soud od výslechu upustil s odůvodněním, že jde o polského občana, jehož pobyt není znám. S tím obviněný nesouhlasí, má za to, že v rámci schengenského prostoru je v silách orgánů činných v trestním řízení takový výslech zajistit. Obviněný pak nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že výslech tohoto svědka by mohl mít význam maximálně pro určení vlastníka předmětných věcí, přičemž tato otázka pro posouzení věci není důležitá. Obviněný se od počátku řízení bránil tím, že mu skončila v daném prostoru nájemní smlouva a nový nájemník svědek L. se svědkem H. přinesli do prostor dané věci, aniž by s jejich obsahem obviněného seznámili, pouze po něm chtěli, aby je uklidil a plata od léků spálil.
Podle obviněného byla také v dané věci nesprávně zvolena právní kvalifikace. Měl být uznán vinným trestným činem výroby a držení předmětu k výrobě omamné a psychotropní látky podle §286 tr. zákoníku, protože žádné omamné ani psychotropní látky nevyráběl, maximálně držel předměty k tomu určené, a to kbelíky, plata s léky a léky samotné. Uložený trest považuje obviněný za nepřiměřeně přísný, navíc trest vyhoštění nerespektoval skutečnost, že manželka obviněného žije na území České republiky a trest citelně zasahuje do jeho rodinných vazeb.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 11 To 16/2017, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zrekapituloval průběh předchozího řízení a obsah dovolání obviněného a konstatoval, že jeho námitky uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu odpovídají pouze z části. Obsahově tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, jimiž obviněný vyslovuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů soudy a s jimi učiněnými skutkovými zjištěními. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Rozpory ve výpovědích svědků soudy hodnotily v souladu s principem in dubio pro reo výhradně ve prospěch obviněného.
Uplatněnému dovolacímu důvodu sama o sobě neodpovídá ani námitka existence tzv. opomenutých důkazů. Pouze v případě, že by taková námitka byla důvodná, lze na jejím základě připustit průlom do skutkových zjištění soudů. Dle názoru státního zástupce se však v nyní předkládané věci o takovou situaci nejedná. Za opomenutý důkaz totiž nelze považovat jakýkoli některou ze stran trestního řízení relevantně navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu lze přitom dle četné judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V případě neprovedení výslechu svědka G. S. se podle státního zástupce o opomenutý důkaz ve výše naznačeném smyslu jednat nemohlo. Neprovedení tohoto důkazu totiž soudy dostatečným a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily a dospěly k relevantnímu závěru, že se jedná o důkaz nadbytečný. Soudy správně poukázaly na skutečnost, že vlastnictví inkriminovaných látek není rozhodné pro posouzení jednání obviněného, které spočívalo v jejich přechovávání pro jiného. Ostatně soudy ani nepochybovaly o tom, že tyto látky vlastnictvím obviněného nebyly, o čemž svědčí i to, že rozhodly o jejich zabrání, nikoli o uložení trestu propadnutí věci. Na vlastní trestní odpovědnost obviněného přitom tato skutečnost vliv nemá, jak soudy opět přiléhavě odůvodnily.
Oproti tomu lze podle státního zástupce považovat za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu námitku obviněného, že jeho jednání mělo být právně posouzeno nikoli podle ustanovení §283 tr. zákoníku, ale podle mírněji trestného ustanovení §286 tr. zákoníku. Aniž to obviněný formuloval výslovně, touto námitkou nastolil právní otázku posouzení povahy léčivých prostředků obsahujících prekursor efedrin, či pseudoefedrin ve smyslu českého trestního práva. Výklad pojmu prekursor byl aktuálně dotčen rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie na podkladě předběžné otázky položené Nejvyšším soudem. Státnímu zástupci je známo i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017, jež bylo učiněno právě ve věci, v níž byla Nejvyšším soudem ona předběžná otázka položena. Usnesením ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) rozhodl ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie o předběžné otázce, kterou mu předložil Nejvyšší soud, tak že: „Léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001, o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. března 2004, obsahující „uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004, o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. listopadu 2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. listopadu 2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi“.
Z tohoto výroku tak vyplývá, že léčivé přípravky, které obsahují „uvedené látky“, tj. látky, jež by samy o sobě odpovídaly definici prekursoru, jsou vyloučeny z působnosti nařízení č. 273/2004. Na podkladě tohoto rozhodnutí je podle státního zástupce nutné učinit dílčí závěr, že v rámci „vnitrounijního“ prostoru, v němž je třeba aplikovat právě nařízení č. 273/2004, nelze za prekursor považovat ani takový léčivý přípravek, jenž obsahuje efedrin nebo pseudoefedrin, třebaže efedrin a pseudoefedrin jinak sám o sobě prekursorem je.
Zároveň však dle názoru státního zástupce z uvedeného usnesení Soudního dvora vyplývá další dílčí závěr, že v případě léčivých přípravků pocházejících ze třetích zemí, se naopak uplatní druhé výše zmíněné nařízení č. 111/2005, a to ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013. Nařízení č. 111/2005 přitom výslovně léčivé přípravky obsahující efedrin a pseudoefedrin reguluje, neboť je řadí mezi prekursory kategorie 4. V případě přeshraničního nakládání (ve smyslu přes vnější hranici Evropské unie) s takovými léčivými přípravky obsahujícími efedrin a pseudoefedrin lze dle názoru státního zástupce i nadále hovořit o nedovoleném nakládání s prekursorem z hlediska trestní odpovědnosti podle českého práva. Pro konkrétní právní posouzení podobného jednání do budoucna tak bude patrně nutné vždy zohlednit, zda pachatel nedovoleně nakládá s takovým léčivem ryze v rámci Evropské unie, či zda je v takovém jednání přítomen „mimounijní“ prvek, a to za podmínky, že takový prvek je kryt zaviněním pachatele. Tento dílčí závěr se však patrně nemůže uplatnit v nyní předkládané věci, neboť ze skutkových zjištění soudů nelze dovodit, že by v jednání obviněných onen „mimounijní“ prvek figuroval (tablety měly zjevně původ v Polsku).
Státní zástupce však má za to, že výše nastíněné závěry vyplývající z rozhodnutí Soudního dvora nelze aplikovat zjednodušeně tak, že v každém případě bude nutno nakládání s léčivy obsahujícími efedrin a pseudoefedrin považovat za nakládání s jiným předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu §286 tr. zákoníku. Tyto právní závěry bude třeba vždy aplikovat v závislosti na konkrétním zjištěném skutkovém stavu.
Východiskem Soudního dvora pro závěr, že léčivé přípravky s obsahem efedrinu a pseudoefedrinu nespadají pod kategorii prekursoru, je skutečnost, že léčivé přípravky mají samostatný a komplexně upravený právní režim dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (dále též jen „směrnice č. 2001/83/ES“). Podle čl. 1 bodu 2 této směrnice se za léčivý přípravek považuje: a) jakákoliv látka nebo kombinace látek představená s tím, že má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí; nebo b) jakákoliv látka nebo kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem buď k obnově, úpravě či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického, imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy. Z dalších ustanovení uvedené směrnice pak vyplývá, že pro nakládání s léčivými prostředky je stanoven relativně striktní právní režim, ať už jde o výrobu, povolení k nakládání, balení léčiv, povinnost doprovodné (příbalové) informace a další podrobně rozvedené povinnosti. Dle názoru státního zástupce lze přitom za léčivý přípravek v právním smyslu uvedené směrnice považovat pouze takovou látku, která odpovídá uvedeným parametrům, nikoli již takový přípravek, který sice původně odpovídal definici léčivého přípravku podle uvedené směrnice, ale s nímž bylo dále neoprávněně nakládáno mimo právní rámec této směrnice a způsobem, který vylučuje jeho užití pro terapeutické účely. Jinými slovy, pokud pachatel s takovým léčivým přípravkem nakládá neoprávněně tak, že to vylučuje jeho následné použití u lidí nebo podání lidem, má státní zástupce za to, že takový předmět již dále nespadá pod samotnou definici léčivého přípravku ve smyslu směrnice č. 2001/83/ES a o léčivý přípravek se tak nejedná. Za takového stavu se pak dle názoru státního zástupce může i nadále uplatnit definice prekursoru ve smyslu nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 273/2004, o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013. Podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení o prekursorech drog je uvedenou látkou (tj. prekursorem) „jakákoliv látka uvedená v příloze I, která může být použita k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek, včetně směsí a přírodních produktů, které tyto látky obsahují, avšak s výjimkou směsí a přírodních produktů, ve kterých jsou uvedené látky obsaženy tak, že tyto uvedené látky nelze snadno použít ani extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky, léčivé přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES a veterinární léčivé přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/82/ES“. Tento závěr pak dle názoru státního zástupce koresponduje i se smyslem právní úpravy léčivých přípravků podle směrnice č. 2001/83/ES, jímž je zejména ochrana veřejného zdraví (srov. čl. 2 preambule směrnice), a dále odstraňování překážek obchodu v rámci Evropské unie (srov. čl. 4 a 5), přičemž z kontextu je zřejmé, že je tím míněn pochopitelně pouze obchod legální. To však nebyl případ jednání obviněného v nyní předkládané věci.
Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplývá, že obviněný s tabletami Cirrus rozhodně nenakládal pro jejich terapeutické účinky. Příslušné tablety byly vyňaty z blistrů, tj. obalů chránících je před poškozením, popřípadě před kontaminací jinými látkami, a z terapeutického hlediska tak byly znehodnoceny, část tablet již byla rozmělněna na bílý prášek s obsahem pseudoefedrinu. Zároveň tyto přípravky ani zjevně neobsahovaly povinnou příbalovou informaci ve smyslu hlavy V. směrnice č. 2001/83/ES, nehledě na skutečnost, že obviněný nedisponoval jakýmkoli oprávněním k nakládání s takovými přípravky. Již samotné hromadné vynětí z blistrů, přechovávání za farmaceuticky zcela nevhodných podmínek a konspirativnost celého nakládání s těmito předměty obviněným pak signalizuje, že smyslem jednání obviněného bylo další ryze neterapeutické zpracování tablet, které jim za těchto okolností odnímá charakter léčivého přípravku dle citované směrnice. Dle názoru státního zástupce tak lze za daných okolností takové tablety i nadále považovat za prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004. Pro úplnost lze podotknout, že právě způsob nakládání s těmito tabletami v nyní přezkoumávané věci je odlišný od jednání pachatele řešeného ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 212/2016, v níž následně rozhodoval Soudní dvůr. Pokud by Nejvyšší soud takové právní východisko akceptoval a neshledal-li by podmínky pro položení nové předběžné otázky Soudnímu dvoru v naznačeném smyslu, má státní zástupce za to, že i po rozhodnutí Soudního dvora ve věci vedené pod sp. zn. C-497/16 je možno přisouzenou právní kvalifikaci jednání obviněného podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku akceptovat, neboť obviněný neoprávněně pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku a prekursor a čin spáchal ve velkém rozsahu.
Pokud dále obviněný namítá nepřiměřenost uloženého trestu, státní zástupce upozorňuje, že námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, neodpovídají ani hypoteticky v úvahu připadajícímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), tím méně odpovídají obviněným výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň státní zástupce zdůraznil, že obviněnému byl trest odnětí svobody uložen za použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jako mimořádně snížený. Jen stěží zde tak lze hovořit o tom, že by se jednalo o trest nepřiměřeně přísný, či dokonce exemplární.
Podle státního zástupce obviněný, byť okrajově, zpochybnil rovněž podmínky pro uložení trestu vyhoštění. Uplatnil námitku, jež by obsahově mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. V tomto směru však státní zástupce považuje námitky obviněného za zjevně neopodstatněné. Jak totiž vyplývá z odůvodnění soudních rozhodnutí, soudy se zabývaly existencí podmínek vylučujících trest vyhoštění. V případě obviněného nebylo zjištěno, že by zde měl pracovní či sociální zázemí a absentovalo zde konkrétní, reálné rodinné zázemí, tj. nesplňoval všechny kumulativně dané podmínky podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Zjevně se tak nemohlo jednat o nepřípustný druh trestu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Úvodní část námitek obviněného směřuje právě do oblasti skutkových zjištění. V případě neprovedení výslechu svědka G. S. státní zástupce ve svém výše citovaném vyjádření vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč se nemohlo jednat o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury ústavního soudu. K tomu lze pouze dodat, že obviněný potřebnost provedení tohoto důkazu odůvodnil argumentací, která de facto vyjadřuje jeho nesouhlas s hodnocením ostatních důkazů ze strany soudů. Obviněný trvá na své obhajobě, že uvedené věci přinesl svědek L. a on je pouze uklidil, aniž by mu byl znám jejich obsah, a na pokyn tohoto svědka pálil plata od léků. Tomuto vysvětlení však soudy neuvěřily a jejich logické a přesvědčivé odůvodnění skutkových závěrů nebudí žádné pochybnosti.
Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu jsou také námitky směřované do výroku o trestu. K nápravě vad tohoto výroku je především primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z naznačeného výkladu je patrné, že blíže neodůvodněná námitka nepřiměřenosti uloženého trestu neodpovídá ani tomuto dovolacímu důvodu. Pokud dále ohledně trestu vyhoštění obviněný uvádí, že v České republice žije jeho manželka, lze se pouze domýšlet, že tím zřejmě namítá existenci překážek jeho uložení podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V tomto ohledu však lze odkázat na to, co k dané námitce uvedl státní zástupce.
Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu pak lze označit námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno podle §286 tr. zákoníku. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného je podstatné nakládání s léčivem Cirrus s obsahem pseudoefedrinu. Ve výroku rozsudku krajského soudu je obviněnému výslovně kladeno za vinu, že na určitém místě měl mimo jiné uloženo celkem 22 197 kusů zajištěných tablet léčiva Cirrus o obsahu 120 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, což odpovídá obsahu 2 663,64 g hydrochloridu pseudoefedrinu, přičemž pseudoefedrin je uveden jako prekursor v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 219/2009 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013, a v nařízení Rady (ES) č. 111/2005, a dále je zařazen jako prekursor do tabulky 1 Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami č. 462/1991 Sb. Toto jednání bylo oběma soudy právně hodnoceno jako přechovávání prekursoru pro jiného (srov. tzv. právní větu rozsudku krajského soudu) a posouzeno jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Tomu nelze nic vytknout, neboť tímto zločinem je podle znění uvedeného ustanovení trestního zákoníku nejen výroba omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, ale i přechovávání uvedených látek pro jiného. Pokud se tedy obviněný ve svém dovolání omezil jen na argumentaci, že zjištěné předměty včetně léků pouze držel, ale omamné látky nevyráběl, lze jen uvést, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro úplnost je třeba k argumentům dovolání dodat, že ustanovení o trestném činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 tr. zákoníku rovněž postihuje přechovávání prekursoru za účelem výroby omamné látky, ale jde o ustanovení vůči §283 subsidiární, které se uplatní, jen když nejsou naplněny znaky ustanovení primárního (srov. přiměřeně č. 19/2004 Sb rozh. tr.).
Nejvyšší soud se ani neztotožňuje s názorem státního zástupce, že obviněný touto námitkou nastolil právní otázku posouzení povahy léčivých prostředků obsahujících prekursor efedrin, či pseudoefedrin ve smyslu českého trestního práva. Nic takového totiž obviněný neuvádí, přestože v rozhodnutích soudů je právní povaha léku Cirrus jako prekursoru dostatečně rozvedena. Jinak ovšem Nejvyšší soud s argumentací státního zástupce ohledně posouzení přípravku Cirrus souhlasí, neboť je plně v souladu s aktuální judikaturou. Ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017, týkajícím se skutkově obdobné věci, Nejvyšší soud konstatoval právní názor prezentovaný státním zástupcem, který lze stručně shrnout tak, že pokud pachatel nakládá s látkou, která odpovídá definici léčivého přípravku ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001, o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, způsobem, který vylučuje její užití pro terapeutické účely, pak takovou látku nelze považovat za léčivý přípravek ve smyslu citované směrnice. Podobně se Nejvyšší soud vyslovil také ve svém usnesení ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 11 Tdo 398/2017.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného N. V. Q. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 2. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu